Tvorba webových stránek a eShopůZaložit webové stránky nebo eShop

2014

 
 

 

ČLOVĚK MÁ JEN MEZI POCTIVÝMÍ SVÉ PŘÁTELE HLEDAT
 
 
   Za poslední dobu se toho tolik událo, že i kdybych se chtěl ke všemu vyjádřit a něco napsat, nenašel bych dostatek času. Rád bych se ale přeci jen vrátil, alespoň tímto příspěvkem k události z minulého týdne.
   Zpěvák Michal Hrůza, který chtěl podle posledních informací v ostravské Stodolní ulici zabránit rvačce dvou mladíků a zavolat policii, skončil v nemocnici s vážným poraněním mozku. Na prvním místě je potřeba Michalu Hrůzovi především popřát brzké a úspěšné uzdravení, no a na druhém poděkovat za slušnost a osobní statečnost. Nicméně, tato neradostná událost mě přiměla k zamyšlení i nad jinými věcmi.
ad1) Podle výpovědí svědků byl prý Hrůza v incidentu nevinně a poté co se mu nepodařilo uklidnit konflikt, skončil sám na zemi, kde do něj bylo několik minut brutálně kopáno. Upřímně, jediné co mě napadá, je se ptát: „A co dělali v tu chvíli ti svědci? To se jen nepřítomně koukali?!?!?!“ V diskusích často čtu: „Neměl se do toho míchat. Měl zavřít oči a raději nic nevidět….“ Proboha, kdo nás tohle naučil, že když se děje bezpráví, je lepší se otočit na druhou stranu. Za komančů byla populární hesla: „Co mi není rovno, po tom je mi ho.no“ a „Nehas, co tě nepálí“, ale kdyby to tak dělal každý, tak už jsme dávno všichni shořeli.
   Nevím, proč jsme takoví. Proč se vytratila statečnost a proč je charakter prohlašován za hloupost. Neustále slyším pláč, jak je ta naše společnost zkažená a že se tady nedá žít. Kdopak to ale asi vytvořil? Přece my a naše lhostejnost. Oháníme se často větami plných demokracie a přitom neumíme tvořit to základní - občanskou společnost a respektovat zákony, daná pravidla a samy sebe navzájem. A proto děkuji z celého srdce všem lidem, jako byli Filip Venclík či Michal Velíšek a jako jsou Michal Hrůza a mnozí další jiní a bezejmenní, kteří nejsou slepí a hluší nepravostem. A tím se i přesmyčkou vracím k dnešnímu nadpisu, který jsem si zapůjčil z díla B.Němcové – V zámku a podzámčí.
ad 2) Hojně používané zaklínadlo v tomto, ale nejen tomto, příběhu je: „To je ta dnešní mládež!“ Osobně nevěřím na takové zjednodušení a paušalizování. V dnešní uspěchané ale i relativně svobodné době sice mnohé krásné lidské vlastnosti často nahrazuje asertivita, pokrytectví, neúcta, zbabělost či lhostejnost, ale myslím si, že nic z tohoto nám bytostně není vlastní a že jde především o otázku výchovy, příkladu a uznávání jiných hodnot. Přestaňme proto pouze kritizovat všechno okolo nás a raději se pojďme zaměřit na vlastní pískoviště. Na sebe a především své děti. Tedy na materiál, který je ještě možný opracovat, a který bude v letech budoucích mít možnost dělat věci třeba jinak. Zachovejme v nich kritický smysl pro realitu, ale zároveň je naučme i sebereflexi a zodpovědnosti. Ať nezapomenou, že svět se neskládá jen z materialistických hodnot, z věcí vypočitatelných, změřitelných a zvážitelných, ale také z toho co nosíme v sobě – ze snů, utopií a ideálů. A přestože mnohé z toho bude neuskutečněno, ať se vždy drží logiky, rozumu, ideálů, slušnosti a humanity. Protože tak jak je hudba, písmo a oči zrcadlem duše člověka, tak je vzdělání, kultura a sport odrazem kvality presentující se společnosti.

 

 

 

 

CYKLOVÝLET
 
 
    Můj milý deníčku, jsem celý rozechvělý, protože začaly opět letní prázdniny a s nimi množství sportovních zážitků a aktivit, které s rodinkou pravidelně podnikáme. Bohužel letos to zatím leží více na mých bedrech, protože moje citová jistota ještě nemá u nového zaměstnavatele nárok na řádnou dovolenou. Vymýšlím proto své nejmladší ratolesti různé sportovně adrenalinové akce, jako jsou výjezdy na kolečkových bruslích, výlety pod stan, lanová centra, výšlapy po horách, vodácká dobrodružství a samozřejmě i výjezdy na kolech. Dnes tedy vyprávění o jednom decentním bike revue posázavským krajem...
   Trasa byla naplánována s detailní přesností včetně občerstvovacích a vylučovacích zastávek a její první etapa vedla na vlakové nádraží, odkud nás měli železní oři i s našimi bajky přepravit až k řece Sázavě. Jak již to tak ale bývá i sebelepší plán má své těžko předvídatelné zádrhele a tak v hektické chvíli vypravování na sebe nasoukám podezřele přiléhavé spodní prádlo. Zprvu se obviňuji z nově nabytých kilogramů, ale posléze zjišťuji, že se jedná o spodky mého nejstaršího syny, které se záhadně zatoulaly do mé skříně. Nicméně není již čas na převlékání, tudíž mi úvodní epizoda se slipy zůstane dlouho zaryta v paměti a nejen v ní.
   Pln dojmů se rozjíždím od domu a dceři chci hned na úvod předvést pár ekvilibristických kousků na kole. Jízda mezi reklamními panely, kde je místo sotva na šířku řidítek, je k tomu téměř předurčená, bohužel však opravdu jen téměř….. Zrovna ve chvíli, kdy si začínám vychutnávat triumf v podobě projetí nejužšího místa, kde mám kolem řidítek na každé straně cca pět centimetrů místa a moje euforie začíná pozvolna stoupat, nastává nepochopitelný kolaps. Kolo prudce ustřelí doleva a já instinktivně uhýbám stejným směrem, abych se lehce přehodil přes reklamní tabuli, kde zůstávám viset s obraženým levým kolenem + odřeným pravým nártem. Po odmítnutí pomoci od chechtajících se turistů se ohlížím, abych zjistil, co se vlastně stalo…. Náš benjamínek (též zvaný banjo) se chtěl štěrbinou protáhnout zároveň se mnou a jeho přední kolo jakoby mimoděk zavadilo o mé zadní. No nic, vstávám a už opravdu vyrážíme. Po dalších pěti stech metrech však nahazuji dceři spadlý řetěz. Následuje krátká přednáška o převodech a správném přehazování, ale po kilometru v kuse opět stojíme. Tentokrát však, abych dokoupil energeticky bohatý proviant.
   Cesta vlakem uběhla přesně podle itineráře a jízdního řádu, tudíž konečně můžeme vyrazit. Škoda jen, že jsem vybral trasu obtížnosti „Z“, tudíž v úvodních smrtelných stoupácích a následných sjezdech musím zapomenout na proud času a svůj věk. Nadšeně provádím Báru oblíbenou lesní infrastrukturou a ještě jí přitom stačím informovat o bájích a pověstech spojených s okolní krajinou. Zastavujeme tak kupříkladu u mraveniště Ferdy mravence, držíme pietní minutu ticha u hrobu posledního vlka, zastřeleného v těchto lesích zrovna ve chvíli, kdy se převlékal za babičku a chystal na Karkulku oblíbenou habaďůru atd….
   Po cca 35 ujetých km dorážíme do Bohdanče a před výšlapem na rozhlednu beru svou ratolest do restaurace, abychom doplnili spálené kalorie. Vynechám pasáž o zdlouhavém objednávání a sporech o tom, co je vhodné si po náročném výkonu dát. Zmíním ale, že inspirujeme diskusi, vedle sedící party mladých kolařů, na téma sportovní strava a zdravotní doplňky, což je jen krůček k cyklistické výživě v tubě. A tady jeden z nich lehce nastiňuje svou veselou příhodu…. V kolektivu svých přátel, vyhledávajících zjevně intimnosti za každým slovem, či gestem, se však nedostává dál, než k prvnímu souvětí… „Koupil jsem si takhle jednou vanilkový gel a při stoupání na Lipnici s Fandou to na mě přišlo…..“ Tady byla velmi zajímavá akce dvou kámošů na kole přerušena poměrně oplzlými poznámkami některých nemravů, že jsem raději společnost upozornil na přítomnost nezletilé posluchačky. Co se tedy tenkrát odehrálo pod Lipnicí a jakou roli v tom sehrál zmiňovaný vanilkový gel, se ke své lítosti již bohužel asi nikdy nedozvím. Je ovšem alarmující, jakou fantazii dokáže mít ženatý muž s třemi dětmi a věkem blížícím se pěti křížkům s ohledem na to, co se honí hlavou pánům tvorstva ještě zřejmě svazkem manželství nezatíženým, o nějaký ten level mladším a co se týče rozsévání biologického materiálu jistě úspěšnějším….
   No nic, popojedeme. Po obědě, s plnými břichy a pod rozpalujícím se sluncem ale jen s vypětím sil vyšlapáváme kopeček k Bohdance. Větší problém však je, že během pokračující cross-country na mě přichází větší lidská potřeba. Zapomněl jsem ale sbalit papírové kapesníčky a musím tudíž použít doma vytištěnou mapu na zcela neplánované účely, díky čemuž posléze v okolních lesích občas bloudíme. Na takovém menším rozcestí, znovu odhaluji svůj neomylný navigační talent a krátkým úsečným povelem naznačuji další směr naší jízdy. Co o to, směr udávám, ale zároveň si všímám Báry, které opět spadl řetěz. Role vůdce, která mi je předurčena, mě donutí okamžitě jednat. Plán je velmi prostý. Lehce přibrzdím své letící kolo, vrátím se, odstraním závadu, pronesu další školení jak a kdy řadit, abych následně prudkým šlápnutím opět udal tempo vpřed. Vše vychází dle mého myšlenkového pochodu až do okamžiku, kdy má následovat již zmiňovaný svižný rozjezd. Snad kolo nepojalo obrovské množství energie vyprodukované mými končetinami, snad se mi před kolo zatoulal zbloudilý duch onoho lesa. Zkrátka a dobře, noha se jaksi smekla, oči roztáhly zornice do nebývalé velikosti, ústa vydala nedefinovatelné heknutí a Síra si hajnul do příkopu na bok.
   Po zakrojení dalších kilometrů se již dostáváme do notoricky známého terénu a přes Katlov a Vidlák míříme k domovu. Červencové slunce, jehož sílu jsem trochu podcenil a odměnou jsem tudíž na některých místech zbarvený do lehkého nádechu vlčího máku, se ovšem podezřele a čím dál častěji začíná schovávat. Nervózně přepočítám blížící se mraky, doufám a vzývám nebesa, ať začne pršet až po našem dojezdu do Hory. Bohužel se to nepodařilo… Promočený jako vložka vyhlašuji konec této kolové, přesun na nejbližší vlakovou zastávku a návrat po kolejích. Dcera ale přichází na chuť kouzlu projíždění kaluží a postupně propadá v hysterák, nebo-li hysterický smích. Za sebe říkám, že se na to cítím starý a neschopný určitě, ale Barunka, aniž bych si to připustil, s umem zralé ženy dráždí mou mužskou ješitnost: „Tati to přeci dáme a dojedeme až domu. Jsme přece Zekoni!!!“
   Asi mě jako svéprávného rodiče mělo napadnout, že po vydatném dešti bude cesta lesem poněkud blátivá... Takhle totiž sjezdem k Velasu obdarujeme své biky několika kilogramy bahna, bláta a já nevím čeho. A když se vynoříme z lesa u Kutné Hory, připomínáme spíš divočáky vracející se z kaliště, než rodinku na prázdninovém výletě. Vrcholem všeho pak je odměnová zastávka v cukrárně v tomto specifickém stavu. Obsluha nám zpočátku nevěnuje pozornost, neboť se jí pravděpodobně ztrácíme na pozadí do hnědého odstínu vymalovaných zdí, aby nás pak přeci jen přivítala soucitnou větou: „Někde asi padaly trakaře.....“
   Další příhody a zajímavosti z prázdninových dobrodružství cestovatele Síry a Sirky zvané „Kolbaba“, přinese tento blog až budu mít trochu víc času. Takže pokud máte zájem - sledujte a čekejte, ale nejlépe taky sami někam vyražte. Přeci jenom, zažívat to, je lepší než sepisovat, či číst…
   A ještě jedna rada. Nemám sice patent na správný názor a vím, že jsem pouze hmota, která si myslí, že žije a přitom nemá pořádně ani ponětí, co to ten život vlastně je, ale podle mě je vztah k fyzičnu a pohybové kultuře stejně důležitý, jako vzdělání nebo sociální a kulturní výchova. Vytvářejte proto svým dětem prostředí, kde se budou přirozeně, hrou a zábavně adaptovat na pohyb a sportovní aktivitu. A přestože je konkrétní technika jednotlivých sportů jistě specifická, budování všeobecné úrovně fyzické připravenosti, atletismu, citu pro hru, mentálního tréninku, motivace a celé řady dalších prvků, je možné považovat za obecné. Tato výchova a přístup ke sportu samozřejmě nezaručuje apriori úspěch a spokojenost. Pouze věřím, že mnohonásobně zvyšuje její pravděpodobnost.

 

 

 

 

PRÁH
 
 
   Můj milý deníčku, vcelku nedávno jsem si naservíroval impozantní den „D“, při kterém se do úst vkrádala slova umělců z filmů pro dospělé a svět se zdál ošklivý a černý. Na tomto místě se ale snad mohu pokusit rozveselit alespoň Vás... Znáte to, cizí neštěstí nejvíc hřeje. 
   Takže. Vše začalo zcela prozaicky. Dřevěný trám pod prahem našich dveří na dvorek byl za léta vlivu povětrnostních podmínek natolik poškozený, že jsem se rozhodl nahradit jej betonovým podkladem. Úkol snadný i pro kutilský polotovar, tudíž realizaci bránil pouze fakt, že mé zásoby stavebního materiálu zely prázdnotou stejně jako státní rozpočet. Zde mi ale, jako známému kolenovrtovi, vytrhl trn z paty Zdeněk, který mimo lední hokej holduje též stavebním úpravám své kutnohorské rezidence.
   Nebudu ale už víc zdržovat a konečně se přesunu k inkriminovanému dni. Dopoledne vše probíhá tak nějak pohodově a troufnu si i říct, že se mi práce daří. Položený beton připomíná svým dokonalým vyrovnáním čerstvě urolbovanou ledovou plochu a já raději okamžitě obcházím všechny sousedy s upozorněním, že nezakládám pod dveřmi na dvorek tradici známého Hollywoodského bulváru, a tudíž eventuelní otisk z nich populární osobnost kulturního života neudělá. Pro jistotu ještě lepím na příslušné dveře velikou ceduli s nápisem: „Pozor čerstvý beton. Nestoupat!!!“ Vše pak uzavírám situací, za kterou bych si ale nejraději nalískal. Preferuji totiž výchovu názorným příkladem, kdy netřeba dítěti něco zdlouhavě vysvětlovat, protože to co vidí, to dělá. Beru tedy dcerku osobně k svému dílu: „Barunko tohle je čerstvý beton a na ten …..“. Jak již jsem řekl, co vidí, to dělá, a tak po svém vzoru namíří ukazováčkem na hladkou plochu, ale nejen to, ona ho tam navíc i zaboří. Se sinalou tváří jen dokončuju větu: „…. nesmíš sahat ani stoupat, protože je zatím měkký“, což už Bára ale zjistila. S pohledem dítěte, kterému vzali nejmilejší hračku, se omlouvá a prosí za odpuštění. Odevzdaným hlasem jí posílám domů, vyndávám znovu nářadí, rozdělávám cement a jdu zarovnávat.
   Možná dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, ale za hodinku, zrovna když Barča odchází na piáno, mám opět hotovo. A protože častokrát říkám svým dětem, že pokud tě kůň shodí, musíš znovu nasednout, zkouším vysvětlovací pokus č.2. Ukazuji názorně jak zrádné místo bezproblémově překročit a sláva, podařilo se to i nejmladší z rodu Sirotků!!! Odcházím tedy do dílny uklidit nářadí, ale neuběhne ani dvacet vteřin a při návratu zpět spatřuji ve své půldenní práci otisk dětské nohy. Vrhám výhružné pohledy: „Báro to snad není možný, vždyť to už by pochopila i …..“ Na poslední chvíli zvládám své emoce a přeruším tok svého hněvu. „Kdo tatínku?“ „Ale… no… přeci ta… indická bohyně.“ „A která?“ „Přeci ta, co je v Indii posvátná.“ Dcera odchází do hudebky a já sahám pro vercajk, abych začal další opravný pokus, ale v duchu se holedbám, jak jsem dobře vybruslil z výchovné šlamastiky. Než se dcera vrátí, mám hotovo a jdu domu. Za chvíli ale zvonek přeruší odpolední relax. Beru domácí telefon: „Prosím Sirotek. Tady kráva…….“
   Aby toho ovšem nebylo málo, večer ještě zjišťuji, že i někdo z mých sousedů má problém se čtením nebo delším krokem a vytvořil tak do mého výtvoru vcelku slušnou jamku na kuličky. Přiznám se, v tu chvíli celý dům bezpochyby ujišťuji, že jsme opravdu sprosťák se vším všudy…
   Přestože se mi později dostalo mnohých politování a chápavých přitakání, která měla zřejmě zmírnit postup vrásek v mém obličeji, nikdo se za celý týden nebyl ochotný ujmout potřebné korekce. Takže jsem po týdnu naivní čekání vzdal a opravu učinil opět sám.
   Co dodat? Je jistě správné, že se snažíme děti vychovávat a vysvětlovat jim co je dobré, slušné, férové a co zase ne. Je ale podivné, že se na ně zlobíme a vytýkáme jim věci, které u dospělých občas tolerujeme nebo raději přehlížíme, abychom nemuseli jít do nepříjemného konfliktu. A přitom se některé chovají dospěleji, než leckteří velcí, jež toho bohužel nejsou schopni dodnes…..

 

 

 

 

STRES, STRACH, PSYCHIKA
 
 
   Před chvílí skončil první osmifinálový zápas letošního MS, ze kterého po neuvěřitelném dramatu, které nerozsoudilo ani 120 min. hry, postoupili dál Brazilci. Zápas tedy rozhodly až pokutové kopy a větší nervy tentokrát prokázali domácí hráči. Popravdě, když šel na svou penaltu Neymar, okamžitě se mi vybavil nedávný rozhovor s ním. Těžko si asi někdo z nás dovede představit, čemu musí tento mladík čelit, když na něj spoléhá celá dvousetmilionová, fotbalem poblázněná, Brazílie. On to ale zatím zvládá, a tak na otázku reportéra ohledně psychického tlaku, kterému je vystavován, jen odpověděl: „Celý život jsem se těšil, že budu hrát právě takové zápasy“. Zní to lehce a přesvědčivě, ovšem není to zdaleka tak jednoduché, jako se to řekne. Existuje přeci mnoho nejrůznějších příkladů toho jak psychika a myšlení ovlivňují stav fyzického těla, výkonnost, sebevědomí a v konečném důsledku i to, co bychom mohli nazvat sportovním úspěchem.
   Vzpomeňme jen na ukázkový příklad z letošního MS v hokeji, kdy naše mužstvo po nepřesvědčivých výkonech v základní skupině nastoupilo ve čtvrtfinále proti USA. Dlouho to byl překvapivě pohodový příběh, kdy jsme ještě v 59.min. vedli 4:1. Jenže poté Američani neskutečně dvěma brankami při power play snížili na 4.3 a my se při závěrečném drtivém tlaku doslova třásly o výsledek.
   Asi se shodneme, že největší destruktivní sílu v mysli sportovce mají právě myšlenky naplněné obavami až strachem a je jedno jestli o výsledek, ze soupeře, z vlastní chyby, zranění, či odpovědnosti v rozhodujícím okamžiku. Každý, kdo někdy absolvoval nějaké to měření sil, tento stav jistě zná. Nedávno jsem viděl v jednom dokumentu pokus, který dokládal, jak myšlenka vládne našemu tělu: položili prkno na podstavce nízko nad zemí a  skupina náhodně vybraných demonstrátorů ho přešla naprosto suverénně a snadno. Když ale totéž prkno položili do výšky několika desítek metrů mezi lešení, najednou nebyl schopen přejít na druhou stranu nikdo. Proč, když se jednalo o stejné prkno a stejný pohyb? Změnil se totiž stav jejich mysli, který si připustil limitující myšlenky a z nich pramenící strach z výšky a pádu. Narušila se tím vnitrosvalová koordinace a automatický pohybový stereotyp se zablokoval.
   Ve sportu se nejen říká ale i platí: „Jak prohraješ v mysli, prohrál jsi i na hřišti!“. A každodenní sportovní praxe to neustále potvrzuje. Vzpomeňme si jen na smutný, ale učebnicovější příklad tenistky Jany Novotné. Ve svém prvním finále ve Wimbledonu se Steffi Grafovou v roce 1993 nepochopitelně selhala v koncovce zápasu. V posledním setu jasně vedla 4:1 a při svém podání 40:15, byla jen krůček od životního úspěchu, přesto závěr psychicky nezvládla a začala školácky kazit i lehké míče. Později přiznala, že se lekla vítězství. V mysli se najednou objevila myšlenka: teď to nedám, teď to zkazím. O to větší pak byl smutek, když si uvědomila, jak málo stačilo.
   Na druhou stranu, určitá míra strachu může být ale i zdravá a dokáže některé jedince nastartovat k mimořádnému výkonu. Nejedná se však o strach v pravém slova smyslu, ale spíš jakési akční vzrušení, a to je podstatný rozdíl. Navenek se sice hráč chová velmi podobně, ale vnitřní rozpoložení je výrazně odlišné.
   Hráč, který je pod vlivem strachu zdůvodňuje své obavy: „Nějak se dnes necítím, minule mi to nevyšlo, jsem unavený, byl jsem nemocný, nejsem rozehraný“, jakoby  dopředu hledal odůvodnění svého špatného výkonu. Hráč pod vlivem akčního vzrušení naopak říká: „Ať už to začne, To čekání se nedá vydržet“. A to je ten zásadní rozdíl. Předsíní strachu je pochybnost a nejistota, která oslabuje. Naopak projevem vzrušení je intenzivní emoční energie, kterou lze při správném nasměrování velmi pozitivně využít k lepšímu výkonu. V sezóně 2011/2012 jsme v Berouně nastupovali k rozhodujícímu zápasu o mistra KLD. Emoce před klíčovým duelem byly neskutečné, ale my jsme v kabině vůbec neřešili taktiku a hokejové věci, nýbrž si říkali, (jako na začátku zmiňovaný Neymar) že tohle je přeci ten zápas, na který jsme se celou sezónu těšili, o co jsme usilovali a teď je potřeba si to především užít. Vůbec jsme se nebavili o tom, co můžeme ztratit, ale jen a jen o tom co můžeme touto výzvou získat. Podařilo se a kluci přeměnili tu tzv. předstartovní horečku v neskutečný výkon a nasazení. Ovšem teď by to jen chtělo vědět, jak své svěřence do takového stavu přivést pravidelně nebo alespoň častěji???
   Zvládat strach není jistě jednoduché, ale ani nemožné, tedy aspoň to tvrdí odborníci. Zkusme proto probrat některé z jejich doporučovaných metod:
- Změnit v sobě hrozbu ve výzvu! To je zdánlivě prosté. Jdeme na trestné střílení, které jsme minule neproměnili, nebo jdeme na led a v minulém střídání po naší chybě padl gól. Vzbuďme v sobě opačný pocit. Začněme usilovně myslet na to, jak bude skvělé, když to tentokrát zvládneme a svou chybu z minula napravíme. A konkrétní příklad z praxe: letní soustředění, nohejbal, Jenda na podání rozhodující hry zápasu. Stačí příliš intenzivní vědomí odpovědnosti, podpořené řečmi o tom, jak to nedá a v jeho očích je možné najednou vyčíst nejistotu. Výsledek? Vynikající hráč, který dá z pěti podání v pohodě pět dobrých, najednou trefuje síť. Za okamžik ta samá situace, ale tentokrát reaguje úplně jinak: „Tak se koukejte, jak vám ho tam dám! Kam ho chcete?“, no a výsledek naprosto opačný.
- Své selhání na něco, rychle svést! Není to sice zcela nejvýchovnější metoda, ale určitě jedna z nejrychlejších. Typickým příkladem je výměna hokejky po neproměněné gólové šanci. V daném okamžiku je to asi to nejlepší, co může hráč udělat, neboť byl nalezen viník a on se může dál soustředit na hru.
- Koncentrační rituály (typické - rozcvičení, vázání bruslí, bouchání hokejkou, nástup na led, pozdrav do publika, talisman atd…). Určitě každý sportovec potřebuje své pevné body jistoty, takové imaginární hromosvody, po kterých strach sklouzne pryč z jeho mysli. V tomto směru jsou asi nejtypičtějším příkladem gólmani. Například David měl o přestávce v kabině vždy ručník přes hlavu a zavřené oči. Adam si po každém i sebejednodušším zákroku, poklepal lapačkou o horní tyčku branky a Michal s každým přerušením hry odjel do rohu své třetiny a zpět.
- Manipulace s prožitkem úspěchu. Vlastně jde o to, vytěsnat z hlavy bloudivé myšlenky a strach, představami o tom jaké to je vyhrát ten či onen zápas, turnaj, či soutěž a prožít to v mysli i se všemi doprovodnými pocity tak živě, jako bychom toho už dosáhli. Jde o jakousi dosažitelnost cíle! V mysli jsme už vyhráli! Vzpomínám, jak jsem se jednou ptal Dominika Vítka po úspěšném samostatném nájezdu, zda věděl dopředu, co udělá: „Na to jsem nemyslel, jen co udělám potom. Jaké oslavné gesto zvolím a jak si to užiju a budu se radovat se spoluhráči.“
- Vytvořit si vizi vlastní bezchybnosti. Vzpomeňme si na sebevědomé vystupování Dominika Jiráně o bezchybném hráči a nejlepším kapitánovi všech dob, či prohlášení kanadských a amerických hokejistů: „Bereme jen zlato! Nic než vítězství nás nezajímá!“ Můžeme se podobným nabubřelým větám vysmívat, či opovrhovat jejich řečníky, ale ono to tímto způsobem nepřipouštěl si pochybnosti, že by to mohlo být i jinak, z dlouhodobého hlediska funguje.
- Brát strach jako pozitivní signál! To, že jsme něco nezvládli nebo pokazili, přeci neznamená, že se to musí opakovat. Zkusme proto brát přicházející obavy, jako určitý signál, který nás upozorňuje, že se blíží situace, která je pro nás důležitá. Tím, že nás informuje, nám přeci pomáhá.
   Tak a to je snad to nejzákladnější, i když i zde platí, že jsme každý jiný. Na někoho platí jedna metoda, na jiného druhá, na třetího úplně jiná a další musí kombinovat. Jde jen o to, abychom to zkoušeli a snažili se najít takový způsob, který nám bude vyhovovat nejlépe. Což určitě není žádný převratný objev, přesto mám pocit, že mi trenéři často věnujeme svou pozornost pouze tréninkovému drilu a odkláníme se od práce s myslí našich svěřenců. Je nutné si uvědomit, že zvládnutí alchymie krizových okamžiků nespočívá jen v kvantitě tréninku techniky samotných pohybů, ale taky tréninku myšlení. Mnoho hráčů zvládne v klidu velké věci, ale když jde pak do tuhého, tak svou jistotu najednou ztrácejí. Často jsem se proto snažil v tréninku evokovat kritické situace z vlastního sportovního života hráčů (nespravedlivé rozhodnutí rozhodčího, provokující a ironizující poznámky soupeře, hru proti přesile, hru pod tlakem – kdo dá gól, vyhrál atd…), protože stres se nikdy neobjevuje ve stavech klidu a pohody. A smiřme se s tím, že strach byl, je a bude. Provází člověka od narození i od prvopočátku lidstva, a ne nadarmo se píše v bibli, že z něj všechny ostatní emoce vycházejí. Přesto věřím, že tímto způsobem lze určitých výsledků ve zvládání krizových situací dosáhnout, a že se strachem se dá pracovat.

 

 

 

KANADA JE NEJEN KOLÉBKOU HOKEJE
 
   ale i jednoho z nej rockových zpěváků, skladatelů a kytaristů na světě – Bryana Adamse, který opět zavítal do naší země. Měl jsem to štěstí, že na letošní hokejové rozlučce jsem dostal od svých bývalých svěřenců dva lístky na jeho brněnský koncert. Ještě než ale začnu víceméně lehkovážné vyprávění, musím znovu a všem, co s tímto dárkem měly jakékoliv dočinění, opravdu upřímně poděkovat. Vždycky mě mile potěší, když naši práci s dětmi, ve vlastním volném čase, neberou lidi jako nějakou naprostou samozřejmost. Je snad zřejmé, že nás tato mnohdy nevděčná činnost musí především bavit, přesto je i jen prosté poděkování a stisk ruky na rozloučenou oceněním, které udělá radost a dodá novou chuť i energii. Proto děkuji všem, kteří toho jsou, nebo byli v minulosti schopní. Letošní lístky na Bryana Adamse jsou ovšem hodně za čarou běžného dárku. Takže fakt moc díky. Udělalo mi to velkou radost a vážím si toho. Teď už ale otočím stránku a přidám trochu bulvárního vyprávění, jak jsem si to nakonec užil.       
   Protože jsme taková „normální“ pospolitá rodinka a podobných akcí se pokud možno zúčastňujeme společně, dokupujeme okamžitě lístky i pro ostatní Sirky. Je příjemné, že kluci s námi ještě chtějí jet, i když nejvíc se samozřejmě těší Barunka, pro kterou je to přeci jen na rozdíl od nás, koncertní premiéra tohoto krále rockových balad.
   Je středa 18.6.2014 a dlouho plánovaná a chystaná akce do moravské metropole se konečně realizuje. Ovšem oblíbené:„Auta stojí, vlaky jedou dál“, jsem tentokrát zavrhl. Noční návrat po kolejích je komplikovaný stejně jako moje mysl, a proto se rozhodujeme dobýt moravskou metropoli na čtyřech kolech našeho povozu. Mráček, s vyrytými srdíčky na kapotě od Barunky, je již taková rodinná legenda, která mi často pozvedá všední a stereotypní manželský život. Proto mě ráno trochu zarazí nápis na zadním skle naší superkáry: „Máme zájem o vaše auto“. „Že by antikvariát?“, pomyslím si a raději ho okamžitě mažu, aby se toho náhodou někdo z rodiny nechytnul. Udělal jsem dobře, protože naše autí nás opět baví celou cestu. Apropo, od té doby, co onehdá ustrnulo na dálnici za Prahou a Martina v němém úžasu sledovala mé marné oživovací pokusy, které vyřešila až v půlnoci odtahová služba, se mě každou půlhodinu ptá: „Slyšíš ten divný zvuk motoru?“. Neslyším, přesto raději v zúženém úseku tankodromu D1 volím pravý pruh s maximálkou 80km/h a bláhově si připouštím bezproblémové opuštění vozu parakotoulem. To kdyby šlo náhodou fakt do tuhého. V levém pruhu se ale mezitím honí auta, jako kanci po Křivoklátě a můj přístav, mimoděk pronese, jak už to tak ženy umí: „A proč vlastně jedeme tím pomalejším pruhem???“. „Dobrá“, dávám tedy levý blinkr a předjíždím první kamion. Adam se vmačkává do sedadla spolujezdce a významně se zapírá rukama o palubní desku. Druhý kamion: „Tak to bylo fakt těsný!!!“ a jeho bledězelená tvář spolu se studeným potem na čele hovoří dosti výmluvně, jak si užívá svižnější jízdu. Třetí kamion: „Proboha proč?!?!?! Tady ten frajer s BMW může jet v pohodě pravým pruhem, ale ty se musíš předvádět!!!“. „Dobrá“, dávám tedy pravý blinkr a ptám se osazenstva vozu, zda to nechce někdo dořídit. „Ne! Proč???“. Ty rodinné cesty autem mě prostě baví….
   V Brně jsme s dostatečnou rezervou a Ondra, který jel se svou slečnou přímo z Hradce, na nás již čeká v restauraci před Velodromem. Hlasité vítání Hujerů, vyvolává zasloužený zájem okolí, který ještě graduje anektací většiny volných židlí na zahrádce. Na tomto místě je třeba zmínit, že každý jednotlivec z řad Sirotků přistupuje k občerstvení ale poněkud jinak. Barunka zásadně volí oblíbený smažák, Martina vybírá něco pikantního pro plechové držky, zatímco Ondra se nebojí napchat pupek kusem pořádné flákoty, které se vyznavač makrobiotické stravy Adam raději nedotýká ani pohledem, aby snad zbloudilá závadná kalorie neznehodnotila jeho vitamíny. Ovšem starý Síra si tentokrát objednávkou maxi pizzy zase jednou našlápl mopeda o kousek víc z kopce. Jako kovaný stachanovec, ale opět všechny utvrzuje v hypotéze, že mu příroda do vínku nenadělila polykací ústrojí a vše co pozře, padá přímo do žaludku ne-li ještě dál, neboť pivo pije jedním kravským hltem a jídlo ho následuje jen na pár kousnutí…
   Do areálu vstupujeme již hodinu a půl před oficielním začátkem koncertu a obsazujeme výhodné místo co nejblíže pódia. Jelikož jsme ale postupně obléháni dalšími a dalšími hloučky příchozích, konstatuji jako zkušený bard, že toto místo již nesmíme opustit i za cenu úlevy do PET láhve. Bryan přichází na pódium sluncem zalitého areálu se svou doprovodnou kapelou kolem půl osmé a hned to odpaluje sérií těch nejsvižnějších hitů. Publikum je nadšené, zpívá, tleská a tancuje, i když mé kreace s Barčou na ramenech spíš naznačují symptomy tance svatého Víta. Adams je evidentně velmi dobře naladěn a jednotlivé skladby prokládá vtipnými hláškami, jako: „Nevím, kdy tady chodíte spát, ale máme pro vás spoustu muziky“, když ale zavzpomíná na svá předchozí vystoupení v Praze, chválí nádheru našeho hlavního města a ptá se fanoušků, zda mají Prahu taky tak rádi, vyvolá to u hrdých Brňáků rozporuplné reakce. To, že já jsem rodilý Pražák, si v tu chvíli nechávám opravdu raději jen pro sebe, a to i vzhledem k tomu, že mi dcerka na ramenou s bezelstným výrazem v obličeji avizuje své ventilační potíže. Protože se ale její sedací sval nachází v nejtěsnější blízkosti tváří právě dotčených Moravanů, raději nenápadně Barunku sundavám na zem a sám se tak ocitám uprostřed její pachové stopy. Koncert vrcholí a na ploše vládne skvělá atmosféra. Lidé skandují s rukama nad hlavou, světla mobilů svítí do noci a Bára se snaží fotit. Nutkání již ale neodvratně tluče na bránu mé prostaty, tudíž intenzita podupávání a neidentifikovatelných pohybů se úměrně zvětšuje. Takže kloudnou fotku nemáme žádnou, zato já výdrž ohromnou.
   S rameny jak sešlapaný rýč usedám za volant a před námi je už jen cesta domu. Barunka se vyptává, kolik že je Adamsovi přesně let: „To je zajímavý. Springsteen, Bon Jovi i Bryan Adams jsou starší než ty tati, ale vypadají mladší.“ Martina se mě shovívavě zastává, že to dělají jenom ty šedivé vlasy, ale je to od ní spíše psychologický tah, než upřímná slova. V duchu si tak představuju, co se asi dozvím po červencovém koncertu Boba Dylana, což už je na mne moc… Těším se domů… Martina chce ale přitopit, Bára zase zapnout klimatizaci, tak otáčím hlavu, abych je požádal o ujednocení požadavků. Ovšem ono to nejde.  Dle známé hlášky, se tedy pokouším otočit celej…, což ale nastartuje Adama. „Neotáčej se! Věnuj se řízení! Nechápu, kam spěcháš! Už ti není dvacet, aby sis tady musel něco dokazovat!“. Pusa mu jede doslova jak neomezená rychlost německých dálnic. Zřejmě se obává, abych neusnul za volantem, takže se rozhoduje raději se mnou po zbytek cesty komunikovat a asi hodinku mi tak vysvětluje, co všechno dělám špatně. Není toho zase tolik, ale škoda, že jsem tě neměl s sebou ty můj deníčku, mohl jsem si to všechno poznamenat. Takhle mám v hlavě poněkud přeplněno….
   Doma si ještě před usnutím v myšlenkách rychle přehrávám celý den a je mi moc fajn. Jeden indiánský náčelník, kdysi řekl svému lidu: „Kdo je šťastný? Ten, kdo je šťastný s ostatními“. Ano, je to tak. Stále o něco usilujeme, snažíme se o velké věci, a když se pak otočíme zpátky, zjistíme, že ty nejpodstatnější byly právě ty malé. Jako je pohled na šťastné dítě, či letmý dotyk s pohlazení, které prozrazuje: „Jsem rád, že jsem tady, teď a s tebou“. Ono ruku na srdce, kolik opravdových přátel, co jej nikdy nezradí a ani v koutku duše mu nezávidí, má takový člověk? Povětšinou tak jednoho, dva, ale bohužel často taky žádného. Přesto každý by měl mít minimálně jednoho – své rodiče. Proto se snažme být dětem nejlepšími přáteli, kteří jsou sice nároční a neulehčují, ale co je vždy podpoří, podrží a nikdy nezradí. Možná pak ve vyšším věku budeme mít s kým posedět u grilu, zajít na pivko, nebo si jen tak zahrát na kytaru či pinčes. A kruh se uzavře.

 

 

 

 

 

RETRO
   Před několika dny jsem při generálním přesystémování svých hokejových věcí narazil i na CD z mistrovské sezóny 2007/2008, kdy jsme vyhráli krajskou ligu mladších žáků. Nedalo mi to, pustil si ho a nostalgie mě opět dostala. Byla to dobrá sezóna a hezky se na ni vzpomíná, i když co vám budu povídat, je u toho někdy i trochu smutno. Život je ale takový, že když něco končí, něco jiného začíná.
   Shodou okolností jsem byl krátce poté i na slavnostním vyřazení letošních maturantů, kde jsem viděl část svých bývalých svěřenců z tohoto videa, jak přebírají glejt za vykonanou zkoušku z dospělosti. Už to ale nebyli malí rozesmátí kluci, ale dospělí muži. Stáli tam přede mnou budoucí inženýři, právníci, doktoři, ale jistě i lidé bez titulů, ale v každém případě upřímní, inteligentní, samostatní, ctižádostiví a já doufám, že i féroví lidé, za které se nebudeme muset stydět a na které snad budeme být moci hrdí.
   Měl jsem tu možnost se v různých obměnách a situacích s nimi mnoho let vídat, trénovat je a prožívat s nimi krásné i smutné okamžiky. A mohu Vám upřímně a zcela otevřeně říci: „Mám Vás rád, děkuji za ty společné chvíle, za Vaši důvěru a poctivou práci, bez které bychom nikdy nedosáhli všech těch úspěchů a vítězství.“
 
P.S. Rád bych ještě poděkoval Pavlu Jelínkovi za vznik tohoto videa a souhlas s jeho zveřejněním.

 

 

 

 

 

AKCE BARBORA
 
 
   Nedávno měl jsem zvláštní sen a ten bych vám nepřál…. Tak kdysi začínal diskotékový hit Jiřího Korna – Miss Moskva, a tak taky začíná mé dnešní vyprávění. Abych ale včas utlumil vlnu falešného nadšení, neočekávejte žádné dlouhonohé modelky pohupující se po mole, či kakaové krásky, které mají na sobě jen mokré luxusní tričko. Ne, ne !!! Zkroťte svou fantazii, nepřišel jsem v REM fázi spánku o svou neposkvrněnost, ani hlasitým hekáním nevzbudil nic netušící choť a pak se vymlouval, že se mi zdálo, jak makám v posilovně.
   Můj sen byl daleko prozaičtější, ale názorně dokládá, že psychika je mocná čarodějka, se kterou si není radno příliš zahrávat. Jeho prvotním impulsem byla totiž prostá informace, na přípravkářském opékání buřtů: „Pepa dnes nepřijde, protože hlídá Sobotku.“ Původně jsem to pochopil, jakože Pepa vyhlíží v letištní hale, kvůli podpisu, přílet Vladimíra Sobotky (bylo to totiž přesně v den návratu našich hokejistů z MS), ale pak mi bylo dovysvětleno, že pomáhá bodyguardům premiéra Sobotky při jeho návštěvě Kutné Hory. A to mé fantazii úplně stačilo. Já ale nemířím nikdy nízko, a proto jsem ve svém snu do hlavní postavy celé story obsadil bývalého prezidenta Václava Klause.
   Děj tak začíná v pancéřové limuzíně, kterou přijíždí náš hlavní hrdina na návštěvu Kutné Hory. Panuje zde ovšem hodně napjatá atmosféra, neboť hlava státu obklopená svými poradci a tajemníky probírá podrobný itinerář několika následujících hodin, když vše vyvrcholí: „Kutná Hora? Tam přeci bydlí můj dlouholetý přítel Pavel Sirotek. Víte co? Překvapím ho a udělám mu radost tím, že navštívím jeho dceru ve škole!“ Všichni přítomní se okamžitě snaží, aby své rozhodnutí ještě poněkud přehodnotil, a především bezpečnostní poradce namítá něco o nepřehledném prostoru školy, velkém množství dětí, osob a těžko zvládnutelném úkolu. Nicméně Klaus pln rozhořčení tvrdošíjně trvá na svém. A tak šéf ochranky, jehož obličej pod tmavými brýlemi připomíná tvář ledního medvěda (ten totiž nemá mimické svalstvo, takže vypadá permanentně naštvaně), pronese tajemně do mikroportu na klopě svého saka: „Akce Barbora zahájena“!!!
   A v tu chvíli základní škola Žižkov začíná psát nezapomenutelnou kapitolu svých dějin. V jejích útrobách to doslova vře. Všude se pohybují tajemní muži v černém s naslouchátky v uších. Ochozy protilehlého chrámu Svaté Barbory obsazuje skupina elitních odstřelovačů a v ředitelském salónku stoly přetékají hojností a strdím, protože je zde připravená papanice a kropenice na počest nejvyššího. Třídní učitelka 3.B je okamžitě podrobená důkladnému proškolení hradním PR managerem, na které dítě se má při návštěvě pana prezidenta zaměřit a jak vhodnými otázkami zdůraznit jeho intelekt.
   Víte, stále jsem se domníval, že vychovávám děti v duchu Guta-Jarkovského, ale to co poté následovalo, mě poněkud nalomilo. Vynechám pasáž o příjezdu, majácích, sirénách, policistech na motorkách, červeném koberci, televizních štábech, blescích fotoaparátů a přejdu rovnou do třídy. Po obligátním představení mé Barunky panu Klausovi došlo i na několik konverzačních frází, což se ovšem posléze stalo osudným. Přihodilo se totiž, že hradní pán se pokusil získat sympatie, do té doby jaksi odměřené slečny: „Hm, hm, hm a jestli pak víš, že tvůj tatínek je můj velmi dobrý přítel?“ V tu chvíli ale přešla Dcéra vlasti do poměrně hlasité opozice: „To asi těžko. Můj táta se zloději nekamarádí!!!“ Zjevně zaskočený prezident si ale bohužel neodpustil velmi zvláštní a v tu chvíli zcela chybné a dětinské „prosííííííííím"....., čímž si zjevně vykopal vlastní hrob a malého zastánce pravdy definitivně nakopl: „Můj tatínek totiž říká, že je úplně jedno, jestli kradeš pero na stole, naftu z auta, hřebíky ve fabrice, nebo státní milióny. Pořád jsi ten samý zloděj, jen v jiných podmínkách a za jiných okolností!!!“
   Co následovalo? Z mlaďošky se rázem stala mediální hvězda a všechny zpravodajské štáby se o ní mohly doslova porvat. Část prezidentského establishmentu zpytovala svědomí z nezvládnuté akce, část se cukala smíchy a nebohá ředitelka školy se odpotácela omýt rozpálený obličej, neboť na tak rychlý pád koutků úst rozhodně nebyla připravena. No a pan Klaus rozohněn doběla, protože pro pravdu se každý čertí, zavelel k okamžitému odchodu (zde se mi ale do snu, trochu nepochopitelně, přimotala asociace se současným prezidentem) a snažil se opustit školu, tou nejrychlejší, faustovou metodou! Akorát si při tom ale zvolil protilehlou stranu. Zakopl a namísto stropem, zkoušel, co vydrží podlaha. Cesta do pekel, holt dle jeho bonmotu, vede přímo dolů…..
   V tu chvíli jsem se celý zpocený probudil a jak to tak bývá, nemohl pospojovat tělo a myšlenky dohromady, aby opět smysluplně fungovaly. Jistě to taky občas znáte, tu nejistotu, jestli to všechno, co se vám honilo hlavou, byla vlastně pravda nebo jen sen. No, a protože jsem si nedokázal jednoznačně odpovědět, otočil jsem se na druhý bok s uklidněním, že se večer kouknu na zprávy: „Jestli se to opravdu stalo, tak to tam určitě bude…..“
   Tak a to je všechno. Údajně by každý i třeba sebeblbější příběh měl mít své poslání a poučení. No, nevím tak úplně přesně co právě z tohoto vydolovat. Takže snad jen, že děti se prý rodí čisté a nezkažené. Obratně se pohybovat v labyrintu polopravd a lží, prospěchářsky, či takticky vyčkávat, snažit se do poslední chvíle chytračit a raději nastrčit ostatní, ať se spálí a v závětří čekat, jak se situace vyvine, tak to se údajně naučí a odkoukají až teprve od nás dospělých. Smutné! Nehledejme proto donekonečna chyby jinde a v jiných, přestože tam bezpochyby jsou, ale raději precizně zvládněme svůj vlastní úkol – být svým dětem tím nejlepším příkladem.

 

 

 

 

 

 NAJDI PĚT ROZDÍLŮ
 
 
   Nedávno jsem po proběhlé reinkarnaci svého PC, nahrával zpět některá zálohovaná data a narazil při tom na tuto koláž, kterou jsem dostal letos k narozeninám. Popravdě, nejdřív jsem si vzpomněl na historku, jak jsem si byl žádat o nový pas. Paní úřednice mě totiž vyfotila a hned mi to chtěla ukázat na obrazovce. Najednou tam ale naběhl obrázek?!?! „Jéé, nějaký obtloustlý bloňďák!“ řekl jsem udiveně. „Ne, to jste vy!“ odvětila. Tak jsem ji rychlé ukázal starý pas a říkal: „Ne, ne, tohle jsem já tady na té fotce!“ Nenechala se přesvědčit, vzala mi otisky a poslala žádost na nový pas i s fotkou těhotného seveřana. Takže jsem jen zavzpomínal na zlaté staré foťáky, co dělaly pěkné fotky a postěžoval na ty nové čínské krámy, co všechno jen zkreslují a stojí za prd.
   Nicméně po ne moc vtipné vzpomínce jsem se rychle vrátil do reality. Na chvíli jsem se podivně zasnil, oči mi nápadně zjihly a na mysl přišel známý kvíz hádankářských časopisů „Najdi pět rozdílů“. Pozornému oku čtenáře ale jistě neuniklo, že pět by tentokrát bylo skutečně málo. Krom oblečení, které již pravděpodobně prošlo zažívacím traktem našich molů, jsou zde totiž především proměny, které neututlá ani černobílý monitor či fotoshop. Věk je prostě sv.ňka, stejně jako váha, která mi i přes znovu pravidelné běhání, stále jen hlásí, že je pouze pro jednu osobu.
   Holt tak to je! Jeden z nás vyrostl a zmužněl, druhý zestárl a ztloustl. Přesto jedno máme společné – oba se usmíváme, což je příjemné. V té souvislosti mě taky velmi potěšilo, když mi v nedávné době nezávisle na sobě, tři lidé řekli, že momentálně působím velmi šťastným a spokojeným dojmem. Je to tak a jak zpívá Bob Dylan „Časy se mění“ a my v nich samozřejmě taky. Svět je totiž neustále se měnící prostředí, a přestože jeho chápání a své postoje v něm musíme pořád vylaďovat a upřesňovat podle nabytých vědomostí a zkušeností, měly by stát na pilířích a principech, které jsou pevné a neměnné z delšího časového hlediska. Sbírat zkušenosti a vědomosti od rodičů, učitelů, starších či zkušenějších autorit, navštěvovat školu, přednášky, studovat literaturu, surfovat po internetu, či jen neustále naslouchat a vnímat své okolí, to všechno je nezbytné a jistě ku prospěchu věci. Přesto by se ale do našich rozhodnutí měly promítnout především vlastní názory a myšlenky, jakož i podmínky, ve kterých se pohybujeme a cíle ke kterým směřujeme. 
  No a poslední věc, která mě při pohledu na tu fotku napadla, či spíš trkla je, že Matesovi bylo před měsícem již krásných 18 let. Většinu těchto kluků jsem poznal jako malé přípravkáře již v předškolním věku a oni jsou z nich najednou plnoletí muži. Fakt to hrozně letí. Takže bych chtěl touto cestou dodatečně popřát jemu, ale i všem svým ostatním bývalým hráčům, kteří již oslavili, či teprve oslaví tento životní mezník, všechno nejlepší. No a vzhledem k tomu, že když si tu 8 položím, tak dostanu matematický symbol pro nekonečno, tak je to přesně to, co je před nimi. Nekonečně mnoho možností, nekonečně mnoho příležitostí, nekonečně mnoho šancí splnit si svůj sen a já jim všem nesmírně přeji hodně štěstí do života, a aby si splnili vše, co si v hloubi duši opravdu přejí. A jak jsem jim vždycky říkal: „Je to jenom o Vás“!!!

 

 

 

 

DOBRÝ DEN
 
   Po dlouhé předlouhé době se Vám opět hlásí pisálkovský elév Síra, a abych řekl pravdu, tak trochu s rozpaky a neurčitými pocity. Uteklo už totiž opravdu hodně vody ve Vrchlici, co jsem zde vkládal svůj poslední příspěvek „Na rozloučenou“. Takže vlastně ani nedokážu racionálně zdůvodnit, proč jsem se včera podíval na statistiku návštěv, tohoto, v podstatě již mrtvého, webu. Nicméně to množství lidí, které ještě stále každý den zadá jeho adresu ve svém prohlížeči, mě opravdu překvapilo. Co k tomu říct? Snad jen, že velké dík všem návštěvníkům, ať už těm pravidelným, občasným, tak i těm náhodným za jejich věrnost či přízeň. Ať už tak či onak, jsou přesto věci, které prostě nelze vzít zpět, a proto opravdu nehodlám a ani nemůžu restartovat jejich bývalou podobu. Přesto jsem se rozhodl, že v upravené versi se z nich pokusím zanechat jaký si blog, pro prezentaci vlastních názorů, myšlenek či zážitků. Nechtěl bych ale planě poučovat, ani moralizovat, spíš pouze přivést k zamyšlení či názorové polemice a trochu snad i pobavit, protože humoru není nikdy dost.
   Uvidíme, zda se to podaří a budu-li mít vůbec co říct, nebo čím oslovit, protože jde především o to, aby ty příspěvky měly alespoň nějakou informační či zábavnou hodnotu a přínos. Opačně by to totiž nemělo vlastně smysl. Rozhodně Vás, ale ani sebe, nemíním do ničeho nutit a vše je ryze dobrovolné. Já totiž neumím psát na zakázku (je tedy možné, že pokud nepocítím potřebu se z něčeho vypsat, bude zde i nadále spíš mrtvo) a vy to nemusíte číst, natož pak souhlasit. Budiž toto základní principy a dále se už nechme překvapit…
   Tolik snad úvodem a na vysvětlenou a nyní trochu k posledním událostem. Momentálně si opravdu užívám mnohem víc volného času se svou rodinou a popravdě především s Barunkou. No, a přestože mám práce i zábavy nad hlavu a mé úvahy se neustále točí jak kulička v pinballu po nejrůznějších trasách, často překvapivě zapadají do stejných hokejových škvír. Jako bych bez toho ledu nemohl být i kdybych měl mít kolem hokejky jednou uvázaný urologický sáček. Nejsem ale jako legendární Dominátor, abych chvíli po ukončení kariéry zase ohlásil návrat do základní sestavy, a proto zůstávám i nadále pouze na lavičce náhradníků. Nicméně, život je jako hokejový puk - nikdy nevíš, kam tě nastřelí a mě tak trochu fatalisticky (zdálo se mi o tom totiž) nyní přihrál k občasnému pomáhání sršní hokejové přípravce. Samozřejmě tím není a priori vyloučena má výpomoc jakékoliv jiné kategorii, přesto se nejčastěji budu asi pohybovat právě mezi těmi nejmenšími. Věřím totiž, že čas a energie vložená právě do dětí, se jednou mnohonásobně vrátí zúročená jako ta nejlepší investice do budoucnosti. Budu se proto snažit, jako u svých bývalých svěřenců, či vlastních dětí, aby byli jednou lepší než my a naše generace, která je vychovává. A nemyslím tím pouze hokejové dovednosti, ale i onu opomíjenou etiku, slušnost, respekt a úctu k pravidlům, dohodám a sobě samým navzájem. Přál bych jim to, přál bych to sobě, kutnohorskému hokeji a celé naší společnosti…
 
 
 
NA ROZLOUČENOU
 
   Dnes naposledy zdravím všechny příznivce hokejového sportu. Proč naposledy? Z jednoho prostého a pádného důvodu – končím. Nepovažuji za smysluplné a přínosné zde rozebírat důvody, které mě k tomu to rozhodnutí vedly, tudíž řekněme, že po dlouhé osobní rekapitulaci a zralé úvaze v rámci optimalizace osobního time utlumuji své aktivity. Mám skvělou ženu, hodné děti, jiné zájmy a snad už i také určitý nadhled. A právě díky těmto pilířům si snažím racionálně zdůvodnit to, proč teď budu na ledě a v ochozech spíše výjimečně a jen pro radost.
   Sršně mám hluboko pod kůží a úspěch jsem přál a přeju vždy každému, a pokud jsem byl někdy příliš tvrdý, náročný a kritický, tak ale snad i férový. Snažil jsem se měřit všem stejným metrem, a pokud mě někdo přesvědčil o své pravdě a vyvedl z omylu, neměl jsem problém to uznat a omluvit se. Doufám proto, že se za ty roky u ledu nemusím stydět, ale přesto pokud ano a někomu jsem ublížil, či má alespoň ten pocit, tak se mu tímto omlouvám.
   Nyní ale již dozrál čas k příchodu mladší krve a především nové energie, a proto dovolte, abych Vás informoval, že trenérem dorostu na příští sezónu se stává Michal Charvát a jako asistent zůstává Braňo Hríbik. Přeji jim, ale především vám mnoho úspěchů, aby Vás hokej i nadále bavil a připravil si pro vás mnoho příjemných a radostných chvil. Doufám, že si naši společnou rozlučku užijeme s úsměvem na rtu, bez zbytečného patosu a vy vykročíte do nové sezóny s chutí pracovat, spokojení a tou správnou nohou…


 

PF 2014
 
   Toto letí co vážení? Na letokruzích svého života jsme udělali další čárku a čas se valí neúprosně dál, bez pardonu a lítosti! Určitě se každý dnes nebo zítra trochu zastaví, udělá si jako já rekapitulaci dosavadního průběhu svého života a roku 2013 a dá si nějaká nová předsevzetí do roku nadcházejícího, která buď brzy nedodrží, nebo naopak nějaká výrazná změna posune věci novým a snad lepším směrem! Pro mě osobně byl rok 2013 v mnoha oblastech zlomový a výjimečný, neobešel se samozřejmě bez několika osobních selhání, chyb a zklamání, jak v osobním, pracovním i hokejovém životě, ale také mnoha vítězství a radostných chvil a mezi ně nepochybně patřil i čas strávený ve společnosti kutnohorských Sršňů.  
   Přeji proto všem svým současným i bývalým svěřencům (omlouvám se těm z prehistorické doby, kteří nejsou na retro snímku zachyceni, ale dřív se prostě nefotilo), spolupracovníkům, rodičům a přátelům, ať jim Nový rok 2014 přinese jen to nejlepší. A ať pro nás všechny, v roce který končí čtyřkou, pročež je opět rokem hudby, zní víc krásné muziky než zlých a hloupých slov.

 

TOPlist