2010

MIKULÁŠ JE ZA NÁMI
   Čas návštěvy Mikuláše v našem obydlí byl letos docela problém. Ne snad, že bych na tohoto pána v bílém prostěradle, s kultovní čepicí na hlavě a šnekovitě zatočenou tyčí ještě věřil, ale jako správný tatík se rád podívám, jak se moje milá malá „teroristka“, často též s nadsázkou nazývaná dítě, alespoň jednou do roka něčeho bojí….. Pravda, bývá to jen pár pomíjivých okamžiků, ale i ty stojí za to. Na tomto místě je ale nutné zmínit, že jsme letos tuto taškařici odpískali, a jak říká moje Martina: „Zase kvůli hokeji!!!“
   Ale abych to vzal pěkně postupně. Sobota 4.12. byla dnem svátku všech Barunek, Bár, Barborek, a tedy i té mé Barušky. Protože jsme ale ten den taky hráli hokej v Popovicích, přednesl jsem přání, přesunout rodinnou oslavu až na neděli. První reakce popisovat nebudu, protože se smí psát až po 22.hodině, ale závěr zněl optimisticky: „Bez našeho tatínka by se to asi jednou neobešlo!!!“ Tento smířlivý tón již byl pro mě neklamným signálem, že si tuto akci, jako v podstatě každý hokej musím řádně zasloužit. V mém případě to znamená: postarat se o chovanou zvířenu (trpasličí králík), cvičně odházet několik kubíků sněhu z dvorku, vyprat, vyžehlit, utřít prach, uvařit oběd……a teprve potom vyrazit směr zimní stadion. Pravda, jsou mezi námi jedinci, kteří ještě nepoznali krásu stavu manželského, ani dětský pokojík vypadající jako po výbuchu atomové bomby, když se ratolest velkomyslně rozhodla si trošku pohrát. Bohužel těchto jedinců není příliš mnoho a s přibývajícím věkem jich neuvěřitelně kvapně ubývá, neboť ženská nakonec „zbude“ na každého…..a čím později to bývá, tím horší je pak celková aklimatizace.
   Sobotní hokej dopadl skvěle a nedělní oslava jak by smet. Barunka byla rozkošná, příbuzní milí a veselí, a protože se naše společné setkání protáhlo do podvečerních hodin, rozhodli jsme se (mnou řízenou demokracií), že letos Mikuláše zrušíme. S tím se ale nemohl smířit Adam. Vzpomínka na jeho schovávanou před Mikulášem v mámině sukni a skutečnost, že by se jeho drahá sestřička, pod hrozbou exkurze do říše rohatých, aspoň jednou v roce poněkud nezklidnila, ho přiměla k osobní iniciativě. Po chvilce mobilní komunikace přišel s návrhem, že sehnal Mikuláše, čerta a anděla, kteří budou dostatečně pouštět strach. Čas jejich návštěvy u nás byl smluven na 19.30 a nic tedy nebránilo tomu, aby mohli oba bratři před sestřičkou megalomansky vzpomínat na své traumatizující zážitky a pokusit se o první výchovné krůčky přednáškou s názvem „Peklo je blíž, než si myslíš“. V 19.20 však byli přerušení zazvoněním zvonku. Adam šel potajmu zjišťovat, kdo nás to navštívil a při návratu na mě velmi „nenápadně mrkal“, že už jsou tady. Takticky jsme nasměrovali Barunku do obýváku a už začalo tradiční blelele...., tak kdepak jí máte?…., jestli pak jsi byla hodná?…ale já mám v knize hříchů napsáno….atd. Bára znejistila, protože Adamem napráskané informace svojí přesností připomínaly svazky STB, začala poněkud těkat po andělovi a postupně se zamačkávat do křesla. Poměrně úspěšné vystoupení pohádkového tria pozvolna končilo a Barborka s tradičním „já už budu hodná“ přebrala čokoládičky, pochutinky a jiné sladkosti. Byl to trochu hříšek proti správné výživě, ale od toho jsou přeci svátky! Situace se pozvolna uklidnila a já se marně snažil vysvětlit překvapivé odhalení, proč anděl byla Klára.
   Omlouvám se, že jsem jako obvykle trošilinku odbočil z hokejového prostředí, ale je advent, a kdo by se nechtěl pochlubit tak skvělou rodinkou, jakou mám já. Doufám, že mi to odpustíte.
 
P.S. I já to přehánění musím skousnout. Zdraví Vás vespolek Martina Sir.
 
  
 
ZLATÍ HOŠI
aneb Jak snadno proplout jedním hokejovým dnem
     Moji milí hokejoví svěřenci i ostatní čtenáři. Inspirován naší katastrofickou televizí a jejím TV dokumentem o výchově mladých hokejistů v Čechách, dovolil jsem si připravit pro Vás malý časosběrný dokument, který Vám nyní předkládám.
   Přenesme se do jednoho blíže nespecifikovaného dne hokejového zápasu. Ráno po nočním tahu vstává náš hrdina pouze pravou nohou a levou raději moc nepoužívá. Již u ranní hygieny si vyzkouší svoji tvrdost na rodinných příslušnících při boji o koupelnu. Pár dobře vedených bodyčků a má místo očisty jen pro sebe. Zuby si čistí s láskou, protože neví, jestli je po odpoledním utkání ještě všechny donese domů. Do jídelny již přichází řádně nažhaven a poté co sourozence ze dveří nechtěně vystrčí loktem, usedá ke stolu. Posnídá krmi bojovníků, a to syrové hovězí a do úst si nastříká neředěný iontový nápoj, což by ho mělo nakopnout! Oči se mu pozvolna začínají zalévat krví, a když poté na protestujícího bratra, či sestru tiše štěkne: “Netoč, nebo tě vystřelím z gatí”, začíná být na dobré cestě. Po nekonečném dopoledni, kdy zbytku rodiny dává pocítit tvrdost hokejistova slovníku, nastává závěrečná příprava. Zaskočí do garáže či sklepa a přibrousí ostří čepele své hokejové hole. Napětí se stupňuje! Po shlédnutí drsného akčního filmu vyráží na stadion, kde na něj v kabině již čekájí další podobně nabuzení týpci. Uposlechne výzvu trenéra a nejdříve se protáhne a rozcvičí, aby jako první věc při rychlejším pohybu neslyšel zvuk trhajícího se svalu, či kloubu násilně opouštějícího své lůžko.
   Skutečný zápas začíná již v kabině, neboť dobře padnoucí ribano spolu s kvalitní a přesně pasující výstrojí je základem pozdějšího úspěchu! Ví, že je dobré na ochraně svého těla nešetřit a nepoužívat výzbroj děděnou z generace na generaci, u které již zub času zapracoval do takové míry, že samotnou ochranou je již jen lepicí páska, držící všechny plastové komponenty pohromadě. Nezanedbává ani takové doplňky jako jsou kvalitní rukavice, jako jeho spoluhráč, u kterého zaznamenal tzv. vyhrnovací model, kdy holé ruce drží hůl a na nich volně spočívají poněkud děravé ochrany rukou. Zvláštní pozornost pak věnuje bruslím. Pravda, samotné kvalitní brusle nenaučí jeho nohy dokonale bruslit, ani nezvednou prestiž stylu jízdy, ale můžou ho zachránit od nepříjemných zranění. Otevřená zlomenina kotníku či podlitina ve tvaru mapy Afriky po zásahu pukem nejsou zrovna věci, kterými by se mohl později moc chlubit.
   S myšlenkami na včerejší noc vyslechne apaticky trenérovu předzápasovou řeč a konečně dochází k vlastnímu nástupu na led. Atmosféra by se dala krájet. Se spoluhráči na sebe zařvou pár nezveřejnitelných výrazů a jde se na ně. Nyní už zbývá jen vstoupit na ledovou plochu. Bohužel mu do teď nikdo neřekl, že led opravdu klouže, a tak si zapomněl sundat chrániče bruslí. Pozvolna se seznamuje s prostředím hrací plochy. Prohlédnete si nové reklamy na mantinelech a u těch starých zavzpomíná, kdo ho kdy na které řádně rozmázl. Zamačkne slzu v místech, kde jej opustil milovaný zub, nebo si poležel na ledě v domnění, že tam může přenocovat. Jako správný tvrďák potom letmo spočine okem na trestné lavici a požádá časoměřiče, aby na ní vyčistil lavičku, případně rozložil deku, neboť jeho čas se již blíží. Má za sebou pozdravení se soupeřem na modré, během kterého mu pohledem na dálku vyhrožuje. Při bojovém pokřiku u branky mu již vyskakuje tep na 160 za minutu. Usedá na střídačku a již jen čeká, až ho vypustí trenér na led.
   Začíná samotné utkání. Jde na led a teď už ho nic nezastaví. Hůl svírá tak křečovitě, že si i přes rukavice zadře třísky. Pro jistotu si však hned zpočátku nastaví tempo, v jakém se hodlá po většinu mače prohánět po ledě. Nepovažuje za nejšťastnější hned při prvním střídání vyrazit na plochu a honit puk po všech koutech. Plíce by si mohl zahltit a svaly zakyselit. Je již natolik zkušeným borcem, že ví, jak dobré rozložení sil může ovlivnit jeho fungování i v několika následujících dnech. Proto hodlá přizpůsobit svůj pohyb nejpomalejšímu ze spoluhráčů a potom mírně přidávat. Jediný problém nastává, při zjištění, že tím nejpomalejším je zrovna On. Proto nastupuje na scénu metoda „lehké zranění”. Chytne se za nějakou část těla a dělá, že ho to hrozně bolí. Od trenéra se poté nechá přemluvit, že to ještě nějak zkusí. Špatná není ani fingovaná závada na výzbroji, či jako by náhodou totálně stržená hrana na brusli. S očividným sebezapřením a bolestivou grimasou pak pokračuje dál v utkání a nenechá se otrávit hrou spoluhráčů, kterým se říká tzv. „motorové myši”. Jsou to bytosti, které neznají únavu a v jejich osobních věcech by se jistě našla spousta zakázaných preparátů s názvy jako „Tajemství Bena Johnsona”, či „Armstrongův čajíček”.
   Nejpozději během první přestávky zjišťuje, jak na tom skutečně dnes je. Má stále ostrý obraz i zvuk, což je povzbudivá zpráva a může si troufnout i na druhou třetinu. Bohužel u jeho spoluhráče dochází k přerušovanému dýchání, na rukou vidí více jak deset prstů a nabývá dojmu, že má šestý smysl, proto se začíná zabývat myšlenkou na předčasný odchod do sprch či na ošetřovnu. Ale nemějte obavu, náš hrdina je protřelý harcovník, a tak věci jako únava ho neobtěžují a soustřeďuje se pouze na pokračování zápasu. Útoky se přelévají ze strany na stranu a On si stále šmrdlá tu svoji hru. Osobním soubojům se pokud možno vyhýbá, protože ubírají mnoho cenných sil a bolí. Pouze během přerušené hry jen tak koketně šťouchne do soupeřova brankáře, aby si následně vyzkoušel práh své bolesti a přišel na to, že jeho představy nejsou až taková pravda. Před odchodem na trestnou lavici všem nahlas tvrdí, že nic neudělal a je vyloučen zcela neprávem. Své tvrzení se snaží podpořit ukázkou starého šrámu z pouliční bitky a tvrzením, že mu ho způsobil soupeř.
   Třetí třetina klepe na dveře a náš hrdina je stále účastníkem utkání. Klobouk dolů. Teď už se ale musí mít opravdu na pozoru. V každém hráči se totiž během zápasu nashromáždí určité množství emocí, které mohou být jak kladné tak záporné. Protože celou dobu neustále někoho osekával, narážel na mantinel či jinak obtěžoval, přichází bezpochyby doba vendety. Přes mřížku vidí protivníkovi oči zalité krví a jeho hůl se již nechystá hrát puk ale jeho. Má pouze dvě možnosti. Buď se tomu postavíte jako chlap a při jízdě sanitkou do nemocnice o tom může hodit řeč s posádkou, nebo se rychle chytnete za koleno a padnete jako podťatý dříve, než k něčemu dojde.
   Dohrál celé střetnutí až dokonce a protože zvolil variantu číslo dvě, nenalézá na sobě ani zřetelné újmy na zdraví. V duchu si nutně blahopřeje, protože podobné štěstí nemusí mít pokaždé. Teď už ho čekají jen samé rutinní záležitosti. V kabině dochází na klasickou rozborku utkání, kdy bez sebemenšího náznaku emocí vyslechne trenérovo hodnocení, co všechno dělal špatně formou nepublikovatelných slov. Ve sprše pak průběh utkání se spoluhráči probere zcela opačně s tvrzením, že ten cholerický páprda blbě trénuje a neumí ani koučovat. Poté nasedne k rodičům do auta, aby cestou domů přetrpěl další kritické poznámky na svůj výkon. A v neposlední řadě je před ním minimálně týdenní rekonvalescence.
Hokeji zdar a tomu našemu zvláště!
 
P.S. Doufám, že každý pochopil, že toto je jen pouhý pokus o lacinou legraci na rozdíl od pořadu TV NOVA.
 
 
 
PENÍZE ZA GÓLY   GÓLY ZA PENÍZE
   Jev, který jsem ve vztahu rodičů a dětí, během své trenérské kariéry zažil již mnohokrát. Nekritizuji ani neschvaluji, protože každý má právo vychovávat své děti, jak nejlépe uzná za správné. Jen se domnívám, že dítě by si nemělo zvyknout, snažit se jen za peníze jako nějaká vykřičená žena. Nemělo by se naučit převádět všechnu svou snahu na finanční odměnu a redukovat aktivitu jen na otázku: „A co zato?“
   Na druhou stranu odměna za vyšší úsilí a za výsledky je spravedlivá. Neboť jak praví Lukášovo evangelium: „Hoden jest dělník mzdy své.“ Jenom nejsem přesvědčen, že peníze je to pravé pro dítě za volnočasovou aktivitu. Ale třeba někteří rodiče již nyní připravují své potomky na prostředí profesionálního sportu, a to je těžký ring. Koneckonců, kdo viděl pořad TV Nova „Zlatí hoši“, ví o čem mluvím.
   Děti jsou naše aspoň částečné kopie a chovat se budou tak, jak si je vychováme.
 
 
 
 
VZPOMÍNKY ZE ŠUPLÍKU
 
aneb Soustředění trochu jinak
 
Předmluva
   Dovolte mi, než se začtete do následujících řádků, Vás trochu seznámit s věrohodností celého vyprávění. Všechny postavy jsou skutečné a popisované příběhy mají reálný základ. Leč fantazie a nadsázka jsou mi zcela vlastní a někdy jsem opravdu hodně tlačil na tužku (tedy klávesnici) a přikresloval, až překresloval. Pokud se tedy budete cítit poškození, věřte, že se nejedná o sprostou pomluvu, ale o mé, možná nevhodné, vyjádření DÍKU za všechny ty poslední srpnové týdny v minulých letech.
 
Neděle
   Čas 9.00 a nejtvrdší jádro naší sešlosti se schází na zimáku, aby ještě před příchodem dětí a jejich rodičů naložilo potřebný materiál na letošní soustředění. Cíl je zcela jasný, utajit nepovolaným pohledům, to co má být našim svěřencům nakládáno postupně celý týden. Hrozí totiž zcela reálné nebezpečí, že po shlédnutí sbírky sportovně mučících nástrojů, by mohli slabší jedinci předstírat chudokrevnost a s příznaky blížící se klinické smrti, se rozprchnout k domovům.
   S příjezdem Zdeňka následuje dlouho očekávané převlékání. Své první modely již poznávají tradiční trička s logem našeho týmu. Jelikož každý z nás, je svým způsobem jeden velký originál, nastává tradiční promenáda, zatahování vystouplých částí těla a zatínání těch méně nápadných. Zkrátka ne každému padne dle jeho představ a velikosti, a proto někoho lze v tu chvíli nazvat švihákem a jiného naopak mužem v pokročilém stádiu těhotenství. Já se dožaduji trika, které bude mít přes celá záda obrovským písmem napsáno: „Síra je Bůh”. Bohužel Zdeněk, a ani nikdo jiný toto provedení neshledává zajímavým, a tak se urážím a mumlám něco o závisti a pomstě.
   V 9.30 je již vše naloženo, připraveno k odjezdu a netušící děti se nám začínají postupně scházet. Dochází k tradičnímu loučícímu ceremoniálu, ale náhle zjišťujeme, že zcela netradičně ještě nedorazil Pepíno. Proto se přenesme ve stejném čase, ale o kousek dál k němu domů, kde přichází jeho partnerka do ložnice: ”Ty dneska nejedeš na to soustředění? Tak já pozvu maminku.”. Tato krátká věta nahání Pepíkovi krev do hlavy, takže začne bezmyšlenkovitě těkat po bytě a než se konečně naskládá do své Hondy, stihne prokopnout dveře na záchod a opařit si ruce vřelou vodou. Pak už se jen zběžně rozloučí a se slovy: “To by si nevěřila, jak se mi tam letos nechce” chvatně mizí.
   Cesta probíhá celkem bez problému až do okamžiku, kdy mi nutkání začne klepat, nebo spíše tlouct na bránu prostaty a vykulené oči jsou tím nejmenším projevem. Nechci se ale stát hned na začátku největším potížistou, a tak se překonávám. Za chvíli jsem zachráněn. Láďa pociťuje žízeň, a protože si při chvatném balení zapoměl vzít svou pravidelnou dávku tekutého chleba, dožaduje se zastavení na první benzínce a nákupu plechovkové první pomoci.
   Jak všichni víme, hokejisté dokážou udělat pěkný „bugr”, a proto se jako místo soustředění hodí spíše odlehlejší kout, který musí být hlavně praktický a nesmí se v něm nacházet příliš mnoho věcí na zničení. Po příjezdu do areálu, který se na příštích sedm dní stává naším domovem, dochází k prvnímu seznamování. Jarda se sportovišti, Pepíno se sličnou slečnou vedoucí a Karel s personálem kuchyně, protože jako starý matador ví, že právě v těchto prostorách se bude rozhodovat o tom, zda letošní soutředění bude uznáno za úspěšné či ne. Já postupně přebírám a rozděluji chatky. Vše probíhá v klidu až do momentu, kdy zjišťuji, že nikdo nechce sdílet společný přechodný domov s Romanem. Bohužel se za ty roky profláklo, že po návratu na chatku z večerního hodnocení upadá v posteli do naprostého bezvědomí, které doprovází zvuky připomínající kácení dřeva. Nakonec vše dobře dopadne a jediní dobráci mezi námi Braňo a Fanda se obětují.
   Odpoledne začíná dlouho očekávaný vstupní test. Jestli se ptáte jak dopadl, odpovídám dobře – všichni přežili, což není zanedbatelný úspěch. Jestli jak se cítili jeho účastníci, tak se ani neptejte. Nabyl jsem přesvědčení, že nohy po doběhu nepokládají za své a z pouhé kratochvíle se dožadují okamžité transplantace plic.
   Máme za sebou zdárně první den zakončený večerkou a nadešel čas výjezdního zasedání delegace kutnohorského hokeje, které odhalí pravé JÁ většiny účastníků. Po mé levé ruce sedí Michal, kterému se mám na doporučení manželky vyhýbat, neboť bych prý mohl z jeho vyprávění velmi rychle zvlčet a dožadovat se podobného manželského standartu. Karlík srší humorem a ve své rozmařilosti vytahuje na světlo světa neuvěřitelné historky, které si prý pro nás šetřil po celý rok. Dozvídáme se tak například….. Bohužel se projevují sklony pro avantgardu v oblasti eroticky, z čehož vyplouvají i do éteru dále nepublikovatelné příhody a pikantnosti.
   S přibývající noční hodinou se společnost pozvolna rozchází. Nikdo nikam nespěchá a po setmělém areálu se trousíme, jak Italové, vracející se z odpolední siesty na pláž.
 
Pondělí
   Noc proběhla celkem v klidu. Jen Láďa si neustále stěžuje, že mu v dřevěném srubu, kde jediným nadstandardním vybavením jsou mezírky mezi prkny, jimiž pozoruje budící se les, byla zima. My obyvatelé VIP zděných chatek s koupelnou, WC, teplou vodou a topením, však děláme, že jeho blekotavému naříkání nerozumíme, neb si nechceme kazit krásné ráno.
   Po snídani vyráží náš provianťák Zdeněk se seznamem potřebných věcí na nákup a hned v první serpentině dává pocítit plynovému pedálu váhu svojí nohy. Jeho vůz pak v příštích cca 18 minutách a 20 sekundách poznává, jak by asi řídil Schumacher, kdyby ho během jízdy postihl epileptický záchvat. Jestli mají auta paměť, tak na tuto jízdu nebohá Mazda až do sešrotování rozhodně nezapomene. A nebude jediná, neboť cestu absolvoval spolu se Zdeňkem i Karel, jehož bledězelená tvář spolu s větším flekem na přední části mikiny hovořila o kvalitě jízdy dosti výmluvně. Zdeněk to pouze komentuje slovy, že rozdíl mezi rychlou a pomalou jízdou je ten, že při první variantě zvracíš po jízdě a při té druhé během celé jízdy. Dost dobře však nevím, proč se při ventilaci svých myšlenek, dívá tak významně na mě?
   Počasí nám vyšlo, den je krásný a vše probíhá jak má. Tréninkový plán plníme pouze na 250%, a tak se divím, proč moji svěřenci o prázdninovém soustředění začínají již polohlasem mluvit jako o „Ruské báze“. Odpoledne, kdy se vespolek všichni plni elánu a nadšení vracíme do tábora, dokonce zaslechnu, že pro své nesmlouvavé vedení a tvrdé metody dostávám přezdívku „Tichonovův syn“. Opravdu nechápu a nevěřícně kroutím hlavou jako udivený Václav Klaus.
   Zbytek dne již nepřináší žádné mimořádnosti, a tak jediným výstřelkem se stává netaktní změna zasedacího pořádku klubovny v podání Ládi. Zabírá centrální místo, a když se ho snažíme přesadit, začíná do okolí svého sezení vypouštět nezaměnitelné aroma, čímž nám připomíná ustupující chobotnici. Hrdina, který by vkročil do „aroma kruhu“ se nenachází, takže k nápravě z pochopitelných důvodů nedojde.
   Dneska jsem vůbec zjistil, že v klubovně sedím docela blbě obklopen samými čuňáky a někdy si až musím zakrývat uši. Stejně mi to však není nic platné, neboť to na mě chrlí ve velkém, takže se mi z toho dělají ruměnce až v místech, kde záda ztrácí své pěkné jméno.
   Předstírám nesnesitelnou bolest hlavy a znechucen a dotčen odpoledním zjištěním nehorázných lží o svých tréninkových metodách odcházím jako první spát. 
 
Úterý  
   Ze svého stavu traumatizovaného krtka jsem se zdárně vyspal, a tak pln sebevědomí prohlašuji, že v mé kategorii se trénuje takovým způsobem, že jakékoliv zlepšení by bylo vlastně krokem zpět. Z rozcvičky se pak většina hochů vrací po čtyřech, protože nejsou schopni udržet stabilitu pouze na dvou končetinách.
   Po snídani provádíme s Jirkou pravidelnou kontrolu úklidu s bodováním chatek a začínáme u ....: “Bože, to je smrad! Ty tvoje boty musíme dát minimálně do dvou igelitek, jinak tady všichni padnete!!!” Nejmenovaný se studem v hlase přiznává, že s tím má mírné potíže. Slovo mírné mi přijde mírné. Ten kluk by mohl z fleku dělat anesteziologa pouhým zutím.
   Po dopoledním tréninku jsme svědky menší operace, kdy Karel s chirurgickou přesností vyjímá jednomu borci z dlaně zadřenou třísku. Pravda, pacient při zákroku asi třikrát omdlévá a čumilové mají oblečení zacákané od krve, ale řezník Karel nakonec dociluje svého a pomocí zhruba dvoucentimetrového střihu (rád bych napsal řezu, ale k dispozici jsou jen nůžky na nehty) vykuchává asi třímilimetrovou třísku. S šitím se však neobtěžuje, a tak je hoch k večeru již bledý jako stěna a poněkud chudokrevný.
   Tento den je vůbec úspěšný, protože odpoledne střílíme s puky a Jenda si dělá další zářez na své medvědobijce. Svou pověst postrachu všech soupeřů rozšiřuje na zbraň hromadného ničení spoluhráčů.
   Večer se Michal snaží nám něco vyprávět, ale Roman mu neustále zdatně sekunduje. Tentokrát však už překročil i hranici slušnosti hokejové sešlosti a je mu udělena důtka s výstrahou. Nejdřív Michal nešetří vulgárními výrazy typu: „Drž hubu a poslouchej!”, „Řekl jsem drž hubu!”, „Řekl sis o to sám.....”. Těmto lidem se všeobecně přezdívá „potížisti” a jsou oblíbeným zpestřením každé normální party. Jejich kvality jsou zjevně někde jinde, ale bohužel se ještě nepřišlo na to kde. Jsou to takoví živí maskoti, a tak se jejich přítomnost nejenom trpí, ale je i vítána.
   Netuším přesně kdo, ale musel to být dobrák od kosti, domluvil na druhý den přátelské střetnutí s dorostem v běžecké štafetě. Zkuste ale něco dělat přátelsky s šestnáctiletými divochy, kteří ponížení trenérů jejich porážkou, berou jako satisfakci za všechna snášená příkoří. Někdo se těší, někdo netěšil, ale jsou i tací, kteří raději fingují zranění, jen aby jejich reputace nedostala vážné trhliny v souboji s o generaci mladšími soupeři. Nezříkám se své zodpovědnosti, proto se dobrovolně hlásím a s ostatními sebevrahy odcházím na půlnoční trénink. Mé staré opotřebované tělo si po celém dni sice žádá relaxaci, ale co naplat, je třeba ukázat, co ještě zbylo v zásobárně sil mého čtyřkřížkového těla.
 
Středa
   Ráno mi Jirka netaktně prozrazuje, že noc co noc bojuje s větrnými mlýny mého chrápání. Nejenže prý nereaguji na mlaskání, pískání, okřikování ani jiné zvukové projevy, ale i plivání do úst, tahání za nohu, píchání do očí, či bití přes genitálie, nemá pražádný efekt.
   Úkol dnešního dopoledne je ale zcela jiný: v tréninku totálně odrovnat dorostence a nám načasovat ideální formu na čas 11.00, kdy začíná všemi očekávaný Souboj Titánů. Pozvolna sleduji, že přátelské vysílení trenérských staříků mladými nadějemi z dorostu se zvrhává v otevřené projevy revolty všech účastníků soustředění. Od nejmenšího přípravkáře až po nejstaršího dorostence nenalézám nikoho, kdo by nám byl ochotný fandit a nepřál si naší potupnou porážku. Dokonce i trenér Roman nevybočuje z normálu a projevuje své sympatie podle hlasu většiny. U něj si to ale vykládám požitím nějakého halucinogenu, který mu pomáhá s odstraněním nervozity a stresu. Z nejmenovaných zdrojů ke mně prosákla informace, že zkouší novou hitovku mládeže, a to lízání žáby, nejlépe ropuchy, kteréžto svojí účinností hravě přebíjí lysohlávky.
   Čas se blíží k jedenácté, atmosféra pozvolna houstne a ve vzduchu je cítit testosteron. Karel nám uděluje poslední takticko-motivační instrukce, čímž se ujímá role našeho trenéra, manažera, maséra, doktora a po závodě i hrobníka. Těsně před startem z nás však padá tíha zodpovědnosti a vládne již uvolněná atmosféra. Nikdo z nás nevěří ve vítězství a naše soustředění spíše upínáme k uhájení co nejsolidnějšího výsledku.
   Start - první z našeho celku vybíhá na cca 250 metrový okruh Pepíno. Do první zatáčky se díky své mužnější postavě dostává o rameno do vedení, pak následuje dlouhý sběh k nejnižšímu místu tábora a po prudké levotočivé zákrutě asi 30m prudkého stoupání, a pak už přichází bonbónek celého okruhu asi 60m táhlého stoupání do cílové rovinky. Je to skvělé, Pepíno přibíhá první a s malým náskokem. Předávka bez závad a do druhého kola vyrážím já. Za sebe mohu pouze říci, že podstatnou část běhu mám poněkud rozmazanou a skutečnosti znám jen z doslechu, protože moje hlava i tělo se soustředí jen na jednu věc, a to NÁDECH a VÝDECH. Ve finálové rovince si definitivně uvědomuji, že nohy přestávají poslouchat hlavu a plíce taky pomalu vypovídají službu. Okamžitě po předávce se nenápadně rozhlížím po lekárničce a uklidňuje mě jedině fakt, že na hranici kómatu nejsem po doběhu jediný. Jak probíhá třetí úsek štafety bohužel nevím, protože přicházím k vědomí až při další předávce, ale stále vedeme a náš náskok se dokonce navyšuje. Fanda jako čtvrtý běžec prokazuje svoji vysokou výkonnost a drtivým sprintem získává pro finišmena Jirku dostatečný náskok. Ten cílovou rovinku v klidu doklusává pozadu a dovršuje naše famózní vítězství. Tím udělal tečku za zostuzením dorostenců a vehnal jim ruměnec studu do tváří. V tu chvíli všichni definitivně zavrhujeme myšlenku sportovního důchodu a s vidinou světlých zítřků odcházíme slavit.
   Diskuse se pak po celý den ubírají pouze jediným směrem. Hovory trenérské části osazenstva se točí kolem vykreslování našeho dnešního výkonu ze všech možných i nemožných pohledů, zatím co pokleslí dorostenci se svým trenérem řeší, kde se stala chyba. Za odměnu jim Jarda ordinuje mimořádný trénink, a tak všichni dorostenci, jako jeden muž absolvují po večerce dalších 30 koleček dnešního okruhu a o půlnoci se odchází znovu mýt.
 
Čtvrtek
   Ráno opilcovo je kruté, ale když vás v 7:30 vzbudí Karlovo zvolání: „Vítej nový dne”, není kam couvnout. Jen Michal odmítá vstát z postele a jeho opuchlé červené oči dávají tušit, že večer se sice vydařil, ale v hlavě po něm bohužel zůstalo jen jedno velké okno, které si odmítá vzpomenout, že ráno začíná rozcvičkou. Situací však urychleně řeší s politickou obratností sobě vlastní. Daří se mu zlomit Jirku, který se při pijáckých soubojích s Láďou a Romanem obrovsky zadlužil a výměnou za zastavené auto, dům a manželku přislíbil vykonání rozcvičky místo Michala.
   Po chutné snídani se naše mysl začíná pomalu přesouvat k odpočinkovému programu dnešního dne. Dopoledne trávíme plněním disciplín v Olympijském turnaji a na 13.hod. přislibujeme zvednutí hraniční závory našeho areálu a výlet do civilizace. Po této informaci se okamžitě vytváří velká fronta do sprch, neboť každý chce svůj vlas upravit do vzhledné pozice a trenéři, co jim vlas dal již věčné sbohem, se snaží upravovat alespoň obočí. Nejzajímavějším zpestřením se jeví Pepínovo zkulturnění, který cítí možnost, vyměnit kamarády za něžné pohlaví. Nejenom že provádí celkovou očistu ve sprše, ale následně ošetřuje svoji pokožku drahým pleťovým mlékem, na obličej aplikuje výtažky z Aloe Vera, zuby protahuje zubní nití, zastřihuje chlupy na prsou i „dole”, stříhá nehty na všech končetinách, obarvuje vlasy, následně je fénuje, tělo ovanuje silným parfémem z dílny Davida Backhama a po zběžném přežehlení svých svršků přenosnou žehličkou se obléká a vyráží na lov...... Zkrátka chlapec je jak ze žurnálu. Ale i na ostatních je poznat, že pravidelný tréninkový režim dává našim tělům potřebný svalový potenciál a u některých se dá hovořit alespoň o částečné proměně v muže v nejlepších letech, za kterým se ohlédne i leckterá krátkozraká „pětatřicítka”.
   Asi po hodině poklidné procházky dorážíme na náměstí nejbližšího města. Po rozchodu naši nejmladší hokejisté skupují všechny ležáky místního hračkářství a starší se rychle vzdalují z našeho dohledu, aby si užili několik pomíjivých chvil bez přísného střežení. Pár jedinců mezi trenéry neodolává a narychlo vysrknou jeden, dva, tři půllitříky, aby ještě před návratem narychlo upravili hodnotu promile v krvi.
   Při zpáteční cestě, před závěrečným stoupáním do tábora, je nejvhodnější čas pro nejoblíbenější soutěž naší olympiády: „Nošení trenérů“. I coby „Tichonovův syn“ uznávám, že pravděpodobnost splnění této disciplíny s některými ze svých kolegů, je asi stejná jako moje šance na úspěch v modelingu a laťku operativně snižuji. I tak to vypadá pro Zdeňkovo družstvo na nepřekonatelnou metu, a tento jinak velmi oblíbený kapitán Suomi bude po zbytek soustředění trpět záchvaty méněcennosti. Vítězem se jako tradičně stává Michal, jehož tělesná konstituce odpovídá mladšímu žákovi a netvoří tak nosičům žádné problémy. Přesto je před slavnostním vyhlášením výsledků, vyzván antidopingovým komisařem Jirkou k odevzdání moči. Následně se přiznává, že kvůli přetrvávajícím bolestem chrupu požil větší množství Tramalu, věrně následované platíčkem Lexaurinu, tudíž jeho výkon byl vylepšen zakázanými preparáty, a to v naší interní soutěži znamená jediné, diskvalifikaci! Michal je následně před všemi pokárán a zdůrazňuji mu, že buď zobou všichni anebo nikdo.
   S příchodem večera máme společný táborák a opékání, po kterém vypuká dlouho očekávané pasování nováčků. Jedná se o tradiční rituál, při kterém již pokřtění účastníci soustředění vybavení hokejkami, bejsbolkami, teleskopickými obušky, vším možnými i nemožným drogistickým zbožím (pěny na holení, spreje, voňavky) a kulinářskými pomůckami (vajíčky, kyselím zelím, lákem od okurek a moukou na zasypání) vytváří uličku, kterou nováčci jednotlivě prochází. Závěr celého ceremoniálu obstarává guru Karel, který svým puk-razítkem stvrzuje křest. Největší aktivita všech zúčastněných se tradičně soustřeďuje především na nováčky v trenérských řadách. Jejich průchod rozvášněným kordonem pak nápadně připomíná dění 17.listopadu 1989 na Národní třídě. I následky jsou obdobné, a tak není nouze o boule, škrábance, zlomeniny, oslepnutí a doživotní traumata.
   Po takovém krásném dni je večerní zasedání ideální okamžik na řešení oddílových věcí. První si bere slovo Zdeněk, jehož dvacetiminutový monolog je neustále přerušován žadateli o podpis trenéra, který jediný nebyl nikdy donesen. Pak přebírá na chvíli řeč Jirka a přednáší krátkou přednášku na téma: „Lobismus a korupce v mládežnickém hokeji ”. Jestliže se všichni dokážeme téměř na všem shodnout, vždy máme přesto jednoho oponenta - Romana. Alkohol a únava však nakonec otupují všechny možné argumenty i naše smysli a s obtížemi, které působí počínající otrava, jdeme spát.
 
Pátek
   S heslem dnešního dne: “Nepropásni svojí šanci stát se hokejistou” a pajdajícím torzem své kategorie vyrážím na ranní rozcvičku do blízkého lesíka. Po snídani následuje tradiční tréninková rutina, která je narušena až nepovoleným příjezdem Ilky. Po zbytek dne pak pozoruji proměnu hokejové bandy v seriozní klub gentlemanů, kterou dokáže způsobit přítomnost něžného pohlaví a z největších péčkařů se náhle stávají slušňáci dle Gutha Jarkovského. Nohejbal, jenž je jakousi „poslední štací” postarších týpků, kteří ani se čtyřmi křížky na krku nechtějí odložit sportovní nádobíčko do zapomenutého rohu garáže či sklepa, pak prostorem pro demonstrování svého mládí a schopností. Zřetelně pozoruji, jak Jirkovi padají koutky až pod bradu, při představě, že by se mnou měl zase hrát a prohrát. Přiznávám, že je to poslední roky velký sportovní zážitek i pro silné nátury. Takže musím shlédnout divadelní etudu Michala, kdy se vlní jak břišní tanečnice, řka že cítí ukrutnou bolest zad. Následně Fanda zkouší evergreen s nateklým kolenem a že víc jak jeden zápas nedá, ke kterému se ochotně přidává i Jarda, jehož organizmus považuji za malé perpetum mobile. Nikomu to stejně nevěřím, ale dobrá, jste proti mé účasti a respektuji to. Budu tedy pouze nestranným komentátorem.
   Hráči se následně přesunují k nohejbalovému kurtu, aby předvedli své dovednosti a vypracovaná těla. Ukazuje se, že někdo má na kopačkách natento... a někomu je shůry dáno a na co sáhne, to mu jde. Hráči na obou stranách kurtu beze zbytku předvádějí, proč je jejich pozice na světovém žebříčku taková, jaká je. Srdce Ilky nad tou nádherou plesá a její oko nezůstává suché. Podle sebe vím, jak se po čtyřicítce tělo těžko srovnává s fyzickou námahou, a tak obdivuji své bývalé spoluhráče, kteří ač ve věku kdy už se prakticky připravují na smrt, stále působí svěže. U pár z nich mě napadá jediné slovo “Dopink”. Co ovšem zprvu nechápu, je proč Zdeněk odchází do chatičky dřív než jeho spoluhráči, protože jeden kompaktní tým by se měl také kompaktně převlékat. Po našem příchodu na ubykaci ale prozírám. Ze sprchy se linou zvuky, v tak nečekaně vysoké tónině, že mám obavy, jestli si někdo něco nepřiskřípl. Z hovoru nakonec chápu, že Zdeněk se nechal Karlem před mačem potřít jakousi zázračnou emulzí, která ho měla nabudit k lepšímu výkonu na hřišti, protože ani on se nechtěl před Ilkou zahanbit. Bohužel nástup účinku onoho elixíru se projevil až v samotném závěru, takže top forma potkala výše zmiňovaného hráče až ve sprše.
   Je po večerce a sezení u krbu blaženě ubíhá. Jen Roman již nevydrží přetvářku, odhazuje slušňáckou masku a začíná večer zpestřovat soutěžemi z nemravných pionýrských táborů, kde byl zjevně vedoucím. Jelenům, přestože nejsou puritáni, padá čelist a v tu chvíli ztrácejí poslední zbytek naivních myšlenek na romantický večer a odcházejí s ostatními slabšími jedinci do svých přechodných pelíšků. U ohně tak zůstává poslední pětice statečných. Nebudu je raději jmenovat (kromě autora článku, který je bohužel znám), neboť debata se zvrhává na pikantní vzpomínky ze života zúčastněných v době před téměř dvaceti a více lety.
 
Sobota
   Nástup na poslední rozcvičku. Kluci se na konci týdenního drilu sotva belhají a vypadají jak chudáci po odběru většího množství krve. Po dlouhé noci a krátkém spánku potřebuje Michal očividně roztáhnout plíce cigárkem, aby si následně nasadit dvě kontaktní čočky do jednoho oka. Tuto drobnou epizodu pak bere jako důvod k sabotování další rozcvičky.
   U snídaně nám Ilka zasazuje ránu, kterou mnozí nezpracují do konce soustředění. Prozrazuje, že naše hra na slušné a hodné trenéry ji sice pobavila, ale byla zcela zbytečná, protože ona již poznala naši skutečnou tvář a identitu. Ve stylu Jamese Bonda a majora Zemana přijela inkognito již v úterý a maskována ve vysoké trávě jak bojovník Vietcongu, sledovala přes plot dění v táboře. To vše by se dalo ještě omluvit a pochopit mateřským citem, ale po lživých a pomlouvačných glosách, že jsem já byl na děti sprostý, tvrdý a křičel, se zvedám ze židle a odcházím. Ve dveřích ještě pronesu slova Egypťana Sinuheta: „Pravda je jako nůž v rukou dítěte a dříve či později se obrátí proti tomu, kdo ji drží“. Na chatce pak rychle probírám „Cibulkovi seznamy“ a hledám agentku s krycím jménem „Fanynka“.
   Odpoledne se rozhodujeme rozšířit památeční fotogalerii soustředění o několik nových společných snímků. Úkol to rozhodně není jednoduchý, neboť některé tváře můžete fotit z jakékoliv strany, či v jakékoliv pozici, a stejně budou stále vypadat jako na útěku z léčebny v Havlíčkově Brodě. Přání co nejkvalitnější fotografie nakonec slibuje naplnit Zdeněk, s tím že má nejdražší foťák. Mám k tomu osobní výhrady, že to je jako prohlásit Karla Gotta největším odborníkem na astronomii jen proto, že je největší hvězda. Přidává se i Braňo, který mu dokonce sděluje, že jestli ho ještě jednou vyfotí v nějaké jiné pozici než sportovní (naposledy byl zachycen momentkou zrovna v okamžiku, když kontroloval sklizeň ve svém nose), bude nucen navštívit nemocnici s lehce poraněným obličejem.
   Celá akce nakonec probíhá překvapivě bez problému až do okamžiku, kdy chceme vytvořit společné foto všech trenérů a zjišťujeme, že nám chybí Michal a není k nalezení. Zlý jazykové tvrdí, že příčinou neúčasti je mimořádný trénink jeho „Sborné“ na poslední olympijskou disciplínu: „Hokejový biatlon“, aby mohl při slavnostním vyhlášení převzít ocenění nejvyšší. Vysvětlení je však zcela prozaické, odešel meditovat s novinami v podpaždí na WC. Donutit ho, aby svou hodinovou seanci zkrátil, v silách organizátorů není, a tak žádáme o spojení přes telemost, kdy vzniká umělecký snímek: „Trenéři před kadiokénkem“, se spokojeným výrazem Michala.
   Závěrečný večírek neboli „Závěrečná”, je takové sympatické shrnutí dosažených výsledků a rozdělení cen šikovným jednotlivcům. Po předání památeční medaile poslednímu účastníkovi, přichází na řadu všeobecné veselení, které tvrdě přeruší až nástup na noční bojovku. Princip celé akce je zcela jednoduchý. Děti jsou zavedeny hluboko do lesa a jednotlivě vypouštěni s úkolem navrátit se nejpozději na snídani do tábora. Cesta je však komplikována nejen všeobecnou tmou, ale především pak strašícími trenéry. Je až s podivem jak málo stačí k proměně seriozního muže středních let ve smyslu zbaveného pubescenta. Dokonale připravení a krásně „vystajlovaní“ se rozprchnou po lese a návrat dětí zpestřují hlasitými výkřiky, mručením a vrčením. Braňo si nasazuje masku „Zombi“, Jarda „Hejkala“, Láďa „Smrťáka“ a Fanda kostým „Drákuly“. Když ovšem zaslechnu zvuk motorové pily a spatřím Romana s jekotem a vřískotem pobíhat po lese jak v „Texaském masakru“, začínám hledat v mobilu číslo na doktora Chocholouška. Mnohým se při oné vzpomínce ještě stále staví bradavky hrůzou, ale ve zkratce mohu říct, stali jsme se svědky mnoha obdivuhodných výkonů. Namátkou jen vybírám: hlasité zahánění strachu zpěvem, intezivní volání maminky a vyhrožování do prázdné tmy “Všechny vás vidím”.
   Po návratu do tábora přepočítáváme stavy dětí, a protože jsme v normě povolených ztrát, následuje rutijní program-večerní hygiena, převlékání, ukládání a večerka. Po krátké smysluplné diskusi na klubovně se vydávám na obchůzku areálu a kontrolu nočního klidu. V chatce dorostenců je však stále živo, a tak nechtíc, s uchem na dveřích, slyším probíhající inspirativní diskusi, při které většina osazenstva prokazuje znalosti na úrovni, za kterou by se nemusel stydět ani doktor Uzel. S klidem v duši odcházím. Nikdo po dnešku nekoktá a všichni se projevují zcela normálně, což mohu prohlásit i o trenérech.
 
Neděle
   Poslední budíček. Všichni si pořádně oddechují, neboť to znamená konec letního tréninkového drilu. Teď jen sbalit věci, uklidit chatky a areál, naposledy posnídat a vydat se na cestu domů. Jak lehce se to řekne, ale těžko vykoná. Extrémní doba si však žádá extrémní činy, a tak vzhůru do toho.
   První nemilé překvapení (a nezůstane dnes pouze u jednoho) nastává, když zásobovací agentura „Zdeněk“, začne u snídaně vybírat své týdenní pohledávky. Jakmile to na mě vychrlí, přestává mi chutnat a nevěřím svým uším. Zkoumám jeho tvář rentgenovým pohledem a snažím se z ní vyčíst, jak moc to myslí vážně a jak moc blafuje. Výběrčí je však zcela nekompromisní a nepřipouští žádné obstrukce. Nedělám problémy a platím, ale Zdeňkův zlatavý mok se v mé pivografii stává jistě nejdražším.
   Blíží se půl devátá, téměř vše je zbaleno, chatky předány, škody zamaskovány, nebo opraveny a nálada mnohých roste do nebeských výšin. S příbývajícím časem však poznáváme, že radost je předčasná. Avtobusu net. Těmto stavům, kdy člověk nemůže předvídat a nepředpokládá, že by se taková věc mohla přihodit, se říká: „Zásah vyšší moci“, ale v našem případě se spíše jedná o ukázku podnikání po česku. Inu co, dopravní firma na naší objednávku nějak pozapomněla a nejbližší autobus se jim vrací z Chorvatska, tak musíme počkat.
   Zrovna když jsme měli podle původního itineráře vystupovat doma z autobusu, přišel tedy čas na moji mimořádnou rozlučkovou řeč a krátké zhodnocení tréninkového kempu. Po několika hodinách mají z mého proslovu některé děti zjevně hlavu do jehlanu a začínají projevovat známky nepříčetnosti. Soustředím tedy svou neúnavnou rétoriku k trenérům, protože ani toto soustředění jsme neusnuli tak zcela na vavřínech svých mladistvých sportovních úspěchů a pravidelnými tréninky se snažili udržet naše relativně mladá, v některých místech silná a u mizivého množství i vytrénovaná těla v alespoň částečné kondici.
   Nakonec vše dopadá dobře, autobus přijíždí po obědě a my se vydáváme na cestu zpět. Všichni jsou unavení, někteří trochu potlučení, ale přesto mnozí tvrdí, že se celá akce náramně vydařila a příští rok jedou zase. A to i přesto, že někteří z finančních důvodů musejí ze zimáku domů stopem, jiní se zas ihned po návratu hlásí na léčení ze závislostí a další do vypravěčského kroužku...
 
 
 
KDE DOMOV MŮJ
   Vím, že jsem se nějaký čas odmlčel, protože mi do toho přišly důležitější věci na práci (prostě jsem si užíval dovolené), ale třeba jste o to natěšenější na nový článek, protože oddalovaná rozkoš chutná lépe. No, každý den ale není posvícení, a tak to dnes poněkud „odrbu“.
   Jak již jsem napsal, byl jsem na dovolené u moře. Moc jsem se těšil, počasí vyšlo, moře bylo skvělé, Barunka šťastná, každý den jsme cestovali a poznávali krásy této zeměpisné šířky i délky. Všechno bylo tak jak má, a přestože jsme duší tuláci, ke konci jsme se už všichni těšili domů.
   Pro kvalitu života je důležitá nejen konfigurace věcí uvnitř bytu či domu, luxusní dálnice, či neskutečné přírodní bohatství. Vím, že to zní pateticky, ale doma, domov to jsou pro mě ti nejbližší, příbuzní a přátelé. Narodil jsem se tu, vyrůstal, zamiloval atd... Jsem rád, že žiji zrovna tady, neměnil bych a doufám, že to tak vydrží. Můžeme jistě přiřadit mnohým jevům a tendencím v naší společnosti záporná znaménka, protože je vždy co zlepšovat. Přesto, kdo žije v České republice, neprohloupil! Má to základní pro kvalitní život: klid, mír a svobodu (hrozný klišé, ale neznám výstižnější slova). Což v mém vidění světa neznamená, dělat si co chci – to je anarchie, ale mít možnost dostatečného výběru.
P.S. A slibuji, že příště již hokejově
 
 
 
ANTIREKLAMA
   Pootevřel jsem svůj foto archív a dovolte mi, abych Vám nabídl k zhlédnutí amatérský pokus, který z pohledu marketingového odborníka naplňuje skutkovou podstatu „antireklamy“, jako malou pozvánku na letošní soustředění.
   Když tady teď píšu tyhle řádky a sleduji tu malou historickou exkursi, uvědomuji si, že trénovat mladé Sršně mi umožňovalo a stále umožňuje potkávat se s lidmi, pro které ten žlutočerný dres neznamená jen rozlišovací oblečení, ale hlavně jeden společný TÝM!!!
   Děkuji.
 
 
 
 
FYZICKÉ PŘEDPOKLADY
   nebo chcete-li laicky fyzička, pomáhají sportovci být rychlejší, silnější, vytrvalejší zkrátka jsou to ty nejvíce hmatatelné a především změřitelné ukazatele.
   Pojďme si pro zajímavost v krátkosti shrnout, jaké jsou nezbytné fyzické předpoklady pro sportovní výkonnost na základě zdrojů z odborné literatury zabývající se danou problematikou s ohledem na náš konkrétní sport, tedy hokej.
Výška, váha
V některých sportech se považují jako podstatný předpoklad úspěchu a mnohdy bývají i limitujícím faktorem (basketbal, volejbal, gymnastika), v jiných sportech nejsou však tolik rozhodující (golf, tenis, fotbal). Ve vrcholovém hokeji je jejich důležitost v posledních letech stále vzrůstající, což pro milovníky technických hráčů není dobrá zpráva, protože i menší hráč může být rychlejší a šikovnější s pukem.
Rychlost
Existuje několik druhů rychlosti, zahraniční literatura uvádí nejčastěji dvě, speed a qickness. První, nazýváme lokomoční rychlostí a můžeme si jí představit jako pohyb sprintera přímým směrem. Druhá označuje spíše "hbitost" tj. rychlost prvních tří kroků, které jsou důležité pro mnohé kolektivní sporty. Rychlost bruslení v přímém směru (absolutní rychlost) vidíme na první pohled. Hbitost je něco, co nazýváme hokejem na malém prostoru, první tři odrazy, rychlé obraty. Hbitý hráč nemusí být vždy také ten absolutně nejrychlejší.
Síla
Silových schopností je rovněž celá řada, uveďme si tedy jen dvě nejzákladnější, popisované jako strenght a power. První je schopností svalů překonávat odpor, například zvedání činky a druhá je schopnost vynaložit maximální sílu v co nejkratším čase. Zní to krkolomně, ale představuje např. hod oštěpem, kop do míče, nebo hokejovou střelbu. Pro zcela názorný příklad si všimněte, že Láďa zvedne na činkách víc jak Ondra, přesto je jeho hokejová střelba podstatně slabší. Je tedy nepochybné, že k nejdůležitějším parametrům u většiny sportů patří schopnost koordinovat obě tyto složky, aby byly v co největší rovnováze.
Pohyblivost
Tuto schopnost si můžeme představit dvěma způsoby. První je schopnost rychle měnit směr pohybu, například sprinter, který je rychlý v běhu vpřed, nemusí být stejně dobrý v pohyblivosti. Druhou složkou pohyblivosti je schopnost rychle měnit polohu těla a udržovat rovnováhu. K čemu je hokejistovi nebo fotbalistovi rychlost, když ztrácí rovnováhu při rychlé změně směru a padá.
Pružnost
Zjednodušeně řečeno se jedná o dobrý kloubní rozsah. Tato schopnost je výhodná u většiny sportů a u některých je přímo nezbytná. Hokejový brankař nebo gymnasta ji musí mít každopádně na velmi vysoké úrovni. U některých sportů se může mylně zdát nedůležitá, ale napomáhá k uvolněnému pohybu, což je velice důležité a působí též jako prevence zranění.
Obratnost
O obratnosti se dá říci, že je klíčem k úspěchu ve většině disciplín. Různé sporty vyžadují učení nových pohybů, a pro jejich zvládnutí využíváme odlišné druhy obratnosti.
Koordinace
Spolupráce několika svalových skupin najednou je základní dovedností mnoha sportů. Tenisté, nebo basketbalisté potřebují k úspěchu koordinaci nazývanou "oko-ruka". U fotbalu je zase nezbytná koordinace "oko-noha". No a dobrý hokejista potřebuje mít výborně zvládnutou koordinaci „oko-ruka-noha“. Většina trenérů ví, že někteří hráči umí bruslit velmi rychle, ale dáte-li jim do ruky hokejku, na led puk a do cesty pár kuželů nebo soupeře, je najednou všechno jinak. Jejich mozek neudrží krok s jejich nohama.
Vytrvalost 
Někdy se také používá výraz aerobic fitness, jde o schopnost organizmu přijímat, přenášet a využívat kyslík. U funkčních sportů, jako jsou cyklistika, běh na lyžích, plavání je vytrvalost přímo nezbytným požadavkem. Kateřina Neumanová často využívala v přípravě "kyslíkový stan" s nižším tlakem vzduchu, který simuluje vysokohorské prostředí. Ošálí tím organizmus, který produkuje větší množství hemoglobinu a krev tím lépe hospodaří s kyslíkem. Naštěstí hokej není vytrvalostním sportem.
Zrak
Profesionální pálkaři v baseballu, hráči basketbalu, stolní tenisté, mají prokazatelně lepší zrak než průměrná populace. Je popsáno pět měřitelných kategorií souvisejících s kvalitou zraku - ostrost vidění, kontrastní citlivost, periferní vidění, prostorové vidění a sledování cíle. O nutnosti kvalit tohoto lidského orgánu pro tak rychlý sport jako je hokej se nemusíme dalekosáhle přesvědčovat.
Pátý element
Tajemná energie, která vznikla v čase, kdy byl vesmír starý 10-35 sekund. Teď ale vážně. Pokud někdo chce a má výstroj, jako ty největší hokejové hvězdy, trénuje stejně jako oni a ve srovnatelných podmínkách, nebuďme proto ještě přesvědčení, že bude hrát hokej jako oni. Je možné, že se přes všechno vynaložené úsilí úspěchu stejně nikdy nedočká a neprosadí se. Jsou tu ty nezměřitelné elementární faktory jako vůle, chuť, nasazení, bojovnost, herní cit a přehled – zkrátka chemie mozku.
 
 
 
TEORIE GRAVITACE
   Moje teorie gravitace je v podstatě taková, že i v kuchyni dochází k zakřivení časoprostoru. Jak víme díky Einsteinovi a jeho obecné teorii relativity, hmotné objekty zakřivují časoprostor kolem sebe. Ty malé nepatrně, ty velké výrazněji. Například paprsky světla letící ze vzdálených koutů galaxie k Zemi těsně kolem Slunce, jsou jeho gravitací ohnuty ve své dráze.
   V kuchyni však dochází k úplně stejnému zakřivení prostoročasu, jako v právě popsaném případě. Tvrdím to na základě četných vlastních pozorování. Pohybuji se třeba jen tak nezávazně rovnoměrným přímočarým pohybem a najednou v určitém bodě své trajektorie cítím, jak mě nějaká mocná fyzikální síla začíná celého ohýbat, přitahovat jiným směrem, jak zvedá mou horní končetinu, a jak mi na ní zakřivuje prsty, aniž bych to mohl zastavit... A pak prostě ty dveře od ledničky otevřu a podívám se, jestli v ní není něco dobrého k zakousnutí.
   Moje Martina pojmenovala tuto zatím neznámou fyzikální veličinu „nenažranost“.
 
 
 
STÁTNÍ MATURITY
   Omlouvám se za zcela nehokejový příspěvek, ale vyslechl jsem (bohužel) předvolební diskusi našich politiků a jsem z toho takový celý vnitřně nabručený, že snad jedině vypsat se z toho mi pomůže. Vím, že pohled, který zde budu prezentovat, není zcela „in“, ale pro ty kdo budou mít po jeho přečtení na jazyku nějaký peprný vzkaz, mám upozornění: „Je 20 let po revoluci a snad už se nemusíme bát za své názory“.
   Tak prý se nám státní maturita zase možná odloží!!! Nebo aspoň i na tento příslib lákají strany voliče na svou stranu. To je fakt strašný, jak tady nikdo nemá odvahu něco užitečného prosadit. Bojíme se pohledu do ošklivé tváře reality a myslíme si, že když to ještě trošku oddálíme, nebude to tak bolet. Ale bude! Státní maturity už tu měly být dávno, abychom věděli, kde se dobře učí a kde ne. Aby maturita zase byla skutečným středním stupněm vzdělání, a ne jakousi vylepšenou formou toho základního. Jenomže to bychom nesměli žít v Česku, kde se blbosti zavádějí jak na běžícím pásu, zato správné reformy se odkládají až na jindy, až bude politická vůle, až budou lepší podmínky, až nebude před volbami, až až...
 
 
 
DOROSTENCI V TELEVIZI
  V posledních dnech vyslyšel generální manager našich mládežníků Zdeněk Jelínek mnohaleté volání hráčů a fanoušků a podařilo se mu domluvit s americkou televizní společností CSN na přímých přenosech utkání Sršních dorostenců. Současná smlouva platí pouze pro sezónu 2010/2011, i když Američané projevili vehementní zájem o získání práv na vysílání mistrovských utkání našich dorostenců i v sezónách následujících. Zde se jeví zatím jako jediný problém časový posun, kdy v době našich zápasů se za „velkou louží“ spí. Jak nás, ale Američané neustále přesvědčují, zájemci o kvalitní podívanou si rádi přivstanou, aby viděli hokej příštích generací. Na detaily jsme se zeptali tiskového mluvčího týmu Jiřího Tvrdíka, který tuto skutečnost potvrdil: "Nepřekvapuje nás to, o zájmu médií víme již delší dobu a nebráníme se mu. Jen nás mrzí postoj českého mediálního prostředí, se kterým jsme nenašli společnou řeč, a tak místo kvalitních hokejových zápasů Sršňů budete i nadále sledovat v sobotu v podvečer nekonečné seriály a diskuse našich politiků, zatímco v USA si budou vychutnávat fanoušci naše zápasy." Vedení kutnohorského týmu má na základě smlouvy garantované zlevněné satelitní karty, které umožní příjem TV CSN v České republice. Jakmile budou k dispozici, okamžitě budou distribuovány široké veřejnosti.
 
 
 
LETNÍ ČAS
  Jsem zvědavý, jak dlouho ještě budeme pořád přecvakávat na ten tzv. "letní" čas“? Všichni už roky říkají, že dnes je to k ničemu a úspory jsou zanedbatelné. Ale pořád se toho nábožně držíme, pořád si tím necháme deptat mozky. Já osobně mám biorytmus díky „nočním“ rozhozený tak, že se srovná až … mi to už bude jedno. Přesto jsem přesvědčený, že nejkvalitnější zákony jsou ty přírodní, a tak volám. Hej, Bruseli, udělej s tím něco! K čemu tyto neustálé změny? Kdo má furt kroutit rafičkami hodin?
  Nejspíš ale budu muset odletět na vlastní planetu. Tam si nechám platit normální čas a zruším vše ostatní, co mě tady na Zemi štve.
 
 
 
VÝJIMEČNÉ ŽENY MEZI NÁMI
  Sportovní bůh nám přeje. Vzdávám hold Martině Sáblíkové, už teď je legendou. Přestože naznačovala po úspěchu na olympijských hrách předčasné ukončení letošní sezóny, pokračuje dál a na zlaté vlně. Většina z nás zná ty příběhy, kdy Martina jde na trénink a odhazuje si na rybníku nejprve sníh, aby trénink mohl začít. Její soupeřky měly většinou podmínky lepší, a možná právě proto, je dnes nejlepší na světě. Musela mít větší odhodlání, touhu a obětovat víc než ostatní, aby svůj sport mohla vůbec dělat. A tak jen doufám, že příběh této pracovité dívky neskončí jako kariéra jejího předchůdce s olympijským zlatem na krku – Aleše Valenty, protože kdo dnes ví, co je to „trojné salto s pěti vruty“.
  Abych ale neuzavíral tento příspěvek pesimisticky, nedá mi to nezmínit naší další zlatou olympioničku, a taktéž držitelku světového rekordu Barboru Špotákovou. Vzpomínka na její vítězství v deštivém Pekingu posledním pokusem ve mně ještě dnes vyvolává silné emoce. A její životní příběh je také zajímavý a poučný, i když zcela jiný. S atletikou začínala pod vedením své matky, učitelky tělocviku v Jablonci a sama toto období považuje za nesmírně důležité: „Nikam se to nehnalo, ani se nic nepokazilo, získala jsem dobrý všesportovní základ“. Přechod do pražského sportovního střediska přišel ve složitém období bezstarostné puberty a přinesl sebou hodně divoké období večírků a flámů, kdy nebrala atletiku moc vážně. K oštěpu se dostala až v jednadvaceti letech, a jak sama říká: „A to už jsem byla vybouřená“. Pak už jen poctivá práce, dřina ale i úspěchy…
  Takové my Češi máme skvělé ženy! Jako národ či stát si můžeme gratulovat, že se jednou za čas mezi námi urodí takové talenty a bojovnice. Zkrátka tato země dává světu výjimečné ženy. A věřte, že vím, o čem mluvím (píšu), vždyť mám doma taky Martinu S. a Barboru S.
 
 
 
JAK JSEM ŠEL DO SEBE
  Poslechl jsem jednoduchou radu, kterou jsem našel v jednom článku v časopise a konečně jsem našel klid v duši. Stálo v něm: "Způsob jak dosáhnout vnitřní mír spočívá v tom, že dokončíte úplně všechno, co jste začali...“
  Tak jsem se včera doma rozhlédl okolo sebe po tom, co jsem začal a v půlce opustil. Než jsem vyrazil na kutě (v mém případě bidlo), jsem dopil lahvinku červeného, potom dorazil zbytek večeře v hrnci na sporáku a dokonce i ten rozdělaný pytlík chipsů jsem neponechal svému osudu.
  Nedovedete si ani představit, jak mi bylo fajn a v duchu jsem blahořečil feng-šuej (čínské učení o harmonii lidského života). Jen někde zdáli, jako bych slyšel Zdeňka: „Sirotku ty jsi zase ztloustnul!!!“
 
 
 

A ZASE TI TRENÉŘI

  Mistrovské soutěže jsou dohrány, zbývá pár turnajů a máme po sezóně. Měli bychom se soustředit na to, co vše se událo a samozřejmě to zhodnotit, ale zároveň již myslet na to jak dál. Ano, tato doba je plná jednání o tom, co bude a jak bude. A ani já se tomuto koloběhu nevyhnu, což mě nutí k zamyšlení nad trenéry z trochu jiného pohledu, o kterém se raději nahlas moc nemluví. Předesílám, že si na příští sezónu nenárokuji bezpodmínečně místo trenéra dorostu, o čemž jsem již informoval i vedení našeho oddílu, protože Sirotek nemusí nutně trénovat Síru.
  Přítomnost rodiče trenéra, nebo vedoucího mužstva na střídačce, ať se nám to líbí, nebo ne, je běžná praxe většiny mládežnických oddílů, a to i špičkových. Současné nastavení podmínek v mnoha oddílech bohužel ani jiné řešení nenabízí. Vztah oddílových bossů ke svým trenérům a forma jejich ohodnocení budiž vizitkou každého oddílu a o tom našem se v tomto směru raději více rozepisovat nebudu. Činností tak časově náročných s nulovým, nebo minimálním ohodnocením není mnoho, a tak se nedivte tátům, že se chtějí věnovat aspoň svým potomkům. Z vlastní zkušenosti vím co to je, když trénujete jinou kategorii, než kde hraje vaše dítě. V podstatě se nevidíte a neustále se míjíte. Když trénujete, on se učí, nebo si užívá svého volna a obráceně. Když vy jedete o víkendu na zápas do horoucích pekel, on hraje doma, nebo jede úplně jinam. Proto, když vidím za sezónu tak tři synovi zápasy, považuji to za úspěch.
  Vše záleží podle mého názoru na povaze trenéra-rodiče, protože každý jsme jiný. Znal jsem chlapy, kteří svým potomkům v týmu evidentně ulehčovali a zvýhodňovali je, ale naopak i takové, kteří svým dětem nakládali vždy víc než ostatním a v hodnocení byli vždy kritičtější.
  Rodič-trenér má většinou pro takový tým větší ochotu obětovat svůj čas, dává práci víc srdce a vůle pracovat i v nelehkých podmínkách. Přináší ovšem i riziko zvýhodnění svého syna, čemuž se málokdo ubrání. Naprosto souhlasím s názory, že umetání cestičky a zvýhodňování vlastního dítěte je pro mnohé skutečně zabiják a medvědí služba, protože zvládnout ztrátu výhod, plynoucích z táty na střídačce, se některým nemusí vůbec podařit.
  Naproti tomu nezávislý trenér, který své dítě v kolektivu nemá, vidí na prvním místě projev týmu a jednotlivci a jednotlivé vazby vnímá většinou s odstupem, což je velké pozitivum jeho postavení.
  Sám za sebe nedokážu kromě zmínění výhod a nevýhod jednotlivých variant říct, která je lepší, či horší. Vše je o lidech a typech povah, se kterými přijdeme do styku. Jak jistě mnozí víte, nejlepší trenéři jsou z přesvědčení, a to mohu v tomto případě výjimečně garantovat. Proto bych všem jen popřál, aby se potkávali pokud možno co nejčastěji pouze s lidmi na svém místě.
  Přesto je nutné na závěr napsat, že nebýt rodičů trenérů, v mnoha oddílech by vůbec nemohla existovat práce s mládeží, a to platí v podstatě pro všechna sportovní odvětví.
 
 
 
HUSTÝ DŮVOD PROČ ZHUBNOUT
  Často si alibisticky říkám: „Proč mám hubnout, proč se trápit?“ Jídlo je přeci tak prima! A to nezdravé nejvíc chutná, že? Co na tom, že vypadám jak nafukovací hroch, vždyť: „Wo tso de!“
  No, ale dnes jsem se dočetl, že může jít o hodně:
1. štíhlí lidé prý mají až o 5% vyšší platy
2. obezita patří k častým příčinám neplodnosti
  Tak to už je konečně důvod - být bohatý a plodný!!!
 
 
 
BRANKAŘI
  Jedna z největších změn v hokeji za poslední období se týká pozice brankáře. Brankáři bývali ti, kteří neradi bruslili a nezapojovali se moc do hry. Ta doba skončila. Kvalita hry brankářů se zvýšila, zejména proto, že hráči jsou už od dětství speciálně připravováni na tento post. Mezi dovednosti, které zajímají trenéry především, patří bruslařské schopnosti, rychlost, pružnost, schopnost rychle padat a vstávat. Elitní brankáři vynikají v koordinaci oko-ruka a oko-noha.
  Brankáři musí bravurně ovládat speciální gólmanské bruslení rychle vpřed, vzad a do strany, což je alfou a omegou jejich výkonu. Efektní semafor lapačkou je divácky žádaným a oceňovaným zákrokem, ale hbité přesouvání v brance, rychlé vybruslení a zmenšení střeleckého úhlu je mnohem zásadnější pro výkon gólmana. No a když ještě zvládnou zabalit vystřelený puk, aby se od nich neodrážel, pak je vyhráno.
  O tom, že se jedná o výjimečný post v týmu není potřeba rozsáhle diskutovat, což dokládá i rozdílné postavení a vztah trenérů k těmto hráčům. Psychická náročnost na brankaře je s hráčem nesrovnatelná, protože se s napětím zápasu a každým krizovým momentem musí vyrovnat sami, bez možnosti odreagování a chvilky odpočinku na střídačce. Proto pouze pokud se naučí tento stres zvládat a udrží koncentraci mohou být úspěšní.
  Fyzická náročnost se často zlehčuje, poukazováním na to, že v brance pouze stojí. Ale jen ten kdo si někdy vyzkoušel (jako třeba u nás Martin) deset minut intenzivní brankařské zátěže – od tyčky k tyčce, nahoru dolu, dokáže posoudit, o jakou dřinu někdy jde.
  V neposlední řadě je důležitou vlastností brankáře odvaha a schopnost dobře snášet bolest. Často s nadsázkou říkám, že do brány si může stoupnout jenom blázen, ale pokud by byl hokej bezbolestný jako šachy, ztratil by svůj charakter. Sport bez bolesti je jako pantomima. Má-li výchovně působit, pak k tomu přísluší také přemáhání bolesti a zvládání výjimečných situací.
  Přeji Všem brankařům co nejvíce z uvedených schopností a vlastností, kvalitní spoluhráče v poli a kus štěstí, které k dobrému gólmanovi neodmyslitelně patří.
 
 
 
SYNDROM VYHOŘENÍ
  Dnes si kousnu do kyselého jablka. Téma vyhoření, ztráty motivace a formy není příjemné, ale ke sportu každopádně patří. Psychickou pohodu a svěžest hráče v zápase viditelně prozrazuje jeho zaujetí, iniciativa a sebedůvěra. Zjevný pokles a ztráta těchto příznaků se označuje jako "syndrom vyhoření".
  Výsledkem většiny soupeření bývá obrovská radost na jedné straně a na té druhé samozřejmě slzy a zklamání. Emoce jsou neodmyslitelnou součástí jakéhokoliv sportu a pro úspěch a seberealizaci každý sportovec podstupuje tu celoroční dřinu, znovu a znovu ve víře, že třeba tentokrát to vyjde.
  Příčiny vyhoření jsou přepětí, dlouhodobá monotónní zátěž jak tréninková, tak i zápasová, ale i nedostatek naděje na dosažení očekávaného cíle. Důsledkem je pokles herní i tréninkové iniciativy a kreativity. Ztráta zájmu a radosti, zklamání z neúspěchu, hořkost z nedocenění jsou prvotní signály tohoto jevu. Nepřichází-li delší dobu vytoužený cíl, zážitky marnosti blokují výkonový motiv a potřebné zaujetí.
  Jeden z těch opravdu nepříjemných okamžiků je, když hráči nastupují do utkání s myšlenkou: „Tak kolik to dneska dostaneme“, nebo pohled na trenéra, který přestal svým svěřencům věřit.
  Návodů jak si poradit s touto situací je několik, ale většinou se shodují ve snaze nalézt nový impuls, změnu, která odlehčí napjatou atmosféru a nalije čerstvou krev do žil. Jako nejlepší okysličovadlo, někdy postačí jeden vydařený zápas, zákrok, zkrátka sebemenší, ale hmatatelný úspěch. Ale i k tomu je potřeba se dopracovat.
  Z vlastní zkušenosti pouze vím, že všechno chce svůj čas a nepřiměřeně tlačit na pilu může být někdy kontraproduktivní.
  Doufám a přeji si, aby pro většinu z Vás bylo toto čtení pouhou nudnou teorií, kterou nebudete nuceni ve svém životě řešit.