Založit webové stránky nebo eShop

2017/2018

VÍTEJTE NA TÝMOVÝCH STRÁNKÁCH 3.- 4.TŘÍDY SK SRŠNI KUTNÁ HORA - SEZÓNA 2017/2018
příští akce tréninky na ledě realizační tým marodka
TURNAJ PODĚBRADDY pondělí 25.9.  16.30 - 17.30 hlavní trenér Pavel Sirotek Tvrdík, Dostál
neděle 24.9.2017 středa 27.9. 16.45 - 17.45 607 790 982 sirotek.pavel@centrum.cz Rejnek
sraz v Poděb. 12.00 pátek 29.9. 15.30 - 16.30 trenér Petr Polívka oslavenci
začátek turnaje 13.00 tělocvična po. a st. po tréninku asistenti
Břinčil,Hykš,Hladík,Rejnek,Hejlová
18.9. svátek - Kryštof
konec turnaje 15.00 brankařský trénink ved. mužstva Vít Zvěřina 21.9. svátek - Matouš
    pondělí 25.9. 17.45 - 18.45 606 911 325 vitzverina@seznam.cz 29.9. svátek - Michal
Rozpis akcí na měsíc září:   neděle 24.9.2017    13.00 - 15.00     turnaj Poděbrady
Rozpis akcí na měsíc říjen:  neděle 1.10.2017      9.00 - 12.00     turnaj Kutná Hora   
                                                7./8.10.2017                                      turnaj Kladno
                                                21./22.10.2017                                  turnaj Kolín
 
TENTO TÝDEN SLAVÍ
 
 
   Tak tohle bude hodně kontroverzní, protože tento pátek je Mezinárodní den bez aut. Akce, která slouží k tomu, abychom si uvědomili dopad výfukových plynů na životní prostředí a poukázala na přijatelnější způsoby dopravy a podpořila omezování městského automobilismu. Vybízí proto motoristy, aby alespoň na jeden den ponechali své plechové miláčky doma a zkusili se přepravovat pěšky, hromadnou dopravou, nebo na kole, pročež jsou i v mnoha městech pořádány spanilé cyklojízdy. 
   Jak možná někteří ví, jsem motoristicky frigidní a auta mě nezajímají. Přiznávám, že auto vlastním a řídím, ale nikdy jsem neměl pocit, že by to ve mně vyvolávalo nějaké mimořádné emoce. Jsem schopný i velmi racionálně uznat, že auto je dobrý služebník a uznávám, že za své služby by si zasloužil náš „Mráček“ péči, kterou mu nejsem schopen dopřát. To je ale asi tak vše. Mám z toho občas i trochu výčitky, protože pro některé mé známé je auto skvělým kamarádem, kterého umějí vyfešákovat, opravit a ti nejúctyhodnější dokonce vyrobit. Občas proto s úsměvem říkám, že já radši pracuji s dětmi a dřevem, protože oboje je živý materiál, což se o plechové konzervě, byť prý uvnitř žijí jakési koně, rozhodně říct nedá. A názor jsem nezměnil, ani když jsem po letošní zimě zjistil, že auta mohou poskytovat dostatek živin, až začnou roztomile kvést.
   Nicméně nejsem zaujatý militantní ideologií proti automobilismu a chápu jeho neoddělitelnost od každodennosti současného života i to, že automobilový průmysl je významnou součástí ekonomiky Evropské unie a zaměstnává milióny lidí. Netrpím ani výčitkami, pokud jedu autem, že se podílím na ničení přírody a zdravého vzduchu. I když je pravda, že nelibě nesu situace, ve kterých je svět příliš okatě přizpůsobován autům a ne lidem, a nelíbí se mi posuzování míry rozvoje společnosti podle toho, kolik automobilů připadá na jednu domácnost a podle procenta zaasfaltovaného zemského povrchu.
   Nyní již dám ale raději prostor onomu živému materiálu v podobě našich oslavenců: Kryštofa Lhotáka, Matouše Bajera a Matouše Kloučka.
 
   Ahoj Kryštofe. Za pár dní máš svátek, tak spolu zkusíme udělat další oslavenecký rozhovor. Jak jsi vlastně spokojený se svým jménem?
Líbí se mi a neměnil bych ho.
Upřímně řečeno, minule ten náš rozhovor chvílemi připomínal debatu hluchého s němým, řekneš mi tentokrát víc?
Jo.
Vadí ti něco na dávání rozhovoru?
Ne.
Přesto jsou tvoje odpovědi poměrně strohé. Stydíš se, nebo nevíš, co máš říct?
Nestydím se.
Je pro tebe těžké prosadit se v kolektivu a říct si svůj názor? Například u nás v kabině?
Ne.
Abych tě netrápil svými dotazy. Je něco, o čem bys mi ty sám rád vyprávěl?
(dlouhé ticho) Nevím.
Tak co třeba rád děláš ve svém volném čase?
Rád se koukám v televizi na sport.
Máš nějakého oblíbeného sportovce?
Ano. Zdena Cháru, co hraje za Boston.
Proč právě on? Co se ti na něm líbí?
Jak je velkej a všechny sráží.
To by si taky chtěl umět?
Ne. Já raději útočím a dávám góly.
Jak zatím vlastně zvládáš tréninky na ledě?
Dobře.
Která část tě na nich baví a co bys raději zrušil?
Nejvíc mě baví, jak se obehráváme a máme ve dvojicích ty souboje o puk. No a pak když střílíme na branku a dávám góly. Nezrušil bych nic.
Stává se ti, že máš po tréninku propocené ribano?
Mockrát.
Kdybys to měl porovnat s tréninky v přípravce, které byly lehčí, nebo ti víc vyhovovali a proč?
Lehčí to bylo v přípravce, protože jsme nemuseli tolik bruslit a nekřičelo se tam tolik.
Patříš tedy k hráčům, kteří mají raději klid a pohodu než hlasitou motivaci?
To ne. Mě ten křik spíš namotivuje k lepšímu výkonu.
Co zatím vnímáš jako svoji slabší stránku a co si myslíš, že ti naopak jde dobře?
Všechno mi jde.
Tak to rád slyším, protože sebevědomé kluky já mám rád. Ty ale taky hraješ fotbal. Jak se ti tam daří?
Dobře. Jsem kapitánem a jako útočník dávám i hodně gólů.
Jsi herně a pohybově velmi šikovný kluk. Je ale nějaký sport, který jsi ještě nevyzkoušel a lákal by tě?
Hasičskej.
Tak to není zas tak nesplnitelné přání, protože v Malíně hasiči určitě jsou. Takže ti přeju jeho splnění a samozřejmě i těch dalších přání. A protože každý máme občas i dny, kdy se věci nedaří úplně přesně tak, jak bychom si představovali, přeju ti pro takové chvíle blízkost pomocné ruky, podporu přátel a lásku nejbližších.
 
   Další rozhovor je trochu mimořádnost, kdy oba naši Matoušové odpovídají společně, takže double. Ahoj kluci. Víte, proč jsme se tady takhle sešli?
Matouš (Klouček): Ne.
Maty (Bajer): Protože budeme mít svátek?
Matouš: A jo. Sakra.
Ani jsem neměl v úmyslu se na to ptát, ale Matoušova maminka mi dnes ukázala školní slohovou práci na téma „Můj nejkrásnější zážitek z prázdnin“, a ty Matouši za něj pokládáš soustředění a své pasování. Zdá se mi to sice trochu masochistické, ale udělalo mi to opravdu radost. Nicméně, řekněte mi oba svůj názor na letošní soustředění?
Matouš: Bylo opravdu moc hezký a líbilo se mi. No a mimo toho pasování se mi nejvíc líbila Olympiáda, kde se mi jako docela dařilo. Z těch všech disciplín byla asi nejlepší, jak nás trenéři nosili, ale naštvalo mě, jak mě při tom souboji na kládě, srazil právě tady Maty.
Maty: Mně se taky líbilo a v podstatě všechno, ale kdybych měl přeci jen vybrat, tak asi nejvíc ty naše testy.
A co se ti nelíbilo?
Maty: To ještě není na světě.
Kluci, oba jste mně letos mile překvapili nejen svým přístupem, ale i drobnou mimořádností. Maty. V tvém případě to byla skutečnost, že už jsi nebýval vždy poslední na nástupech. Kde hledat příčinu?
Maty: To nevím. Mamka mi to doma vysvětlila a taky už se mi nechtělo být všude poslední. Ve škole, v družině, a tak. Furt na mě křičeli: „Matouši přidej, Matouši dělej.“ A teď je to mnohem lepší.
Matouši. Tvoje vlajka na stožáru získala velký obdiv, jak dlouho ji umíš, jak ses jí naučil, co je na ní nejtěžší?
Matouš: No, jako nejdřív jsem to odkoukával od kamarádů, kteří se o to pokoušeli, a tak jsem to taky zkusil a šlo mi to. Takže takhle jsem k tomu přišel a teď to ukazuju. Moc dlouho to ale neumím, až teprve letos na táboře se mi to povedlo. Nejtěžší na tom je udržet to celé tělo jenom rukama a pak samozřejmě zpevnit břicho.
Kluci, překvapilo vás, že si vás spoluhráči zvolili za asistenty?
Matouš: Jo, mě teda hodně a udělalo mi to velkou radost. Nechtěl bych proto na kluky řvát, ale naopak být kamarádský.
Maty: Já jsem to vůbec nečekal a taky mi to udělalo radost.
Myslím, že ve vašem případě se potvrdilo, že kluci většinou chtějí, aby jim šéfoval nejen dobrý hokejista, ale i dobrý kámoš. Maty, třetí místo ve výkonnostních testech. Považuješ to za úspěch?
Maty: Určitě a vůbec jsem to opravdu nečekal (jeho výraz je uvěřitelnější než Karla Gotta). Já si myslel, že zase skončím čtvrtý, takže jsem měl velkou radost.
Když jsem to celé začal Matouši tvým nejkrásnějším zážitkem z prázdnin, uzavřu to pro změnu zase svým z letošního soustředění. Jeden večer za mnou přišel Adam s tím, že se mu trošku stýská. Ty jsi šel zrovna náhodou okolo, a aniž bych cokoliv řekl, popadl jsi ho za rameno a řekl: „Pojď k nám na chatku, zahrajem si spolu karty.“ Za chvíli, když jsem šel situaci zkontrolovat, tak jste mastili nějakou hru a oba měli úsměv od ucha k uchu. Dík za ten zážitek, protože takhle já si představuji, že by to mezi kamarády a spoluhráči mělo fungovat. Chováš se tak vždycky?
Matouš: No, skoro, občas, furt jo.
Jak byste kluci popsali, či charakterizovali svoji povahu?
Matouš: No, já bych řekl, že jsem dobrý kámoš, ale taky umím někdy pěkně naštvat svým pošťuchováním.
Maty: To já nevím. To by asi měli říct především moji kámoši. Ale tak snad jsem srandovní. Holky ve škole se většinou smějou tomu, co dělám. A tady mám pocit, že jsem snad trošku oblíbenej, i když samozřejmě taky dělám rošťárny jako Matouš.
Jak jste spokojeni se svým místem v kabině?
Maty: Mně se líbí a jsem rád, že jste mě nechal u kluků tam co vloni.
Matouš: Tak to já bych chtěl být radši na druhé straně, jako je Pavel a Matěj.
Takže tobě se nelíbí sedět vedle mě?!?!?!?
Ne to ne. Ale radši bych seděl vedle vás na té druhé straně, protože tady je tvrdá lavice a tam jsou ty měkké.
Jo na VIP se ti zachtělo, no tak uvidíme. Teď se ale ohlédneme zpět. Kdybyste mohli změnit něco na průběhu loňské sezóny, co by to bylo?
Maty: Já myslím, že bych nic neměnil. Já byl spokojenej, jak to bylo.
Matouš: Já jsem spokojenej furt a nic nechci změnit.
Dobrá. Návrat do budoucnosti. Máte nějaké cíle nebo přání, se kterými vstupujete do letošní sezóny?
Matouš: No, já mám takový cíl, že bych chtěl být lepší hokejista, alespoň než je Kuba. A především v tom vození puku se chci zlepšit.
Maty: Samozřejmě, že bych se chtěl dál zlepšovat a mít i víc asistencí, gólů a taky líp bránit.
Považujete přítomnost svých rodičů na zápase pro sebe jako motivující prvek, nebo vás to spíš znervózňuje?
Matouš: No, mně to jako nevadí, ale někdy jako třeba o tomhle zápase, když mě jeden kluk u mantinelu držel za hlavu a škrtil, tak já ho chtěl strčit, aby mě pustil a táta jen říkal, ať vezmu puk a odbruslím s ním pryč. Jenže to nešlo, tak jsem se naštval a teď s ním nemluvím.
Tady se tedy musím tvého taťky zastat, protože si myslím, že ten zápas odpískal naprosto perfektně.
Matouš: To jo, ale mně trošku vadí, když mi furt radí.
Maty: No, jako mně tedy přítomnost rodičů na zápase vůbec nevadí a naopak jsem moc rád. Mně se líbí, jak mě podporujou a když tam nejsou, tak je to takový smutnější.
Pokud vím, tak bydlíte nedaleko od sebe a chodíte i do stejné školy. Sházíte se někdy i ve svém volném čase? A případně že ano, tak co spolu podnikáte?
Matouš: Ano a například se rádi koupeme u Máti v bazénu, nebo jezdíme na jeho čtyřkolce. Prostě spolu děláme kraviny jako dobrý kámoši.
Maty: Když má Matouš přijít ke mně, tak já se na něj vždycky moc těším. A například, když jsme na trampolíně, tak si tam většinou vezme lano a houpe se tam.
A jak se zabavíte ve volném čase, pokud jste sami?
Matouš: Tak já se občas kouknu na telku, někdy chvilku sedím u počítače a hraju, nebo jdu s bratránkem na Sokolák hrát fotbal, nebo kopat na branku.
Maty: Tak já si většinou dělám úkoly, někdy si hraju s Mariánkem, pak si s mamkou zahraju třeba nějaký stolní hry a tak prostě.
Už jste někdy přemýšleli, co byste chtěli dělat jako velcí dospěláci?
Matouš: Já jo. Mně by se líbilo být voják, ale ne jako na vojně, kde by se střílelo proti nepřátelům, ale třeba střežit nějaký hangár. Prostě u vojáků, ale ne tam, kde se bojuje.
Maty: No, já bych chtěl být profesionální hokejista a vydělávat si hraním jako Jágr.        
Za pár dní vám budou vaši nejbližší jistě něco hezkého přát, co byste ale vy popřáli těmto lidem?
Maty: Aby byli všichni zdraví a hlavně Mariánek aby byl v pořádku.
Matouš: Aby všichni byli šťastný, zdraví a měli v životě štěstí.
Kluci, moc vám děkuji. Musím říct, že je mi občas smutno z mladíků a mladic, kteří nemají žádná přání, cíle a sny, nebo pro ně nejsou ochotny něco dělat. Kterým se do ničeho moc nechce a nic pro ně nemá cenu, kteří pro nic ani proti ničemu nehoří a nic nepovažují za důležité, což vše pokládám za typické vlastnosti starců. Jsem moc rád, že vy takoví nejste. Všechno nejlepší.
 
 
 
SRŠNI – LEDEČ NAD SÁZAVOU
 
Ledečtí nedostali proti Sršňům šanci
 
   Chtěl bych se nejprve omluvit čtenářům těchto stránek, že dnešní report bude možná trochu kostrbatý a zmatený, ale pustil jsem se do souboje s bacily, a to nikomu na přílišné kreativitě rozhodně nepřidá. Momentálně se o mě přetahuje příslovečná nejtěžší mužská nemoc – rýmička s bolestí hlavy, jako bych byl nějaká celebrita. Už jsem jim i několikrát nabízel volnou jízdenku vlakem a další prebendy, ale vypadá to, že ten můj bacil je jako na potvoru čestný, neúplatný a věrný. Když tak o tom přemýšlím, musel by být doslova ozdobou každé etické komise bacilů... Teď již ale vážně k víkendovému dvojzápasu s Ledčí nad Sázavou, kde jsem si podle všeho dal právě se svým bacilem seznamovací rande.
   Stejně jako minulý víkend, i tentokrát se kluci z áčka vyhecovali k vynikajícímu výkonu plnému příkladného nasazení, bojovnosti a bruslení s okamžitým přístupem k soupeři s pukem. Pro popsání obrazu sobotního utkání bych se vás možná zeptal podobně jako poručík Troník: „Jestlipak víte soudruzi, jakou má takovej Sršeň kadenci. Nevíte, co? Tsch! Podívejte se, já vám to řeknu naprosto přesně, soudruzi: takovej Sršeň vzor 3.4. třída má kadenci ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta!!! Někdy ještě mnohem rychlejší.“ Utkání netřeba nijak podrobně hodnotit, konečný výsledek 20:10 mluví za vše. A přestože naše rozbruslení bylo hodně na pytel a soupeř při něm vypadal jako daleko lepší a kvalitnější celek než Sršni, tak po celý zápas jsme to byli my, kdo jasně dominoval a kontroloval hru. Předvedli jsme pěkné hokejové akce se spoustou nahrávek, až jsem musel dvakrát zapsat i druhou asistenci. Za zmínku pak stojí překrásný 9.gól, který by mohl být klidně kandidátem na zlatou přilbu, když ťukesem začínajícím u obránce za naší brankou jsme dostali puk až do kuchyně na druhé straně hřiště - prostě hokejová nádhera, kde se ukázala síla nahrávky. Utkání přineslo místy až živelný hokej, kdy jsme za sebou nechávali volné zabukysty soupeře, ale to už pramenilo z té naší ofenzivní převahy, kdy odpovědnost a koncentrace někdy maličko poklesla. Nicméně náš hokej mě bavil a není se vůbec za co stydět. Tedy až na závěr utkání, kdy hráči ve vítězné euforii slavili a zapomněli si jít nejdřív podat ruku se soupeřem. Tak tohle příště ne!!!
   Nejlepším naším hráčem byl Pepa, který dřel, vyvážel puk k soupeřově bráně, rozdával ho spoluhráčům do gólovek, sám efektivně zakončoval a poctivě se vracel. Je dobře, že spoluhráči, kteří v minulosti při jeho průnicích často svěsili ruce i nohy a jen koukali, co se stane, mu nyní pohybem pomáhají a nabízejí se na přihrávku. Teď mám na mysli především jeho hokejové siamské dvojče Tomáše, který s jeho návratem z marodky neskutečně ožil. A jak sám přiznal, vedle Pepy se prostě musí makat, jinak si člověk nezahraje. Největší herní zlepšení od minulého zápasu měl Štěpán, který po zranění Pavla (mimochodem přítomného alespoň ve svém VIP křesílku na střídačce; jeho příchod do kabiny před zápasem měl velkou pozitivní odezvu a doufám, že i jemu pobyt mezi spoluhráči a jejich výkon udělal trochu radost) na sebe převzal roli lídra lajny. Štěpán je tradičně spolehlivost, jistota a poctivost sama, zkrátka šampion v dovednostech, za které se vavříny často nezískávají, ale pro úspěch týmu jsou nepostradatelné. Nicméně v sobotu byl i centrálním mozek své lajny, která se nejen herně, ale tentokrát i bodově mohla s první rovnat.
   Kluci na druhé straně kluziště, tedy béčko, taky přesvědčivě vyhráli (18:3), ale názory očitých svědků na hru a výkony jednotlivců mohou být poměrně rozdílné. Někdo je samozřejmě nadšený z vítězství a každé vstřelené branky, ale již trochu náročnější divák (a to my trenéři jsme) viděl mírně ospalé utkání, kdy se někteří hráči uspokojili dalším vítězstvím a projížděli se mezi mantinely jako labuť po jezeře. Byli jsme v zápase určitě hokejovější a celkově lepší, ale rádi bychom již viděli i snahu o spolupráci ve dvojicích a oproti prvním zápasům chybělo především větší nasazení a drajv. Na tohle existuje jediné sérum a tím je dostatečná konkurence, která buď dotyčného přinutí k pracovitosti a postupu v týmové hierarchii, nebo jej ponechá prostě tam kde je. Oddělení top hráčů od těch ostatních odlišuje právě jejich větší cílevědomost a ochota proto něco dělat. Abych ale jen nekritizoval, musím taky zmínit, že s přesunutím jedné celé lajny po druhé čtvrtině do áčka a hlasité podpoře se tempo pozvolna zrychlilo a v poslední čtvrtině se někteří již vraceli na střídačku i zadýchaní. To by ale měla být samozřejmost, odehrát střídaní naplno, v maximálním tempu a pak si jít odpočinou na střídačku. Dost už ale negace a teď to, co se mi líbilo. Rozhodně výkony obou gólmanů – spolehlivé, soustředěné. Maty, byl v béčku především na rozehrání, protože díky zranění nebyl přes týden na bruslích. Do áčka se vrátil již po první periodě a bylo ho doslova celé hřiště. Nebál se vzít puk, zabruslit s ním, nahrát, střílet a brát na sebe zodpovědnost. Adam na jednoho z nejmladších hráčů - velmi dobře! Má stále rezervy v obratnostním bruslení, ale rychlosti pohybu a dravostí to dokáže vynahradit. Adam je živoucí důkaz našeho tvrzení, že každý z hráčů má do áčka stejně daleko i blízko. Nerozhoduje zde věk ani tělesná konstituce, ale pouze dovednosti, snaha a chuť. Popravdě netipoval bych, že zrovna on se z prvoročáků prosadí nejvíc do áčka, ale na soustředění si o to při sportovních hrách výrazně řekl a v nastoleném trendu pokračuje i dál. Matouš je věčný pohodář, který si přivřel vrátka do áčka vycházkovým tempem při pátečním tréninku, hrál ale chytře a šikovně, takže svou šanci přeci jen dostal. No a Petrovi se ty dvě čtvrtiny v áčku, líbil dokonce víc než v béčku. Docela dobrý byl i Kryštof. Na bruslích je to zatím trošku kostrbaté, ale snaha hrát a herní přehled tam je. K tomu vnímá rady trenéra a snaží se je realizovat ve své hře. To je trochu problém u Davida, který nerad poslouchá a přijímá jiné rady, než které chce on sám slyšet a vyhovují mu. Nicméně jeho nájezd, kdy vytasil v poměrně slušné rychlosti národní klenot českých praváků - blafák do bekhendu – to byla paráda.
   Tímto zápasem jsme tedy uzavřeli sérii přátelských zápasů s celkovým skóre 133:46, což si zaslouží rozhodně pochvalu. Všichni si to doufám náležitě užili, leč je potřeba zůstat nohama na zemi, protože na turnajích, které jsou před námi, budou určitě i silnější týmy. Pro dnešek se s vámi loučím a přeju vám všem, krásný konec astronomického léta (ten meteorologický již máme delší dobu za sebou) a ať vaše cesty vedou jen tudy, kudy si vy sami nejvíc přejete.
 
P.S. Na závěr tu mám trochu zábavné slovní úlohy. Jestlipak jste poznali, s kým jsme si po zápase udělali společnou fotku?
   Ti, co odpověděli s trenérem mládeže Ledče nad Sázavou, mají samozřejmě pravdu. Vyhrávají ovšem ti, co v něm poznali legendu českého hokeje Milana Chalupu – dvojnásobného mistra světa, dvojnásobného stříbrného olympionika, dvojnásobného účastníka Kanadského poháru – v našem dvojnásobném obležení. Všimněte si ale, jak se chceme legendě co nejvíc připodobnit. Petr má stejnou bundu a já barevný přeliv…
 
Sestava „A“: Jan Sadílek, Sam Nevole, Josef Dvořák, Tomáš Břinčil, Jiří Koubský, Štěpán Jelínek, Matěj Mimra, Jakub Komárek, (Adam Hykš, Matouš Klouček, Matouš Bajer)
 
branky: Josef Dvořák 5x, Tomáš Břinčil 4x, Štěpán Jelínek 3x, Matouš Bajer 3x, Matěj Mimra 3x, Matouš Klouček 1x, Adam Hykš 1x
 
asistence: Josef Dvořák 5x, Matouš Bajer 2x, Jiří Koubský 1x, Jakub Komárek 1x, Matouš Klouček 1x
 
Sestava „B“: Michal Zvěřina, Jakub Jelínek, Matouš Klouček, Adam Hykš, Matouš Bajer, Kryštof Lhoták, Dominik Rejnek, Kamil Hladík, David Staško,, Vojta Krištof, Ladislav Janeček, (Jiří Koubský)
 
branky: Matouš Bajer 4x, Ladislav Janeček 4x, Lhoták Kryštof 3x, Kamil Hladík 3x, Matouš Kloček 1x, Koubský Jiří 1x, David Staško 1x, Vojta Krištof 1x 
 
asistence: Matouš Bajer 1x, Lhoták Kryštof 1x,
 
 
 
SRŠNI – CHOTĚBOŘ
 
Tropická bouře Sršni zpustošila chotěbořské obranné hráze
 
   Dalších pár dnů nám spokojeně uplynulo, život vplul do nového školního roku a my se tuto neděli postavili proti dávnému rivalovi z Chotěboře. Dávnému píšu proto, že kdysi v hokejovém pravěku, kdy náš oddíl hrál východočeské soutěže, jsme se pravidelně setkávali a vždy to byly kvalitní a nesmírně vyrovnané mače. A to byl taky hlavní důvod, proč jsem se na toto měření sil obzvláště těšil. Nicméně tentokrát se naši hráči ocitli v zápasech proti Chotěboři někde na divokém západě nebo v první linii válečné fronty. V přípravném dvojutkání totiž nakonec nastříleli dohromady neuvěřitelných 50 gólů!!! 
   Hráči „A“ týmu jakoby někde v útrobách kutnohorského zimáku našli pramen s živou vodou a v podstatě po celé utkání předváděli rychlou celoplošnou hru s aktivním forcheckingem a poctivým backcheckingem, což mělo za následek minimum práce pro jejich brankáře. Troufnu si tvrdit, že naše hra skýtala i estetické uspokojení a zaslouženě jsme vyhráli 22:3. Byli jsme rychleji skoro u každého puku, perfektně přistupovali k soupeřům a nedali jim tak zkrátka prostor k souvislejší protihře. A to si myslím byl tentokrát hlavní rozdíl a nejvýraznější zlepšení oproti minulému zápasu. Pokud mám být ale upřímný (a snad i objektivní), tak přestože výsledek vypadá jednoznačně, tak bruslařsky a dovednostně to bylo víceméně vyrovnané. Inu jak říká okřídlená fráze: „Chtěli jsme to víc a šli tomu naproti“. Dnes vynechám hodnocení jednotlivců, protože celý náš tým zaslouží za nedělní výkon pochválit. A pokud někdo zápas neviděl a náhodou by Tomášovu neuvěřitelnou bodovou bilanci v utkání 12+1 (!) považoval za „one man show“, tak dodám, že především zafungovala známá rovnice Pepa+Tomáš=gól. Nicméně jak již jsem řekl – pochvala úplně všem. Kluci hráli, makali a bojovali (až na lehkomyslné polevení v koncentraci na závěr utkání) jako tým, jehož bušící srdce nepřestává za žádné situace zásobovat dávky životadárné krve své tělo.
   U „B“ týmu byl konečný výsledek víceméně podobný, ale je třeba sportovně přiznat, že jsme v tomto utkání měli daleko hokejově a dovednostně vyspělejší soubor, jehož několik hráčů (David a od 3.čtvrtiny Matěj) bylo i fyzicky vyspělejších (nikoliv starších!!!), ale především herně výrazně napřed. Ty laviny útoků, které bičovaly chotěbořské hráče, jako Irma pobřeží Floridy se jen stěží zastavovaly. Ke cti soupeře je ale potřeba říct, že i přes narůstající skóre, které se zastavilo na výsledku 28:10, jen rezignovaně nepřihlížel a neustále se snažil hrát a odměnou mu bylo několik vstřelených branek. Vzhledem k síle chotěbořských nemá cenu dělat nějaké rozbory a závěry naší hry, ty opravdové hokejové zkoušky naší výkonnosti teprve přijdou, nicméně za včerejší výkon je třeba všechny do jednoho pochválit. A přestože jsme měli po celé utkání lepší pohyb, důraz v osobních soubojích, nasazení i šikovné ruce..., pro mě bylo nejpříjemnější, že jsem neviděl jediného hráče, který by působil nepřítomným dojmem, počítal světla u stropu, hra ho nezajímala a byl myšlenkami jinde než na ledě. A přestože dobrý výkon podali úplně všichni, přeci jen mezi nimi vyzdvihnu Adama a Matouše, kteří si to po zásluze šli vyzkoušet i do áčka. Adam je poctivý, pracovitý dříč, bez rozdílu jestli je v tréninku nebo zápase, který mi svou akcelerací a dynamikou trochu připomíná mladší verzi Pepy. To Matouš by potřeboval na zrychlení a frekvenci prvních kroků po získání puku ještě zapracovat, ale díky velmi dobrému bruslení v kombinaci se šikovnýma rukama, za sebou občas vodil soupeře jak slepecký pes. Věřím, že to nebylo naposledy, co do „A“ týmu nakoukli a budou bojovat i o místo v jeho základní sestavě. I když tato možnost je samozřejmě stejně dostupná úplně všem hráčům a záleží jen na nich. A i když všichni mají a dělají ještě spoustu chyb a nejsou zdaleka dokonalí bruslaři, tak za dnešní výkon se nikdo stydět nemusí, a skutečně musím celý tým moc a moc pochválit; super, kluci jen tak dál!!!
 
P.S. Stávají se na tom našem světě různé věci. Občas jsou příjemné, někdy naopak ne. Sem tam významné, jindy nedůležité. O všech by se ale dalo psát. Daly by se popsat stohy papíru a vypsat balíky tužek. Jen kdyby se člověk dokázal správně vyjádřit, kdyby uměl přetavit svůj vnitřek do písmen, slov a vět. Umí to jen málokdo a dotyční zaslouží jistě ocenit. Já se zdaleka nepřibližuji ideálu, píšu těžce a složitě hledám slova. Tak jako právě nyní, když bych chtěl říct zprávu, která mě minulý týden přejela silou parního válce a doslova se mnou švihla o tatami. Jak již možná mnozí ví, Pavel se nepříjemně zranil na motokrose a místo zápasu ležel v nemocnici v Havlíčkově Brodě. Tím nepochybně vypadl důležitý kamínek ve spoluprácí prvního útoku, ale jsem velice rád, že jste, jak jsme si řekli v kabině před zápasem, bojovali i za něj a po jeho skončení, jej alespoň po telefonu pozdravili. Pavel je nepochybně talentovaný hráč, který patří k tomu nejlepšímu ve své věkové kategorii, co umí Sršni nabídnout. Pro mě osobně je to ale především rošťák s pózou tvrďáka, dobrým srdcem a vstřícnou myslí. A tak doufám, že jej brzy uvidím opět se prohánět po kutnohorském ledě.
 
Sestava „A“: Jan Sadílek, Sam Nevole, Josef Dvořák, Tomáš Břinčil, Jiří Koubský, Štěpán Jelínek, Matěj Mimra, Jakub Komárek, (Adam Hykš, Matouš Klouček)
 
branky: Tomáš Břinčil 12x, Josef Dvořák 3x, Jakub Komárek 3x, Matěj Mimra 2x, Štěpán Jelínek 1x, Jiří Koubský 1x
 
asistence: Josef Dvořák 7x, Štěpán Jelínek 2x, Jiří Koubský 1x, Tomáš Břinčil 1x, Matěj Mimra 1x
 
Sestava „B“: Michal Zvěřina, Dominik Rejnek, Matouš Klouček, Adam Hykš, Martin Závůrka, Kryštof Lhoták, David Staško, Jakub Jelínek, Vojta Krištof, Ladislav Janeček, Daniel Dostal, Petr Žák, (Matěj Mimra)
 
branky: Matouš Klouček 5x, Matěj Mimra 4x, Lhoták Kryštof 4x, Adam Hykš 3x, Martin Závůrka 3x, Jakub Jelínek 3x, Ladislav Janeček 2x, David Staško 2x, Vojta Krištof 2x 
 
asistence: Matouš Klouček 3x, Matěj Mimra 2x, Adam Hykš 1x
 
 
 
TENTO TÝDEN SLAVÍ
 
 
   Již přes čtyřicet let se díky UNESCU slaví osmého září Mezinárodní den gramotnosti, čímž si připomínáme, že gramotnost je nejen základním lidským právem, ale i nosným stavebním pilířem inteligence každého národa a základem pro další důležité aspekty našeho života. Možná vám připadá, že v naší části světa nemá žádný zvláštní význam, protože úroveň gramotnosti české populace dosahuje téměř 100%, čemuž je ale občas těžké uvěřit, zejména čtete-li diskuse na internetu. Jasně, každý dnes strýmuje, četuje, lajkuje, postuje statusy, gůglí… Ale vyjádřit smysluplně a slušně svůj názor a k tomu ho dokázat věcnými argumenty obhájit, to je občas něco. Zkrátka – není gramotnost jako gramotnost. Ta základní, tedy číst, psát a počítat, si díky povinné školní docházce našla cestu téměř ke každému, jenže tím to zdaleka nekončí. Dobře jsme na tom ještě s gramotností informační, i když díky moderním technologiím a sociálním sítím, dnes mluvené slovo a spontánní komunikace člověka se svým okolím pro mnohé už tolik neznamená. Někteří se dokonce nalézají na vrcholu blaha nebo v jeho těsné blízkosti, pouze když mají připojení k internetu a naopak se cítí jako ztroskotanci, jestliže o něj příjdou nebo se jim vybije baterie. Určitě nechci tvrdit, že vynálezem počítačů a internetu přišlo lidstvo o důležité stimuly k využívání a rozvoji inteligence. Ostatně taky tento článek píšu na počítači a vložím na web. Jenom si říkám, že byla doba, kdy lidé museli intenzivněji přemýšlet a využívat víc samostatné logické úvahy, aby se vyvarovali zbytečných omylů. Mnohem horší je to ale již s gramotností finanční, která zahrnuje schopnost zvládat rodinné finance a pochopení složitostí úvěrů a spoření. No a ještě horší je to s tzv.funkční gramotností, k níž patří například porozumění textu, grafům, významům, a hlavně aplikace naučených faktů do běžného života. A tady si bohužel nevedeme nijak slavně, protože naše školství je přeci jen stále založeno na faktografii a memorování. I podle svých dětí ale vím, že nelze všechny a všechno ve školství házet do jednoho pytle a v mnoha případech se skutečně blýská na lepší časy. Ale především - učení je celoživotní záležitostí. Rodinou to začíná, rozvíjí se ve škole, a jak přibývají znalosti, vědomosti a zkušenosti, následuje střední a u některých i vysoká škola. Ovšem pak přichází škola života a dle mého názoru ten nejdůležitější stupeň vzdělávání. Prezident Microsoftu kdysi řekl, že jako negramotní 21.století již nebudou chápáni pouze ti, kteří nezvládají základní dovednosti jako je čtení a psaní, ale každý, kdo nebude disponovat schopností a ochotou se neustále vzdělávat, opustit již přežité a zastaralé a opět se s chutí učit něčemu novému. Seismologická laboratoř moskevského Geofyzikálního institutu sice následně potvrdila, že zaregistrovala citelné otřesy s epicentrem poblíž Rudého náměstí, ze kterých soudí, že V.I.Lenin se začal obracet v hrobě (respektive v Mauzoleu), protože to byl právě on, kdo již o sto let dříve hlásal: „Učit se, učit se, učit se“.
   Zdá se tedy, že tenhle příběh prostě nikdy neskončí. Nicméně nyní jej na chvíli vystřídá alespoň rozhovor s oslavencem tohoto týdne – Miroslavem Nekvindou.
Ahoj Míro. Všechno nejlepší, ale pověz mi - 9.9. a 9.narozeniny, spatřuješ v tom nějakou mimořádnost?
Asi jo. Myslím, že to bude velká oslava a snad příjde každý koho pozvu.
Už víš, co dostaneš, nebo to bude překvápko?
Bude to překvápko.
A co by sis přál?
Asi další spinner. Já už mám totiž tři. Zlatý mám už dost dlouho, stříbrný z tábora a ten modrý kulatý mám od Kryštofa. Zatím se točí všechny, ale vyhrává ten modrý. Toho mám asi nejradši, protože i hypnotizuje.
Jak prosím tě?
No, že když se točí aspoň třicet vteřin a upřeně se do něj dívám a neuhnu pohledem, tak se mi zdá, že se pohybuje.
Ty jsi nováček v naší kabině. Pokus se nám trochu přestavit.
Bydlím v Onomyšli a do školy chodím do Církvice, tedy táta mě tam vozí autem. Teď jsem ve třetí třídě a docela mě tam baví matika, ale nebaví mě naopak čeština. Ale jinak si myslím, že jsem docela dobrý žák.
Co děláš ve svém volném čase?
Občas si hraju na telefonu hry, nebo mám doma taky domino, a to si docela rád stavím. Jinak u nás v Onomyšli kamarádím s Kubou, Tomášem a Pepíkem a spolu chodíme ven.
Máš nějaké sourozence?
Mám malého brášku Ondráška a s ním si taky rád hraju.
Na čem si pochutnáš?
Já jím skoro všechno. Pro mě jsou všechna jídla dobrý, ale k pití mám nejraději mléko, protože mi po něm rostou kosti.
Je ve vaší rodině ještě nějaký hokejista?
Ani ne. Já jsem první.
A sleduješ někdy hokej v televizi?
Ano. Sledoval jsem ho, ale když pak Češi prohráli a vypadli, tak už ne.
Jak ses vůbec k hokeji dostal a jak ses dozvěděl o našem oddíle?
Když jsem byl v první třídě, tak jste byl u nás na náboru. Sešli jsme se v dolní družině a Martin nám tam ukazoval hokejovou výstroj a dres. Tak jsem to chtěl prostě hrát a rodiče to nějak zjistili.
Škoda, že jsi nepřišel už tehdy v první třídě, nicméně jak se ti tu zatím líbí?
Je to dobrý a líbí se mi tady, ale ještě budu muset zlepšit svoje bruslení.
Je to těžší nebo lehčí než jsi očekával?
Je to těžší než jsem čekal. Hlavně když chci dohnat ty ostatní, tak někdy spadnu.
Myslíš, že máš dost pevné vůle překonat tyto těžké začátky?
Já myslím, že jo. Budu se o to snažit.
Jeden čínský filosof, Konfucius se jmenoval, kdysi řekl, že náš největší úspěch není v tom, že nespadneme, ale v tom, že vždy vstaneme, kdykoli spadneme. Za sebe ti přeju právě hodně takového úspěchu a samozřejmě i radost z každého zlepšení a jinak jen to nej, nej, nejlepší, a to ve všech oblastech života. 
 
 
 
SRŠNI – NOVÝ BYDŽOV
Zahřívací kolečko
 
   Přešlo léto, na úmorná vedra si už nikdo ani nevzpomene, prázdniny skončily, a to je jasná známka toho, že je načase zakrojit do nové hokejové sezóny. Druhá polovina té loňské byla pro naše celky veleúspěšná, a tak je určitě na co navazovat. Jenže znáte to – nový tým - nováčci, kteří se rozkoukávají a druhoročáci, co si teprve zvykají na svou úlohu lídrů týmu. Zkrátka začínáme, zkoušíme a učíme se.
   V prvním zápase jsme přivítali tradičního soupeře z Nového Bydžova. Áčko vstoupilo do zápasu s velkou chutí, ale soupeřův brankář znemožňoval jednoho našeho střelce za druhým, a tak jsme svou převahu nepromítli do skóre. V druhé části jsme bohužel trochu polevili a předali otěže aktivity do rukou bydžováků, což vyvrcholilo v třetí periodě, která byla z naší strany jak herně, tak výsledkově nejhorší. Nicméně náš tým to za nepříznivého stavu nezabalil a v poslední patnáctiminutovce se snažil zápas ještě zvrátit. Bohužel tentokrát to nešlo úplně podle představ, a tak kromě mírné korekce stavu na přijatelných 9:13 jsme více nezvládli.
   Družstvo hrálo velice spontánně, nesvázaně a ofenzivně s velkým rizikem chyb, což k této věkové kategorii přirozeně patří. Horší to ale již bylo s naší defenzívou, kdy si kluci na ledě moc nerozuměli a příliš často nechávali soupeřovi hráče neobsazené, úplně volné za sebou, nebo před vlastním gólmanem.
   Co se týká individuelních výkonů, tak většina zaostala za standardem, který od nich očekávám, nicméně pár hráčů snese mé přísnější parametry. Jedním z nich je Pavel, který dřel, vyvážel puk k soupeřově bráně, vypracoval několik gólovek spoluhráčům, sám aktivně zakončoval, vracel se. Škoda, že občas zakončoval z pozic, které spíš volaly po nahrávce lépe postavenému spoluhráči, ale i tak náš nejlepší hráč. Velmi milým překvapením pro mne byl Maty, který hýřil aktivitou a sebevědomím. Nebyl tím hráčem, který jen hraje druhé housle a čeká, co mu spoluhráči vybojují, ale sám tomu šel naproti. Za zmínku ještě stojí i výborný výkon Honzy v bráně. O svojí nominaci do „A“ týmu si řekl pátečním tréninkem, který odchytal famózně, ale především s chutí a zápalem, a takový byl i jeho výkon v zápase.
   Závěrem dodám, že ač se nevyhrálo, já byl s prvním testovacím mačem spokojen. Hrálo se nahoru dolu, ve výborném tempu a nezbývá než si přát víc takových kvalitních zápasů a soupeřů i ve zbytku sezóny. A jak praví parafráze českého přísloví: „První prohrání do kapsy vhání!“ 
   Na straně „B“ týmů byla situace o poznání jednoznačnější. Od úvodního hvizdu se zápas odvíjel zcela v režii našeho celku, který bydžovské hráče přebrusloval, byl důraznější a o dost hokejovější. Góly na sebe nenechaly dlouho čekat a po první patnáctiminutovce to již bylo 10:0 a bylo prakticky rozhodnuto. Přesto celý tým dál hrál ve velmi slušném tempu, bojoval s velikým zápalem a chutí hrát hokej. Doufám, že si to kluci i rodiče užili, a že budou v podobných výkonech pokračovat. Ale abychom zůstali nohami na zemi, tak konečný výsledek 36:7 je samozřejmě mlata až běda, přesto jsme zdaleka tak herně nedominovali, jak ukazuje konečné skóre a prostor pro další práci a zlepšování je stále velký.
   Z jednotlivců vyčníval svým výkonem Matouš, a tak se po první periodě přesunul do áčka. Dále se mi velice líbil Adam, který svým nasazením, bojovností a drajvem kompenzoval drobnější postavu. Nesmím taky zapomenout na Kubu, který na mě působil nesmírně agilně a byl šikovný na malém prostoru.
   No a to je pro dnešek asi vše. Když jsem chodil ještě do školy, na poslední prázdninovou neděli jsem se opravdu vůbec netěšil. Teď po létech už je to pro mne celkem neutrální neděle jako každá jiná a po té letošní jsem měl z výkonu našich mužstev docela příjemný pocit. Ale i když nám to nepůjde vždy podle představ (a ony určitě takové zápasy budou), nabádám zejména rodiče ke klidu a vyrovnané mysli, ty výsledky jsou u dětí až druhořadé. Hlavní je hrát a zlepšovat se.
 
Sestava „A“: Jan Sadílek, Pavel Tvrdík, Štěpán Jelínek, Matouš Bajer, Matěj Mimra, Tomáš Břinčil, Jiří Koubský, Jakub Komárek, (Sam Nevole, David Staško, Matouš Klouček)
 
branky: Matouš Bajer 4x, Pavel Tvrdík 3x, Štěpán Jelínek 1x, Matěj Mimra 1x
 
asistence: Pavel Tvrdík 3x, Štěpán Jelínek 2x, Jiří Koubský 1x
 
Sestava „B“: Michal Zvěřina, Adam Hykš, Martin Závůrka, Kamil Hladík, Lhoták Kryštof, Dostal Daniel, Jakub Jelínek, Vojta Krištof, Ladislav Janeček, (Sam Nevole, David Staško, Matouš Klouček)
 
branky: Adam Hykš 8x, Jakub Jelínek 7x, Ladislav Janeček 6x, Lhoták Kryštof 4x, Kamil Hladík 3x, David Staško 3x, Matouš Klouček 2x, Martin Závůrka 2x, Dostal Daniel 1x
 
asistence: 
 
 
 
TENTO TÝDEN SLAVÍ
 
 
   Nevím, jestli je to zrovna důvod k oslavě, ale je to zkrátka tady. Konec léta, letních prázdnin a u většiny z nás i dovolených. Děti již zítra vymění své každodenní hry za poněkud přísnější režim – pravidelné vstávání, několikahodinové sezení ve školní lavici, psaní domácích úkolů a spoustu jiných nepříjemných školních povinností! No, ještěže my dospělí už nemusíme psát domácí úkoly, i když potřeba celoživotního vzdělávání se v dnešní době jeví opravdu jako nezbytnost. A tak konec prázdnin není jednoduchý pro nikoho. Děti jsou smutné z konce volných dní a začátku školy. Rodiče se pak stresují i za své děti a k tomu trpí i peněženka, protože před začátkem roku je třeba doplnit školní potřeby, koupit knihy, pořídit oblečení do školy a tak dále.
   A přesto nevidím důvod dívat se na začátek školního roku tak černě? Vždyť dětem ve svém průběhu umožňuje trávit čas v kolektivu, s přáteli a kromě učení je čeká jistě i spousta zábavy, nových zážitků a poznatků. Umožňuje jim prožít nové události, nové pocity a upevnit víru sami v sebe a své schopnosti. Nebojme se toho, že poznají taky zklamání, smutek, či nespravedlnost. Toto vše je přeci formuje, posiluje a dělá z nich silnější osobnosti, které jednou budou lépe schopny obhájit svůj názor, přijímat různá rozhodnutí, nebo se adaptovat na nové okolnosti, požadavky a složitosti komplikované budoucnosti. A když o tom tak přemýšlím, tak ty roky strávené na škole byly stejně nejpohodovější (i přes veškeré stresy z písemek a zkoušení), nejvtipnější (se spoustou úsměvných historek) a nejbezstarostnější (koneckonců, co jiného jsme měli na starost než se učit a objevovat nepoznané i za cenu průserů…). Tak snad jednou i oni budou na tyto roky rádi a s úsměvem vzpomínat. Kdo ví.
   Co ale vím určitě, že teď vám přinesu prostřednictvím naší rubriky ještě rozhovor s oslavencem tohoto týdne Samem Nevolem.
Ahoj Same. Vítám tě na tvém oslaveneckém rozhovoru a přeji všechno nejlepší k svátku. S ním nám bohužel končí i prázdniny. Jaké letos byly?
Dobrý. Byl jsem většinou v Kutné Hoře. Venku, na počítači, venku, na počítači, venku a párkrát jsem taky spal u kámoše.
Ten počítač mě zas až tolik nezajímá, ale co jsi podnikal venku?
Chodil jsem hodně na procházky na Královskou venčit psa.
To je hezký, že se o něj takhle staráš, tak mi o něm něco pověz.
Mám ho asi od prosince a jmenuje se Bax. Je to napůl labrador s fouskem, ale popravdě se o něj spíš stará mamka.
Takže klasika. Dítě chce zvířátko, ale rodič se pak o něj stará?
Asi tak. Já ho ale zkouším cvičit - sedni, lehni a tak. Zatím ale moc neposlouchá.
Zřejmě má vzor v páníčkovi, ale už tě nebudu zlobit. Pověz mi, kdyby to bylo jen na tvém přání, kam by ses příští prázdniny rád podíval?
To je těžký, ale asi na Havaj. Lákalo by mě ten ostrov poznat a samozřejmě taky koupání.
Přeju ti, aby se to splnilo, a kdyby to náhodou neklaplo ty příští, tak nějaké následující. Nyní nám ale začíná opět škola..,
Vůbec se netěším!!!
Děkuji za odpověď, ale neměl jsem v úmyslu položit ti tu nejtrapnější dospěláckou otázku na konci prázdnin. Představ si ale, že jsi ministr školství a máš tu pravomoc ve škole cokoliv změnit. Co by to bylo?
No, to fakt nevím. Ale asi bych zavedl alespoň jednu půlhodinovou přestávku a pak hodinu praní, kde bychom se furt rvali.
Co tě na praní baví?
Nic, přesto se chci furt mlátit. Je to hra.
Už ti někdo pořádně nabančil?
Jo a bylo to nic moc. Přesto mě to baví.
Změna. Teď si představ, že jsi trenér naší kategorie, co bys změnil u nás?
Nic. Nic bych nezměnil, protože se mi líbí, jak to tam teď je.
Jak se cítíš na ledě a co první tréninky?
Tréninky jsou dobrý, ale na ledě se zatím moc necítím, tedy spíš v nových bruslích, které nemám ještě pořádně vyšlápnuté.
To chápu, nicméně se s tím budeš muset popasovat výrazně lépe než dnes během tréninku.
Já vím.
Prozraď mi, máš nějaké velké, nesplnitelné přání?
Mít iPhone 7. To je momentálně nejlepší telefon na světě. Stojí asi dvacet pět tisíc, tak ten bych si přál a snad by se mi konečně nelagoval.
To zase není tak nesplnitelné, ale chtělo by to nějakou brigádu a vydělat si. Už sis v životě vydělal nějakou korunu?
Ano. Jednou jsem u dědy nasekal dříví a on mi zato potom dal nějaké peníze.
Jaký to byl pocit, mít peníze, které sis vydělal vlastní prací.
Dobrý. Moc dobrý, ale na ten telefon by to chtělo mnohem víc.
Máš už nějakou představu, co by tě v životě bavilo a čím by ses chtěl jednou živit?
Chtěl bych být hokejista a vydělávat si hraním.
To sice není snadno splnitelné, na druhou stranu, nikdy neříkej nikdy. Ostatně kdybychom v sobě nenosili neustálou naději, kdybychom se na každém obzoru, v každé zatáčce a na každé křižovatce netěšili, jaké očekávané i nečekané výhledy se nám otevřou, bylo by to mnohem smutnější a náročnější putování, než ve skutečnosti může být a je. Já ti určitě přeju splnění tohoto snu, ovšem sny se neplní jen tak. Budeš proto muset něco udělat, a to něco je víc než dosud děláš. Za sebe tomu neumím napomoci lépe, než že tě budu trénovat, jak nejlépe umím a přát ti hodně vůle, snahy a ochoty se s tím poctivě popasovat.
 
 
 
 
NOVINY Z NAŠÍ KABINY – 09 – ZAČÍNÁME
 
   Milí štamgasti, pravidelní čtenáři, občasní hosté i náhodní kolemjdoucí, omlouvám se, ale po návratu ze soustředění se na mě všechno nahrnulo, až jsem byl slovy mobilních operátorů dočasně nedostupný. Nyní však, kdy zbývají už jen hodiny do pomyslného konce prázdnin, je potřeba sdělit několik základních informací týkajících se nové hokejové sezóny.
   Rozpis zápasů – pokud jste ještě nezaznamenali, tak pod základní tabulkou tohoto webu je na něj odkaz. A pod tímto odkazem je a bude vždy podrobnější rozpis na aktuální měsíc, který se budu snažit podle možnosti co nejrychleji časově a datumově konkretizovat.
   Tréninky – rozpis pro tento týden (shodný s tím z minulé sezóny) bude mít od příštího týdne jedinou drobnou změnu, a to že se středeční trénink posune o čtvrt hodiny a bude ve stejném čase jako pondělní: 16.45 – 17.45. V této podobě by pak měl rozpis vydržet celou sezónu, tedy doufám.
   Tělocvična – stejně jako vloni budeme po tréninku dvakrát týdně chodit do tělocvičny, protože strečink a kompenzační cvičení mají obecně za cíl prevenci proti zraněním a rozvoji svalové nerovnováhy. Tudíž na protažení svalů po tréninku nebudeme zapomínat ani my a k tomu vždy přidáme i pár obratnostních cviků. Tělocvična tedy bude konkrétně po skončení pondělního a středečního tréninku cca 20-30 minut a povedu ji střídavě já a Lucka Hejlová.
   Omluvenky – z tréninků i zápasů, kdy se někdo nemůže z různých důvodů účastnit, by v době mobilů měly být již standardní věcí, která je potřeba k efektivnímu fungování kategorie a především přípravě na trénink. Děkuji na tomto místě všem, kteří tak činí a doufám, že to tak vydrží celou sezónu.
   Broušení bruslí – zůstává ve stejné podobě jako minulou sezónu. Tudíž, kdo chce využít možnost oddílového broušení zdarma u p. Květa, nechť si dává brusle před hokejky po pondělním tréninku. Komu víc vyhovuje broušení od p. Beneše, tak brusle po středečním tréninku na hokejku a dvacku do kasičky.
   Lékařská prohlídka - již nějakou dobu platí, že všichni hráči naší kategorie dle platné legislativy musí mít do sezóny platné lékařské prohlídky od svého pediatra. Hráči, kteří ji nebudou mít, nebudou moci hrát oficielní zápasy. Tudíž musí být odevzdány do 20.9.2017.
   Členské příspěvky - i když je před parlamentními volbami a vládní strany začínají soutěžit, která svým potencionálním voličům rozdá víc peněz, či pošetří jejich náklady – na příspěvky v našem oddíle to bohužel vliv nemá. Nicméně buďme rádi, že se alespoň nezvyšují a zůstávají ve stejné podobě jako vloni. Tudíž jejich výše na sezónu  2017/2018 je 3.500,- Kč (v případě, že v oddílu hraje víc dětí z jedné rodiny, platí se jen za jedno). Celou částku příspěvku, případně zálohu v minimální výši 2.000,- Kč je nutné uhradit nejpozději do 15.10.2017 na účet SK Sršni Kutná Hora o.s., č.ú.: 2561577319/0800. Doplatek je pak třeba zaplatit do 30.11.2017. Při platbě uveďte do poznámky (informace pro příjemce) kategorii a příjmení hráče. Tato informace slouží k identifikaci platby, proto ji ve vlastním zájmu nezapomeňte uvést. A ještě jedno tradiční upozornění, že v případě neuhrazení členských příspěvků bude hráči pozastavena účast na trénincích a zápasech.
   Výstroj – vzhledem k tomu, že téměř všichni hráči již byli na ledě, předpokládám, že každý má kompletní výstroj. Pokud ovšem někdo není úplně spokojen s kvalitou té zapůjčené od oddílu a přitom se mu nechce kupovat novou, přináším nabídku jednoho z rodičů na prodej zánovní výstroje (pořízená před rokem, a tudíž v používání pouze jedinou sezónu) ve výborném stavu a za rozumnou cenu. Jedná se konkrétně o holeně, lokty, kalhoty, vestu a přilbu. Pokud máte někdo zájem třeba jen vyzkoušet, oslovte mě, věci mám v kabině.
   Pro dnešek a pro začátek je toho myslím až až, tak pokud jsem na něco zapomněl, omlouvám se a zeptejte se mě osobně.
 
 
 
TAKHLE NĚJAK TO BYLO
 
 
 
HLÁŠENÍ MÍSTNÍHO ROZHLASU - SOUSTŘEDĚNÍ
7.den – pátek
   Dnes po ránu jsem byl rozlámaný a záda bolela, jako kdyby se mi na nich vyřádila hodně namíchnutá domina s pořádným bičem. Inu poslední den pobytu je takový podivný. Říkáte si, že odjíždíme až zítra, takže je to vlastně úplně regulérní den, který vypadá, že se dá prožít jako všechny ty předchozí dny, zároveň už je ale něčím zvláštní. I konec naší cesty se vznášel nad posledním dnem jako barevný papírový drak, kterého není možné přehlédnout, pominout a v myšlenkách se mu vyhnout. Byl prostě tam.
   Část té cesty vedla adrenalinovými oblastmi závěrečných testů (hod medicinbalem, šestiskok, intervalový běh 3x100 m a vytrvalostní běh 600 m) a bylo zajímavé porovnávat výsledky z prvního dne. Je velmi potěšující, že většina účastníků se zlepšila a po vzoru stachanovců plán překročila. A protože každá zásada se má alespoň občas porušit, abychom se nestali jejími otroky a ukázali, že je ovládáme, tak tentokrát neuvedu jména nejlepších v závěrečném testu, ale těch, kteří se zlepšili v úplně všech disciplínách – Matěj, Adam, Dan a Michal. Je vidět, že čas jsme zde neprobendili a tréninky byly prošpikovány nejen mnoha sportovními hrami s nácvikem střelby, ale podpořil i fyzičku mladých sportovců.
   Olympiáda měla na programu taky závěrečnou disciplínu – „hokejový biatlon“. Ten přinesl krásný a dramatický souboj, který překonal i ta největší očekávání mé fantazie, přestože ta umí získat na rozpětí, až je z ní mohutnější objekt než sebevětší reklamní orel u dálnice. Ale jak to tedy dopadlo? Ve vyrovnaném souboji tělo na tělo vyhrála Florida před Montrealem a Torontem.
   Odpoledne pak proběhla volba kapitána a asistentů. Kapitánem pro letošní sezónu a nejvíc hlasů v tajné volbě získal Štěpán Jelínek. Asistenti jsou Matouš Bajer a Matouš Klouček. Hlasování ukázalo, že právě tito hráči získali svým vystupováním v kolektivu, nasazením v tréninku a výkony největší důvěru svých spoluhráčů. Všem tímto gratuluji a přeji úspěšnou a pohodovou sezónu. Po rozdělení čísel dresů (najdete v sekci soupisky) se šla část kluků koupat a pro ostatní pomalu začaly přípravy na večer, který byl věnován závěrečnému vyhlášení. Každý chtěl pochopitelně vyhrát, a přestože poctivou cestu k úspěchu podnikla většina účastníků, jak již to ve sportu bývá, aby byl jeden šťastný, musí být většina smutných. Ale to mi nechceme, a tak svou cenu získali nejen ti nejúspěšnější, ale úplně všichni. Konečné výsledky výkonnostních testů naleznete v tradiční sekci tohoto webu a Olympijské zde: 1.FLORIDA PANTHERS, 2.MONTREAL CANADIENS, 3.BOSTON BRUINS, 4.TORONTO MAPLE LEAFS, 5.PITTSBURG PENGUINS, 6.EDMONTON OILERS, 7.SAN JOSE SHARSK, 8.PHILADELPHIA FLYERS. Všechna nedorozumění vyplývající ze soutěživosti - a nebylo jich málo - se vyřešila s pochopením a nakonec jsme našli vždy společný úsměv. A to je to nejdůležitější.
   No a pak jsme jen počkali na tmu tmoucí, černou jako buvolí zadnice v prérijní noci bez hvězd a vyrazili na závěrečnou bojovku. Nikomu se moc nechtělo podstoupit test své odvahy a věk v tom nehrál vůbec roli. Snad kdybychom byli v Bronxu a otázku, zda opravdu musí jít, by nedávali mě, ale potetovanému frajerovi s býčí šíjí, nahoře se zužující v hlavu, asi by - pokud by to tedy ještě záleželo na nich – šli bez reptání. Ale tady? Vypouštěl jsem já, a tak jsem s každým novým odvážlivcem vyrážejícím na trať, musel znovu omílat přesvědčovací rituál, že když se zážitkům budou bránit, nic pak nezažijí. Nakonec se neubránili úplně všichni a vedeni navigací pudu sebezáchovy a baterek, dorazili v pořádku do cíle, ale bohatší o další nevšední zážitek, jak překonali vlastní strach.
   Teď už všichni spí na svých chatkách a zítra po ránu sbalíme věci, uklidíme a předáme své přechodné domovy. Nabere nás autobus směr domovina a já budu sedět uvnitř s tradičně smíšenými pocity. Klidně bych ještě pár dní setrval, protože kluci byli skvělí, ale zároveň cítím, že správný čas se naplnil a je logické vrátit se k lidem, po kterých se nám už stýská.
   Teď ale ještě letí mé DÍKY směrem k úplně všem účastníkům letošního soustředění. Bylo mi opravdu ctí a radostí trénovat vaše děti a organizovat pro ně hry. Samozřejmě, nepovedlo se úplně všechno, leccos bych dnes udělal jinak, ale i to je velmi pozitivní přínos akce, že díky ní vím, co příště zopakovat, co podpořit, co vylepšit a čemu se třeba vyhnout. Každopádně hlavní cíl letního soustředění – pokračovat v rozvoji hokejových a technických dovedností dětí a také posílit jejich schopnost vzájemně spolupracovat a vnímat spoluzodpovědnost za výsledek týmu - se podařilo naplnit. A tak letošní soustředění zůstane v mé mysli jako velmi příjemná vzpomínka. Tak příjemná, že každému můžu dát jen doporučení hraničící s varováním: „Až mne někdy potkáte, vězte, že otevřete-li přede mnou téma Soustředění 2017, může se taky klidně stát, že už se nedostanete ke slovu“.
   Nic by se ovšem neuskutečnilo bez obrovského množství práce, kterou zde odvedli i ostatní sršní trenéři, asistenti, vedoucí mužstev a zdravotnice. Úplně všichni se zapojili podle svých možností a udělali vše, co mohli pro úspěch akce a aby se zde vašim dětem líbilo a něco jim to dalo. Pevné jádro našeho trenérského kádru se za ty roky stabilizovalo nejen po stránce jednotného oblečení, ale hlavně po stránce lidské a přes přirozené rozdíly a odlišnosti jsme jedno tělo a jedna duše. Jsme parta lidí, která spolu mluví, která se spolu ráda směje a nekonečné diskuse na téma, že ten dobře bruslí a ten má zas tvrdé ruce, ale o to lepší hlavu a ten je přirozeným lídrem, ten naopak poctivý dříč, to jen potvrzují. Jsem přesvědčen, že tato pozitivní a přátelská atmosféra dává hodně i vašim dětem. A tak doufám, že si tu moje veřejné poděkování doprovázené hlubokou, přehlubokou úklonou, někdy přečtou a že je na oplátku aspoň trošku potěší.
   Mějte se všichni fajn, pěkný zbytek prázdnin a v neděli na tréninku a na letním soustředění zase až za rok … ahóóój!!!!
 
6.den – čtvrtek
   Po mírně odpočinkovém dni stráveném jen koordinačními testy, výletem, táborákem a hlavně pasováním už organismus kupodivu nepociťoval známky předávkování tréninkovým drilem z prvních dnů pobytu a byl fyzicky opět celkem v pohodě. Inu nezbývalo než dnešní den povýšit na to, čemu cyklisté ve svém žargonu říkají „královská etapa“. V kostce podané to znamená, že se ten den v rámci tréninků, vytrvalostních testů a olympiády vyčerpáte úplně nejvíc, jak umíte, protože vás čeká několik vrchařských prémií té nejvyšší kategorie a na chatku (pokud vás nepřivezou sanitkou) dorazíte jen díky vštípené vůli a protože se to prý sluší. A taková královská etapa byl dnešní den.
   Vytrvalostní výkonnostní testy (beep test, skoky přes švihadlo, step test) tradičně prověřily fyzickou kondici našich svěřenců, ale i morál, vůli a ochotu jít na doraz a ještě dál. Někteří a mezi ně rozhodně patří i tři celkově nejúspěšnější: Pavel, Tomáš, Matěj zvládli vytrvalostní protivenství zakaleni jako Ostrovského ocel. Část, jako například Štěpán, oba Matoušové, Honza, Adam a Jirka sice finální úseky doletěli už jen „na jeden motor“, jak říkají piloti boeingů, ale rozhodně se ctí a srdíčkem a pár jich muselo bohužel i předčasně nouzově přistát.
   A co se týče olympiády, tak jako vědci posouvají na hodinách lidstva ručičku stále blíže k dvanácté hodině, což symbolizuje blížící se zánik civilizace, tak já to mám podobně, leč v menším měřítku. Lidstvo je aktuálně tři minuty od zániku a já po odpolední, obzvláště mňamkózní disciplíně - vytrvalostní vyřazovací běh - minutu od linčování. Někteří účastníci soutěže totiž v sobě jen stěží potlačovali animální touhu mi zlámat končetiny, a tak alespoň v poněkud hlučném zoufalství pořádali pravidelné semináře na téma, „který bl.ec vymyslel tuhle disciplínu“. Tím mě ale pouze utužovali v přesvědčení, že jsem zvolil správně. V zájmu vyváženosti tohoto téměř veřejnoprávního zpravodajství dlužno dodat, že za odměnu jsme potom všichni vyrazili k přehradě a čas do večeře strávili koupáním a vodními hrátkami jako hrošík liberijský.
   Vzhledem k tomu, že jsem si po odpolední olympijské disciplíně připadal jako nepříliš vítaný host, ne-li rovnou cimrmanovský „sprostý podezřelý“, tak zahnán touto situací do kouta, jsem na večerní olympiádu zvolil jednoduchou, přesto zajímavou soutěž ve štafetovém skoku sounož do dálky. Vítězem a nejlepšími žabáky se stali medvědi z Bostonu. Před námi je nyní pouze zítřejší finálový biatlon a vzhledem k tomu, že situace v celkové tabulce je velmi vyrovnaná, očekávám dramatický závěr.
   Tak se těšte na zítra a dobrou noc.
 
5.den – středa
   Možná to znáte - slunečné ráno, děti brblají, protože se jim nechce z postelí, paparazzi vás vyfotí s výrazem místního hujera, venku se povaluje ranní rosa, že při rozcvičce vás očekává terén, který by se v dostihovém světě blíže označil jako „těžký“. Zkrátka odpočinková idyla.
   Ale abyste si nemysleli, to ještě neznamená, že se vůbec nic nedělo. Tréninky tedy nebyly, ale koordinační test (Illinoiský běh komplex, koordinační žebřík) jsme dopoledne zvládli a nejlépe si s jeho nástrahami popasovali – Matěj, Pavel, Štěpán a Matouš. Kamil, Kuba a Dominik, sice svými výkony na bednu ještě nedosáhli, ale za neustálé zlepšování s každým dalším pokusem, zaslouží taky pochvalu.
   No a po obědě jsme vyrazili do nedalekého městečka Červená Řečice na výlet. Už bylo na čase trochu orazit a hlavně nakoupit munici na večerní pasování. Na březích přilehlé přehrady posedávali rybáři a maskáčové oděvy bez výložek mohly indikovat místní domobranu připravenou rukou ráznou ztrestat nevítané cizáky. Nebyli jsme ovšem v Doněcku, ale v tradičním českém městečku a ne všechny musí být komplet zkažené obludárii kombinujícími socialistický realismus s podnikatelským barokem, někde to může vypadat i k světu.
   Po návratu byly na programu dvě olympijské disciplíny: tradiční „Nošení trenérů“ a novinka minulého soustředění – „Nošení týmu“. Dlouho to vypadalo, že dnešek bude obyčejným dnem, jichž je vždycky po ruce plno, ovšem když první disciplínu vyhráli medvědi z Bostonu, na které bych před začátkem nevsadil ani tu pověstnou zlámanou grešli, začal jsem něco výjimečného tušit. Po vyznačení dráhy pro druhou disciplínu již na mě ale někteří koukali jako na sněžného muže v Polabské nížině a neustále se snažili mé rozhodnutí zvrátit. „Prostě to tak bude, protože to chci“ jsem považoval za odpověď absolutní, která ukončí další disputace, na druhé straně také za odpověď zbabělou, která prozrazuje, že už jsem visel v provazech diskusního ringu a byl poněkolikáté ostudně počítán. Nicméně soutěž byla odstartována a já stejně jako před rokem v půli zjistil, že jsem nepustil stopky. Ještě teď mám před očima Tomášův pohled, který udržel jen silou vůle uzdu démonům značně citově zabarvujícím obsah jeho slov. Soutěž ale nakonec proběhla a historie se opakovala i v tom, že vítězem se stal poškozeny kapitán Montrealu Tomáš. Ovšem i přes tento úspěch jsem v jeho očích četl, totální vyčerpání a upozornění, že u příští podobné disciplíny by se i pro vraždu dala najít polehčující okolnost.
   Po deváté hodině jsme zapálili táborák a večerní oblohu ozářily několikametrové plameny. Fajn, zase trochu přeháním. Byl to normální oheň, ale i ten stačil na to, abychom si opekli vuřty a trochu si zazpívali u kytary.
   No a potom již přišla chvíle s velkým „CH“. Chvíle, na kterou se někteří těšili s radostí a vařením slušného matroše a jiným se u toho naopak vytvaroval na obličeji výraz krávy vyděšené prvním dojením – pasování nováčků. Ať již byly pocitů účastníků sebevíc rozdílně, všichni nováčci potvrdili dostatek sršní odvahy, hokejové odolnosti a zdárně prošli kordonem až k Michalovi, kde jejich povýšení bylo stvrzeno závěrečným razítkem. No a pak už jen koupačka, uklízečka, zlidšťovačka a uspávačka, abychom si tu teď s vlasy nagelovanými jako benátský gondoliér mohli vyprávět vše znovu a znovu a znovu… Nyní je půl jedné, v celém areálu už je klid a plní dojmů se chystáme ulehnout do postelí. Dobrou noc.
 
4.den – úterý
   Moc rychle to vše utíká a již jsme v polovině našeho soustředění. Ráno se nám z postelí už moc nechce, ale čas rozcvičky je pevně daný. Někteří už se nestíhají ani učesat, takže to na seřadišti vypadá občas opravdu zajímavě. Zkrátka je zřejmé, že všichni již únavou nejen večer rychle usínají, ale i ráno klidně spí. A to před námi dnes byly teprve silové testy (sed–leh, bench press, odrazy stranou), ke kterým v podstatě všichni přistoupili poctivě a předvedli své současné maximum. Podle výsledků jsou tedy nejsilnější mezi silnými Pavel, Tomáš a Štěpán. Je tedy možné, že ve výpočtu je, nebo bude někdy chyba, to nevím, znovu to počítat ale rozhodně nebudu. To vím. Ukazuje to tak moje kalkulačka, kterou navíc ještě ovládám já. Prostě kombinace, za kterou neručím, ale po případných upozorněních sjednám rád nápravu. Co ale taky vím a nezměním, že dnes mě potěšil zlepšeným výkonem Michal, Dan, Matouš a Vojta.
   Nicméně, pouze silou a kondicí cesta k vítězství nevede, a proto na programu dalšího tréninku byla střelba s pukem a souboje 1-1 - zkrátka různé small area games (hry na malém prostoru), jak píší Amíci, i když se mylně může zdát, že po loňském Světovém poháru se od nich nemáme co učit.
   Po této vydatné porcí tréninků jsme si pochutnali na kuřecím řízku s bramborem a poté každý po svém využil chvíle volna. Někdo odpočíval, jiný mastil karty, pár dobrodruhů hrálo schovku v kukuřici a někteří celou dobu strávili nohejbalem.
   Jinak olympiáda pokračovala týmovým obratnostním během. Vzhledem k tomu, že si mezi kapitány připadám trochu jako legendární jakešovský "kůl v plotě", vyvěsil jsem bílou vlajku příměří a zvolil jednu z nejoblíbenějších her minulého soustředění. Letos se tedy nejlépe s nástrahami dráhy popasovali panteři z Floridy. Večer jsme si v duchu dnešních silových testů zasoutěžili ve shazování z kladiny, což nebyla nejlepší cesta do bezpečí, ale paradoxně právě poukázka na koňskou dávku adrenalinu zdarma. Své by o tom mohl vyprávět kapitán San Jose Libor, který dostal od bostonského medvěda Pavla zásah jak Thórovým kladivem. Ve finále pak byli ale nejlepší a takticky nejvyzrálejší bojovníci olejáři z Edmontonu.
   Jak vidíte, tak dnešní den byl skutečně náročný a vzhledem k tomu že někteří jsou už energií nabití asi jako týden leklý paúhoř elektrický, tak zítřejší odpočinkový den přijde všem jistě vhod. No a Vám pro dnešek čus bus trambus.
 
3.den – pondělí
   Třetí den, a tak ranní rituály již máme plně zažité a nedělají nám velké problémy. Většina chatek již využívá noc k odpočinku a opravdu spí až do příchodu trenéra při buzení. Ovšem dle letitých zvyklostí taky navštívila mé hlasivky jakási únava, takže kolegové byli ušetřeni mých uštěpačných poznámek (vy jako čtenáři to nemáte až tak jednoduché) a svěřenci svižného barytonu, který je motivoval k většímu úsilí při rozcvičce.
   Po snídani proběhlo tradiční bodování chatek, kdy k mému překvapení zatím všichni drží laťku poměrně vysoko. A především u kategorie dorost to není jev zcela běžný, i když ten hrozný smrad, který se šíří pravidelně jejich chatkami po vydatné noci, nejen že leptá stěny, ale jde dokonce nahmatat.
   Dopolední výkonnostní testy byly zaměřené na rychlost (běh 10 m, běh 100 m, Illinoiský běh, tapping rukou) a nejlepší rychlonožky (Honza, Pavel, Matěj, Matouš) byly odměnění tradiční fidorkovou medailí. Mezi ty, kteří se sice nedostali na bednu, ale zaslouží pochvalu za zlepšení a snahu, patří Dan, Petr, Tomáš a Adam.
   Po dobrém obědě se slušelo chvíli odpočívat, protože na olympijském programu byla oblíbená blbárna, tudíž obíhání medicinbalů a nerovný souboj s vestibulárním aparátem. Bylo vidět, že informace kapitány řádně vyladila a například Libor spolkl prvoplánový vulgarismus a zeptal se, jestli to myslím vážně. Po odpovědi, která se omezila na věcné ano, pak přidal i nevyžádaný názor na míru mé inteligence. Nicméně i tak se soutěžilo a vítězem se stali medvědi z Bostonu. Ve finále svedli dramatický, vyrovnaný souboj s borci se San Jose, a přestože po doběhnutí vypadali jak motající se hromádka neštěstí, vysloužili si svorně potlesk na otevřené scéně. Vzhledem k tomu, že jsem i u dalších účastníků zaregistroval, že by se klidně upsali ďáblu pro mé odchycení a následné přivázání ocelovým lanem ke stromu, zvolil jsem jako podvečerní disciplínu – skok do výšky. Soutěž nenáročná, přesto plná strhujících výkonů, emocí a fandění. Ve velmi vyrovnaném souboji se nakonec nejlepšími skokani stali borci z Montrealu. Rád bych ještě vyzdvihnul výkony všech kluků naší kategorie a například takový Matouš B., skočil výšku, kterou nepřekonal ani jeden mladší žák a polovina staršáků.
   Jinak odpolední trénink jsme věnovali agility, silovým cvikům, kdy nejlepší činkou byl spoluhráč. Zdá se, že sršní těla již dokázala zcela přepnout na tréninkový režim, zvláště když zjistila, že protesty stejně ničemu nepomůžou. Celý trénink jsme pak uzavřeli fotbálkem a nohecem. Před vyhlášením jsme si ještě zahráli tradiční poznávačku s poetickým názvem „Komu patří tato mikina, rukavice, láhev?“, jejíž dnešním vítězem se stal Pavel a Štěpán, kteří si s úsměvem vychutnali svou odměnu v podobě silového trojboje.
   Jak říkávali Monty Pythoni: „A teď něco úplně jiného!“ Chtěl jsem ještě zcela mimo téma dodat, že i když jsou někteří jedinci již od hlavy k patě plní různých modřin, podlitin, škrábanců a jiných známek zranění a klidně bych mohl být za své trenérské metody hnán k soudu za násilí na svěřené osobě, vážnější problém či nemoc se nám zatím vyhýbá, a tak pokračujeme v plném počtu a s úsměvem dál. Teď už mne ovšem omluvte, razím pochytat trochu optimismu mezi kolegy, bude ho potřeba. Zítra nás totiž čeká síla. Dobrou noc…
P.S. a ještě samozřejmě fotky z dnešního dne http://oldaf.rajce.idnes.cz/Soustredeni_Kocanda_den_3./
 
2.den – neděle
   Jak si tak levačkou mnu bradu a přemýšlím, co bych Vám o dnešku napsal, došlo mi, že jsem se ráno neoholil. Přeci jen jsem na soustředění, takže moje vousy poškrábou maximálně tak zkoumavý pohled mých svěřenců. Vzpomněl jsem si ale na to, co kdysi řekl nebo napsal, tuším, Hemingway: „O muži se nedá říct, že je nebo není krásný, ale jen to, zda je nebo není oholen“. Já tedy dnes oholen nebyl a tuším, že zítra to bude obdobně, ale rád bych tuto větu parafrázoval, že mě taky až tolik nezajímá, kdo je v jednotlivých testech a soutěžích nejlepší, ale kdo ze sebe vydal maximum, či se nejvíce zlepšil. A proto bude vždy to dvojí vyhodnocení.
   Dost bylo melodramatického úvodu, teď už konečně k dnešku. Budíček byl v 7.30 hod., a protože byli kluci ještě odpočatí z domova, tak vyskočili z pelechů hned a bez velkého přemlouvání, aby absolvovali tradiční ranní kolečko - rozcvička, snídaně, úklid a bodování chatek. Na dopoledním programu byla série testů na obratnost (pohyblivost v ramenních a kyčelních kloubech, překážkový běh, dynamická pohyblivost trupu a Flamingo test), kdy nejlepší hadimrškové byli Štěpán, Pavel, Matouš a mezi těmi, co se na bednu sice nedostali, ale rozhodně potěšili svou snahou, byl Tomáš, Matouš, Adam a Matěj.
   Co se týká samotných tréninků, které jsou povětšinou herní, částečně zaměřené na dovednosti s hokejkou a soutěžně na pohybové dovednosti, najela většina kluků od prvního dne na plný tréninkový režim a nutno dodat, se zaujetím a naplno. Takže zatím velká spokojenost a pochvala.
   K obědu jsme měli vepřové na paprice s knedlíkem, které bylo přijato s velmi kladnou odezvou, a poté byl klasicky polední klid, při kterém si děti můžou dojít i pro sladkou tečku do místního kiosku.
   V naší olympiádě, kde jsou disciplíny pečlivě sestaveny, aby nezáleželo vždy na síle, výšce, fyzické zdatnosti ani věku účastníka a každý tak mohl být pro svůj tým platný a dopomoci mu svým výkonem k vytoužené výhře, byly dnes na programu dva běhy. Stačilo tedy obléknout neposedné tenisky, tričko a trenýrky. Polední klid ovšem přinesl neklid v řadách kapitánů, protože se dozvěděli, že skupinového běhu se aktivně účastní se svými družstvy a jejich výkon se bude muset pohybovat na hraně sebeobětování. Snaha zvrátit mé rozhodnutí kalými i nekalými praktikami ale u mě vyvolala pouze poněkud nucený úsměvem s pohledem co nejpevnějším, aby bylo patrné, že moje stanovisko nepřipouští žádnou skulinku kompromisu. Běh to byl skutečně velmi náročný, že pan Dante by si mohl klidně připsat jeden druh pekla navíc. Mimo fyzických dispozic ale záleželo i na správně zvolené strategii a týmové spolupráci, protože v cíly se měřily a sčítaly časy pouze prvního, třetího, pátého a posledního z celého týmu. To vše dnes nejlépe zvládli hráči Pittsburghu. Podvečerní vodní štafeta byla o poznání lehčí a zábavnější. Kapitáni plnili ústa svých svěřenců vodou, s kterou pak běhali do cíle, kde plnili připravenou sklenici. Někteří byli samozřejmě mokří jako doktor Mráček těsně po ponoru k hrníčkům s dušičkami ve sklepě Jeho Eminence Wassermana a museli se potom vyždímat a převléknout. Soutěž se přesto setkala s velmi kladnou odezvou, což byl docela opojný pocit a nedařilo se mi sám sebe přesvědčit, že by se slušelo vyzbrojit se spíše františkánskou než poirotovskou skromností. Vzhledem k tomu, že se jednalo o vodní disciplínu, tak podle přírodních předpokladů vyhráli žraloci ze San Jose.
   Jinak odpoledne po tréninku jsme vyrazili k nedaleké přehradě Trnávka, protože počasí bylo příjemně letní a zaneslo stopy pohody i mezi naše svěřence. Voda byla čistá a příjemně teplá, a tak někteří jedinci neodolali a během chvíle se již koupali. Cestou zpět nám děti permanentně narušovali nervovou soustavu množinou drobných pitomostí, jež čas od času oživili náloží semtexu v podobě kopřivové bitvy, přesto se jednalo o velmi příjemný zážitek.
   Krátce před večerkou jsme zapnuli wifinu a okamžitě se rozfoukala mohutná komunikační vichřice: maily, SMS zprávy, webové články, facebook, skype, prostě koncentrát pošetilostí jednadvacátého století. Nyní již ale děti spí a my trenéři sedíme na štábáku s pořádně hypertrofovaným smyslem pro humor. Někdy nám stačí vážně velmi málo, abychom se začali smát. Tráva ani alkohol v tom ale není, spíš bych hledal naše předky kdesi u kmene Hurónů a především v dobré partě.
   Takže ode mě pro dnešek vše, teď jenom článek vložím a dobrou noc. Tedy pro mě ještě ne…
 
1.den - sobota
   Dobrý den. Vítám Vás a zdravím z hokejového soustředění „Kocanda 2017“, které opět doprovodím svými košatými slovními vstupy (to je zajímavé, jak lze taky opsat skutečnost, že jsem prostě ukecaný). Specielně pak vítám i našeho bystrého fotoreportéra Oldu, alias „Bulvární kachna“ (autor všech přiložených fotek a videí), který si každé ráno přivstane, aby si jako první přečetl, co jsem předchozí večer sepsal. Smíříte-li se tedy se skutečností, že dění budete vnímat pouze mým subjektivním pohledem a rozhlížet se jen okem objektivu Oldova fotoaparátu (jak již z jeho názvu plyne - realitu znázorňuje objektivně), a že jen právě já budu určovat, co je hodno zveřejnění a co zůstane raději za branou našeho kolektivu, jste srdečně zváni. Nebude vás to stát ani korunu, jen trochu času při čtení webových reportáží. A pustíte-li k tomu ještě z řetězu vaši úžasnou fantazii, můžete s námi ve finále prožít celý týden a třeba i zajímavější a vtipnější než ve skutečnosti bude.
   Dnes jsme tedy opět (nechce se mi ani počítat po kolikáté už, ale bude to hrozné číslo) vyrvali děti z náručí maminek (docela adrenalinový zážitek) a prázdninové pohody, abychom s nimi odjeli na soustředění. Cesta probíhala standardně a obligátní věta“ „Už tam budeme?“ ji doprovázela už po deseti minutách cesty v pravidelných intervalech až do konce. Časem byla ještě pro zlepšení atmosféry v buse nárazově doplňována větami: „Chce se mi čůrat“, nebo optimistickou: „Je mi špatně“….. Ale organismus jak známo v konfrontaci s dramatickou skutečností rychle otupí a především já hodně přeháním, takže jsme cestu v pohodě prokecali prázdninovými story.
   Po příjezdu do areálu, který se na příštích sedm dní stal našim přechodným domovem, následoval tradiční program – vynošení věcí z autobusu, uskladnění sportovního nářadí, vybalení, povlečení postelí …. Zkrátka, když máte v kategorii šestnáct kousků, tak si najednou připadáte jako ten nejubožejší portýr a pokojská (podotýkám - s velmi malým úspěchem), až jste z toho poněkud neklidný jako starý Brůna z Majora Zemana. Nicméně vše jsme i přes drobné zádrhele zvládli a stali se z nás tak legálně na sedm dní Želivané. A teď už budou jen samá pozitiva a sociální jistoty.
   Takovou jistotou prvního dne je i draft hráčů do týmů pro naši sportovní olympiádu. Vzhledem k tomu, že hokejisté z NHL si na olympiádě v Pchjongčchangu zřejmě nezahrají, využili alespoň naší nabídku se v rámci suché přípravy zúčastnit „Olympiády Kocanda 2017“. Vyslali tak do dějiště své největší hvězdy a managery, kteří při draftu nešetřili svá dolarová konta a nakoupili pro své týmy tyto hráče: (uvádím zástupce pouze naší kategorie) SAN JOSE SHARKS (Libor Sewn Wheel) – Mimra, Sadílek, BOSTON BRUINS (Paul Endy) – Hykš, Žák, TORONTO MAPLE LEAFS (Michael Walk) – Tvrdík, Rejnek, PITTSBURGH PENGUINS (Thomas Smoothie) – Bajer, Zvěřina, EDMONTON OILERS (Peter Polish) – Jelínek Š., Jelínek J.,Krištof, MONTREAL CANADIENS (Thomas Big Brich) – Klouček, Sadílek, PHILADELPHIA FLYERS (Spring Celebrate) - Koubský, FLORIDA PANTHERS (Michael Charvy Goat) – Břinčil, Hladík. No, a aby byl výčet kompletní, tak marketingovým ředitelem celé akce je Martin Janata, antidopingovou kontrolu a lékařskou pomoc má na starost Monika Bajerová, šéfem tiskového střediska a píár managerem je Olda Fišar a hlavním organizátorem a předsedou jury jsem já. Tuhle roli po mnohaleté zkušenosti považuji za srovnatelně atraktivní s drezérem nenažraných tygrů bengálských poté, co jim ošetřovatel sebral odpolední svačinu, což ty pruhované kočičky pěkně vytočilo. Jak to tedy letos dopadne je zatím velmi nejasné. Mám takovou teorii, že vše záleží hlavně na aktuální kompilaci hvězd a rozestavení mayských pyramid vzhledem k toku Vádí Rúm. Příští dny tedy provedou výzkum, zda je tato teorie pravdivá.
   Úvodní a tradičně zahajující disciplínu v přetahování lanem vyhrál tým Pittsburgh Penguins, který má svoji domovinu sice v hale The Igloo, přesto po Žižkově vzoru na množství soupeřů nehleděl a všechny přetáhl. Podvečerní „Orientační slepou bábu“, která spočívala v tom, že kapitáni hlasem navigovali své spoutané svěřence se zavázanýma očima, aby co nejrychleji našli medicinbaly a donesli jim je, vyhráli hráči Toronta, čímž potvrdili motto Paula de Coubertin Síry: „Není dobrého a špatného týmu. Jsou jen dobří a špatní kapitáni“!
   Ještě rychle zmíním, že odpolední trénink byl zaměřen především na rozpohybování našich svěřenců a jeho součástí byla baterie testů (hod medicinbalem, šestiskok, intervalový běh 3x100 m a vytrvalostní běh 600 m) pod názvem vstupní test. Podrobné výsledky, tedy pokud budu stíhat, naleznete vždy v sekci „Výkonnostní testy“ tohoto webu, ale vzhledem k předvedeným výkonům považuji za slušné zde konkrétně zmínit čtyři nejúspěšnější – Pavel, Štěpán, Matouš B., Honza a tři řekl bych s nejvyšší uměleckou známkou za snahu, nasazení a poctivost provedení – Tomáš, Jirka, Matouš K.
   No, a protože po vyčerpávajícím, hektickém, ale krásném (oproti předpovědí jsme vůbec nezmokli a dokonce se chvílemi i vyhřívali na sluníčku) prvním dni mi zbyla jen chvilka na to, abych bez času na opravy a cizelování o něm něco napsal, přijměte prosím tyto lehce nesouvislé věty z jedné vody načisto s dostatkem shovívavosti. Tímto se loučím a přeji dobrou noc i dobrý den.
 
 
 
HERNÍ PRINCIPY
 
   V médiích vládne klasická okurková sezóna. V politice jsou jako tradičně touto dobou nejoblíbenější odrůdou hadovky, ale například při nedávných velkých střetech extrémně levicových demonstrantů s policií v Hamburgu byly populárnější nakládačky. To na českých záhoncích okolo Nymburka se spíš dařilo salátovkám, které se ovšem prohnuly do smajlíkovského úsměvu, když se policisté rozhodli nepovolenou technoparty pouze monitorovat s tím, že jejich výzvu k rozchodu, nemuseli přes hlasitou hudbu účastnící slyšet. Zřejmě čekali, dokud se nesežene někdo s dostatečně silným hlasem. No, a pokud si náhodou pustíte televizi, zjistíte, že se to v nich hemží pouze reprízami letitých seriálů. Tudíž i já propadl této mánii a připravil pro vás několik zásad a rad, jak by měl (tedy podle mě) vypadat hokej, který se budu snažit hrát s vašimi dětmi. Předpokládám, že se svými potomky se doma o hokeji bavíte a udělujete jim rady, takže by bylo dobré, abychom jim říkali alespoň trochu to samé. Předesílám, že neuznávám svazování malých dětí nějakými složitými taktickými pokyny. Jejich hra je úplně jiný sport než seniorský hokej, přesto jsou určité zásady, já jim již roky říkám „Herní principy“, které by se měly dětem již nyní vštěpovat.
   Takže se příjemně usaďte, zamíchejte kávičku a proklikejte úvodní díly. S každým dalším dnem pak budeme pokračovat dál, tedy pokud návštěvnost webu prokáže smysluplnost tohoto počinu.
 
Hrát s maximálním nasazením. Často svým vlastním dětem říkám: „Dělej to naplno, nebo to nedělej vůbec“. A myslím, že to platí nejen pro hokej, ale každou lidskou činnost. Dělat něco jen tak na půl plynu, či na oko, aby se jako neřeklo a svou energii napínat především snaze to někde odrbat, mi připadá marnotratná ztráta času a je tudíž smysluplnější poohlédnout se raději po něčem jiném, co by nás skutečně bavilo. Pravdou samozřejmě je, že zde má obrovský vliv schopnost trenéra děti zaujmout a nadchnout pro danou činnost. To je ovšem alchymie, kterou lze obtížně naučit a která se nevyčte z knížek. Je to o osobitosti, citu a hlubokém pochopení podstaty dětského sportování a samozřejmě i respektování, že někdo zahoří dřív, jiný později a někdo vůbec. Ale zpět k danému bodu, i když k tomu už není víc co dodat. Snad jen, že i když, nebo právě proto, že hrajeme především pro zábavu a že nás to baví, tak bychom měli hrát a trénovat naplno. A kdo to takhle nevnímá a necítí, nemusí dál už ani číst. Je to zbytečné.
Být neustále v pohybu, což platí pro všechny hráče ve hře. Tudíž obránce i útočníky a v našem případě především hráče s pukem i bez puku. Hráči bez puku se aktivním pohybem do volných míst nabízejí na nahrávku. V pohybu (jízdě) je totiž hráč hůř bránitelný, rychleji vystartuje k volnému puku, no prostě hraje. Ale pozor: „Pro hráče s pukem po nahrávce akce nikdy nekončí!!!“ Metodici této situaci dali název „přihraj a jeď“. V moderním hokeji se již nevyskytují zóny, kde o nic nejde, a proto je potřeba v každém prostoru kluziště pracovat s absolutním důrazem a nasazením. Tudíž i zde platí budovatelské: „Kdo chvíli stál, už stojí opodál“.
Krátká, ale intenzivní střídání. To úzce souvisí s předešlým bodem, takže jen ve stručnosti. Dvě a více minut na ledě během jednoho střídání nejsou důkazem famózní fyzické zdatnosti, ale postávání, nebruslení, vyčkávání, často spojené s vychytralostí (neplést s chytrostí) a sobectvím.
Neodpalovat puky jen tak nazdařbůh a bezmyšlenkovitě. Jsem odpůrcem trenérského pokynu „vyhoď to“ a hry na jistotu podle hesla „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Jedinou výjimkou je snad závar před vlastní brankou, kdy útočníci soupeře doráží jako vosy a je potřeba puk rychle odklidit do bezpečí. Nicméně i zde platí pravidlo, že středem dopředu, ven ze třetiny není ten ideální směr. Střed hřiště bývá přehuštěn, případně puk zachytí obránci soupeře a máme ho okamžitě zpátky tam, kde ho rozhodně nepotřebujeme. A tak je výhodnější raději šikmo z pásma, do strany k mantinelu nebo i klidně do rohu za bránu. To jsou směry, kam puk na 90% bezpečně uklidíme, máme ho od brány pryč a můžeme se srovnat a rychle řešit problém. Jinak by ale mělo být snahou především hrát a tvořit hru, což znamená dostat puk plně pod kontrolu a založit další akci nahrávkou, nebo sám vyvézt puk a zakončit. Chci proto po hráčích, aby neplácali do puku jen tak, aniž by věděli, kam ho směřují. Každá přihrávka by totiž měla mít svůj cíl. A i když se to mnohokrát nepovede, musí se to zkoušet dál a dál. Pro mě jako trenéra je skutečně lepší snaha udělat něco navíc (kličku, přihrávku apod.), i když potom třeba dostaneme gól, než alibistické odpálení puku. Kdy jindy si to totiž mají děti vyzkoušet než v mládežnických kategoriích, kde přeci o nic nejde!
K puku jezdí ten, kdo je k němu nejblíž. Jednoduché a srozumitelné pravidlo pro aktivní hru se zapojením všech hráčů. Ať je puk kdekoliv, startuje k němu ten, kdo je mu nejblíž a ostatní si najíždí do volných prostorů na nahrávku, nebo před branku na zakončení. Pokud tohle kluci dostanou alespoň trochu během této sezóny pod kůži – budu opravdu spokojen.
Len kamarát ti prihrávku vráti . Zpívala kdysi slovenská skupina Elán, jenže ono to není jen tak. Věčné téma a problém i starších kategorií, že nahrávka musí směřovat na čepel hokejky spoluhráče a nikoliv směrem k hráči, a tudíž pod nohy. Dalším problémem pak je její provedení. Nejsprávnější je prudce tahem po ledě! Ovšem často jsme svědky „motýlů“ a plácnutí, která se ke spoluhráči sotva doplazí. Hlavní problém je v podcenění této dovednosti v tréninku, kde mnozí při cvičeních tento základní prvek hry podceňují a flákají!!! Ještě vyšší level pak je správné načasování nahrávky vzhledem k rychlosti, vzdálenosti a směru pohybu spoluhráče, jehož zvládnutí je ale otázkou dlouhodobého a pravidelného tréninku. Je to rutina, kterou prostě musí kluci dostat do krve drilem.
Mít hlavu nahoře a myslet u hry. Hokej není hrou stereotypů a pořádného hokejistu dělá především hokejové myšlení, intuice a přehled o hře. Mlátit do puku či do protihráče dokáže kde kdo, dobře bruslit se většina naučí a pořádnou kličku si kluci taky časem osvojí. Ale přemýšlení u hry je vzácné. Naučit se číst hru, předvídat situace, být vždy myšlenkou krok před samotným provedením akce je mnohem těžší. Proto jsou a budou velkou součástí našich tréninků herní cvičení a nejrůznější hry na malém prostoru. A u dovednostních cvičení, i když půjde jen o bruslení, vždy se snahou provádět vše s hlavou nahoře a pohledem do okolí, nikoliv do ledu. Není to nic lehkého na zvládnutí, ale většinou platí, že nejkrásnější hokej hrají ti nejchytřejší hráči. Herně nejchytřejší.
Kdo se bojí, nesmí do lesa. V tomto případě mezi mantinely. Hráč, který záměrně najíždí velké oblouky, aby nebyl u mantinelu jako první, při souboji o puk s respektem a z uctivé dálky přihlíží, nebo jen alibisticky dlouhou hokejkou píchá soupeři pod nohy, nemá v moderním hokeji velké uplatnění. Hokej je zkrátka kontaktní sport a osobní souboje k němu zcela patří. Snažím se proto kluky vést tak, aby se nebáli střetů s protihráči a nevyhýbali se jim. Aby byli odvážní, chodili do soubojů zpevnění a věřili ve své schopnosti a dovednosti. Vždy ovšem férově, v rámci pravidel a s cílem vybojovat puk, nikoliv zranit soupeře, či mu způsobit bolest. Veďte prosím i vy své potomky k tomu, aby se nebáli soubojů, přesto měli za každých okolností respekt ke zdraví soupeře a nejednali zákeřně a brutálně.
Není ranky, není branky. Cílem týmu resp. hráčů v ledním hokeji je vsítit branku, což lze pouze tehdy, když je kotouč, obvykle po kombinaci více hráčů, či individuální akci, dopraven za záda brankaře soupeře. Klíčovým okamžik každého útoku pak je zakončení se střelou na bránu. Hráč by si měl být vědom, že když už se do střelecké pozice dostal, měl by se na zakončení plně koncentrovat a dát do střely veškerou energii, dovednosti a zkušenosti. Střela má být cílená a hráč se musí snažit mířit do volného prostoru branky. Ale pozor, střelou to nekončí!!! Je totiž důležité po ní udržet smět pohybu, obvykle k bráně. Hráč nesmí zabrzdit a jen z povzdálí sledovat, jak to dopadne, neměl by se ani nechat vynést pohybem (obvykle na jedné brusli) mimo hru a rozhodně nemůže udělat elegantní oblouček do opačného rohu, než se odrazil puk. Jednoduše řečeno, po střele musí hráč pokračovat v jízdě vždy ve směru puku. Ovšem realita bývá mnohokrát opačná a prvopočátek tohoto neduhu se přenáší do hry ze špatného přístupu k tréninku. Neustále klukům zdůrazňuji, že když už se k té bráně probijí (projedou dlouhé cvičení), ať se maximálně soustředí na zakončení. Ať dají střele sílu, směr a následují ji na případnou pohotovou dorážku, protože to je teprve to poslední, co musí udělat, než si půjdou odpočinout. Je to zásadní a rozhodující moment, ale všimněte si sami, až budeme na ledě, kolik hráčů po jízdě přes půlku hřiště, či náročném slalomu do puku u brány jen tak plácne ... a nic.
Bez mluvení není živo. Nikde, ani v hospodě ani na ledě. Vím, že zde jsou na vině tak trochu digitální technologie, dnes většinou nedílná součást našeho života, které odnaučují dětí si jen tak povídat. Hráči spolu ale musí při hře komunikovat. Ne vždy má totiž hráč s pukem dostatečný přehled o hře a hlasité vybídnutí k přihrávce, rychlá instrukce o situaci, či informace o napadajícím protihráči má své opodstatnění a často je k nezaplacení. Komunikace vyřeší mnohé. Hráči o sobě vědí, poznáte z ní zaujetí, snahu nabízet se a chuť hrát. Ze zkušenosti tvrdím, čím lepší komunikace a víc pokřiků, tím větší a lepší pohyb všech hráčů po ledě. Tahle přímá úměra platí bezezbytku.
Hráč, který leží, nehraje. Tady není moc co dodat, snad jen, že když se již hráč dostane na led, rychlost se kterou vstane a opět se zapojí do hry, je velice zásadní. Teatrální válení je doménou jiných sportů.
Hokej není schovka. Jak již bylo nejednou řečeno, hráč by se měl po celou dobu střídání zapojovat do hry, a to tak, že pokud není v útočné fázi u puku, měl by se nabízet na nahrávku či zakončení, aby mezi pukem a čepelí jeho hole byla neustále jakási ulička, respektive volný pruh ledu. To lze opět docílit jen neustálým pohybem, změnou směru, uvolňováním a vhodnou volbou místa. Platný hráč se prostě neschovává za soupeře a nestojí v jejich stínu, ač to tam samozřejmě bývá nejpohodovější, ale snaží se svou aktivitou jít puku tzv. naproti. A přestože je toto hráčům neustále zdůrazňováno a v tréninku věnován dostatek pozornosti, provedení stále občas vázne.
Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Že vedení v zápase ještě neznamená vítězství už většina hráčů, jak v tom dobrém tak i zlém, jistě poznala. Že máme hrát naplno až do poslední vteřiny, kluci již mnohokrát slyšeli a že se vyplatí bojovat a nevzdávat to i za nepříznivého stavu již také zažili. Teď se tím jen řídit a co je myslím nejdůležitější, přenést si to i do běžného života.
„R“ jako rozhodčí, ale i respekt. I když je rozhodčí jakýkoliv, je to stále rozhodčí a hráči s ním nemají co diskutovat, natož pak vulgárně. Je lepší se soustředit na svůj výkon a hru, která končí vždy až teprve jeho hvizdem, nežli na udivená gesta a podrážděné reakce. Nemá ani smysl se na ně vymlouvat, zápasy totiž vyhrávají góly a ne rozhodčí, i když jej mohou samozřejmě značně ovlivnit.
Disciplína a kázeň. Myslím, že na toto téma již toho bylo řečeno až až, takže jen zopakuji. Pokud má být naše činnost smysluplná a přínosná, musí na tréninku i během zápasu panovat určitý řád a disciplína, kterému se musíme všichni podřídit.
Hokejka na ledě. Tak to asi není třeba nějak složitě vysvětlovat, nicméně si všimněte během tréninku, kolik hráčů drží hůl jak Jánošík valašku, nebo špičkou čepele dolů a už vůbec nemluvím o tom, kde všude čepel při bruslařském tréninku poletuje. A přitom v základním držení má být hůl u ledu a před tělem. I při výhradně bruslařských cvičeních a zejména na malém prostoru si pak čepelí jakoby ukazujeme cestu. Při jízdě vpřed pak držíme hůl ve dvou rukách a při jízdě vzad v jedné, ovšem pozor – pevně. Pro někoho drobnosti, a tak k nim i přistupuje, a to i přesto, že je již mnohokrát slyšel. A opět nezbývá než trpělivost a dokola opakovat a opravovat.
Místo v sestavě nemá nikdo předen jisté.  Tak to je hodně kontroverzní téma, tak hup na něj. Nechci nikomu dávat návod na pravdu, pouze se pokusím věcně vysvětlit svoje vnímání a vidění dané problematiky. Na základě mých zkušeností jsem zastáncem takového postupu, že na úplném začátku zápasové kariéry (1. 2.třída) by měly hrát všechny děti víceméně stejnoměrně, ale postupně (už 3. 4.třída a výše) by nominace na utkání měla být víc a více motivační záležitostí a v určitých situacích tak nemusí vždy za každou cenu hrát všechny děti stejný počet utkání. Raději ještě upozorním, že není mojí prioritou honit vítězství (věřte, že jsem jich v minulosti zažil opravdu hodně) v naší kategorii za každou cenu. Myšleno hrát se staršími hráči, tzv. „černochy“, nebo točit jen pár nejšikovnějších hráčů a kluka, který chodí poctivě na tréninky, snaží se a maká nechat sedět jen proto, že mu to zatím tolik nejde. To mi přijde nefér! Mojí prvotní snahou je a bude, aby hráli pokud možno všichni a v zápasech proti výkonnostně odpovídajícím soupeřům, tudíž v zápasech, které jim umožní výkonnostně růst. Nicméně pokud budu mít hráče, který chodí na tréninky minimálně, trénuje absolutně bez zájmu o cokoliv, nebo jen s jedinou snahou - dělat bordel, či se v zápase plouží po ledě a jen počítá světla pod střechou, kdy nikdy nikomu v ničem nepomůže a neudělá jediný rychlejší krok ani dopředu ani dozadu, tak nemám problém takového hráče nenominovat, nebo mu zápasového času tolik nedat. Vím, že to úplně neodpovídá svazové metodice, ale pokud bych měl podle ní nechat hrát někoho, komu se evidentně nechce na úkor těch, co chtějí…, tak mi to přijde taky nefér a k tomu i nevýchovné. Být totiž takto absolutně spravedlivý, znamená stávat se současně nespravedlivý k těm, jejichž přístup je diametrálně odlišný! Jin a jang - jednota protikladů, aneb všechno je relativní.
Všichni hráči útočí, všichni brání. Nepovažuji v této kategorii za správné dělení hráčů na obránce a útočníky se striktně danými úkoly, protože bránit a útočit přece mají všichni a přečíslovat svojí aktivitou je také žádoucí. Jde tak spíše o jakési výchozí pozice, z nichž hra vychází a do kterých se navrací. Rozhodně to ovšem neznamená, že hráči označení jako obránci mají stát při našem útoku na půlce a jen čekat, až zase začnou bránit a obráceně útočníci po ztrátě puku zůstávat ještě chvíli u soupeřovy branky v domnění, že jim asi protihráč sám puk vrátí a poté se volným tempem vracet do středního pásma, kde budou čekat na dlouhou přihrávku. Tento jev je dán právě přidělením rolí, které děti, ale i mnozí trenéři chápou jako omezení, co se má a nemá dělat. Nejčastější pokyn, který proto ode mě hráči v kabině a na střídačce uslyší je, že při ztrátě puku musíme mít na ledě okamžitě pět bránících hráčů a při jeho zisku zase pět útočících. V této kategorii jsou děti podle mých zkušeností již schopné spolupráce s využitím improvizace, spojené s výměnou rolí vycházející ze hry, tedy že obránce se dostane do předních pozic, chvíli tam hraje a útočník jej z vlastní iniciativy zastoupí poziční hrou více zezadu. Postupně budu na hráče samozřejmě navršovat složitější požadavky, ale až s kvalitnějšími dovednostmi a zlepšenou orientací v prostoru. A především až ve stádiu vývoje, kdy jsou již schopni plně chápat smysl a význam týmové spolupráce. To bývá někdy v žákovském věku a tudíž až teprve tam se začneme více přibližovat složitější struktuře hry - vzájemná výměna míst a rotace více hráčů, uvolňování prostoru pro druhého, vzájemné zajišťování či přebírání hráčů při bránění. Na tyto prvky cílené taktické spolupráce dvojic či trojic, ale zatím nebudu klást zvláštní důraz, či připravovat na ně speciální cvičení.
Hokej je hrou týmovou a o tom asi není třeba diskutovat. Nikdy nevyhraje a nezmůže všechno sám jednotlivec. Vyhrává pouze kolektiv, který spolupracuje a každý hráč je jeho nedílnou a potřebnou součástí. Tým je proto stmelená skupina lidí, jejichž dovednosti se vzájemně doplňují, prolínají a kteří záměrně konají jako jeden celek, aby dosáhli společného cíle. Tak by možná mohla znít nějaká definice, přestože původně bylo slovo team spojeno se spřežením zvířat, které bylo fyzicky spojeno za účelem plnění společného úkolu. Dobrým příkladem tak je koňské nebo psí spřežení. Pokud by jedno zvíře vybočovalo a nedrželo směr, či jen zavěšené do kšírů odpočívalo, zcela zřejmě by ostatní musela vyvinout mnohem větší úsilí pro udržení směru a dosažení cíle. A podobné je to i v lidských týmech, kde má každý dvě role. Funkční, která je dána postem a momentálními schopnostmi a dovednostmi. No a pak týmová, jenž se projevuje způsobem, jakým se zapojuje do spolupráce, komunikace a dění v kolektivu. Bude proto mojí prioritou, abychom s hráči, ale i oni sami mezi sebou, stejně tak i s rodiči navázali pokud možno kvalitní a přátelské vztahy. Aby vzájemné vnitřní vazby vytvářely pozitivní atmosféru, ve které se děti nejrychleji zlepšují a ty se nejen těšily na hokej, ale i na kamarády a legraci v kabině. Pokud budeme mít to štěstí a podaří se nám takový tým vytvořit, vaše děti sami pocítí jak je to fyziologicky i psychologicky velmi kladně ovlivňuje.
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Většina věcí, o kterých se zde psalo, odkazuje na trénink. Vím, že to již všichni slyšeli mnohokrát, ale opravdu co se v tréninku nenaučíme, nebudeme umět, Pakliže budeme cvičení v tréninku dělat ledabyle a na půl plynu naše výkonnost se nezlepší a tento zlozvyk si akorát přenášíme do zápasu.
Konec dobrý, všechno dobré. Každý i ten nekonečný seriál jednou skončí a na ten náš došlo právě dnes. Hokej je nejrychlejší kolektivní hra na světě a pro mnohé i ta nejhezčí. Důvod jejího kouzla nemíním opravdu odhalit, je to směs napětí, rychlosti, adrenalinu, hravosti, různorodosti kombinací, síly a emocí. Každý kdo se okolo hokeje motá, ať jsou to hráči, trenéři, nebo vy rodiče této hře propadli a stala se tak trochu jejich životním stylem. Když se dívám zpět a vidím ty litry potu, množství dřiny, času, ale i financí, které jsme této hře věnovali, byl by hřích to nedělat poctivě.     
 
P.S. V sobotu na soustředění na viděnou.
 
 
 
TENTO TÝDEN SLAVÍ
 
 
   Dnešek byl vybrán jako Světový den boje za zákaz jaderných zbraní, známý též pod názvem Den Hirošimy a připomínající svržení atomové bomby na japonská města Nagasaki a Hirošima.
   Většina z nás asi zná historická fakta o tom, jak na přelomu května a června 1945, po útrapách 2.světové války již v Evropě panoval mír a spřádaly se plány na její obnovu a nové uspořádání. V Tichomoří se ale stále bojovalo a Japonská vláda i přes jednoznačná vítězství spojeneckých vojsk a výzvu ke kapitulaci z Postupimské konference, nereagovala a odmítala se vzdát. A tak aby bylo zabráněno dalším spojeneckým ztrátám v této oblasti, vydal prezident Truman pokyn k použití jaderné zbraně. Dne 6.srpna vzlétl bombardér B-29 směrem na Hirošimu a krátce po osmé byla první atomová bomba v historii lidstva použita. Přestože její výbuch svou do té doby nepoznanou silou způsobil velké lidské i materiální ztráty, Japonsko to ke kapitulaci nepřimělo. Proto dne 9.srpna vzlétl letoun s další bombou a s cílem město Kukura. Kvůli špatné viditelnosti byla bomba ovšem svržena na záložní cíl město Nagasaki. Poté již japonská vláda přijala kapitulaci a 6.srpen se tak stal symbolem počátku používání zatím nejstrašnější zbraně jakou kdy lidstvo vynalezlo.
   Těžko se o takových vážných věcech píše, protože při tomto útoku zahynuli přímo či nepřímo statisíce lidí, ale připomínat si a uvědomovat naše chyby je první krok k tomu, už je nikdy neopakovat. A tak i díky tomu vím, jaké jsem měl v životě štěstí a moc si vážím toho, že žiju v době nejdelšího mírového období této země, které nemá prakticky historický precedens. No a podle některých teorií je jednou z příčin tak dlouhého míru i odstrašující efekt právě jaderných zbraní a patová situace vyplývající ze vzájemné schopnosti zničení. Protože si ale ze školy ještě pamatuji Gaussovu křivku, doufám, že opravdových Nebojsů, stejně jako úplných Strašpytlů, je mezi lidmi jen pár a většina z nás si sice uvědomuje rizika současného světa, nicméně nevnímá život jen jako boj o přežití. Věřím, že svět je tady proto, abychom se snažili vidět krásu a zažili lásku. Tak ať se nám to podaří i dnešní den.
 
   No a teď už vítám prvního oslavence tohoto týdne Dominika Rejnka. Ahoj Domčo. Všechno nejlepší k svátku a moc děkuji za dort, který jsi mi přinesl na ochutnání. Jaká tedy byla oslava?
Hezká, ale ta hlavní bude teprve u babičky.
A co dárky, ty byly?
Ano. Dostal jsem takový nožíček, ping-pongové pálky, kšiltovku a tyhle falešný vlasy.
Pane jo, ty jsou tedy krásný. Který dárek tě nejvíc potěšil?
Tak asi ten nožíček a pak ty falešný vlasy. Já totiž jezdím na tábor, kde dělá taťka vedoucího a tam takový nožíček mělo hodně dětí. Tak jsem ho taky chtěl.
Inu každý správný muž, musí mít svůj nůž. Když jsi to ale sám zmínil, jak se letos povedl tábor?
Já myslím, že hezky. Měli jsme ho prvních čtrnáct dní kousek za Zbraslavicemi a hráli jsme tam moji oblíbenou hru „Sedím, myslím, líbám“. To se sedí dokolečka u ohně a jeden říká: „sedím“ druhý „myslím“ a na koho vyjde to „líbám“, tak si musí někoho vybrat, přijít k němu a políbit ho. Pak se to posouvá a hraje se dál.
Podle tvého úsměvu usuzuji, že ses vůbec nestyděl.
To ne, i když to na mě taky několikrát vyšlo.
Co jiného jste ještě podnikali?
Hráli jsme celotáborovou hru „Muži v černém“. Byli jsme tři družstva, která soutěžila, kdo porazí emzáky. To byli takoví mimozemšťani, kteří stavěli dělo a chtěli s ním zničit naší zemi.
Věřím, že to muselo být hodně dobrodružný, ale pojďme dál. Byl jsi ještě někde?
Pak jsem chodil na příměstský házenkářský tábor. Základnu jsme měli na Kamenné stezce, kde jsme se vždycky ráno sešli a pak jsme dělali různé věci, ale nejvíc jsme sportovali a chodili různě ven. Třeba jsme byli na sokoláku a poslední den v pátek i na koupališti. No a odpoledne si nás rodiče zase vyzvedli.
Tak a teď naopak, co je teprve před tebou?
Dneska pojedu k babičce. Potom bych měl jet ještě s taťkou, mamkou a Fílou do Liberce, kde půjdeme určitě na Ještěd. Pak ještě možná do zoo a botanické zahrady a taky někam, ale to nevím, jak se jmenuje. No a pak hlavně pojedu ještě na soustředění.
Jak se po své první loňské zkušenosti těšíš letos?
Hodně, protože se mi tam moc líbilo. Nejvíc asi pasování a pak jak jsme měli táborák a předváděli ta vystoupení o našich zemích.
I já mám stále před očima, jak tým Ruska v čele s panem Kolečkem zpíval ruskou hymnu a ty jsi před nimi brejkoval.
To ne. Já byl jejich dirigent.
Tak to vidíš. Já a možná mnozí další si dodnes mysleli, že to byl výrazový tanec ruského národního baletu, a ty jsi je přitom dirigoval. No nic, vraťme se ještě k tomu pasování. To se ti fakt i v pozici pasovaného líbilo?
Ano. Vždyť to byla legrace.
Je i něco, co se ti nelíbilo, případně bys navrhoval to letos změnit nebo úplně vypustit?
Asi nic. Já se hlavně těším, jak budu pasovat já.
Vidím, že prázdninový program máš pestrý a zábavný, přesto je něco, co bys rád a letos to nevyšlo?
Tak asi bych rád jel někam daleko k moři a tam leháro a koupačka.
Já vím, že máš taky malého brášku, jak si ho užíváš?
Hodně. Rád si s ním hraju, kdy děláme nejrůznější kraviny a smějeme se.
A pomáháš mamince s povinnostmi okolo brášky?
No, jak kdy. Párkrát jsem ho krmil, taky jsem i několikrát vozil kočárek, ale hlavně ho zabavuju.
Teď bych se zeptal ještě na něco okolo hokeje. Jak se cítíš v nové kabině?
Dobře. Je tam legrace a zatím žádné problémy. Nejvíc samozřejmě kamarádím s klukama z přípravky s Kubou a Vojtou.
Ty jsi vlastně podobný případ jako Kuba v tom, že střídáš hraní a chytání. Je něco, co začínáš preferovat?
Ne. Zatím bych rád dělal oboje najednou, protože mě to baví stejně.
Děláš mimo hokeje ještě nějaký jiný sport?
Ještě chodím hrát do hudebky na kytaru.
To sice není úplně sport.
Ale dá se to tak říct.
Budiž. V tom případě jsem stále aktivní sportovec a rád si s tebou někdy zahraju. Co už umíš?
Já jsem z Kutné Hory a Trápení.
To je super. Tak pořádně trénuj, já budu mít na soustředění kytaru, tak doufám, že mi zahraješ. Teď ti ale děkuji za rozhovor a přeji, aby ty akce, co máš před sebou, dopadly podle tvých představ.
 
   A jako druhý na řadě je Matouš Klouček, který v sobotu oslavil deváté narozeniny. Ahoj Matouši. Všechno nejlepší a samozřejmě tě vítám na tvém oslaveneckém rozhovoru. Zdáš se mi ale trochu nesvůj, máš snad nějaké obavy?
Trochu jo, že nebudu někdy vědět, co mám odpovědět.
Uděláme tedy dohodu, že když se zeptám na něco, co ti bude nepříjemné, nebo nebudeš znát odpověď, tak to necháme být a půjdeme dál. Pověz mi ale, máš v životě strach ještě z něčeho jiného?
Mám docela strach z výšek. Takový ty malý, jako vylézt na strom, to mi nevadí, ale například jít po schodech na kostelní věž nebo rozhlednu, tak to mám závrať.
Inu, v životě asi Mount Everest nezdoláš, ale jinak se s tím dá v pohodě žít. Teď máme ovšem prázdninový poločas, tak jaká byla ta první polovina?
Jako bylo to zatím docela dobrý. Ještě před prázdninama jsme byli u moře. Já se rád koupu, ale nesmí to být ledový. Voda byla ale teplá, takže dobrý. Teď jsem se vrátil ze sportovního tábora, kde to bylo taky docela fajn. Nejvíc se mi asi líbili všechny ty sporty a především závod Spartan Race, protože jsem ho vyhrál.
Gratuluji a děkuji, že jsi mi přinesl na ukázku svou krásnou cenu. Jakou zemi jsi tam reprezentoval?
Byl jsem Keňa a jako tým jsme byli na čtvrtém místě. Stačily ale jenom tři body a mohli jsme být třetí.
Já vím, že jsi tam byl s bráchou, pomáhal ti to nějak zvládat?
Ani ne, ale mě to bylo jedno. On tam měl svý kámoše, se kterými si povídal a já zase svoje. Například z hokeje tam byl ještě Pepa Dvořák, se kterým jsem byl i na chatce a spolu jsme kecali dlouho do noci.
Já to slyším, jak jsi přišel skoro o hlas. Pojďme se ale podívat i na tu druhou polovinu prázdnin, která je teprve před tebou?
Tak zítra odjíždíme s rodiči do Drhan, kam jezdíme pravidelně každý rok. Jezdí nás tam velká parta, asi čtyřicet lidí, takže spousta kámošů a například zase i Pepa. Pokaždé si musíme ušít nějaké převleky, protože to má nějaké společné téma. Minulý rok to byla olympiáda a letos to budou strašidla. My budeme upíři, Dvořáci zombí a jiní třeba Addamsova rodina.
To je krásný, že si dokážete společně s dospěláky hrát, ale řekni mi, kdo z vaší rodiny pije nejvíc někomu krev?
To je těžké takhle posoudit, ale já piju určitě hodně.
Tak to věřím, že už se těšíš, tudíž si to pořádně užij. Ale pojďme dál. Ještě něco tě letos o prázdninách čeká?
Potom jedu na soustředění a to se taky hodně těším.
Ty jedeš letos poprvé, co od toho očekáváš?
Že budeme sportovat a soutěžit, ale že po mě budou při pasování házet i vajíčka a mouku.
Vidím, že tě kamarádi již dopředu proškolili. Nebojíš se toho?
Ani ne. Já se docela těším, protože při tom snad bude i legrace.
Tak to rád slyším, protože správný hokejista by neměl být podělávka. Ale řekni mi popravdě, když takhle jezdíš na tábory, nestýská se ti někdy?
Ani ne. Když mě ten tábor baví, tak se mi nestýská.
To bude asi ten nejlepší ukazatel kvality tábora a já se budu muset sakra snažit, aby se ti na soustředění nestýskalo. Pojďme si teď ale popovídat i trochu o hokeji. Jaké byly tvoje začátky?
Nejdřív jsem bruslil s panem Kopeckým a ten mě furt chválil, takže když jsem byl starší, začal jsem trénovat s hokejisty. Tam už jsem začal pravidelně trénovat a bruslit a teď jsem tam, kde jsem.
Prozraď mi schválně, co tě na hokeji baví a co ne.
Baví mě dávat góly a bruslit. No a nebaví mě oblíkat si výstroj, protože to moc dlouho trvá.
To věřím, obzvláště když jste se letos museli už strojit sami. A teď trochu jinak, co si myslíš, že je v dovednostech momentálně tvoje nejsilnější a nejslabší stránka?
Tak myslím, že bruslení mi docela jde. Horší už je to ale s vedením puku a kličkama.
Ty jsi měl letos výbornou jarní přípravu a dokonce ses ve výkonnostních testech v silné konkurenci umístil na krásném třetím místě. Budeš v podobném duchu pokračovat i na ledě?
Tak jako jo, rád bych, ale bude to těžký. Snažit se ale určitě budu.
Nechci nic předesílat, takže zcela teoreticky. Raději bys hrál v „béčku“ s tím, že budeš víc na puku a dávat góly, nebo v „áčku, kde jsou ti momentálně lepší hráči, ale i těžší soupeři a tudíž i menší šance se prosadit?
No asi tak nějak na střídačku. Určitě bych si to v áčku rád zkusil, ale občas, když už bych některým těžkým soupeřům nestačil, bych šel i rád do béčka.
S kterými kluky v kabině si asi nejvíc rozumíš?
Já myslím že, asi s Pepou Dvořákem a pak Kubou Komárkem, Štěpánem Jelínkem a taky Matoušem Bajerem.
Ty jsi takový smíšek kabiny. Baví tě bavit ostatní?
Jo, docela jo. Mě se líbí vyprávět různé vtípky a legrácky.
Vím, že hraješ i florbal, jak vidíš jeho srovnání s hokejem?
No lepší je ten hokej. Florbalem se jenom zdokonaluji, abych byl lepší v hokeji.
Tam vlastně trénuješ pod tátou, jaké to je?
Docela dobrý. Táta je pohodový trenér.
Slyšel jsem od lidí, co znali tvého tátu jako kluka, že jsi celý on. Vnímáš takové srovnání jako příjemné.
Určitě ano. Já jsem na tátu docela pyšný.
To je krásný, a protože se říká, že v nejlepším se má skončit, tak ti děkuji za milou tečku.
 
   Přeji oběma klukům všechno nejlepší a další krásné letní dny, nasáklé osvěžující vodou, provoněné trošku vůní lesa, ozdobené úsměvy, a aby dobře vyladěná druhá polovina prázdnin jim navodila příjemnou harmonickou atmosféru.
 
 
 
NOVINY Z NAŠÍ KABINY – 08 – NOVÁ SEZÓNA KLEPE NA DVEŘE
 
   Tento článek bude malý počtem slov, nikoliv ale svým významem. Prázdniny jsou totiž v polovině, a tak je pravý čas po měsíčním válení na bachoře, pomalu začít roztáčet kola další hokejové sezóny. Přípravu odstartujeme tréninky na suchu, které budou již tradičně probíhat v prostorách ZS a poprvé se sejdeme ve středu 2.8.2017 v 15.30 hod. Pokračovat pak budeme pravidelně každé pondělí a středu v tradičním čase 15.30 – 16.45. Hlavní náplní bude především hra v nejrůznějších modifikacích, kterou proložíme prací s hokejkou a střelbou s pukem. Na to plynule navážeme Soustředěním Kocanda 2017 v termínu 19.8. – 26.8.2017 (bližší info). No a po návratu se již dočkáme vstupu na ledovou plochu. Rozpis tréninků by měl již v posledním srpnovém týdnu odpovídat zbytku sezóny, ale na jeho definitivní podobu si budete muset počkat až po soustředění. Nicméně jako lehký nástřel, nebo počáteční podoba před úpravami se bere rozpis minulé sezóny. Na oficielní rozpis turnajů a zápasů si budeme muset taky ještě chvilku počkat (jakmile bude znám, dám ho na web), nicméně počítejte, že si první víkendy zpestříme přáteláky nebo turnaji.
   No a to je asi tak všechno, tudíž - 3, 2, 1....start!!! a doufám, že i přes dovolené a prázdniny bude na středečním odpališti živo a veselo.
 
 
 
TENTO TÝDEN SLAVÍ
 
 
   Celý minulý týden jsem se svou family putoval na kolech a tuším ve středu jsme s vyplazeným jazykem dorazili a přespali v Ivančicích. Jak možná někteří ví, rodišti to nejen Vladimíra Menšíka, ale i Alfonse Muchy, jehož obdivovatelé včera oslavili 157. výročí umělcova narození. Viděl jsem už řadu Muchových děl, a jako člověk, který nemá rád patos a okázalost jsem kdysi dokonce navštívil i expozici Slovanské epopeje v Moravském Krumlově. Přesto jsem si neodpustil možnost pokochat se zdobným figurálním uměním proslulého malíře a zavítal do jeho rodného domu na prohlídku stálé výstavy. Musím se přiznat, že při pročítání Muchova životopisu mě zaujala především informace, že byl pro nedostatečný prospěch vyloučen z brněnského gymnázia (nějak mě vždy potěší, když se potvrdí, že strohé školní známky a lidské schopnosti nejsou zcela spojité nádoby). Výstava samotná pak splnila má očekávání a svým způsobem se mi i líbila. Musím ale připustit, že neproběhlo to úžasné jiskření s rezonancí, která nastává, když se frekvence autora přesně sladí s frekvencí návštěvníka a nastává báječné souznění. Muchova tvorba je nepochybně originální, obdivuhodná, historicky hodnotná a já ho uznávám jako významného dobového umělce, jen tentokrát fluidum jeho děl teklo mimo mne a ne skrze mne, zasahovalo oči, ale ne srdce. Výsledkem nebylo rozechvělé nadšení, ale spíše rozpačitá spokojenost. Jak říká W.A.Mozart Salierimu ve filmu Amadeus, když má říct svůj, ve skutečnosti nepříliš nadšený, názor na jeho novou operu: „Člověk si řekne jenom... Salieri!“ Jsem rád, že jsem výstavu viděl, řekl jsem si „... Inu... Mucha!“, ale nic víc. Jenže potom jsem zašel do místnosti, kde visely úchvatné ženské akty. Úplně jednoduché kresby tužkou, pár tahů geniální rukou umělce, lehce naznačený stín, přirozeně krásná hlava obyčejné dívky. Ani stopa po barevné secesní dekorativnosti. Taky dílo Alfonse Muchy. Takže přece jen jsme dokázali být s Alfonsem na stejné vlně. Jen to tentokrát byla lehká chutná svačinka mezi opulentním secesním banketem, který pro mne nebyl nejlepším kulinářským zážitkem. Což ovšem nijak neumenšuje mou úctu k Muchovým schopnostem a jeho dílu.
   Na výstavě jsem si ale dobře uvědomil jinou věc: Muchovy obrazy jsou pro mne jako žena, které si vážím a mám k ní velkou úctu, cítím k ní přátelství a žádným svým činem ji nechci ranit. Ale když se mi podívá upřeně do očí, neprojede mi po zádech mráz, necítím, že ztrácím hlavu. Vím, že to není Ona. Máme se rádi, rádi jsme spolu, ale nejiskří to mezi námi, kdybychom se na hlavu postavili. A potom v jiném případě stačí jediný pohled a je jasné, že v něm je celý svět a veškeré jeho slunce a barvy, všechno to krásné i mizerné, co si přeje člověk v životě zažít, všechny chutě, které k životu patří. A z nějakého prapodivného důvodu bez nejmenších pochyb vím a celým svým tělem do poslední žilky cítím, že právě tohle je pro mne ta pravá krása, to pravé umění, jehož se už nikdy nebudu umět vzdát, ať si samozvaní arbitři a posuzovatelé krásy a morálky spolu s kunsthistoriky celého světa říkají, co chtějí. A tak přeji všem, aby každý ten svůj ideál a tu svou pravou esenci ženství či mužství nalezl a nalézal především v člověku po svém boku.
   A nyní již rozhovor s oslavencem tohoto týdne Kubou Jelínkem a zároveň omluva, že nepřináším povídání i s Danem Dostálem, jenž si momentálně užívá prázdniny mimo Kutnou Horu. Takže později.
 
   Ahoj Kubo a všechno nejlepší k dnešnímu svátku. Jak ho budeš oslavovat?
aquaparku v Praze a nejvíc se těším na divokou řeku, protože je nová a prodloužená.
Jo, jo, když jsem tam byl naposledy, tak psali, že jí budou prodlužovat. I tak to ale bylo místy drsný. Nebudeš se bát?
Ani ne, i když možná trochu jo. Ale na některé atrakce stejně ještě nemůžu, protože jsou až od dvanácti.
Doufám, že si to tedy pořádně užiješ. Jak zatím vlastně probíhají prázdniny?
Byl jsem už na táboře s panem Hladíkem, kde jsme jezdili na kolech, sekali dříví, pomáhali v kuchyni a učili se, jak se rozdělává oheň.
Co tě z toho bavilo nejvíc?
Sekání dříví. To jsme rozsekávali takové špalíky.
Jezdili jste na kole náročné vyjížďky?
Docela jo. Hlavně ta předposlední do Jindřichova Hradce byla těžká.
Zažil jsi tam nějaké dobrodružství?
Hmm. Bojovky. Měli jsme odrazky jako na soustředění a taky svíčky. Jenže některé už uhasínaly, tak to bylo docela těžký.
Pokud vím, tak vás tam ale z hokeje bylo víc kluků.
Ano. Ještě jsem tam byl s Kamilem, se kterým jsem spal ve stanu a taky s Péťou.
Dobrá a mimo tábora, jak jinak prožíváš prázdniny?
Hodně jsem na chatě, kde si hraju s kamarády.
A co je ještě před tebou?
Ještě pojedu na soustředění a na cyklotábor.
Jak vidím, tak jezdíš rád na kole a nejen při hokejových výjezdech.
To jo. Minule jsem byl mezi mladšími první a letos se staršími čtvrtý.
No a co to soustředění. Těšíš se nebo spíš ne?
Těším a hlavně na všechny ty hry a soutěže.
Ty jsi byl minulý rok poprvé a tudíž pasovaný. Jaké to bylo?
Hrozný, ale když jsem to měl za sebou, tak to byl příjemný pocit, že jsem to zvládl a překonal strach.
Takže to stálo zato?
Ano.
A jak letos? Budeš jako mazák pasovat, nebo se jen dívat?
Určitě budu a už se na to moc těším.
Máš už připravené nějaké recepty na lektvary?
Zatím ne, ale asi jako ostatní kluci – vajíčka, mouka, kečup.
Vidím, že úsměv na tvé tváři prozrazuje, že na tohle se skutečně těšíš, ale co tréninky na ledě, které začnou po soustředění?
Na ty už se taky moc těším, ale nejvíc až budeme hrát hokej a zápasy.
Čemu se chceš víc věnovat – hrání nebo chytání?
Chytání.
Když se tak těšíš na ty zápasy, jsi při nich nervózní, jak to dopadne, nebo si to jen užíváš?
Já si užívám, že můžu hrát a výsledky vůbec neřeším.
Tak to je super, přesto musí být i něco, co tě na hokeji nebaví?
Když při tréninku bruslíme kruhy, ale jenom na pravou stranu, protože překládat na levou stranu už umím.
Vzhledem k tomu, že nosíš brýle, nemáš s tím při hokeji nějaký problém?
Ne, vůbec.
Sleduješ dospělácký hokej a fandíš někomu?
Já fandím Kometě a letošní titul jsem slavil šampáňem a popcornem. Táta s dědou fandí Slávii, ale nehádáme se.
Tak a teď ta nejtrapnější dospělácká otázka. Po soustředění a prvních trénincích začne i škola. Jak se těšíš?
Netěším. Vůbec. Protože mě to tam nebaví.
A jak by to tedy mělo ve škole vypadat, aby tě to tam bavilo?
Musel by být jenom tělocvik a matematika. Při tělocviku především vybika, v které jsem nejlepší ve třídě, nebo jiné hry jako Rybičky, rybičky rybáři jedou. No a na matice mě nejvíc baví počítání příkladů.
Představ si, že jsem pohádkový dědeček, který ti splní tři přání. Co by to bylo?
Ať jsem zdravý a nic se mi nestane. Ať mám hodně kamarádů a abych byl traktorista kombajnista.
Vidím, že tohle se od minulého rozhovoru nezměnilo, tak to bude asi trvalejší přání. A tak věřím, že při troše dobré vůle, hodně snahy a špetce štěstí se ti to splní. Nicméně dnešní den si užij podle svých představ. Ať je divoká řeka pořádně divoká a rozesměje tvé oči, kterým úsměv sluší.
 
 
 
TENTO TÝDEN SLAVÍ
 
 
   Asi před rokem jsem potkal v Brně skupinku mladých, pestrobarevně oblečených lidí s lízátky v ruce, kteří se skvěle bavili, usmívali a každému na potkání popřáli: „Hezký lízátkový den“. Jsem člověk zvídavý a nebojím se zeptat strýčka Googla, takže od té doby vím, že 20. červenec patří lízátkům, protože slaví svůj mezinárodní svátek. Možná se ptáte: „Co je to za blbost?“ a jistě máte pravdu v kontextu všech těch významných dnů daných historickými a společenskými událostmi. Na druhou stranu je dobře, že jsou i dny, které sice nepřináší osvětu a poznání, ale snaží se vnést trochu obyčejné zábavy, pohody a rozptýlení do všedních dnů a snahu sdílet tento pocit radosti s ostatními. A tak si ve čtvrtek kupte taky svůj „cuc na špejli“, aby vám nejen připomněl dětství, ale aktivoval i reflex sání, jenž uvolňuje napětí, podporuje soustředěnost a je mnohem chutnější variantou než třeba tužka, nebo pero. A já vám přeji ať s takto zklidněnou myslí, děláte jen věci, které vám dělají radost a dávají smysl, ať někoho rozesmějete, někomu poradíte a ono mu to skutečně pomůže, ať zažijete emoce, při kterých vám naskočí husí kuže a slzy štěstí do očí, ať nemusíte řešit, kolik peněz máte v peněžence, ať vyberete dárek, který vážně udělá radost a ať vás někdo blízký obejme a usne při tom na rameni. Hezký lízátkový den a příjemné počtení rozhovoru s oslavencem tohoto a příštího týdne – Kubou Komárkem.
 
   Ahoj Kubo. Než si začneme povídat, tak všechno nejlepší k tvým narozeninám a svátku. Rovnou se zeptám, není ti někdy líto, že máš oboje v rozmezí jediného týdne a pak dlouho nic?
Ne, ani ne. Neřeším to.
Máš nějaké přání, co bys rád letos dostal jako dárek?
Přál bych si pistoli Nerf, potom takový míč, co je dohromady i létající talíř. No a pak bych si moc přál, to ale nevím, jestli dostanu - dron. Spíš ale ne.
Máš tedy raději jeden veliký dar, nebo víc drobnějších dárků?
Já radši hodně dárků a klidně malých.
Jak zatím probíhají prázdniny?
Dobře. Už jsem byl v Křečovicích na chalupě, kde jsme se koupali a chodili do lesa. Pojedu ještě na tábor s Lelkem, ale tam se mi moc nechce. Nejvíc se těším k moři do Chorvatska, protože rád plavu a potápím se.
Jak by podle tebe měl vypadat ideálně strávený prázdninový den?
Já nevím, ale k snídani bych si třeba dal krupicajdu a nektarinku nebo broskev. Pak bych si šel jezdit na kole, nebo bych si hrál na zahradě. K obědu třeba rybí prsty s bramborovou kaší a pak bych si zase hrál.
Hraješ si raději sám, s brášky, nebo kamarády?
Jak kdy, ale nejčastěji asi s bráškama.
A hrajete si jenom, nebo se taky někdy šavlujete?
Jo a docela často.
Kdo z vás tří je nejčastěji tím, kdo to vyprovokuje?
Nejčastěji Pepa nebo já. Víťa ten moc ne.
Pojďme ale k hokeji, co, nebo kdo tě kdysi přivedl k rozhodnutí začít hrát hokej?
Já jsem začal hrát asi díky Pepovi, protože on už hrál přede mnou, tak já potom začal taky.
Jaké byly začátky?
Docela těžký, protože jsem hodně padal.
Co tě na hokeji nejvíc baví a naopak co nejmíň?
Nejvíc se mi líbí zápasy, nebo když hrajeme v tréninku hokej na velký. Jinak mě baví cvičení, kde se učíme kličkovat. No a nebaví mě například skákat přes švihadlo, i když mi to docela jde.
Jsi usměvavý a pohodový kluk, který ale zápasy a souboje velmi intenzivně vnímá a prožívá. Jak se vyrovnáváš s prohrou, která k životu i sportu patří?
Docela těžko. Snažím se nevšímat si toho, nebo si představuju, že jsme jako vyhráli, ale někdy to přesto obrečím.
Když se ti ve hře něco nepovede, zlobíš se sám na sebe?
Někdy jo a třeba si i řeknu, že jsem blbej.
S kterým hráčem si na ledě a v kabině asi nejvíc rozumíš?
S Matoušem Bajerem a Štěpánem Jelínkem. S Matoušem normálně jako s kamarádem a se Štěpánem asi nejvíc herně.
Tvoje schopnost zapomenout cokoliv kdekoliv již začíná v mém povědomí získávat legendární status. Kolik spotřebuješ lahví na sezónu?
Já nevím čím to je, ale za sezónu poztrácím tak pět lahví.
Teď už ale mimo hokej. Vím, že hraješ, jako já v mládí, na housle. Jak to tě baví?
Docela jo a po prázdninách už půjdu do třetího ročníku.
To je hezký, ale já vím, že i závodně plaveš, tak mi o tom něco řekni.
No, to mě taky docela baví. Nejlíp mi jde asi znak a při závodech jsem zatím plaval nejvíc čtyři bazény.
Jak prosím tě vypadá takový běžný plavecký trénink?
Většinou plaveme, někdy je i štafeta a posledních patnáct minut si hrajeme nebo jdeme na plovárnu.
Já vím, že hokej je něco úplně jiného, i když i k němu je potřeba voda, jenže zmrzlá. Dokázal bys ze svého pohledu nějak srovnat klady a zápory těchto dvou sportů?
Na plavání mě nebaví, že se tam hodně udejchám a že často už nemůžu. A na hokeji, když děláme něco těžkého, třeba dlouhé běhy.
Už jsi někdy přemýšlel, co bys chtěl dělat jako dospělák?
Já bych chtěl vyrábět rakety, co budou létat do vesmíru.
Takže jednou se třeba dočtu, že raketa vyrobená Kubou Komárkem doletěla na Mars. Na to se těším. Děkuji ti za hezký rozhovor a věřím, že každý, kdo se s tebou bude moci blíž seznámit, jako já, bude mít přirozený pocit, že se setkal s příjemným a milým klukem. Užij si své oslavy, dárky ať tě potěší, přání se splní a za mě ať se ti průšvihy všedních dnů dobře snáší a ve tváři ti i ve vypjatých chvílích probleskuje tvůj krásný úsměv.
 
 
 
TENTO TÝDEN SLAVÍ
 
 
   Myslím, že je správné připomínat si významné dny, které byly pro náš historický a společensko-sociální vývoj důležité. Dny, bez nichž bychom to nebyli my, ale nejspíš někdo úplně jiný. No a hned dva takové, ať již k nim máme jakékoliv výhrady, jsme měli možnost slavit tento týden. Nicméně tuto úvahu chci věnovat něčemu jinému, a to dnešnímu úplňku. Už jen proto, že se týká všech bez rozdílu náboženského a politického vyznání, tedy minimálně všech, kteří ho mohou pozorovat. On je ale úplněk ve své podstatě jen jedna fáze Měsíce, kdy je Sluncem osvětlena celá polokoule přivrácená k Zemi bez jejího zastínění. Přesto je ale považován za jednu z nejmagičtějších věcí pozorovatelnou na obloze a snad i proto mu každá kultura a společnost přikládala vždy velký význam. Pominuli vlkodlaky, kteří se právě o úplňku mění do své zvířecí podoby, je mnoho tvrzení o negativních vlivech na naše zdraví, spánek, počasí, úrodu, kriminalitu a počet sebevražd. Nicméně většina seriozních studií tyto tendence neprokázala a i nejmarkantnější projev úplňku ve zvýšené síle přílivu, je pouze projevem gravitační síly a tzv. Slapových jevů. Přesto, jak už to u části lidstva bývá zvykem, za každým takovým nebeským znamením vidí nějaké neštěstí, zřejmě v sebezáchovném pohnutí, kdy se snaží alespoň za část blbostí, které napáchají sami lidé, hodit vinu na astronomické úkazy, které v tom ovšem bývají zcela nevinně. Zejména věční negativisté, kteří jsou připraveni vidět na všem nějaké neštěstí a dalších mnoho katastrof předvídat do budoucnosti, mají v tu dobu pré. Ohánějí se spoustou zaručených starodávných proroctví a věští svrab, neštovice, zániky civilizací, asteroidy a výbuchy sopek či násilí. Takže když se pak někde ve světě skutečně zatřese země, jak to občas dělávala, dělá a bude dělat, s výrazem vševědoucích Libuší tajemně dodávají: „Však my jsme to říkali! Vidíte? To je ten úplněk!“
   Nepatřím k tomuto typu lidí, byť v některých důležitých věcech neberu osudu jeho váhu a schopnosti. A tak se na úplném konci ještě pokorně vrátím k těm docela běžným a obyčejným věcem. Úplněk v nás totiž vyvolává i romantickou náladu a  je tak vhodný pro vyznávání lásky, odpouštění a usmíření. Myslím si, že člověk by se měl vždy snažit vidět věci v o něco lepším světle, než jsou, ať už je to třeba právě světlo úplňku. Lepší aspoň nějaké světlo, než úplná tma!
 
   A jako pokračování přidám ještě krátký rozhovor s oslavencem tohoto týdne Samem, protože, jak jistě víte: „Kdo se moc ptá, málo googlí“.
   Ahoj Same. Děláme spolu rozhovor s malým předstihem, protože pak již budou prázdniny a já tady nebudu. Teď tedy máme před vízem. Jaké bude?
Asi dvě trojky, dvě jedničky a jinak samé dvojky.
Tak to je docela hezké. Spokojenost?
Ani ne, ale škola letos ušla.
Takové hodnocení lze od tebe považovat za úspěch, co tam ušlo nejvíc?
Asi tělocvik, když hrajeme vybíjenou. Nebaví mě ale šplhání po tyči, protože to mi moc nejde.
A po škole? Co děláš ve svém volném čase?
Tak teď třeba hodně jezdím na penny boardu, nebo jsem na YouTube.
Vím, že jsi i začal chodit do vodního skauta, jak se ti tam líbí?
No, tak ani ne, ale docela rád tam provokuju jednoho staršího kluka, kterému už je deset let. Scházíme se jednou týdně, a když jsem tam byl poprvé, tak jsme šli do lesa, ale teď už jsme pořád jen v areálu.
Pojďme ale k Tvým narozeninám. Těšíš se?
Ani ne. Nemám rád, když mi všichni přejou a soustředí se pozornost jenom na mě. To se pak stydím.
To je u gólmana trošku problém, přesto už víš, co dostaneš?
Ne.
A co by sis tedy přál?
Nerf.
Co to je?
To je taková pistole. Nerf anebo nic. Tak to je v reklamě. Je to sice hračka, ale zároveň to doopravdy střílí molitanové náboje.
Ty si rád hraješ na bojovníka?
Občas ano.
Tak to bys mohl být voják, až budeš velký?
To ani ne. Mě baví si na to jen hrát.
Teď se ale vrátím v čase do přípravky a konce její předminulé sezóny. Bylo to období, že kdybych místo tebe poslal do pole dalšího hráče, tak to snad bylo lepší. Zdálo se, že stěží dochytáš sezónu a bude s hokejem konec. Pak se ale něco zlomilo, tvůj přístup se v mnohém zlepšil a s tím i výkonnost. Co to bylo za změnu?
Nevím. Asi mě to začalo víc bavit.
A co tě na tom gólmanském řemesle začalo víc bavit?
Já mám pocit, že všechno.
V čem si myslíš, že je momentálně tvoje nejsilnější stránka?
Asi v rozkleku, ten mi docela jde.
Možná i v nájezdech. Vzpomínám, jak jsi zazářil v této disciplíně na turnaji v N.Bydžově a tvůj úspěšný zákrok ve finále turnaje v Turnově, lze považovat, za jeden z klíčových okamžiků. Co se ti honí hlavou, když na tebe jede soupeř.
Že určitě dostanu gól a že to nedám.
To se mi nechce věřit, že by pod tou slupkou suveréna, bylo tak málo sebevědomí. Máš tedy aspoň po úspěšném zákroku o to větší radost?
Jo, to mám.
Kdybys měl stroj času a mohl se přesunout kamkoliv do minulosti či budoucnosti, kam by to bylo a proč?
Tak asi do minulosti, do doby kdy jsem šel k dědovi a přenášeli mě tam oknem, protože jsem byl ještě malý. To se mi líbilo.
Hezká tečka za naším rozhovorem, protože návrat do dětství by měla být pro každého příjemná vzpomínka. Takže Same všechno nejlepší a hodně zdraví, štěstí a spokojenosti. K tomu i sílu zkusit dělat věci, na které by sis dřív třeba netroufl a chuť být ještě lepší, než momentálně jsi.
 
 
 
NOVINY Z NAŠÍ KABINY – 07 – OHLÉDNUTÍ ZA JARNÍ PŘÍPRAVOU
 
   Zdravím trvalé, náhodné, ztracené i objevené virtuální příznivce. Jak vidno, stále žiju, a pokud tu snad někomu bylo po mně smutno (čemuž sotva uvěřím), pak musím na svou omluvu uvést, že v posledních dnech jsem se ocitl v časové mlýnici, která mě trochu vykostila, semlela a nakonec vyplivla na písečné pláži, ze které vám teď píšu. Tohle chápejte jako takový rádoby vzletný literární obrat, ve skutečnosti sedím pochopitelně na židli jednoho hotelového balkónu na Korfu a se sklenkou vína pozoruji západ slunce. Zkrátka si užívám a především mám po dlouhé době svůj čas pevně v rukou a mohu v poklidu odmazat i pár restů.
   Dnes tedy jakési ohlednutí či pelmel za letošní jarní přípravou. Ta byla ukončena již minulou středu, ale i teď s odstupem času z ní mám veskrze pozitivní pocit. Účast na trénincích byla výborná, a pokud někdo chyběl, tak se většinou včas omluvil. Děkuji. Tady si ovšem dovolím svou pozitivní nit na chvíli přerušit, protože nic z toho se bohužel netýká Ládi Janečka, který opět jarní přípravu naprosto ignoroval. Každého věc – nikoho nenutím, nikoho nepřemlouvám. Nicméně ať ode mě nikdo neočekává víc, než je ochoten sám dát.
   Pokud se mám zmínit o samotných trénincích, tak jsme jich absolvovali celkem 24. Oficielní jednotka trvala 75 min., jelikož jsme ovšem pravidelně začínali o deset minut dřív a závěr si ještě o stejnou dobu protáhli, je to suma sumárum uctyhodných 38 hodin. K tomu jsme ještě jednu neděli strávili na kolech a druhou na míčovém víceboji v Malešově. Takže pokud někdo chtěl sportovat a snažit se i herně a výkonnostně zlepšovat, měl možností dostatek. Celé to uzavřu konstatováním a pochvalou, že 100% účast na trénincích a sportovních akcích měl Pavel a Jirka.
   Teď již k samotným tréninkům, jejichž pravidelnou součástí se stala dlouhodobá bodovací soutěž v obíracím hokeji. Tato soutěž byla brána více jako motivace a herní rozcvička, tudíž její bodování není zcela objektivním vyjádřením herního umění kluků! Kromě herních vlastností, schopností a dovedností zde  hrála svou roli též účast na trénincích a možnost či ochota chodit na plochu o chvilku dřív. Hrálo se totiž vždy deset minut před oficielním začátkem tréninku. Nicméně předešlá slova se rozhodně netýkají celkového vítěze Pepy Dvořáka, jehož 39 vstřelených branek a jasné vítězství je adekvátním ukazatelem jeho herních dovedností.
   Začátek a konec tréninku pak vždy patřil sportovním hrám. Jejich cílem bylo rozvíjet v dětech herní potenciál, což se dařilo, avšak záleželo samozřejmě na aktivitě samotných hráčů, do jaké míry. Ale v globálu můžu říct, že herní část tréninku splnila svůj účel.
   V tréninku fyzických a pohybových schopností jsme se zaměřili především na rychlost, akceleraci, změny směrů, základní obratnost a reakční rychlost. V hokejových dovednostech pak na práci s hokejkou a střelbu s pukem. Osobně pro mě není až tak zásadní, co, kdo momentálně umí a zvládne, ale o kolik se dokáže zlepšit, posunout dál a co je proto ochoten udělat. A z tohoto pohledu musím být spokojen, i když i zde byly niance, které pramenily z rozdílného přístupu, snahy a motivace.
   Neodmyslitelnou součástí tréninků se pak staly výkonnostní testy, které víc než svou momentální vypovídací hodnotu měly za účel svým soutěžním prvkem motivovat kluky k maximálním výkonům. Protože to je to, co bychom chtěli, aby se stalo přirozenou součástí jejich výkonu. Na základě těchto ukazatelů (podrobné výsledky naleznete v sekci „výkonnostní testy“) máme nyní dvanáct kluků s výbornými výsledky, sedm s dobrými, tři s průměrnými a jen jednoho se slabšími. To je určitě super výsledek, nicméně v žádném případě nejsou ani sebelepší výsledky testů automatickou zárukou úspěšného sportovního výkonu, nebo dobré hry. Troufnu si ale tvrdit, že máme hráče, kteří můžou vytvořit velmi dobrý a úspěšný tým. Ovšem hokej se hraje na ledě a ne v číslech a předpokladech trenéra, a tak bude záležet na každém jednotlivém hráči, jak bude náš tým fungovat a v jaké atmosféře se budeme pohybovat.
   Závěrem chci ještě poděkovat a ocenit práci svého kolegy Petra a všech našich asistentů z řad rodičů – Lucky, Tomáše, Aleše, Lukáše a Víti. Bez jejich pomoci bychom nemohli praktikovat naše tréninky v té podobě, jak se nám dařilo. Tedy nejvíc s 5 dětmi na jednom stanovišti a tím i maximálním využitím tréninkového času, bez zbytečných prostojů. DĚKUJI.
   Ještě upozorním, že se opět sejdeme ve středu 2.8.2017 na ZS v tradičním čase 15.30, kdy začíná letní příprava a do soustředění (19.8. – 26.8.2017) se budeme scházet 2x týdně (pondělí, středa). Tréninky jsou samozřejmě určeny všem, kteří nebudou na dovolené, u babičky…, ale doufám, že se nás sejde dost do hry, protože ta bude prioritou těchto tréninků. No a po návratu ze soustředění již vyrazíme na led. Teď ovšem přeji všem hodně legrace, sluníčka, prázdninové pohody a už teď se těším na naše příští setkání.
 
P.S. Snad mi ty růžové brýle nějakou dobu na nose vydrží.
 
 
 
TENTO TÝDEN SLAVÍ
 
 
   Docela by mě zajímalo, jestli existuje nějaký žák, student či učitel, který nemá radost, že tento týden končí škola a začínají prázdniny. A přestože v tomto zřejmě panuje shoda, vždy mi přišlo postavení studenta a učitele trochu nevyvážené nejen mocensky, ale i například tahákově. Zatímco žáci jsou totiž za své načapané taháky popotahováni a sankcionováni, učitelům, jejichž tahákům se eufemicky říká přípravy, to prochází zcela bez problémů a dokonce po nich jejich ředitelská a inspektorská vrchnost takové taháky vyžaduje. Ty se ovšem nemusí skrývat v ilegalitě, a tak bývají většinou zbytečně velké, náročné na orientaci a často se vyznačují křiklavými kombinacemi barev. Zkrátka ve volné přírodě, nechráněn protekcionistickými pravidly, by musel takový druh taháků brzy vyhynout.
   Přiznám se, že i já jsem si tahák párkrát připravoval, ale paradoxně jen málokdy ho doopravdy použil. Často se mi ovšem stalo, že právě tvorba taháku byla tím nejužitečnějším způsobem přípravy, mnohem účelnějším než plané memorování informací, takže se pohotovostní tahák nakonec ukázal být nadbytečným. No a taky jsem časem zjistil, že když jsem se pokusil tahák použít, ve stejný okamžik jsem přestával normálně uvažovat a spoléhat se sám na sebe a místo toho jsem jen chaoticky hledal na kousku papíru spásné informace. A tohle vypínání zdravého rozumu se mi zdálo natolik nepříjemné, že jsem taháky nakonec přestal úplně používat. Abyste ale správně rozuměli: Nepřestal jsem si je tvořit, jen už jsem je nepoužíval a začal jsem jim říkat výpisky.
   Osobně totiž považuji schopnost, umístit co nejširší výběr podstatných informací do co nejmenšího prostoru, za mimořádně přínosnou. Člověk, který si dokáže připravit kvalitní tahák, nejenže při jeho přípravě nenásilně pojme spoustu informací, ale bude asi i schopen vybrat ze záplavy dat různé kvality ta, která mu nejspíš budou doopravdy užitečná. A to je myslím pro život nesmírně užitečné.
   Nicméně nebylo mým cílem nadělat si v řadách učitelů (koneckonců moji dva starší synové se v tomto prostředí taky aktivně pohybují) zástupy nepřátel. A tak jsem vám chtěl na závěr tohoto lehkovážného zamyšlení především popřát něco vzletného a dostatečně pozitivního k začátku prázdnin… Ostatně, někde jsem to tu měl…. Takový malý, našestkrát složený, papírek to byl, nevidíte ho někde? Sakra, kam jsem ho jenom… A takovou jsem si s tím dal práci!
   No nic. Tak vám alespoň zlepším náladu rozhovory s oslavenci tohoto týdne – Petrem Žákem a Pavlem Tvrdíkem.
 
   Ahoj Petře. Datum tvého svátku trochu koliduje s vysvědčením, což nemusí být vždy ideální kombinace. Už víš, jaké bude vízo?
Asi jedna trojka.
Za tři to je prý dobře, ale jaké to bylo letos ve škole doopravdy?
Docela dobrý, ale spíš mě to tam nebavilo.
Jak by tedy měla vypadat nebo fungovat škola, aby tě to tam víc bavilo?
Mě teda především nebaví družina. Například dneska jsme měli brambory, maso a pórek. Kdo si ale nevzal pórek, tak dostal od družinářky vynadáno, jak to že to jí bez něj.
Takže tobě vadí, že vás nutí jíst i to co vám nechutná?
Ano. Já třeba pórek jím, ale mám problémy s brambory, které moc nemusím.
Tak to máš složitý, protože brambory jsou poměrně častá příloha. Ale vrátil bych se z družiny ještě přímo do školy.
Tam mi ani nic nevadí. Máme hodnou pani učitelku a nejvíc mi jde tělocvik a hudebka, protože hraju na kytaru.
Tak to jsme kolegové. Jak dlouho už hraješ a jak tě to baví?
Hraju už dva roky v hudebce a měl jsem i takové malé vystoupení, ale nebaví mě to. Jenže nesmím odstoupit, nebo aspoň tak to říká mamka.
Hele, já mám někdy pocit, že to máš podobně i s hokejem?
To je docela pravda. Mě to zas tak moc nezajímá.
A co by se mělo změnit, nebo být jinak, aby tě to začalo víc bavit?
O tom jsem přímo nepřemýšlel, tak nevím. Ale určitě mě nebaví, jak běháme a taky s tou novou trenérkou, když děláme kotrmelce pozadu, protože mi moc nejdou.
Dobrá. A co tě tedy momentálně nejvíc baví dělat?
Nevím.
A jak tedy trávíš svůj volný čas?
Někdy jsem u babičky, někdy u táty, anebo na počítači.
Máš v kabině nějakého dobrého kamaráda?
Mám. Matěje, ale teď jsme byli na škole v přírodě a tam mě trochu, tedy spíš hodně naštval.
Tak já věřím, že to bude zase dobrý a jak jste se jinak měli?
Bylo to fajn, ale strašné vedro.
No a co prázdniny, které jsou před námi?
Devátého července jedeme na tábor, kde bude Tomáš a ještě další děti.
A co tě na takovém táboře baví?
Jezdit na kole, ale nebaví mě noc, protože každou je bouřka. Na minulém táboře jsme byli piráti a jednou taky Asterix a Obelix. Co bude letos, ale zatím nevím.
Takže tebe baví táborové hry. To je fajn a jak by sis tedy představoval své ideální prázdniny?
V Americe. Mám tam totiž babičku, která žije v luxusním domě s velkým bazénem. Jednou jsem jí už navštívil a dokonce jsem byl na nejvyšší budově v New Yorku - Empire State Building. Lukáš ten měl závratě a bál se té výšky, ale mě to nevadilo. Moc se mi tam líbilo a takové prázdniny mě moc bavily.
Tak to jsem rád, že jsme přeci jen našli pár věcí, které tě skutečně baví, ale na závěr mi řekni, jestli máš nějaké velké osobní přání.
Ano. Abych byl pořád zdravý.
 
   Ahoj Pavle. Tak letos vítězství ve výkonnostních testech a 100% účast. Za mě velká pochvala, ale jak jsi byl spokojen ty?
Já moc. Mně se jarní příprava líbila a chtěl bych, abychom takovou měli i příští rok.
A co tě bavilo nejvíc?
Já rád soutěžím, takže určitě ty testy.
Co si myslíš, že ti v nich šlo nejlíp?
Tak to opravdu nevím.
Tvoje maminka nám letos aktivně pomáhala s tréninky, jaké to bylo pro tebe a vnímáš to jako příjemnou věc nebo naopak.
Mně se to líbilo, akorát jsem musel poslouchat jako doma (smích).
V čem si troufáš, že bys mamku porazil a o čem víš, že zase ona tebe.
Nevím, snad v klikách. A ona? Asi v tom slalomovém běhu, jak jsme zavazovali kaničky.
Ty jsi takový skřítek neposeda a tak spolu a s kázní budeme vždycky trochu bojovat. Poraď mi, co na tebe platí?
Seřvat, nebo zmlátit (smích).
Jsem rád, že to bereš s humorem, ale co je pro tebe skutečně nepříjemný trest?
Tak například jednou mi mamka dala opsat celou knížku. Nebo když jsem upadnul s Pepíčkem, tak jsem musel být týden v pokoji a nesměl jsem vylézat. A taky klečet v koutě nemám rád.
To by ti moji synové dali jistě za pravdu, ale co by se muselo stát, aby to šlo i bez toho.
Muselo by být všechno podle mě (smích).
Dobrá odpověď. Pavle, když už jsi zmínil Pepíčka, jak spolu vycházíte.
Já myslím, že dobře. Máme se rádi, hrajeme si spolu a zrovna dneska jsme stříleli na branku a Pepíčkovi to docela šlo. Někdy ho ale taky trochu vysí.ám, když mu třeba beru věci a on mi je nechce půjčit. To se pak i pereme.
To se mi nechce věřit, že ten pohodový a usměvavý Pepíček se taky pere.
To tedy jo. Jednou mu taťka řekl, ať mě zmlátí a on mi dal facku (smích).
Chtěl bys, aby hrál hokej jako ty?
Ano a líbilo by se mi, kdybychom spolu hráli v jednom týmu. Určitě bych mu nahrával.
Když už jsme se dostali k hokeji, máš v něm nějaký vzor?
Ano. Zrovna nedávnou jsem dočetl knížku o Jaromíru Jágrovi a obdivoval jsem, jak na sobě makal už od dětství. Jednou bych chtěl být jako on.
A co je podle tebe základem úspěchu v hokeji?
Dělat i něco navíc. Třeba doma dřepovat.
Máš nějakou sbírku svých sportovních trofejí?
Ano mám takovou vitrínku a nejvíc si vážím medailí a pohárů z hokejových turnajů.
Zdávají se ti někdy hokejové sny?
Jo, to jo. Jednou se mi třeba zdálo, že jsme byli na velkém turnaji a vyhráli všechny zápasy. A já jsem v poslední chvíli rozhodl ten nejdůležitější zápas. Pak jsem se ale probudil a měl jsem mokro v kalhotech (smích).
S tebou se člověk rozhodně nenudí, už víš, kam letos vyrazíš o prázdninách?
Minulý rok jsem byl jenom dva dny doma a jinak pořád někde pryč, až jsem z toho měl ten zánět středního ucha. Takže letos pojedu jen na hokejové soustředění a pak budeme jezdit s mamkou na výlety, jako třeba do zoo.
Vzpomínám si, jak jsi mi minule vyprávěl, že jezdíš na motorce. To stále platí?
Ano. Zrovna minulý týden jsme byli jezdit v Malešově Biliově, jenže ta moje motorka se už trápí. Jsem na ní už moc velkej a těžkej. Možná ale dostanu novou, když budu mít samé jedničky. Zatím to ale vypadá spíš na dvě dvojky.
Tak snad to dobře dopadne a na závěr bych se tě ještě rád zeptal: Kdyby sis mohl vybrat, kolik bys chtěl, aby ti bylo let a proč?
Já bych chtěl, aby mi byl jeden rok a všichni se o mě jen starali a pečovali (neskutečně rozzářené oči).
 
   Děkuji oběma našim oslavencům za rozhovor a přeji samozřejmě vyplnění všech přání. Za sebe ještě přidám hezké prázdniny, plné zajímavých dní, slunce, barev a všech možných chutí, které k životu patří.
 
 
 
 NOVINY Z NAŠÍ KABINY – 06 – MALEŠOV OPEN - REVIEW
 
   Počasí, které nám celý týden ukazovalo svoji rozzářenou tvář, se k nám nezachovalo macešsky ani v neděli na „Míčovém sedmiboji“, a tak šestý ročník MALEŠOV OPEN mohl hostit rekordní počet 52 freš, jang & bjůtifl (píšeme samozřejmě správně  fresh, young & beautiful) účastníků, z nichž se 39 aktivně zapojilo do soutěží týmových dvojic v přehazované, fotbale, házené, basketbalu, pétanque, kroketu a florbalu. Ti bystřejší zřejmě vytušili jistý zádrhel skrytý v této poslední větě. Jak mohlo 39 účastníků vytvořit dvojice? Jednoduše. Jelínkovic děvčata dostala výjimku a jako trojice vyhlásily zbytku osazenstva Dívčí válku. Dále pak ani vzniklých 19 týmů není ideální počet pro pavoukový systém, což se vyřešilo předkolem a nasazením o které se v jednotlivých disciplínách prostřídali všichni účastníci. Jak vidíte, organizace vyžadovala značnou dávku precizní logistiky, které se mi občas nedostávalo, ale nakonec jsme se i přes drobné zádrhele úspěšně prokousali.
   Zápasy probíhaly v soutěžní atmosféře, a tak jsme mohli vidět několik skutečných dramat, hodnotných výkonů, překvapení a velké snahy uspět. Dvojicím se v jednotlivých disciplínách dařilo střídavě úspěšně, tudíž neměl turnaj zcela jasného favorita a na celkového vítěze se muselo čekat až do posledního odehraného zápasu. Tím se nakonec stal Štěpán a Pepa Jelínkovi, kteří předvedli naprosto nejvyrovnanější výkony ve všech disciplínách. A přestože ani v jedné se nestali absolutními vítězi, součet 30 bodů za všechna jejich finále a čtvrtfinále stačil na prvenství. Inu ne vždy platí, co zpívala ABBA, že vítěz bere všechno. To takový Kuba a Tomáš Jelínkovi (letos to bylo trochu one man show Jelínek) mě sice neskutečně překvapili (hlavně Tomáš jak s urputností sumce Holdegróna, co zabral jičínský rybník, sebou mrskal ve florbalové brance), ale i přes vítězství v pétanque to bylo celkově 28 bodů a stříbrná pozice. No a taková Barbora a Adam Sirotkovi vyhráli dokonce dvě disciplíny (házená, přehazovaná) a přesto s 26 body byli až třetí. Inu výkonová vyrovnanost byla tentokrát úspěšnější.
   Abych splnil zcela svou reportérskou povinnost, tak zde jsou i další umístění ale již pouze v číslech.
4. Jiří + Jiří Koubský, Matěj Mimra + Míra Jelínek, David + Víťa Zvěřina – celkem 23 bodů
7. Matouš + Milan Klouček, Martin + Václav Závůrka – celkem 22 bodů
9. Pavel + Pavel Tvrdík – celkem 21 bodů
10. Jakub + Mirka Komárkovi – celkem 20 bodů
11. Michal + Gábina Zvěřinovi, Kamil + Tomáš Hladík – celkem 18 bodů
13. Josef + Lucka Dvořákovi – celek 16 bodů
14. Miroslav + Miroslav Nekvinda – celkem 14 bodů
15. Anežka + Kristýna + Šárka Jelínková – celkem 13 bodů
16. Petr + Veronika Martínkovi, Tomáš + Tomáš Břinčil – celkem 12 bodů
18. Matouš + Monika Bajerovi, Josef + Víťa Komárkovi – celkem 11 bodů
 
Vítězové jednotlivých disciplín:
fotbal – Pavel + Pavel Tvrdík
basket – Matěj Mimra + Míra Jelínek
kroket – Matěj Mimra + Míra Jelínek
florbal – David + Víťa Zvěřina
pétanque – Jakub + Tomáš Jelínek
házená – Barbora + Adam Sirotkovi
přehazovaná – Barbora + Adam Sirotkovi
 
   No a to je tak v kostce asi všechno. Celkově lze turnaj hodnotit velmi kladně, počasí se vydařilo, nálada byla příjemná a především organizátor přežil své přešlapy ve zdraví. A proto sláva vítězům, čest poraženým a ať žijí „Míčoví mistři“ – ŠTĚPÁN A PEPA.
 
P.S. Kdo si chce nedělní atmosféru připomenout, nechť navštíví naší fotogalerii, kde jsou umístěna všechna dílka naší bystré reportérky Lucky.
 
P.S.s. Ještě bych rád popřál všem, kteří si dobu prázdnin mohou dovolit vnímat jako prázdniny, krásné léto, přebohaté na neobyčejné zážitky. Dobře si je poschovávejte i na neprázdninové časy.
 
 
 
TENTO TÝDEN SLAVÍ
 
 
   nejen příznivci slunce v duši, ale i toho na obloze, protože v těchto dnech nám opravdu přeje a k tomu, nebo možná právě proto, dnes nastal letní slunovrat. Tudíž čas, kdy vliv sluneční energie na Zemi dosahuje svého vrcholu. Naše planeta se ocitá na své roční pouti oblohou nejblíže Slunci, a tak jsme dnes prožili ten nejdelší den a nejkratší noc v celém roce. Pro dnešek tedy přeji všem, ať se vám to vaše slunce vrátí všude tam, kde není, ale mělo by být. Od čeho jiného by tu přece slunovraty byly?
   No a k tomu byl pro naše předky ještě čas slunovratu neodmyslitelně spjat i se Svatojánskou nocí, která v sobě nesla velkou magii. Netuším, zda se v sobotu země podle legendy otevře, aby vydala své poklady, ale naše stránky Vám rozhodně již dnes vydají rozhovor s Honzou Sadílkem, oslavencem tohoto týdne.
   Ahoj Honzo, Jendo, Janku, Jéňo. Všechno nejlepší k svátku a jaká podoba tvého jména je ti vlastně nejmilejší?
Jenda, ale například babička mi říká Johny.
Tak to musí být nějaká moderní babička, se kterou je asi legrace.
Jo, to je.
Ale abychom se dostali k tobě, už jsi někdy dělal rozhovor?
Ano. Minulý rok, jak za námi přišla ta pani novinářka do kabiny a ptala se, co přejeme našim hokejistům na mistrovství světa.
Máš pravdu, vzpomínám si. Takže už víš, o co jde a nemáš doufám zbytečnou trému.
Ne. Úplně v pohodě.
Honzo, ty sice již rok chodíš na hokej, přesto se nám trochu víc představ a něco nám o sobě řekni.
Bydlím v Nových Dvorech u Kutné Hory a chodím tady i do školy. Teď končím třetí třídu a docela mě to tam baví.
Docela, to je hezký. Tak co docela jo a co tak docela ne?
Tak například tělocvik je super. Ale tvořivé činnosti, jako když jsme stavěli kolečkovou dráhu, mě nebaví.
A když dostaneš domácí úkol, jsi ten typ, co si ho udělá hned, jak přijde ze školy, aby měl pak volno, nebo to necháš raději až na večer a na poslední chvíli?
My si můžeme dělat úkoly klidně už ve škole, ale pokud dostanu nějaký domu, tak si ho udělám hned jak přijdu.
To musíš mít potom spoustu volného času. Jak ho trávíš?
Občas ke mně přijdou kamarádi na návštěvu. Jindy hraju na zahradě fotbal, nebo se koupu v bazénu. Rád taky něco vyrábím a stavím Lego Technik.
Pomáháš taky doma s nějakou prací?
Ano. Například se sekáním trávy, nebo s vařením.
Pane jo. A na čem ty si tak nejvíc pochutnáš?
Já mám rád řízek s bramborovou kaší a k pití coca-colu.
Máš i nějaké sourozence?
Ano. Mladší sestru Kačku, se kterou se máme docela rádi, i když občas i trochu zlobíme. To buď začnu provokovat já, nebo někdy jindy zase ona.
Jaké máš organizované zájmy ještě mimo hokeje?
Tenis. Hraju ho již tři roky a trénuju na kurtech u Ortenova gymnázia.
Hokej a tenis jsou dva rozdílné sporty především proto, že jeden je kolektivní a druhý individuální. Kdybys je měl porovnat, co tě na kterém z nich baví a co zas tolik ne?
No, na tenise mě nebaví, že když někdy prohraju, tak se na mě někteří lidi zlobí. Na druhou stranu, ale hraju sám za sebe. Na hokeji mě hrozně baví tréninky, jak sportujeme, cvičíme, hrajeme různé hry, a když na mě taky kluci střílí. No a samozřejmě, jak hrajeme zápasy.
Jak již jsme řekli, ty jsi začal s hokejem teprve před rokem, jak k tomu došlo a co byl ten prvotní impuls?
Já jsem si ze začátku hrál hokej jen tak na zahradě a docela mě to bavilo. No a pak jednou přišla mamka, že v Kutné Hoře hokejisti shánějí gólmana, tak jsem řekl, že to chci zkusit.
Ohlédneš-li se zpět. Byl ten začátek těžký?
To jo. Docela to bylo těžký.
A co bylo nejtěžší překonat – bruslařský handicap, obavy z neznámého prostředí, spoluhráčů, či trenérů?
Asi strach z těch nových neznámých trenérů. Ale teď po roce je to už stokrát lepší a obavy už žádný nemám.
S kterým ze svých současných spoluhráčů si asi nejvíc rozumíš?
S Míšou Zvěřinou, snad proto, že je gólman jako já.
Nejsi klasický Kutnohorák, což znamená, že na tréninky musíš vždy dojíždět. Osobně ze svého dětství moc dobře vím, co to obnáší. Jak to ale vnímáš ty? Nezávidíš někdy místním trochu jednodušší podmínky?
Ne, vůbec. My dojíždíme na tréninky autem, takže to nijak špatně nevnímám.
Tak to jsem rád a poslední otázka. Máš nějaké osobní přání do další sezóny?
Tak aby se nám dařilo a vyhráli jsme nějaké medaile a poháry.
Mimo obvyklého štěstí, zdraví a lásky nejbližších ti samozřejmě přeju i splnění tohoto přání, což můžeš samozřejmě sám ovlivnit svým přístupem a výkonem. Za sebe ti přeju, aby se ti tvá tréninková poctivost v zápasech vracela tou nejpříjemnější odměnou, a aby ti hokej a sport vůbec, přinášel především radost a uspokojení. Ale taky tě naučil pracovitosti, pokoře a poznání, že existují i nadanější lidé, ale také, že samotné nadání nikdy nestačí. A že pilnější může překonat nadanějšího, nebo být sám překonán méně nadaným leč pilnějším.
 
 
 
TENTO TÝDEN SLAVÍ
 
 
   jistě všichni milovníci chytání štik, sumců a dalších dravých ryb, protože od pátku skončilo jejich hájení, a tak opět vypuklo „Rybičky, rybičky, rybáři jedou!“ Nevím čím to je, že se o nich traduje, jak rádi přehání. Je přece jasné, že ta ryba, co jim to utrhla, byla tutově kapitální a ani maximální rozpažení by na ni nestačilo! Nezbývá tedy než popřát všem tichým bláznům, sedícím v každém počasí na břehu de facto každé myslitelné vodní plochy, i v tomto internetovém revíru Petrův zdar! A protože je mezi nimi i jistě mnoho taťků, tak ještě připomenu dnešní Den otců, který v české kotlině oproti Svátku matek hraje stále druhé housle, ne-li přímo křoví na chvostu svátkového pelotonu. A přitom mi tátové jsme taky rádi svými potomky nošeni na rukou, obdarováváni dary a zahrnování nehynoucí láskou. Alespoň jednou za rok…
   A nyní již rozhovor s Kryštofem Lhotákem, slavícím právě dnes své osmé narozeniny:
Ahoj Kryštofe. Nejdřív ti musím popřát všechno nejlepší k narozeninám a pak bych se tě jako nováčka v naší kategorii zeptat na tvé pocity z nové kabiny, spoluhráčů, tréninků a samozřejmě i nás trenérů?
Cítím se tady dobře a problémy zatím žádné nemám.
Znal jsi již před svým příchodem některé druhoročáky blíž?
Ano. Štěpána znám z pasáže, a taky se občas vídám s Honzou.
S kterými kluky v kabině si asi nejvíc rozumíš?
S Kubou a Kamilem, protože už se známe z přípravky a jsou to dobří kamarádi.
Známe se teprve krátkou chvíli, zkus mi tedy o sobě něco říct a trochu se tak přestavit.
Mimo hokeje hraju ještě fotbal v Malíně, a taky jezdím rád na kolečkových bruslích.
Máš nějaké sourozence?
Starší bráchy Tomáše a Filipa.
Jaké to je být nejmladší, musíš se hodně snažit, aby ses prosadil?
Ne. Bráchové jsou na mě hodní a moc mě nezlobí.
Na čem si nejvíc pochutnáš?
Mám rád sekanou s bramborovou kaší a k pití džus.
Co sleduješ v televizi?
Nejraději koukám na Déčko.
A co kamarádi, máš nějaké?
Ano. Můj nejlepší kamarád je Dan a chodíme spolu do třídy.
Když jsme se tak hezky dostali ke škole, co tě tam nejvíc baví?
Hrát si s kamarády a matematika.          
To je hezký, tu já měl vždycky taky rád. Jaký si vlastně žák?
Chodím do druhé třídy a myslím, že se učím docela dobře.
Je ve škole taky něco, co tě zas tak moc nebaví?
(dlouhé ticho) Ne, nic mě nenapadá.
Tak to musí být pani učitelka za takového žáka jistě moc ráda. Pojďme ale závěrem ještě na chvilku k hokeji. Co, nebo kdo, tě kdysi přivedl k rozhodnutí začít hrát hokej?
Táta. Nejdřív jsem se učil bruslit u pana Kopeckého a minulý rok jsem začal s hokejem v přípravce.
Jaké byly začátky, s hrazdičkou, nebo bez hrazdičky a padal jsi hodně?
Já myslím, že moc ne, ale začínal jsem s hrazdičkou.
Co si myslíš, že ti teď jde v hokeji opravdu dobře?
Kličky.
A v čem si myslíš, že by ses potřeboval nejvíc zlepšit.
(dlouhé ticho) Nenapadá mě nic.
Na jakém postu bys nejraději hrát?
Chtěl bych být útočník.
Máš ještě nějaké přání, co bys chtěl od hokeje, případně letošní sezóny?
(dlouhé ticho) Ne, nemám.
Tak já už tě nebudu víc trápit. Děkuju ti za rozhovor, přestože získat některé odpovědi byla větší fuška než práce v kamenolomu se sbíječkou v ruce. Nicméně, jak již bylo řečeno v úvodu – všechno nejlepší a ať je ti pokud možno nejen dnes, ale i v dalších dnech, týdnech a měsících, co nejpříjemněji v naší kabině, s tvými spoluhráči a všemi, kdo tě mají rádi. 
 
 
 
!!! POCHVALA !!!
 
   Velká pochvala všem za dnešní trénink a především pak výkon, srdce a vůli uspět v testu. Beep test považuji za jeden z fyzicky nejnáročnějších, který indikuje maximální aerobní možnosti organismu. Pro mě osobně má ale i druhý a možná mnohem důležitější výstup, a to o morálu hráče a schopnosti, nebo spíš ochotě sáhnout si až na dno a jít za hranu, kdy to začíná bolet a píchat. Musím říct, že jsem byl přístupem a výkonem opravdu potěšen a u některých borců i velmi mile překvapen. Super kluci a jen tak dál…
 
 
 
NOVINY Z NAŠÍ KABINY – 05
 
   Ano, přiznávám, občas trochu popouštím ve svých článcích uzdu fantazii; v některých žánrech to ani jinak nejde a myslím, že by někteří pravidelní čtenáři byli i docela rozmrzelí, kdybych ke strohé zpravodajské skutečnosti nepřidal vždy i trochu drobného pábení (moje Martina to nazývá menšíkovský syndrom). Ale tentokrát je skutečnost do té míry mimořádná, že ji nemusím nijak přikrašlovat, stačí ji jen prostě sdělit - fantazie se v ní skrývá dost.
   Takže tedy. Jsem opravdu velmi potěšen, že mohu oznámit, že drtivá většina členů naší kategorie neváhala zorganizovat svůj prázdninový harmonogram, tak aby se mohla zúčastnit pravidelného letního soustředění. Konkrétně tedy slovy dvacet, což je, kam sahají mé záznamy (a ty sahají až do minulého tisíciletí) historicky nejvyšší počet účastníků na jednu kategorii. Tudíž rekord. Děkuji Vám, gratuluji k primátu a doufám, že si to užijeme.
   A za odměnu přikládám odkaz do našeho fotofundusu, který se rozrostl o snímky z pondělního tréninku. Tímto děkuji p.Rejnkovi a musím uznat, že některé série nejsou, jen změtí doposud celkem organizovaných nul a jedniček, ale skutečně vydařenou studií pohybu. Mimochodem, všichni, kteří cítí v našem světě příliš velký rozdíl mezi pohrdavým „Ty jsi ale nula!“ a povzbuzujícím „Seš jednička!“ by měli povinně absolvovat exkurzi do dvojkové soustavy, kde tyhle dva extrémy stojí bez vzájemného despektu hned vedle sebe a docela dobře spolupracují, protože jim nic jiného nezbývá, nemajíce k dispozici další číslice jako otroky na běžnou práci.
   Tak a závěrem ještě připomenutí, že příští neděli 25.6.2017 pořádáme šestý ročník Malešov Open, ale do pondělí 19.6.2017 je nutné si objednat ňamku z grilu – tedy pokud nechcete hubnout do plavek. V nabídce je vepřový plátek, kuřecí plátek a klobása.
   S přáním krásných a slunečných dnů se s Vámi pro dnešek loučím, a pokud se Vám zdá, že článek nemá nosnou myšlenku, chybí mu struktura a je skrznaskrz nepřínosný, nejste daleko od pravdy. Howgh!
 
 
 
NOVINY Z NAŠÍ KABINY – 04 – MALEŠOV OPEN
 
Míčový sedmiboj
 
   Příjemný den všem. V dnešním vydání našeho bulletinu Vás zvu .... Ne! Dovoluji si Vás co nejsrdečněji pozvat na šestý ročník MALEŠOV OPEN – míčový sedmiboj. Jak již název této sportovní sešlosti napovídá, proběhne na hřišti v Malešově, a to v neděli 25.6.2017. Pro ty, kteří se v minulosti neúčastnili, nebo si již úplně přesně nepamatují, připomínám, že se jedná o klání libovolných dvojic, přičemž jediným omezujícím kritériem je, aby jeden člen týmu byl dětského věku (do 15 let) a ten druhý dospělák (nad 15 let) z řad rodičů, prarodičů, sourozenců, známých, kolemjdoucích ....
   Protože Sršeň je nejen hokejem živ, tak letos si zasoutěžíme v těchto disciplínách: přehazovaná (zjednodušená forma volejbalu), basket (házení trestných hodů), fotbal (slalom s míčem), florbal (trestná střílení), házená (sedmimetrové hody), pétanque a kroket.
   Zahájení a registrace hráčů proběhne v 10.00 hod., při které bude uhrazen i startovní poplatek 50,- Kč za jednu dvojici (úhrada pronájmu sportovišť a cen) a po ní bude následovat losování hracích pavouků jednotlivých disciplín. Poté již vypukne sportovní klání, jehož účastníci se utkají nejen o věcné ceny, ale především o nehynoucí slávu a putovní titul – „Míčový král“, kterým se v současnosti může pyšnit Jakub a Roman Komárkovi, ale především začne zábava a legrace.
   Mimoto bude možno si ve volném čase, nesoutěžně a v jakémkoliv složení zahrát tenis, nohejbal, volejbal či badminton a mezi tím se bude samozřejmě plkat, diskutovat a jinak utužovat kolektiv.
   Po celou dobu akce bude otevřena restaurace s alko i nealko nápoji a standardním občerstvením. V čase oběda se pak budou podávat klobásy, kuřátka, prasátka a jiná havěť točená na grilu. Jedna organizační prosba: restaurace se svou nabídkou a sortimentem bude volně přístupná, ale jídlo z grilu bude přesně na počet dle vaší objednávky, kterou si musíte udělat předem. Konkrétně tedy do pondělí 19.6.2017 u mě!!! A tak neváhejte a objednávejte osobně či písemně.
   Plánovaný konec je přibližně kolem 16.00 hod., kdy nejprve dojde k vyhlášení a ocenění nejlepších borců z jarní přípravy podle výkonnostních testů, vítěze dlouhodobé soutěže v obíracím hokeji a pak i konečných výsledků v míčovém sedmiboji, předání pamětních medailí dětským účastníkům, pohárů třem nejúspěšnějším dvojicím a korunovace nových „Míčových králů“.
   Jak tedy vidíte, program je nabitý, tudíž koukejte dorazit v co nejpočetnějším složení, protože termín je znám s dostatečnou časovou rezervou a neúčast znamená nafasování teplé deky a druhá řada na střídačce.
   Závěrem dávám ještě na vědomí, že se jedná o akci otevřenou i všem ostatním kategoriím našeho oddílu a veřejnosti, tudíž každý kdo chcete strávit neděli v příjemném prostředí a s příjemnými lidmi, oslavit s námi konec jarní přípravy a začátek prázdnin, odhoďte stud a přijďte si zasportovat se svým dětmi a podpořit je tak v této aktivitě.
   Za realizační tým 3. - 4.třídy SK Sršni Kutná Hora se na Vás všechny těším a jako vždy platí, že případné dotazy rád zodpovím, každý dobrý nápad na vylepšení akce je vítán a jediná povinná výbava je dobrá nálada.
 
 
 
TENTO TÝDEN SLAVÍ
 
 
   Tento týden slavíme, nebo si spíš připomínáme uplynutí již 75 let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a od událostí, které významně vstoupily do československých dějin. Na zámku v Panenských Břežanech (své mládí jsem prožil nedaleko a za horkých letních nocí jsme se chodili na tajňačku osvěžovat do Heydrichova zahradního bazénku) to na konci května roku 1942 všechno začalo a v kryptě pravoslavného kostela v Resslově ulici o necelý měsíc později pak skončila první etapa jednoho z nejhorších období v našich dějinách.
   V médiích byla věnována atentátu a souvisejícím příběhům velká pozornost, vše je historiky pečlivě prozkoumáno a zdokumentováno, informací je spousta. Ta událost však stále klade nejednoduché otázky: Kde je hranice mezi hrdinstvím a zradou? Jaká cena je ještě přiměřená úspěchu vojenské akce? Jak bychom se asi zachovali my na místě aktérů 75 let starého dramatu, těch, kteří před přísnýma očima historie obstáli, i těch druhých. Co asi všechno muselo letět hlavou těch, kteří v kryptě kostela sv.Cyrila a Metoděje jednoho červnového dne roku 1942 statečně zemřeli. Nejsou to jednoduché otázky a asi si na ně dnes, ve 21.století, kdy si užíváme relativního blahobytu a relativního klidu, nedokážeme správně odpovědět.
   No nic, nechme tedy alespoň odpovědět oslavence tohoto týdne Michala na otázky mé:
 
  Ahoj Míšo. Všechno nejlepší k narozeninám a velké poděkování za sladkou hostinu, kterou jsi přichystal pro celou kabinu. Bude ti děvet let, tudíž máš před sebou poslední jednociferné narozeniny, má to pro tebe nějaký větší význam?
Ani ne, já se těším na úplně všechny své narozeniny.
Na co se vlastně těšíš nejvíc?
Na dárky, hrozně rád dostávám dárky.
Už víš, co letost dostaneš?
Nevím, ale od mamky jsem měl už ráno u postele Kuldu, toho plyšáka z Billy. Jinak bych si přál penny board. Ten starej co mám, už nezatáčí, ale brácha má novej a párkrát mi ho půjčil. A to mně fakt bavilo.
Jestli dovolíš, ještě se vrátím k tomu osmému roku, jaký byl?
Dobrej. Mimo češtiny, kde mám problém s čárkama, se asi všechno povedlo.
Prozradil bys nám nějaký supr zážitek, který ti z něho nejvíc uvízl v hlavě?
Nepamatuji si toho moc. Já si totiž nepamatuji, co bylo včera, natož pak celý rok.
Kdyby si mohl změnit něco z toho posledního roku, co by to bylo? Tedy pokud to není tajné.
Já už si to přesně nepamatuju, ale jednou jsem byl s takovou holkou a řekl jsem něco, co se jí moc nelíbilo. Takže dneska bych jí to nejradši neřekl.
Co jinak holky?
Jednu mám, ale ta mě nemá moc ráda a pořád říká, že jí otravuju.
Inu, co se škádlívá…., ale otočíme raději stránku a zeptám se na něco ohledně hokeje. Jak z tvého pohledu hodnotíš svou první sezónu v kategorii 3.-4.třída?
Mně se to hodně líbilo, takže dobře.
Vnímáš jako výhodu nebo nevýhodu, že tvůj táta nám dělá vedoucího mužstva?
Spíš jako nevýhodu, protože mě díky tomu víc kritizuje a někdy i křičí, až se ho bojím.
A kdo je podle tebe z trenérů, asistentů a vůbec lidí kteří se pohybují okolo hokeje nejhodnější?
Asi ty a pan Polívka.
Ty kecko, nepodlézej a raději mi řekni, jestli jsi hráčem, který při zápase potřebuje pro nabuzení hlasitou motivaci, nebo spíš klid na soustředění?
Já nemám rád, když se na nás moc křičí, ale líbí se mi, když nám rodiče fandí.
Jak se letos těšíš na soustředění.
Jo, moc.
A co tě tam nejvíc baví?
Když soutěžíme v tý olympiádě a plníme různé úkoly. Například jak jsme minule běhali, skákali, přelejzali tu stěnu a plazili se pod sítí. Ta dráha mně fakt bavila.
No a naopak, co zrovna není tvá oblíba?
Asi to zvedání čínky, když děláme silový test.
Díky ročníkovému posunu teď máme trochu nový tým, s kterými kluky si v kabině nejvíc rozumíš?
Asi pořád s Dandou, protože se kamarádíme už od školky a i ve škole jsme ve stejné třídě.
Máš nějakou představu o své budoucnosti a o tom, co bys chtěl jednou v životě dělat?
Chtěl bych být veterinář, protože by mě bavilo pomáhat zvířatům a hlavně psům. Nebo taky hasič, protože na zahradce máme dědovu hasičskou sekeru, a to bych zase pomáhal lidem.
Já bych tedy věděl ještě o jednom povolání, kde bys mohl nejenom pomáhat, ale i chránit. To ti ovšem radit nebudu. Nicméně ti ještě jednou rozhodně popřeju všechno nejlepší a taky hodně splněných přání, chuti pro ně něco udělat a pak především dobrý pocit z nich.
 
 
 
SNĚŽENKY A MACHŘI NA TOUR DE VYSOKÁ
 
 
   Poněvadž devět z deseti lékařů radí, že pro zdraví je nejlepší se příjemně unavit, sešli se v neděli hokejoví příznivci kol, koleček, bicyklů, šlapadel a jiných přibližovadel pěkně pospolu před zimákem. Bez ohledu na věkové, výkonnostní i váhové kategorie se vydali na Tour de Vysoká a drandili nebo aspoň podranďávali tak po kutnohorském okolí. Počasí vyšlo krásně a ukazovalo nám pouze svoji top tvář, neboť po celý den bylo nádherné azuro s teplotami pohybujícími se vysoko nad dvaceti stupni Celsia. Každý k akci samozřejmě přistoupil poněkud jinak….. Někdo se soustředil na co nejlepší sportovní výkony, někdo na to, aby si to užil a někdo, aby to jen přežil. Po desáté hodině jsme vyrazili Královskou procházkou a Po Mlýnech směr Velký rybník. Pohodová cesta, příjemný stín, čerstvý vzduch v plicích, uklidňující pravidelný rytmus dupajících nohou a mozek pracující v samočisticím režimu. Nicméně každá idylka má svůj konec, a pro ty, kteří vidí při výjezdu na kopec čerty, vzala představa o pohodové projížďce bez potu a únavy, s příjezdem k Velkému, za své. Hokej ani cyklovýlety ale nejsou pro změkčilce, a tak jsme šlapali dál na Vysokou. Ono se to sice takhle nezdá, protože obě místa dělí vzdušnou čarou jen čtyři kilometry, ale to bychom si kouzelným sluchátkem museli přikouzlit křídla, aby nám ten fakt byl k něčemu dobrý. Jenže my jsme Sršni a k tomu tvrdý jako zdejší sopečné vyvřeliny, takže jsme to samozřejmě vydupali. U rozhledny pak proběhla první delší přestávka, kterou někteří využili k souboji se závratí a jiní k relaxu a doplnění kalorií. Cesta do Suchdola, kde jsme měli domluvený oběd, byl jeden dlouhý příjemný sešup. A tak když jsem díky nezpochybnitelným fyzikálním zákonům a bez jediného šlápnutí, předjížděl Matese, poznamenal jsem, že tohle je výhoda, když jsi tlustý. Netrvalo však dlouho a hned následující stoupání kolem mě profrčel, že jsem mu nestačil ani štípnout lístek, řka, že tohle je zase výhoda, když jsi hubený. Bohužel těch stoupání se zdálo nějak víc, a tak jsme na oběd do restaurace U Lípy dorazili řádně vyhládlí. Vzhledem k tomu, že konkrétní objednávku jídel jsme učinili již ráno, bylo čekání tentokrát minimální. Účastníci zájezdu se rozdělili do tří skupin: omladina si udělala separé pod přístřeškem, paprsků lačnící děvčata zůstala na slunku a zbytek si srazil stoly ve stínu pod deštníky. Zde jsme sami sobě odpovídali na spousty zvídavých, všetečných a upřesňujících otázek, že si někdo mohl připadat skoro jak na grilování v europarlamentu.
   Cesta zpět Ratbořským okruhem již nebyla tak náročná, protože se jelo povětšinou rovinatým terénem a uprostřed zářivě bledě žluté řepkové plochy. A tak mi z neuronových hlubin vybublává jako zajímavá pouze vzpomínka na první karamboly tohoto výjezdu: Ivina škola smyku, Martinův defekt a Bludné Holanďanky v podání Jany a Ivy, které dle rčení: „Kopců není nikdy dost“, jako jediné vystoupaly na Opatovický vrch. Nesmím samozřejmě ani zapomenout na časovku, která byla tentokrát v rámci zachování koloritu víceméně vrchařská, a tak kyslíkový deficit a zakyselení laktátem bylo na některých v závěrečném finiši nepřehlédnutelné. Nutno na tomto místě ale pochválit všechny účastníky, kteří se výzvy nezalekli a specielně Lucku za její tandemový výjezd, protože do pedálů jsme si šlápli opravdu slušně. Celou akci tak lze považovat mimo teambuildingového charakteru i za dobrý trénink pro kluky v rámci jarní přípravy a pro mě osobně možnost spálit nějaké to množství nepříjemně domestikovaných tuků. Závěrečné předání účastnických medailí dětem a vyhlášení výsledků časovky (v nejmladší kategorii vítěz Pavel Tvrdík, v žákovské David Zvěřina, mezi seniory Stanislav Král a ve veteránské jako samojediný účastník já) proběhlo U Bezhlavého Jána. A protože to hlavní je zážitek, ať už si o pravém obsahu toho slova myslíme cokoli, tak drtivá většina účastníků po ukončení celé akce ještě s velkou radostí přijala pozvání k Bajerům na koupačku a malé osvěžení. Já osobně všem děkuji za předvedený výkon, pohodovou, přátelskou atmosféru a přeji v pomalu přicházejícím létě mnoho krásných (a pokud možno opakovatelných) zážitků.
 
P.S. Tak nějak asi takhle jsem já viděl a popsal nedělní výjezd a pro ilustraci přikládám odkaz na fotogalerii, protože zubožený organismus mívá tendenci podobné zážitky časem vytěsnit a je dobré mít sám pro sebe důkaz, kde jsem všude byl a co jsem tam zažil, až si to v budoucnu nebudu sám věřit. 
 
P.S.s. A nyní jen zbývá poslat vše v dobře zavřené láhvi po internetovém moři dál.
 
 
 
NOVINY Z NAŠÍ KABINY – 03 – VÝJEZD NA KOLECH
 
   Už se to pomalu stává příjemnou a pravidelnou tradicí - stejně jako roky minulé i tentokrát slovo dalo slovo a pro příznivce cyklovýletů jsme na neděli 28.5.2017 připravili výjezd po okolí Kutné Hory. Jedná se o akci pro všechny věkové a váhové skupiny (od miminek ve vozítkách až po hbité jezdce na elektrokolech).
   Sraz je tradičně v 10.00 před zimákem a po neodmyslitelné společné fotce, technické prohlídce dvoukoláků a antidopingové kontrole vyrazí peloton směr….. To si zatím ponechám jako výrobní tajemství. Nicméně obtížnost trasy bude střední, aby to zvládli úplně všichni, a přitom jsme si užili i onen příslovečný vítr ve vlasech a vlnu endorfinů, která se člověku rozlije po těle bezprostředně poté, co se svalí z kola a snaží se uklidnit tepovou frekvenci. Ničeho se ale nebojte, protože jak již bylo psáno, jedná se především o týmovou aktivitu k navázání či zlepšení společných vztahů. Tudíž se pojede v poklidném tempu s dostatkem odpočinkových a občerstvovacích zastávek. Dále je plánovaná jedna delší přestávka na oběd v restauraci, nějaké ty sportovní hry a především pak závodní časovka. Návrat do Kutné Hory předpokládám cca kolem 16.00 hod. a v cíli budou všichni dětští účastníci výjezdu odměněni medailí a nejrychlejší časovkáři pak pohárem.
   Za realizační tým naší kategorie se na Vás těším a doufám, že se sejdeme v hojném počtu a prožijeme příjemnou neděli s trochou sportu a pohodové atmosféry, protože kde není úsměvu, tam není úspěchu.
   Případné dotazy samozřejmě rád zodpovím.
 
 
 
TENTO TÝDEN SLAVÍ
 
 
   Život je prý změna, a tak letos tato rubrika připomínající svátky a narozeniny členů našeho týmu zaznamená změnu. Dostanou v ní po čase opět prostor samotní hráči v krátkých minirozhovorech, aby se nám trochu představili a snad si i užili mediální zvýraznění, jako malý dárek.
   Čím víc o tom ale přemýšlím, tím víc by se mi líbilo, kdyby si mohl každý z nás své významné dny v zákonem definovaném počtu určit sám. Prostě bychom si je zapsali na úřadu, jako si u mobilního operátora někteří z nás určují svých „pět přátel“, a mohli bychom je oslavit doma lenošením podobně jako svátek práce. Jestli to budou Vánoce, narozeniny, výročí svatby, první polibek, osudové setkání nebo jmeniny oblíbeného politika, to už bych nechal na každém z nás. Každý ať vybírá podle svého gusta. Já osobně bych pár takových vlastních svátků, které si už nejspíš budu vždycky připomínat, v zásobě měl a mají pro mě větší hodnotu než ty svátky oficiální?
   No nic. Mudrování již bylo dost a nyní již naši oslavenci.
  
Štěpán Jelínek
Štěpáne všechno nejlepší k narozeninám a jak vlastně budeš slavit?
Oslava by měla být o víkendu U tří pávů.
Co dostaneš a co by sis přál?
Večer dostanu od babičky telefon a druhá mi bude přát v neděli, tak uvidím. Ale ten telefon jsem si přál, takže to bude splněné přání.
Působíš dojmem pohodového, pracovitého a rozumného kluka. Zlobíš vůbec někdy?
To jo.
A jak?
Tak například zlobím ségry tím, že je provokuju, nebo se jim směju. Oni se pak většinou naštvou a jdou někam trucovat, nebo mě i někdy bouchnou.
Co je pro tebe ale skutečně nepříjemný trest?
Tak mě většinou doma zakážou tablet, telefon, nebo že nesmím jít s kamarádem ven. Ale nejnepříjemnější je asi ten tablet, obzvláště když ho mám rozkoukanej a mám tam rozehranou nějakou hru.
Když už jsi to nakousl, jaké to je mít mladší ségry – dvojčata. Nepletl sis je někdy?
Jenom když byly menší, ale teď už ne. Anežka má totiž delší vlasy a kratší ofinu a Kristýnka zase kratší vzadu, ale delší ofinu.
A ty jsi bráška ochránce nebo spíš pokušitel.
Nevím. Asi jak kdy.
Jak se těšíš, že spolu budete od podzimu chodit do školy?
Ale jo a ségry budou mít dokonce pani učitelku, která měla do teď mě.
Tak to jsi rád.
Nevím, možná ani ne. Mě je to jedno, ale mamka je ráda.
Vím o tobě od minulého rozhovoru, že jsi velký rybář, tak se pochlub nějakým novým úlovkem.
Tak asi před měsícem jsem chytil amura kolem šedesáti centimetrů, ale můj největší úlovek je asi jeseter, kterého jsem ulovil na rybářském táboře a ten měl něco přes metr.
Máš nějakou vysněnou rybu, kterou jsi ještě nechytil a rád bys?
Asi úhoře.
Chytáš raději na řekách nebo na rybnících?
Na rybnících. Na řekách mám povolenku jenom na čtyři revíry a taky rybníky mám blíž. Hodně jezdím třeba k Velkýmu, nebo na písák do Žehušic.
Abychom se dostali taky trochu k hokeji. Přítomnost rodičů na tribuně při zápase tě znervózňuje, nebo naopak motivuje k lepšímu výkonu.
Nevím. Mně to nevadí a asi to spíš motivuje. Například, když udělám něco špatně, tak mi to potom ještě taťka doma vysvětlí.
Letos už budeš v naší kategorii druhoročák. Co je pro tebe příjemnější, být prvoročák, který sice hraje proti starším soupeřům, ale nemá takovou zodpovědnost, nebo druhoročák, jenž hraje proti sobě věkově rovným, a tak by měl tým herně táhnout?
Asi ten prvoročák, který nemá tolik zodpovědnosti.
No tak to se s tím budeš muset nějak popasovat, protože hráčů, kteří jsou schopní svými výkony rozhodovat zápasy a být svým přístupem a výkonem příkladem spoluhráčům, čímž vyrůstají v lídry, je vždy nedostatek. Já si ale myslím, že ty bys jeden z nich mohl být. Tak hodně štěstí a odhodlání na té cestě.
 
Jakub Jelínek
Ahoj Kubo a především všechno nejlepší. Když nad tím tak přemýšlím, tak tvoje jméno má mnoho variant, jak tě tvé okolí nejčastěji oslovuje?
Kuba a někdy i Jakub, ale mě se nejvíc líbí Kuba.
Máš i nějakou přezdívku?
Ne.
Těšíš se na své narozeniny?
Ano, protože mi už bude osm.
A už víš, co dostaneš?
Ne, ale přál bych si auto, takový malý a telefon Samsung.
Už jsi někdy přemýšlel, co bys chtěl dělat jako dospělák?
Ano. Já bych chtěl být zemědělec, protože se mi líbí, jak se tam seká a tak…
Pane jo, farmář. To je hezký. A raději chceš pěstovat rostliny nebo chovat zvířata?
Rostliny.
Jak by podle tebe měl vypadat ideálně strávený den?
Sekání kombajnem.
Když jsi před rokem opouštěl školku, těšil ses do školy?
Ne, trochu jsem měl obavy.
No a teď po roce máš ze školy jaký pocit?
Dobrý. Je to tam fajn.
Ještě trochu k hokeji a zde se tě jako prvoročáka musím nejdřív zeptat na tvé pocity z nové kabiny a nového týmu?
Je to dobrý. Ze starších kluků obavy nemám, protože už je znám z přípravky.
Jaká část tréninku je pro tebe nejnepříjemnější a naopak, která tě nejvíc baví?
Nejvíc mě baví, když hrajeme hokej a nejmíň, když děláme kliky.
Doposud jsi pravidelně střídal post gólmana a hráče, co tě víc baví?
Ten gólman.
Máme teď MS, sleduješ někdy hokej v televizi?
Ano. Zatím jsem viděl všechny zápasy a nejvíc se mi líbil ten, jak jsme vyhráli na nájezdy proti Finům.
A máš tam nějakého oblíbeného hráče?
Ano, gólmany.
Vidím, že ti budu muset dát možnost na tomto postu se ukázat již teď o jarní přípravě. Zatím ti ale děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí, splněných snů a ať ti v našem týmu není nijak jinak než moc dobře.
 
 
 
NOVINY Z NAŠÍ KABINY – 02 - SOUSTŘEDĚNÍ
 
   Tak jak jsem minule sliboval, přináším oficiální info k letošnímu soustředění. Vše podstatné najdete na tomto odkaze, a pokud nemáte možnost si potřebné dokumenty vytisknout, budou od pátku k dispozici na nástěnce. Vyplněnou přihlášku mi prosím odevzdejte co nejdřív, a to osobně nebo pošlete na e-mail. Ostatní dokumenty (průkaz pojištěnce, bezinfekčnost a potvrzení od lékaře) se odevzdávají až při odjezdu. Peníze (celkem 3.600,-, nebo zálohu 1.600,- do 31.05. 2017 a doplatek do 30.6.2017) plaťte na oddílový účet 2561577319/0800 s tím, že do poznámky uveďte: „Soustředění, 3.-4., příjmení jméno“.
   Jinak za sebe, jako člověka, který má na starosti jeho sportovní náplň a především vaše děti, chci dodat, že soustředění, které má v našem oddílu mnohaletou tradici, připravujeme pro všechny naše mládežnické hokejisty, a tudíž předpokládám pro děti s kladným vztahem ke sportu a pohybovým aktivitám. Jeho smyslem ovšem není jen rozhýbat tělo a zlepšit fyzičku, ale i nabudit mysl na novou hokejovou sezónu a stmelit kolektiv. Na programu bude tradičně obrovské množství soutěží jak individuálních v rámci denních testů, tak i týmových během celotýdenní olympiády. Samozřejmostí pak je jejich vyhlášení a ocenění nejlepších, ale i těch méně úspěšných. Dále pak táborák, výlet, noční bojovka, pasování, zkrátka vše, co by mělo dětem nedat možnost poznat pojem nuda. Ať už mi věříte, nebo ne a já vás k tomu nenutím, tak závěrem ještě dodám, že v této kategorii a u těch, kteří to s hokejem a našim týmem myslí přeci jen trochu vážně, považuji účast již za samozřejmost. A pokud máte nějaké problémy s účastí (ekonomické, termínové atd.) mnohé se dá jistě vyřešit či vysvětlit a pochopit.
 
 
 
NOVINY Z NAŠÍ KABINY – 01
 
   Drazí čtenáři, přistupte prosím blíže a nestyďte se. Právě totiž máte jedinečnou možnost nahlédnout do prvního čísla nepravidelného občasníku, ve kterém vám budu odtajňovat některé vybrané záležitosti týkající se našeho týmu a dění kolem něj. A tak kdo chcete zůstat v obraze - sledujte a čtěte. Komu na tom zas až tolik nezaleží… jeho volba, ale pak ať nereklamuje, že o něčem nevěděl, či že je tak trochu až na druhé koleji. Na úvod už dost bubububu a nyní první várka základních informací.
   Tímto týdnem nám začala nová sezóna 2017/18 a suchá příprava je již v plném proudu, tedy spíše na začátku plného proudu. Nicméně z kluků mám zatím veskrze pozitivní pocit a doufám, že obdobně tomu bude i po jejím skončení. Pro nováčky ještě zmíním, že pravidelnou součástí každého tréninku ji i jednoduchý výkonnostní test, jehož výsledek a bodové ohodnocení naleznete vždy v příslušné sekci tohoto webu.
   A protože jsem starý pes, tedy spíš šedý vlk, který se dle přísloví jen těžko učí novým kouskům, tak si tuto část sezóny opět zpestříme sportovně teambuildingovými akcemi. První bude společný výjezd na kolech, který se uskuteční v neděli 28.5.2017 a druhá pak Malešov Open – míčový víceboj (24. nebo 25.6.2017), kde změří své dovednosti týmy složené z rodičů a jejich potomků. Samozřejmě, že hlavním smyslem bude možnost seznámit se i jinak než jen na zimáku a při tréninku, ale i trochu si zasportovat a zabojovat o medaile, případně poháry pro nejúspěšnější.
   Tato část sezóny skončí s koncem školního roku, a pro všechny, kteří nebudou mimo domov, opět začne první týden v srpnu. Jestli již jako vloni vyjedeme na led, nebo vyběhneme na plochu není zatím zcela jisté, ale co je bez jakýchkoliv otazníků, že v termínu 19.8. – 26.8.2017 se uskuteční pravidelné sportovní soustředění našeho oddílu, tentokrát ve Sportparku Kocanda (http://sportpark.kocanda.cz/). S vědomím, že to není zrovna nejdřív, ale někdy prostě nejdou věci tak rychle, jak bychom považovali za správné, vám oficielní přihlášky, cenu, termíny placení a další podrobnější info přinesu doufám již v nejbližších dnech.
   Po prázdninách se pak rozběhnou pravidelné tréninky na ledě, v tělocvičně a zápasový kolotoč. Podrobnosti a seznámení se soutěží si nechám na později, až bude známa její definitivní podoba pro letošní sezónu. Co ale mohu již nyní odtajnit, že stejně jako letos bude mojí prioritou zajistit všem hráčům dostatek herního prostoru v týmech odpovídajících jejich výkonnosti, dovednostem, chuti, nasazení a přístupu. Jinak v průběhu sezóny dojde i na tradiční akce jako je Vánoční turnaj, zápas rodiče x děti, Mikulášská nadílka, Lyžování s hokejem (týden o jarních prázdninách v Peci pod Sněžkou) atd.. Samozřejmě pokud máte nějaký zajímavý nápad jak si monotónní program osvěžit či obměnit, tak sem s ním. Každá smysluplná a realizovatelná iniciativa je s povděkem vítána.
   A to by mohlo být na poprvé asi vše. Přeji všem příjemnou sezónu, plnou krásných zážitků a zápasů, které budou zrychlovat tep vašich srdcí, zazvoní v ní medaile, naplní se poháry šampusem, ale protečou i hektolitry potu a slzí. Sezónu, jejíž poctivost a tvrdost bude jako sám život v tom, že na jejím konci získáme pouze to, co si zasloužíme. Sezónu, kde nebude jistě natažený jen červený běhoun a potkají nás nemalé překážky, ale jen ten kdo neztratí odvahu a vůli je může překonat a vystoupat až na vrchol. S cestou, jak se dostat k vysněnému cíli a jak po ní jít, vám můžu pomoci. S čím si však musíte poradit sami, co za vás žádný trenér neudělá, co nelze prostě nalajnovat, je vaše vůle, chuť a poctivost jít po vytýčené cestě.
 
 
 
TŘI... DVA... JEDNA - START  
  
   Dobrý den.
Měsíc bez hokeje je skoro za námi a někomu by se mohlo mylně zdát, že na Velký pátek snad odletěly společně se zvony do Říma i servery, či že jsem s tradičním předsvátečním půstem začal držet i ten internetový. Chyba lávky, ale ruku na srdce, kdo z Vás si po té minulé sezóně rád chvilku neodpočinul? A tak jinými slovy, dal jsem si malou pauzu a byl jen trochu pohodlný a lenivý (pozitivní je, že lenivý je dle vzoru mladý). Teď se ale již opětovně po povzbuzení sebe sama sebou samým opět stylizuji do role položurnalisty a tvořím tento příspěvek.
   Než se ale rozběhne příprava na novou hokejovou sezónu, musím se ještě naposledy vrátit k té minulé, potažmo její rozlučce. Rád bych totiž i zde poděkoval za všechny dárky a především vyjádřil, jak si velice vážím Vašich děkovných projevů, které mi dodaly a pořád dodávají chuť do další práce. Slibuji, nebudu si již víc hrát na solný sloup, a nadále se otáčet a vzpomínat na to co bylo, ale považoval jsem za nutné říct, že stisk ruky a upřímné poděkování jsou věci, které své kouzlo stále neztratily, a proto děkuji všem těm, kteří toho byli schopni.
   Teď už ale pěsti na bradavky a pohled jen dopředu, na to co je před námi. I když se podle předpovědi má slunce opět schovat a pár dní se dávat zapírat, tak ve středu 3.května rozběhneme jarní přípravu. Scházet se budeme 3x týdně na zimáku (pondělí, středa, pátek) od 15.30 do 16.45. Pro jistotu zopakuji, že je potřeba mít sportovní oblečení, obuv na přezutí na plochu, láhev s pitím, hokejku, rukavice, chuť, snahu, dobrou náladu a kamarádské vztahy. Ti, kteří se budou po tréninku sprchovat, tak samozřejmě i ručník a hygienické potřeby. Náplň tréninků bude podobná té, co znáte, tudíž žádné vytrvalostní maratony, ale hodně sportovních her zaměřených na rozvíjení obratnosti, rychlosti a reakce, hodně soutěží, jejichž součástí budou i tradiční výkonnostní testy a samozřejmě, že budeme i zlepšovat hokejové dovednosti, tudíž pravidelná stanoviště se střelbou a prací s hokejkou. Nikdo ovšem neočekávejte bezprizornost, toleranci bordelu a polovičatý přístup. A přestože budeme především hodně hrát, tak nejdeme blbnout, ale trénovat. Nasazení, důraz, maximální intenzita všeho, co dělám, to jsou hlavní atributy moderního hokeje. A v tomto duchu pojedeme.
   Jinak v našem kádru došlo k tradičnímu ročníkovému posunu - tým opustili hráči ročníku 2007 a naopak jej doplnili hráči ročníku 2009. Tímto je tedy upřímně vítám v našem týmu a přeji si, aby zapadli do naší kabiny a party nejen hokejově, ale hlavně lidsky a cítili se v ní dobře. Myslím, že s většinou se osobně již dobře známe, tudíž neočekávám zásadnější problémy. Pouze počítejte s tím, že již nejsme v nejmladší věkové kategorii, a tak zařadíme na vyšší stupeň a k tradičnímu plnému nasazení přidáváme trošku víc i na objemu. Jinak jedna zásadní změna. V této kategorii jsou již hráči v kabině bez rodičů a pravidelný přístup do ní mají pouze ti, co jako asistenti, chodí pomáhat na plochu, či na led. Tímto se i zároveň s prosbou obracím na ochotné rodiče o spolupráci a předem děkuji za jejich čas a nezištnou pomoc.
   Ještě by se asi slušelo napsat něco k našemu webu, který nás bude celou sezónou provázet a vytvářet mezi námi základní informační spojnici. Předpokládám, že jej ale většina již zná a vzhledem k tomu, že jsem srdcem i duší konzervativec - nerad měním věci, které fungují. A tak tyto stránky budou opět sloužit především k informování hráčů, rodičů, přátel ale i široké veřejnosti o tom, jak si chlapci vedou, co je čeká a vůbec k prezentaci jednoho hokejového teamu a dění kolem něj. Naleznete zde stejně jako v minulé sezóně především základní informace ohledně tréninků, zápasů a doprovodných akcí. Struktura menu a podstránek se zásadně nemění, tudíž sekce, na které jste zvyklí, jsou na obvyklých místech, pouze výkonnostní testy se po loňském blackoutu teprve postupně doplňují o ztracená data. No a jak již jste možná postřehli, tak jsem na četná přání zvětšil velkost písma svých příspěvků. Jinak budu samozřejmě rád, pokud zde zanecháte vzkaz, námitku, podmět nebo připomínku, protože tyto stránky jsou tu především pro Vás a jakýkoliv názor či polemika prezentovaná slušnou formou zde má své místo.
   To je snad pro začátek vše podstatné, a tak mi už jen zbývá popřát všem hráčům a rodičům hezkou sezónu 2017/2018, plno příjemných zážitků, přátelské prostředí a především radost ze hry. Ve středu nashle…
 

 

TOPlist