Tvorba webových stránek a eShopůZaložit webové stránky nebo eShop

2015

 
KOHO CHLEBA JÍŠ
 
   Nedávno jsem slavil narozeniny a moje rodinka mě dlouze napínala, jaký skvělý dárek pro mě jako má. Já si představoval všechno možné i nemožné (fantazii tedy vskutku mám) a oni zatím zabalili do krabice domácí pekárnu. Vzhledem k tomu, že pár dní před tím jsem k vánocům dostal novou vrtačku, jsem jen lakonicky poznamenal: „To už mám do smrti jen pracovat?!“ a v duchu si pomyslel, jestli se náhodou pomalu neblíží andropauza, nebo něco podobně sexy. Jinak totiž nechápu, proč na mě v poslední době dárky řvou: „Ty jako nevíš, kdy s tím mládím přestat, chlapče? Žádný adrenalin a trajdání! Doma budeš! Vrtat, vařit a pracovat. Víš, přeci kolik ti je?“
   „No, nic. Křivdy zapomenuty. Provoním vám to tu domácím chlebem, až budete všichni slintat“. Zpětně si připadám při této myšlence trochu jako dement. Kdybych totiž uměl vykouzlit vůni pravého argentinského steaku, tak neřeknu. Takže jsem se vrhnul na návod, ze kterého mi přišla nejzásadnější informace: „Nebojte se experimentovat“, která navnadila mou zvídavost. Na několik minut poté jsem ještě zabodnul čumák do monitoru, abych získal nějaké recepty a zkušenosti a už vršil na linku ingredience. Hurá na to.
   Vzhledem k tomu, že jsem pekl jen jednou, a to ještě v minulém tisíciletí, nemám tolik drzosti, abych si troufl poučovat čtenáře o přípravě tak tradičního a každodenního jídla, jako je chleb. Takže se jen se podělím o drobné zkušenosti.
   Někde u experimentu č. 8 „Ořechový chléb“ jsem měl už vyzkoušené, kolik výbušného prášku dát, aby těsto nepřeteklo z vaničky a pecen na konci procesu vstoupil do světa v plné své zlatavé kráse, hrd a nepřipečen. Hrábl jsem do police po hmoždíři, abych si nadrtil ořechy. „Snad se do něj nenaprášilo“, blesklo mi inteligentně pod šedivou hřívou. „A jasně že naprášilo, zřejmě cihelný prach, když je to takové červené“. Nebo já fakt nevím, co mi v té hlavě běželo, když jsem natáhl do nosu vzduch, že ten bordel jako vyfoukám. Už při výdechu mi bylo jasné, že tady někdo něco pos.al. A že to budu nejspíš já. Nejdřív jsem se začal dusit, pak na chvíli přestal vidět a obličej mě pálil jak po liftingové masáži od Rockyho Balboy.  Jen co pominul největší děs, napsal jsem na lístek na ledničku vzkaz příštím generacím: „Nefoukejte do hmoždíře, ve kterém před vámi žena drtila chilli... nikdy!“ A šel v slzách dodělat ten boží dar.
   Před experimentem č.12 „Žitno-pšeničný chléb“ jsem už získával takové sebevědomí, že jsem začal koketovat i s myšlenkou přihlásit se na pekařskou olympiádu. Ale znáte to, pýcha předchází pád. Jo! Jo! Připadal jsem si neporazitelný a míchal suverénně dohromady sypké ingredience. „Teď se to už nemůže po...“, ale kdepak může. Z trouby jsem vyndal placku, která si z fleku mohla zahrát v nějakém scifi UFO. Nedalo mi to a šel jsem si přečíst znovu recept. Vzal si ale tentokrát brýle a divil se, že při chůzi nespadnu, jak jsem hloupý. Pani tam vůbec nepsala 2 hrnky světlé a 1 hrnek tmavé mouky, nýbrž 2 hrnky a 3 hrnky. „Co teď?“, prohlížel jsem si zkoumavě svůj výtvor. Doposud jsem před prvním zakrojením dělal zjihle bochánkům na bříška křížek pro štěstí. Moje placka však žádný bříško neměla a dělat křížek po mém pekařském funuse se mi fakt nechtělo. Nicméně jsem ho udělal, protože jsem měl bohužel vlčí hlad, a taky kdo si chce zpívat po svém (což bych opravdu rád), tak si musí ten svůj chlebík nejen umět opatřit, ale taky někdy dokázat i sníst.
   Oni už totiž staří latiníci znali heslo „Cuius panem edo, illius carmina edo - Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, což teď nechci kritizovat ani obhajovat. To si musí každý pro sebe rozhodnout sám, zda musí nebo nemusí. Možná ano, možná ne a věřím, že je to občas fakt Sophiina volba. Hlavní věcí by ale mělo zůstat, aby nám naše každodenní činnost působila radost, dávala smysl a neubíjela naší mysl. Kdosi moudrý kdysi řekl: „Proč je člověk pohřben až v osmdesáti, když duševně umírá už ve dvaceti?“ Nevím, přesto pokud už děláme cokoliv, rozhodně nedovolme, abychom ztratili úplně sami sebe. Příjemný den.
 
 
 
 
LYŽOVÁNÍ S HOKEJEM
 
   Chtěl bych touto cestou otevřeně poděkovat Heleně, Fandovi a Romanovi, že se jim podařilo opět skvěle zorganizovat tradiční lyžování s hokejem v Peci. Dále bych chtěl také velmi poděkovat všem ostatním zúčastněním za skvělou a přátelskou atmosféru po celou dobu pobytu a předvedené sportovní výkony. Zvláště pak Pepínovi za jeho heroický výkon se špagetami a sázkou, že Slávie bude v sezóně 2016/17 mistrem ligy, jakož i Romanovi s Fandou za třísku v jazyce z rozhledny na Hnědém vrchu. Specielní pochvalu za statečnost bych věnoval Jiříčkovi, jehož úsměv byl po střetu s letící kotvou zhruba o centimetr delší a vlasy jeho táty o něco řidší. Potom bych chtěl také poděkovat ještě i všem vlekařům, rolbařům, pracovníkům místních bufetů a celému realizačnímu týmu hotelu Emerich – kuchaři, uklízečce, fyzioterapeutce v sauně, obsluze v restauraci, paní ředitelce a v neposlední řadě i dodavateli elektrické energie a matce přírodě za skvělé sněhové podmínky. Velmi chci také poděkovat své manželce a dětem, za to, že mají pro mě pochopení a svým rodičům za to, že mě měli a jejich rodičům za to že měli je a rodičům jejich rodičů, že měli zase je…..
   No a teď již je jistě zřejmé, že se letošní lyžování s hokejem opravdu vydařilo. Neodpustím si proto Vás tímto pozvat na příští, již 10. ročník, do jehož sportovně soutěžního programu se opět vrátí mýty opředený výšlap z Pece na Emerich.
   Až se tedy v září na stránkách SK SRŠNI opět objeví pozvánka na „Lyžování s hokejem“ neváhejte se včas přihlásit, protože kdo zaváhá, tak nejede. Což by byla jistě škoda a později by Vám bylo zbytečně líto, že jste tam nebyli. A to by Vás mohlo sakra štvát, protože to bude jistě opět velmi veselé a přátelské. DÍKY VŠEM
 
 
 
 
TUŽKA
   Taky to znáte, co? Jednou za čas přijde amok a vy se rozhodnete uklidit v počítači a přeskládat pár složek zprava doleva. Změnit tapetu na ploše a prohlídnout pár souborů s fotkami, abyste pak zjistili, že na těch pět let starých, jste nevypadali zase tak zle, jak jste si tehdy mysleli. A že dneska je to o moc horší a lepší to vlastně už nikdy nebude. No jo no. A takhle nějak jsem i objevil slohovou úlohu mého nejstaršího syna z doby, kdy chodil do páté třídy. Je to sice pravěk, přesto mě opět oslovila a myslím, že má stále něco do sebe.
 
Tužka
   Já jsem tužka, což vám asi moc neříká, a tak snad proto dostal Ondra jako zadání slohové práce – popis tužky. Teď tu ale sedí a žmoulá mě v ruce a přemýšlí co s tím. Napsat totiž, že jsem úzká a protáhlá jako šestiboký hranol, který je na jedné straně zakončen prudkým kolmým řezem a na druhé se postupně zužuje do špičky, z níž vyčnívá tuha, mu přijde strohé a nezajímavé. Mimochodem, ta tuha je barvivo, které je ve mně uloženo a s jehož pomocí může psát. No nic, trochu mu tedy pomůžu a něco Vám o sobě řeknu sama.
   Zrodila jsem se kdysi v jedné velké továrně na psací potřeby. Tam jsem ale pobyla jen krátký čas a brzy nás poskládali do krabiček a rozvezli po obchodech. Já a moje rodina jsem byla doručena do papírnictví jedné starší paní, která tam prodávala spoustu zajímavých věcí. Ihned po příjezdu nás hezky vyrovnala pod prosklený pult, abychom byly pěkně na očích. A tak ani tam jsem nezapustila na dlouho kořeny. Za nějaký čas totiž přišel kluk jménem Ondra a zřejmě jsem byla jeho láska na první pohled, protože si mě vybral bez dlouhého rozmýšlení. Když mě odnášel od maminky, trochu jsem brečela steskem. Ihned na druhý den si mě však vzal do školy a já byla u vytržení. Byla tak hezká a svou velikostí se podobala té továrně, kde jsem se narodila.
   Ondra mě nosil všude s sebou. Doma se mnou psal úkoly, ve škole se mnou rýsoval a večer v posteli si se mnou vydloubával díry do zdi. Kvůli jeho pilným zubům, které mě zkracovaly, jsem nosila letní sestřih, ale mně to nevadilo, protože jsem ho měla ráda. Na nás tužkách je zvláštní, že čím jsme starší, tím jsme kratší, a to jen díky tomu hroznému sousedu z penálu – ořezávátku.
   Teď už jsem kraťoulinká, okousaná, vypsaná a Ondra si domů přinesl tu nafoukanou fiflenu Boženu. S ní teď píše úkoly, dloubá do zdi a rýsuje. No, dělá s ní prostě úplně vše, co dřív se mnou. A já? Už mu jen sloužím jako „šipka“, kterou ve vzteku háže po svém bratrovi. Včera se mnou dokonce praštil o zem, až z toho mám rozlámanou tuhu, a to je můj konec. To je jako u vás lidí, když se vám zlámou kosti v těle. Jsem k ničemu. Ondra už mě asi nemá rád, protože mě nepotřebuje, a tak brzy skončím v koši jako moje předchůdkyně. Je to tak, na každou z nás jednou dojde. Jenom doufám, že mezi lidmi to funguje jinak …..
 
   Miluji slova. Slova a jejich sílu, která v nás probouzí emoce, donutí k zamyšlení, nebo vyburcuje k lepšímu výkonu. Jejich moc je úžasná.
 
P.S. Vzhledem k tomu, že je dnes vysvědčení, přeji všem ohodnocení, které je potěší a spravedlivě ocení jejich dosavadní práci. Především však krásné a pohodové prázdniny. A vy, kteří jedete na hory, tak fajnovou lyžovačku a radši bacha na mě.
 
 
 
 
DOBRÁ RADA NAD ZLATO A MOŽNÁ I NAD SŮL
 
   Poslední dobou chrlí všemocná média reportáže o mládežnickém hokeji jak kombajn balíky slámy, ale nebojte se, tento příspěvek nebude žádná další hlubokomyslná dumka o jeho švarech a nešvarech. Překvapivě půjde zase jen o lehkovážné žvanění. Popravdě si momentálně užívám takové spokojené a pohodové období, že se mi nechce smutnit a zabývat se nepříjemnými tématy. Raději vám proto nasypu místo antidepresiv pouze jednu úsměvnou příhodu z posledního zápasu malých Sršňů, abyste viděli, že na zimácích zažijete kromě “všehoschopných funkcionářů a neschopných trenérů“ i vtipné a poučné chvíle.
   No jo, jak ale začít? Popravdě jsem v ochozech zažil a vyslechl již ledasco. Například jsem kdysi viděl maminku, jak se nahnula přes mantinel, chytla malého hokejistu za košík přilby a snažila se ho z ní vyklepat jak připečený brambor z kastrolu, jen proto, že zákrok na svého synka považovala za neadekvátní. Nebo jiné dvě maminky jednou svůj vášnivý dialog o skvělé hře svých potomků ukončili vzájemným potíráním značkových bund párkem s hořčicí. A taky jsem byl svědkem jak maminka stojící kdesi v rohu zimáku, zakřičela nějaký velmi důležitý pokyn na svého hrajícího potomka tak vehementně, až všichni zmlkli a otočili se pátravě směrem, odkud vycházel zvuk, hravě přehlušující i metalové kapely.
   Ovšem tato sobota se zřejmě dostane na přední příčky zlatého fondu. Před zápasem přípravky, totiž ještě vybyl čas na rauch pauzu, a tak jsem v našem kuřáckém salónku před zimákem byl svědkem zajímavé diskuse dvou maminek soupeře nad článkem „Návod na ideální partnerský vztah“ (či tak nějak podobně se jmenoval), jakéhosi dámského časopisu. Chtě, nechtě (původně tedy nechtě, poté trochu chtě) jsem se zapojil do jejich rozpravy. Zamyslel jsem se totiž zodpovědně. V určitém věku už je dobré občas myslet a usoudil, že pokud chci pro ten svůj vztah něco udělat, měl bych si poslechnout zkušenosti i z jiného názorového břehu.
   Po několika chvílích jsem ale nabyl dojmu, že místo ideálního vztahu se spíš jedná o manuál na výchovu dokonalého Kena, který by měl být vášnivým milencem, jež z manželky večer serve šaty a za svitu romantických svíček jí ukáže božský sex, aby poté celou noc vstával k řvoucímu dítěti. Ráno pak naservíruje snídani do postele, z práce pošle zamilované SMS, cestou domů kromě čerstvé květiny stihne nakoupit i večeři, kterou pak připraví ne z donucení, ale proto, že ho to sakra děsně baví. No, a to, že při její přípravě nenasviní, je samozřejmostí….
   Tak to ne. To není nic pro mě a starého psa novým kouskům nenaučíš. Přesto pokud chcete mít doma takové chlapské tamagoči, měli byste se prý řídit následujícími radami, tedy aspoň těmi, které jsem si byl schopný zapamatovat.
   Chválit, chválit, chválit. To zní jistě dobře, i když mi to připomíná hokejová školení na téma přístupu trenérů ke svým malým svěřencům. Ale co! V každém muži prý dříme malé dítě, tak proč ne.
   Mít rád přátele svého partnera. Tedy úplně nechápu, proč by tomu nemělo být naprosto přirozeně. Jakoby muž, kterého si žena zamilovala, byl sice milý a hezký sympaťák, ale z nepochopitelných důvodu se obklopil partou totálně vypitých kreténů, na které nedá dopustit, tráví s nimi většinu volného času a svou partnerku nabádá, aby si je v zájmu spokojeného vztahu oblíbila taky.
   Občas udělat změnu, třeba romantickým večerem. To beru, ale v každodenním shonu nerealizovatelné. V domácí rutině to totiž znamená nahnat malé dítě do postele, zakopat bordel pod gauč, otevřít lahev dobrého vína, připravit malé zakousnutí jako afrodisiakum, zapálit svíčky, pustit příjemnou muziku, koupelnu provonět aromatickými oleji, nasoukat se společně do pidi vany, ale zároveň jedním uchem stále poslouchat, jestli dítě z té postele náhodou nevylezlo, či případně ty starší se nevrátily dřív domu. Tak v téhle romantické atmosféře se neuvolní fakt leda blázen. Proto spíš doporučuji vyrazit za hranice všedních dnů do úplně jiného prostředí a především bez dětí.
   Žádat partnera o pomoc a vypadat přitom bezradně. No, nevím. Mě třeba Martina pravidelně prosí, abych jí otevřel nějakou zatuhlou pixlu, či lahev vína, ale nikdy mi nepřišlo, že by to náš vztah vystřelilo do nějaké jiné dimenze. Maximálně vykutáleně poprosí o pomoc s něčím, co zvládá vlastně sama, ale po chvíli do toho začne žbrblat a místo vděčné a bezradné ženy je z ní rázem pani chytrá jak rádio. Tak to fakt neberu.
   Investovat do sexy prádla. No, tak to je jiná písnička a rada, kterou schvaluji. A nejlepší je, když v tom prádle a vysokých podpatcích poletuje vaše lepší polovička jako vánek po kuchyni a připravuje nějakou dobrou ňamku. Jen se u toho nesmí tvářit stejně zničeně, jako když po příchodu z práce, narychlo vaří špagety s kečupem k večeři. Pak se ta investice fakt nevyplatí.
   Být si vzájemně oporou a parťákem. Tak to se mi taky líbí, protože parťáci jsou ti, co dělají úplně všechno spolu. Vysokohorské túry, sekání zahrady, betonování, cyklovýlety, tahání těžkých břemen... Jenom pozor na to, že po letech společné práce se vyznačují i tím, že jsou si fyzicky podobní a jejich opálené, větrem ošlehané tváře zdobí mužné vrásky. Blbý ovšem je, když partner zklame a kolem padesátky vymění toho svého parťáka za něco míň kamarádského, co sice neunese ani krosnu, ale zato má tvářičku vypnutou jako potravinovou fólii.
   Ufff. To jsem se tedy zase rozepsal, a přestože už asi víc z paměti nevydoluji, je naprosto zřejmé, že u nás doma to je celé nějak otočené a má drahá polovička na mě potřebuje úplně jiné rady. A nebo, jak to uzavřel další spoludiskutér: „No, pane jo! Jestli se podle toho chcete skutečně řídit…., tak se nesmíme nechat“!!! Nicméně teď už doufám chápete, proč pohybovat se v prostředí mládežnického hokeje mě stále opravdu baví.
 
P.S. A protože toto není žádný oficielní web, tak pokud chcete znát i výsledek toho hokeje, tak přípravka „A“ vyhrála 13:6 a „B“ 7:6.
 
 
 
 
SVÁTKY U SIROTKŮ
 
KAPITOLA 1 – PŘÍCHOD ADVENTU
   Každý týden, natož pak ten adventní, má svůj příběh a ty se navzájem doplňují. U nás vše začalo první adventní nedělí a psaním dopisu Ježíškovi. Barunka již chodí do 4.třídy, kde na Ježíška nikdo nevěří, a tak si doma říkáme, že pod stromečkem je skutečně většina dárků, které si dávají lidé, protože by Ježíšek úplně všechny sám nadělit nestihl. A také proto, že se ti lidé mají rádi a chtějí si udělat navzájem radost. Ovšem ty hlavní dárky, ty nejdůležitější a nejtoužebněji očekávané nosí Ježíšek a o ty je třeba si napsat. V jejím případě bylo to TOP přání, aby napadl sníh a byla letos pořádná zima. Dopis dala v pondělí za okno i se svíčkou, to aby ho Ježíšek snadno našel a šla s očekáváním spát. A ráno? Světe, div se! Dopis byl pryč, za oknem zasněžená zahrada s omrzlými větvemi stromů a Bára v radostném deliriu křičela: „A pak že Ježíšek neexistuje!!!“. Škoda jen, že její radost podobně nesdílel i Adam, který se krátce před tím vrátil z Prahy. Ovšem po deseti hodinách bivakování ve vlaku, díky ledové kalamitě.
   Konec týdne pak patřil další klasické tradici – Mikulášské nadílce. A i zde je to u nás doma tak trochu složitější, protože světem samozřejmě chodí skutečný Mikuláš s Andělem a Čertem, ale protože dětí je moc, tak jim s prověrkou dobrých skutků a hříchů a s roznášením dárků pomáhají i převlečení lidé. Ovšem nikdo z nás nemá jistotu, že právě k němu přijdou skutečně ti nepraví a nebude tak muset náhodou podstoupit exkurzi do říše rohatých. Takže jsem si jako správný fotřík užíval těch několika málo pomíjivých okamžiků, kdy moje malá divoška s nadsázkou též nazývaná milé děvčátko, měla alespoň jednou do roka z něčeho respekt. Inu jak praví klasik: „Ať už peklo bylo, nebo nebylo, vymyšleno bylo dobře. Když se kolem sebe rozhlédneme, vidíme, že ještě dneska spoustě lidí peklo chybí. To víte, nikdy nedělá dobře, když si někdo může myslet, že zlo zůstane nepotrestáno …“, což platí nejen v pohádce…
 
KAPITOLA 2 - VÁNOČNÍ TURNAJ
   K neodmyslitelnému koloritu mých vánoc patří i hokejové turnaje s tím to přízviskem. Ovšem tentokrát a ani raději nebudu vypočítávat po kolika letech, jsem se žádného v roli trenéra neúčastnil. Přesto jsem byl požádán trenérkou Katkou o pomoc při turnaji přípravky a tak jako „hokr“ (hovado k ruce) jsem se snažil být nějak k užitku.
   Touto cestou si dovolím sice opožděnou, ale o to větší pochvalu Katce, za krásný a výborně připravený turnaj s bezproblémovou organizací. A snad právě protože vím z vlastní letité zkušenosti, co práce a času obnáší hladký průběh takové akce, dokážu to naprosto upřímně ocenit.
   Teď ale k jedné události, kterou dodnes vnímám jako problém a nejen tohoto turnaje, ale minihokeje jako takového, a to až příliš rozdílný metr v posuzování nedovolených zákroků a citu pro hru, při zajištění plynulosti hry letmým střídáním, mezi sudími. Samozřejmě jedná se o lidský faktor, který má tendenci se vloudit kamkoliv. Nicméně tentokrát jsem byl svědkem, že na jedné straně se pískalo každé upadnutí a neposuzovali se zákroky s důrazem na skutečnost, zda šlo o úmysl, či jen dětskou neohrabanost a ještě nedokonale zvládnuté bruslení. Na této straně se tedy jelo více jak deset nájezdů během dvaceti minut, což chvílemi připomínalo místo zápasu spíš dovednostní soutěže jednotlivců. No a na opačné straně se v některých zápasech zase nejel jediný nájezd, přestože bylo k vidění několik jasně úmyslných podražení, a to i ve vyložených šancích.
   Jako největší paradox pak ale působilo ono letmé střídání. Na jedné straně jsem nezaznamenal jediné necitlivé přerušení hry, v době kdy puk ležel mezi střídačkou a brankou, ale pouze tehdy, když byl někde v rohu kluziště nebo u mantinelu na protější straně. Oproti tomu na druhé straně se pískalo asi podle hvězd, protože podle jednotného času to nemohlo být (schválně jsem si po několika excesech změřil délku jednotlivých střídání a byla různá) a podle citu pro hru už ani náhodou. Takže jsem byl svědkem přerušení hry v momentě, kdy hráč ujížděl v brejku na branku soupeře a v okamžiku hvizdu píšťalky musel nechat puk metr před gólmanem a jet s nechápavým výrazem střídat. Za pár okamžiků se situace opakovala pouze s rozdílem, že tentokrát jeli na branku osamoceně dokonce dva hráči a po přerušení údiv ve tváři vystřídaly slzy křivdy. Samozřejmě, že se jednalo pouze o dětský hokej, který se nemá podle metodiků hrát na výsledky (v tomto případě výkon sudích nejen značně ovlivnil výsledek utkání, ale i celého turnaje) a děti si především dosytnosti zahrály. Na stranu druhou jde ale i o malé děti a máme-li v nich pěstovat lásku k hokeji, sportu a soutěžení, spravedlivé a citlivé rozhodování je hned na začátku více než na místě.
 
KAPITOLA 3 - VÁNOČNÍ BESÍDKA
   Následující adventní čas již probíhal v pohodové atmosféře, kterou jsme si zpříjemnili sháněním dárků, vánočními trhy a třemi koncerty. Za podrobnější zmínku stojí ale něco jiného, a to vánoční besídka naší nejmladší. Podle nedávno zveřejněného průzkumu jen asi 8% lidí nemá problém mluvit před více posluchači a strach vystoupit na veřejnosti je dnes dokonce považován za nejrozšířenější fobii. Zřejmě na tom něco bude, protože v podstatě u všech dětí, na zmíněné besídce se projevila při prezentaci svých příspěvků o vánočních tradicích a zvycích velká nejistota. Sebevědomí i těch jindy nejsuverénnějších se rychle z horních pater přestěhovalo do suterénu a z mluvení před lidmi se stalo často překotné oddrmolení textu, nejčastěji s pohledem do země, občasnými zádrhely, výpadky paměti a všeříkající snahou – mít už to za sebou. Popravdě tomu naprosto rozumím a kdo si nikdy nestoupl veřejně před lidi s jakýmkoliv projevem či vystoupením, neví, co takový člověk zažívá. O to víc mě ale překvapila Barča se svým kamarádem Davidem. Naprosto suverénně a bez jakýchkoliv skrupulí pojali svůj výstup jako malé dětské show. S ničím si nelámali hlavu, užili si to a za svou dětskou bezprostřednost a humor sklidili zasloužené ovace a pochvalu od paní učitelky. No a já se utvrdil, že s Bárou budu mít zřejmě o zábavu postaráno až do důchodu.
 
KAPITOLA 4 - STROJENÍ STROMEČKU 
 Jako dítě jsem znal pouze strojení stromečku až na Štědrý den, se kterým bylo neodmyslitelně spojeno vždy několik zátěžových okamžiků. Vše začalo ráno zjištěním, že nemůžeme najít od loňska důkladně uschované krabice s ozdobami. Po znovuobjevení a nalezení viníka: „Proboha kdo je tam dal, vždyť pokaždé je přeci dáváme sem!“, nám táta oznámil, že stromeček ve stojanu nedrží a je potřeba ho ukotvit dřívky, které samozřejmě nemá. Asi za půl hodiny, pak ostentativně a již rudý do běla, jen prohlásil: „Ten stojan poletí oknem i s tím stromečkem“. Slavnostní nálada by se v těch chvílích dala krájet, a to před námi byl teprve zlatý hřeb programu – zapojování svíček, které nikdy, opravdu nikdy na první dobrou nefungovaly. A tak celé odpoledne probíhala jejich resuscitace se zkoušečkou v jedné a pájkou druhé ruce, kterou pro občerstvení nálady proložila máma oznámením, že právě připálila kapra. Přesto jsme vždy (neříkám včas) vše stihli, uklidnili se, srovnali si tlak, začali pravidelně dýchat a zažili krásný Štědrý večer.
   Nicméně já jsem po těchto zkušenostech ve své rodině prosadil strojení stromečku v předstihu, protože Ježíšek toho má prostě hodně na práci, a tak mu musíme pomoct. Koneckonců na náměstích tomu není jinak a máme alespoň dostatečnou rezervou na řešení kalamitních situací a klid abychom si to užili. A tak týden před Štědrým dnem strojíme, pouštíme koledy, zpíváme, ujídáme cukroví a posloucháme: „Sakra nejezte mi to, vždyť to mám na vánoce!!!“. Což během vánočních svátků plynule přejde v: „Sakra proč to nejíte, když jsem se s tím pekla!!!“.
 
KAPITOLA 5 – SUMMIT G8
   Předvánoční čas má své pravidelné rituály a jedním z nich je i společné setkávání naší partičky ze studentských let a především pak intru zvaného „Kravín“. Pocházeli jsme sice z nejrůznějších koutů celého kraje, ale přesto jsme našli společnou zálibu, v návštěvách zábav skupiny Keks. No a to letošní setkání Vláďa naplánoval do Benešova, a to na koncert k 33.výročí právě této skupiny. Popravdě moc se mi nechtělo, protože jsem měl program našlápnutý, ale Martina, která s námi absolvovala taky nejeden výjezd za jejich muzikou, mě přesvědčila, že mám ty kluky přece rád a byla by škoda se s nimi zase nesetkat a nezavzpomínat.
   Náš spolehlivý Road Manager Vláďa nám připravil lahůdku v podobě krásného ubytování za bezkonkurenční cenu v příjemném penziónku a s možností grilovačky u krbu ve společenské místnosti. Zde se nás sešel pěkný počet osmi kusů a vrcholné setkání G8 mohlo tedy začít. Úvod se nesl ve znamení tradičního vzpomínání na studentské historky a hlášky našich profesorů, jehož hitem se tentokrát stal prof. Hanuš, který striktně dodržoval šestkovou klasifikační stupnici s tvrzením: „I pětku si musíš zasloužit“. Poté následovala exkurze našimi chorobopisy, kde se někteří snažili pochlubit svým soukmenovcům s každou rýmičkou, kašílkem, bolavou nožičkou či jiným kouskem pohybového aparátu. Pozvolna jsem proto nabýval pocit, že v našem kolektivu se nacházejí vzorky, které pro obrázek a lízátko z ordinace udělají cokoliv. A tak nechtíc malovat čerta na zeď, jsem je důrazně upozornil, že pokud začneme v našem věku chodit k lékaři s každou hovadinou, nemusíme se už za rok třeba setkat. Samozvaný ošetřovatel totiž v každém z nás vidí potencionální pokladničku, ze které se dá na různých vyšetřeních, receptech a drobných zákrocích vytáhnout docela zajímavý měšec zlaťáků a bylo by tak z jeho pohledu velkou chybou, kdyby podobnou sortu lidí posílal domů pouze s pochvalným zamručením a doporučením na dvoudenní klid.
   Kolem krbu to ale postupně začínalo šumět jako v úlu, protože se právě dodělávala první porce masíček. Všichni odhodili zábrany, pustili se do jídla a já si nenápadně odsypával do úst, bědujíc, jak mi to nedělá dobře, protože ač mám hodně svalů, všechny se mi soustředily v jeden velký. Pozvolna jsme dojedli a přiložili do ohně na další várku, až se teplota jádra ohně blížila magmatu a Petr zvolil svou oblíbenou strategii a snažil se mě hned ze startu opít s tvrzením: „Příští hodiny ukážou, kolik alkoholu může absorbovat tělo amatérského sportovce“. Mezi tím nám Martin ale několikrát zopakoval: „Ruce, prsa, klín....", což pak vysvětlil, jako záchytné body při seznamování se s příslušnicí opačného pohlaví. Důležité však je, dodržet uvedené pořadí, protože kdo by začal od konce, mohl by zůstat nepochopen a sám.
   Kdybychom byli bývali zůstali v penziónku……. (zdůrazňuji - podmiňovací způsob, čas minulý, množné číslo), mohli jsme si to náramně a především bez ostudy užít. Takhle jsme ale před osmou vyrazili na koncert, a co následovalo, by si zasloužilo hvězdičku a povolené čtení až po dvaadvacáté hodině. Někteří zpívali (já tedy jen svobodně serfoval v tónině), jiní se váleli po parketu a předváděli Michaela Jacksona v nejlepších letech a ti statečnější vyhledali hloučky postarších dam zajímajících se o ornitologii s možností předvést svůj exemplář.
   Kolem půlnoci koncert končil a nastalo vzájemné podepisování triček, přičemž v tuto chvíli se u některých jedinců projevil nástup účinků alkoholu. Nešlo sice o projevy klasické, jako je mátožná chůze či blábolivá mluva, ale spíše o ztrátu krátkodobé paměti. Jak si totiž jinak vysvětlit, že Míra byl na většině triček podepsán dvakrát a na mém dokonce třikrát! Poté již ale manažer doporučil přesun na ubikaci a odpočinek po náročném dni. Jeden člen naší expedice si jeho věty ovšem vyložil po svém a vyrazil směr noční život s přítelkyní, která se na něj lepila jak promoklé trenky za deštivého dne. Zřejmě poučku RPK použil ve správném pořadí.
   Usínal jsem s hlavou roztočenou jak z labutí kroužících na Matějské pouti, ale hned ráno nás vzbudil Head Coach s nadšením: „Pánové mohl bych začít klidně nanovo!“. Já tedy ne, ale asi nemám ty správné senzory, s čímž už jsem ovšem dávno srovnaný. Ostatně, co se dá dělat, co mě nezabije, to mě posílí. Kolem deváté hodiny přivezla luxusní panička, která by na ty svoje přednosti mohla mít zbrojní pas (sbohem Ženevské konvence), našeho zatoulaného kamaráda až ke dveřím penziónu. Ovšem průběh jeho večera neodhalil ani všestranný křížový výslech, do kterého se zapojil každý, kdo měl pusu a svoji teorii. Bývalý spolužák totiž mlžil, zatloukal, kličkoval, odvolával a především měnil výpovědi, tak, že nejspíš už ani sám pořádně nevěděl, co vlastně do rána dělal.
   Kolem desáté jsme se pak rozloučili a rozjeli k domovům s tím, že to musíme určitě zase zopakovat. Inu hezky se na to vzpomíná, ale jednou za rok to opravdu stačí.
 
KAPITOLA 6 – HOKEJOVÉ SETKÁNÍ
   Aby toho snad nebylo málo, tak hned následující den jsem byl pozván na Vánoční setkání trenérů, ved.mužstev a lidí pohybujících se kolem chodu našeho hokejového oddílů. Pozvání patřilo i rodinným partnerům, ale protože finančák a nemoc se neptají, kdy tě mohou navštívit, tak Martina tentokrát zůstala doma a bojovala pod peřinou se svým moribundusem.
   Setkání probíhalo v poklidné a přátelské atmosféře, kterou jsem narušil až já, když jsem se lehoulince otřel o letošní Zdeňkův kuchyňský paragliding svou versí jeho průběhu, za což mě stihl mrazivý pohled Ilky a následně i dvouminutový monolog jedním dechem z jejích úst. Alespoň si teď budu pamatovat, že Ilka má i obrovské plíce. Zato Zdeněk s klidem a shovívavostí rodiče prudérního pubescenta, přecházel všechny mé rádoby vtipné poznámky, čímž ne zcela potvrdil úsloví, že schopnost nadhledu není přímo úměrná výšce postavy.
   Do středu pozornosti se dostal ale i Pepa se svou historkou, jak poslal celou rodinku šopovat, aby mezitím na tajňačku ozdobil stromek, který si chtěl poté uschovat jako vánoční překvapení u tchýně. Vše prý vycházelo dle plánu…. Slovo vycházelo beru zpět, protože v momentě, kdy svůj umělecký výtvor přenášel o patro níž, vyběhl mu na pomoc čtyřnohý přítel Artík. Laškovně se zamotal do volně ležících drátů od světýlek, jako novorozenec do pupeční šňůry, a přestože nebo možná protože jí Pepa včas nepřestřihl, Artík  pokračoval pobaveně dál. Ovšem co přišlo zábavné pejskovi, nepřišlo již Pepovi, protože světýlka následována ozdobami během několika vteřin opustila bez rozloučení stromek a Pepovi tak zůstal v ruce odstrojený pahýl, schodiště plné střepů a radost ze života.
   Kolem deváté se ještě jako součást souběžně probíhajícího lékařského sympozia „Kvalitní výkon na stará kolena“ odehrál i zápas AKHL Predátoři x Křečhost, který byl pro zúčastněné lékařské kapacity v oboru psychologie, urologie, gerontologie, dietologie či venerologie nejvíce přínosný, především tím, že mohli v akci pozorovat své dva kolegy. Ze závěrečné zprávy pak vyplývá, že ani stáří v jakémkoliv stádiu nemusí být překážkou k solidnímu výkonu. Co však zpráva neuvádí, je délka tohoto výkonu, což naznačuje, že na tom se neshodli ani největší esa ve výše zmiňovaných oborech. Určitým vodítkem mohou být alespoň zaznamenané útržky vět v průběhu zápasu:
 14. min: „Zatím to jde.”
 21. min: „Proč je ta přestávka tak krátká.“
 25. min: „Nemusíme se hnát dopředu, stačí dobře bránit.“
 27. min: „Kluci, sorry, už jsem se nestihl vrátit.“
 34. min: „Péťo, .. hek, hek, ještě chvíli zůstaň na ledě.“
 40. min: „Péťo, ….. nechceš to už dohrát.“
 45. min: „Hghhh, grrrr, vuuuh.“
 45. min: „…pře-žil-sem.“
 čas příchodu do klubovny s upřeným pohledem na mě a vyzývavě sevřeným kinžálem: „A zkuste někdo něco komentovat!!!“
   Zde nám záznam bohužel končí……, přesto právě na tomto místě bych rád (a nyní již seriozně, bez nadsázky a ironie) popřál všem trenérům, ved.mužstev a asistentům všechno dobré v novém roce, hodně úspěchů, spokojenosti a schopnosti motivovat hráče se zlepšovat a znovu se vracet na zimák.
 
KAPITOLA 7 – VÁNOCE
   Všechno na světě jednou dospěje ke svému konci, podobně jako loňské svátky, či toto psaní o nich. Ovšem než se s obojím rozloučím a zanechám zapadat prachem zapomnění, musím přidat ještě jednu a zřejmě tu stěžejní kapitolu. Tedy tu Štědrovečerní.
   Dny od 23.12., kdy zabíjím kapra, až do 27.12., kdy děláme tradiční mejdan „Dojídání vánočních zbytků“, mají už léta neměnný jízdní řád. V úterý ráno jsem proto zapnul autopilota a vystartoval. 
   Nejdřív jsem nerad-rád vyluxoval s tradiční výtkou od Martiny: „…já ale chci, abys to dělal rád-rád“, čímž jsme si připomněli naší oblíbenou předvánoční komedii „Cesta do Rokycan“, kde je manželská logika dohnaná ad absurdum ve skvělém scénáři Miroslava Plzáka a ve skvostném hereckém obsazení. Jako důkaz ukázka… „....já věšení záclon sice nenávidím, ale protože tě mám, maminko, rád, tak ti je pověsím“ říká Vladimír Menšík a Iva Janžurová na to: „kdybys mě měl rád, tak mi je pověsíš rád a nebudeš vůbec mluvit o tom, že to děláš nerad“. A syn, Vladimír Dlouhý na to: „to není pravda, mami, protože tím, že to dělá nerad a přesto to udělá, vlastně dokazuje, jak tě má rád“. A opět matka, Iva Janžurová: „No počkej, mně tvoje pleny taky nevoněly a prala jsem je ráda, protože jsem tě měla ráda, nebo chceš říct, že jsem tě ráda neměla právě proto, že jsem to dělala ráda?“ A syn: „no, kdybys je prala nerada-ráda, tak o to by to bylo cennější…“
   Přestože v kuchyni jsme se od rána nezastavili, stále jsme si to malovali růžově, jak všechny přípravy tradičně stihneme den předem, abychom 24. měli už jen tu pravou vánoční pohodu. Takže jsme pekli vánočku, dělali salát a chlebíčky a připravovali se na rozloučení s kapříkem. Barča již ale nevěřila mé versi, že vánoční kapr poté co splní své vánoční poselství, zmizí otvorem ve vaně, aby se vrátil zpět do své domoviny. Pokusil jsem se tedy o upgrade historky s tím, že takový vánoční kapr má své důležité poslaní, na které se celý život připravuje. Ostatní ryby mu jej neskutečně závidí a pro něj je velkou ctí, být právě v tento výjimečný den sněden, protože bez něj by Vánoce nikdy nebyly Vánocemi. „To je sice hezký, ale já ho jíst nebudu, protože ryba je kámoš, ne žrádlo!!!“ Dobrá, mimo kařízku (kapří řízek) bude tedy i kuřízek (kuřecí řízek) a prařízek (prasečí řízek). Odpoledne Adam přinesl i Betlémské světlo, které jsme za pomoci budíku udrželi poctivě celou noc. Dopadli jsme tedy úspěšněji než naší známí, kde se neinformovaný tatínek v noci probudil a přesvědčen, že někdo zapomněl zhasnout svíčku, to napravil.
   Čtyřiadvacátého jsme drželi od rána povinný půst, abychom viděli zlaté prasátko, i když cestou kolem zrcadla jsem si říkal: „Já nemusím, já už ho vidím.“ Poobědvali jsme staročeského kubu, poté postupně všichni do vany a kolem třetí na hřbitov. Abychom Ježíška nerušili, objeli jsme ještě všechny příbuzné a pak procházka po venku s obhlídkou rozzářených stromečků za okny. Já hýkal sváteční radostí nad tou romantikou, ale Bára škemrala, že již chce domů a nechápala, podle jakého nespravedlivého klíče to pachole naděluje, že ještě není na řadě. A tak jsme to otočili a hupky šupky domů.
   Zde již bylo vše nachystáno, a tudíž mohlo vše vypuknout. Během slavnostní večeře se ukázalo, že vánoční patos by měl mít určité hranice. Ten můj tedy určitě, protože s koncem přípitku se Adam naklonil k sestře: „Barunko, příští rok dáme tátovi k vánocům velkou kamennou desku, aby do ní mohl ty svoje moudra tesat.“ Každá taková věta je jako dřevákem do hlavy, a proto jsem spolu s Miroslavem Donutilem lkal: „Komu tím jako prospějete?!“
   Po večeři následovaly vánoční zvyky. Pouštěli jsme po vodě svíčky ve skořápkách a mezitím lili olovo, což bylo spojeno s věštbou věcí budoucích. Každý prý máme osud ve svých rukou, což znamená, že každý si musel odlít svůj vlastní kousek. Ten můj bohužel všem připomínal náhradní kyčelní kloub, tudíž jsem v očekávání totální endoprotézy. Vzhledem k tomu, že ale má svíčka ve skořápce uhasla jako první, mé růžové brýle na letošní rok poklesly rychlostí české koruny na půl žerdi. Martina se to snažila ještě odlehčit historku, jak jsme kdysi ucítili během rozbalování dárku nějakou divnou vůni, ovšem purpura na plotně to nebyla. Byl to náš ohořelý stůl od adventního věnce, který zapálila malá svíčka kotvící v jeho blízkosti, a z kterého zbyl pouze drátěný korpus s křížalami. Bohužel jsem tehdy úkol sfouknout všechny svíčky před odchodem nezvládl.
   Ale to již čas dospěl, a tak jsem nenápadně pustil dálkovým ovladačem připravené zvonění na CD přehrávači v obýváku. Nebyla síla, která by mohla v tu chvíli zvrátit běh věcí budoucích, a tak jsme otevřeli dveře a vrhli se ke stromku. Než jsme ale rozbalili dárky, ještě jsme si společně zamuzicírovali a zapívali několik koled. Bylo to krásné a přiznávám i slzička byla.
   Letos dopadlo všechno asi tak, jak mělo, takže jsem ani nezapomněl či neprohodil při popisování dárky, nic jsem nezapálil, nerozbil, nepřipálil ani nepropálil. No, prostě idylka. Akorát před ulehnutím jsem litoval, jaká je škoda, že nejsem housenka, protože ta žere, žere, žere, až usne. Pak se probudí a je z ní krásný motýl.
 
 
 
 
PF 2015
 
    Tak můj milý deníčku a máme tu Nový rok, roku 2015. Chtěl bych tobě a všem, kteří o to stojí popřát dobrý rok a především hodně zdraví a spokojenosti. A pokud si mohu dovolit parafrázovat slova, která kdysi napsal Mark Twain i na jen jediný rok, tak neodkládejme své sny na někdy a splňme si některé hned v tomto roce…
 
TOPlist