2014

 
 

 

ŠŤASTNÉ A VESELÉ 

 

 
   Tak a máme před sebou už jen poslední adventní neděli a jsou tu po roce opět ty nejkrásnější svátky. Svátky, které jsou pro křesťany oslavou narození jejich Vykupitele a pro ostatní především svátky dětské radosti, společných setkání, očekávání a snad i splněných přání.
   Na mysl se mi ale dere především myšlenka: „To to zase uteklo“ a v duchu se snažím trochu přibrzdit a zrekapitulovat ten letošní rok. Ovšem čas nejde uchopit a vrátit zpět, nejde ani zastavit a poručit mu, ať plyne a ubíhá pomaleji! A proto tento spravedlivý soudce za pár dní odsoudí rok 2014 do minulosti trestem doživotí. Co ale nedokáže, tedy aspoň prozatím, je zničit naše vzpomínky. A věřím, že každý z nás má na co vzpomínat, přestože některé ty vzpomínky trošku bolí, protože jsou nenávratně pryč. Ale dny a rok, který je před námi, bude jistě dobrý a krásný.
   Milí přátelé, příznivci ledního hokeje i těchto stránek a vůbec všichni lidé dobré vůle v rámci hokejového světa i mimo něj. Dovolte, abych Vám všem popřál krásné prožití vánočních svátků v příjemné atmosféře obklopení láskou svých nejbližších. A až bude za nějakých 365 dní čas zase posouvat rok o jednu číslici vpřed a vy se jako já dnes v myšlenkách ohlednete, ať mate z toho nadcházející roku 2015 na jeho konci pocit spokojenosti, naplněnosti láskou, porozumění, vstřícnosti a smysluplné a dobře odvedené práce.

 

 

 

 

NĚCO NAVÍC

 

 

   Včera jsem se byl zase jednou kouknout na zápas našeho „A“ týmu a nebudu zapírat, že kromě vítězství mi udělal radost i dobrý výkon mých bývalých svěřenců. Je příjemné vidět, že ti kluci, které člověk několik let trénoval, se již v juniorském věku dokázali plnohodnotně etablovat mezi seniory. Cestou domu jsem potom tak trochu vzpomínal na jejich první krůčky na bruslích a všechny ty následující roky, které z dnešního pohledu dávají zase o něco větší smysl.
   Osobně fandím a budu fandit všem nadějným mladým hráčům, protože každý si musel ujít svou vlastní dlouhou cestu a zaslouží zato uznání. Ale v kariéře sportovce hraje hlavní roli především talent, genetická výbava, fyziologické schopnosti, psychologické aspekty, zdraví a taky štěstí. No, a jestli fyzické předpoklady jsou trénovatelné, měřitelné a na první pohled viditelné, tak psychické, se dají pouze pozorovat, i když je můžeme alespoň vylepšovat nabytými zkušenostmi z prožitých zátěžových situací. Ovšem potom tu je ještě něco navíc, co lze vysvětlit, jako jisté přednosti, které bezesporu posouvají sportovní výkon jednotlivce, či týmu dále, ale které nelze naučit ani vytrénovat a prostě je někteří mají a jiní zase ne.
   Za jednu z nejdůležitějších osobně považuji jistou zarputilost, která nedovolí dělat něco jen tak naoko a na půl plynu, či chcete-li schopnost využít vždy celý svůj potenciál. Pro mě ukázkovým příkladem této vlastnosti je Jenda Tvrdík. Neříkám, že mu vždy vše vyšlo a měl jen ideální dny, ale nepamatuji zápas ani trénink, který by jen tak odklouzal. Vždy na plný kotel a se snahou být co nejlepší. Vzpomínám, jak mi po jednom tréninku na umělce, kde bylo evidentní, že už toho mají kluci plný brejle, řekl: „Dnes to byla opravdu zabíračka, ale já z toho mám příjemný pocit“. Což mi trochu připomnělo atletickou ikonu Jarmilu Kratochvílovou, která se stala legendou svými nelidskými tréninkovými dávkami. V jednom rozhovoru na sebe kdysi prozradila, že ke každému tréninku přistupovala, jako by byl poslední v životě, ale slzy, pot i maximální vyčerpání v ní zároveň vyvolávaly pocit štěstí a uspokojení.
   Osobně považuji souběh sportovních předpokladů, ctižádosti a obrovské pracovitosti s vůlí za nejvyšší formu talentu, ale pojďme dál. Další takovou nenaučitelnou předností je taky universálnost a schopnost rychle se adaptovat v nových okolnostech. Lidé, kteří se dokáží rychle přizpůsobit novému prostředí, hernímu stylu, spoluhráčům, soupeřům a specifikům jiného postu mají velkou výhodu před ostatními. Při ztížených podmínkách, jako je zima, nekvalitní led, špatně nabroušené brusle a desítky dalších překážek, které mnohé negativně ovlivní, se pak oni většinou nenechají rozhodit. No, a pro mě takovým typem hráče je Mates Jelínek, který si dokázal udržet vysokou úroveň svého výkonu i za nepříznivých podmínek a na jakémkoliv postu.
   Za další těžko uchopitelnou schopnost, lze jistě považovat i charisma, či fluidum, jímž někteří hráči přenáší pozitivní energii na spoluhráče. Šíří kolem sebe v kabině i na střídačce pohodu, dokáží povzbudit, ale i v pravou chvíli zklidnit, či zvednout sebevědomí. Poznávacím znamením takových hráčů je, že s nimi ostatní chtějí hrát v jedné lajně a vyloženě lakmusovým papírkem je skutečnost, že s jejich přítomností na ledě stoupá i výkon nováčků či benjamínků týmu. Takovým hráčem pro mě vždy býval Pavel Švejda a já jen doufám, že to platí stále, protože někdy i jediná vločka dokáže strhnout lavinu.
   Nepochybně veledůležitou schopností vlastní všem kanonýrům je tzv. čich na góly, tah do branky, či ač to zní trochu morbidně zabijácký instinkt. Přestože občas bývají tito hráči trošku sobečtí, tak ve vyhrocených chvílích jsou schopní převzít zodpovědnost na sebe a rozhodnout. Příkladem takového hráče, který bez soucitu a falešných ohledů jde nekompromisně za svým cílem – vstřelit gól, vyhrát a být nejlepší by mohl být klidně Jirka Tvrdík či Michal Šváb. Hráči, kteří budou občas vzbuzovat kontroverze, ale které by měla ráda v mužstvu většina trenérů.
   No, a samozřejmě nesmím ani zapomenout na jejich odvrácenou stranu, na typ hráče vyznačující se především pracovitostí pro tým a ochotného nadřadit zájmy celku před svými osobními cíli. Mám na mysli ony dělníky na černou práci, co toho hodně nabruslí, aktivně forčekují, poctivě bekčekují, nahrávají do vyložených šancí a vzorně si plní defenzivními úkoly. Takovým hráčem rozhodně býval Matěj Macháček, nebo třeba i David Marvan. Oni vědí, že se nikdy nestanou králi střelců a zářivými hvězdami, ale bez nich nemůže žádný tým dosáhnout výrazného úspěchu.
   Dál bych taky rád zmínil schopnost, která se občas nazývá cit pro hru, nebo předvídavost. Umění odhadnout, co by se mohlo stát v následujícím okamžiku - kam se posune spoluhráč, co s největší pravděpodobností udělá soupeř, přihrát v pravý čas, nebo sám najet ideálně do volného prostoru a intuitivně myslet 2 nebo 3 přihrávky dopředu. Část této schopnosti je jistě založena na zkušenostech a dá se tréninkem, či zápasovou praxí částečně získat. Nicméně pro ten absolutní cit, platí to samé jako v hudbě pro absolutní sluch. Je vrozený jen některým, přestože naučit se hrát na nějaký ten nástroj je schopný při troše trpělivosti téměř každý. Wayne Gretzky kdysi prohlásil: „Dobrý hokejista hraje, kde je puk. Skvělý hokejista hraje tam, kde puk bude“ a mám-li dodržet tradici příkladu, tak zde musím určitě jmenovat Dominika Jiráně, nebo Vojtu Dytrycha.
   Poslední přednost, kterou bych chtěl dnes ještě zmínit, by se dala nazvat – umět vzít příležitost za pačesy. Každá mimořádná situace, či velká šance sebou přináší neskutečnou tíhu okamžiku a stresovou zátěž, která mnohé srazí na kolena a jiné naopak posune nahoru. Vzorových případu ve velkém sportu jsou desítky, ale já se přesmyčkou vrátím ke včerejšímu zápasu, kdy Láďa Šváb odehrál svůj první plnohodnotný zápas mezi dospělými. Podle mě se zařadil do té druhé skupiny a uchopil svou příležitost za pačesy tím nejlepším způsobem. Škoda jen, že svůj dobrý výkon nepodtrhl i vstřelenou brankou, ke které opravdu mnoho nechybělo. No nic, než ale skončím, ještě mi to nedá a vrátím se o několik sezón zpět. V roce 2010 přišel do dorostu jako nejmladší a třetí brankař David Jelínek. I jako trojka chodil svědomitě na všechny tréninky už od suché přípravy a poctivě se připravoval na svou příležitost. Nejdřív se zranil Adam, potom se Vaškovi v několika zápasech po sobě nepodařilo podat ideální výkon, a tak přišla chvíle pro Davidovu příležitost. Bylo to v zápase proti tehdy rozjetému lídru soutěže z Benešova. Vzpomínám, jak oznámení sestavy v kabině bylo pro mnohé překvapivé, a jeden z nejlepších hráčů týmu mi cestou k ledu řekl: „S tím Davidem neděláte dobře kouči“. David v těžkém zápase ale vychytal remízu, chytil neskutečnou fazónu, přesvědčil všechny, včetně mě i onoho nejmenovaného hráče o svých schopnostech a po zbytek sezóny, ale i těch následujících si už udržel post naší jedničky. No a za pár let ještě co by dorostenec odchytal už svůj první zápas mezi seniory.
   Tak, ale to už je dnes opravdu všechno, přestože by se jistě dali jmenovat i další vlastnosti a mnohé jiné příklady. Hokej je prostě hra s nekonečným množstvím herních možností a situací, které vyžadují širokou škálu dovedností, schopností, kreativitu a rychlé rozhodování. Pohyby v hokeji nemůžeme jen tak rozškatulkovat a přesně naplánovat jako třeba v krasobruslení nebo gymnastice. Zde se bruslí, střílí, ale především reaguje a čte hra, a to vše najednou a často v jediném zlomku sekundy. Ale proto je hokej tak dynamický, variabilní a krásný. Tak ať se daří …

 

 

 

 

17.11.

 

 

   Člověk se tomu neubrání. Všude okolo se vzpomíná na události před 25 lety a ať se to někomu líbí, či ne, tak datum 17. listopad 1989 se prostě nesmazatelně vepsalo do soudobých dějin.
   I mě to tento víkend nějak dostalo. Poslouchal jsem staré desky s písněmi od Žalmana a Merty, prohlížel zažloutlé fotky z té doby a vracel se v myšlenkách k demonstracím na Václavské náměstí a Letné. Bez ohledu na jakýkoliv patos a sentiment se mi ale především vybavovala ta třeskutá zima, která tehdy byla. S Martinou jsme si proto koupili čepice „zmijovky“ a s vizáží prostoduchých vesničanů rozváželi tiskové materiály ze studentského centra mimo Prahu.
   Nadšení, euforii, vznosné fráze a idealismus, však velmi rychle vystřídal pragmatismus, a snad proto se dnes dočítám, kolik procent populace je zklamáno z polistopadového vývoje, kolik nevidí vůbec důvod slavit 17. listopad, jak tehdy svržení komunisté, dnes jako nově zvolení radní, pořádají v Prostějově oficielní oslavy, či jak se pan prezident jezdí učit stabilizovat společnost do Číny.
   Je ale čemu se vůbec podivovat? Jakousi lidskou přirozeností přeci je, že se společnost dokáže sjednotit spíš proti něčemu, než pro něco a natož si pak smysluplně vládnout a táhnout za jeden provaz. Vzpomínám, jak Miloš Forman kdysi prohlásil, respektive připodobnil komunismus k zoologické zahradě a demokracii k džungli. „V džungli zvířatům hrozí spousta nebezpečí a nástrah ale jsou svobodná. V ZOO jsou v bezpečí, je o ně postaráno, dostanou nakrmit...., ale nemají svobodu".
   Je na každém z nás jakému životu dává přednost a já svůj svobodomyslný a čistě subjektivní pohled rozhodně nemíním nikomu vnucovat. Je však škoda, že lidská paměť je krátká a veřejnost už si příliš nepamatuje, jak vlastně vypadal takový obyčejný den na sklonku socialismu. Jo, jo, lidé zkrátka mnohá poučení nebudou brát nikdy vážně.
   Ale abych se raději vrátil do dnešních dnů. Osobně největší problémy současnosti nespatřuji v hospodářských výsledcích a ekonomických ukazatelích, ale v morálce společnosti. Jedná se bohužel o dědictví, nebo chcete-li tradici, která u nás zapouštěla kořeny celá předchozí desetiletí a bezpečně se opevnila ve svých pozicích. A proto se může zdát, že výraznější změna a posun k lepšímu čeká až na příští generace. My se ale nemůžeme vzdát odpovědnosti za náš život a naší současnost, a pokud se má něco zlepšit, musíme pohlížet na všeobecné nedostatky jako na vlastní problém a ne někoho jiného, nemít zbytečně strach a vyčkávat pouze za rohem.

 

 

 

 

 

MÁME STEJNÝ ZÁJEM 

   Hokej je rychlá a vzrušující hra. Vyprodává zimní stadiony, zajímá početnou sportovní veřejnost a některé diváky přivádí doslova k šílenství. K boji mezi mantinely patří krásné kombinace, nádherné přihrávky, parádní góly, tvrdé osobní kontakty, emoce, no a k tomu mládežnickému neodmyslitelně i jeden naprosto specifický atribut - rodiče.
   Přestože jsem se tomuto tématu v minulosti již několikrát věnoval a v současnosti představuji spíš relikvii, jejíž koláč už byl upečen a trouba je vypnutá, nedá mi to, abych si po několika událostech z posledních dnů nenapsal zase pár vět. Přeci jenom se u ledu pohybuji stále a ještě se k mému vlastnímu překvapení ze mě po několika letech stal opět i hokejový rodič. Takže proč ne. A konec konců, na svém blogu si můžu plácat, co chci.
   Ale k věci. On jakýkoliv kolektiv a ten hokejový nevyjímaje je samozřejmě směsice různých povah, charakterů a bohužel i jedinců s pro mě někdy těžko pochopitelnými povahovými vlastnostmi. Ze své zkušenosti musím ovšem říct, že těch rozumných, přístupných domluvě, kteří se snaží naplňovat svou rodičovskou úlohu tím nejlepším způsobem je a byla vždy drtivá většina. Nicméně, vždy se najde nějaký jedinec, který si projektuje do dětí vlastní nenaplněné ambice a své nejzasvěcenější soudy vynáší s minimální praktickou či teoretickou zkušenosti s daným problémem. Je smutné, jak díky nedostatku soudnosti nebo naopak přebytku ega, dokáže pak kolem sebe šířit negaci a špínu. Ovšem smutnější je, že projekcí vlastních přání do úspěchů svých dětí, rozvoji v konečném důsledku spíše brání a svými ochranářskými opatřeními v přirozeném konkurenčním prostředí jim vykonává jen medvědí službu.
   Zmíním alespoň ukázkový příklad, který snad všichni známe: pokud má potomek dostatečný ice time, je chválen, má spoluhráče, kteří vyhovují, či případně nastupuje za starší kategorii je trenér dobrý. V momentě, kdy tomu tak není, je trenér špatný. Jenže jak moc a s kým hráč hraje, nebo nehraje, by nemělo být výsledkem přání rodičů, ale rozhodnutím trenéra na základě souhrnu určitých projevů, dlouhodobější výkonnosti, přístupu k tréninku a skladbě týmu. Kolikrát se ale rodiče zamyslí, jestli náhodou není chyba v jejich neadekvátních nárocích a očekáváních, či vlastním hráči? Ideální je stav, kdy si rodiče už v útlém věku svých dětí uvědomí, že nikoliv trenér, či konkurenti o místo v sestavě jsou nepřátelé. Nepřátele je potřeba vidět ve vlastní pohodlnosti, nízkém nasazení, slabé vytrvalosti a pracovitosti. To jsou úhlavní nepřátelé, díky kterým přicházejí děti o místo na slunci a rodiče o své iluze.
   Veďme (úmyslně užívám tento tvar, protože se to týká i mě) proto své děti k maximálnímu úsilí, odhodlání a touze se s každým tréninkem či zápasem neustále zlepšovat, ale umějme to i ocenit. Učme je, že jakýkoliv úspěch, či radost ze zvládnuté dovednosti je odměnou za jejich poctivou práci. V životě přeci není nic zadarmo a ve sportu by to mělo platit jakbysmet. Ono vážit si skutečně něčeho, co nám někdo jiný vyjednal nebo vyhádal a získali jsme bez vlastního poctivého přičinění je trochu problematické.
   Podporujme proto u dětí především radost ze hry, z tvoření, těšení se na hokej, ale nezapomínejme v nich taky pěstovat i oceňování hodnot každého ze spoluhráčů oproti pocitu vlastní výlučnosti a nadřazenosti. Doprovázejme své děti na zápasy i tréninky, kdykoliv je to jen možné a zajímejme se, jestli mají v týmu kamarády a zda s nimi zažily něco hezkého. Nechme si vyprávět, co je bavilo a čemu se smály. Přiblížíme se tak nejen svému dítěti, ale i celému mužstvu. Ono je důležité si uvědomit, že hokej je kolektivní sport a ta kolegialita a soudržnost týmu, to jsou věci, které se musí pěstovat od mládí. V týmu by mělo být férové a přátelské prostředí, ve kterém se spravedlivě oceňuje  kvalita a dobrá hra v přímé úměře s momentálními dovednostmi a přístupem k tréninku. Dobrý tým má být složen nejen ze skvělých hráčů, ale i dobrých kluků. A pokud se bude dítě těšit na každý trénink jako na setkání s nejlepšími přáteli, tak v takovém ovzduší se dokáže nejrychleji zlepšovat. No a kdo tohle nechápe, nebo nepovažuje za důležité, měl by své dítě dát raději na tenis, golf, či jiný individuelní sport.
   Samozřejmě, že v procesu rozvíjení a dozrávání osobnosti dítěte je nesmírně důležitá i role trenéra. Záleží především na jeho kvalitách odborných i lidských, charismatu a entuziasmu, se kterým se snaží svoje svěřence strhnout a to nadšení jim předat. Zda dokáže děti neustále překvapovat, vytvářet podnětné a spravedlivé prostředí, inspirativní atmosféru plnou energie, nadšení a prožitků, ať už na trénincích, v zápasech, na soustředěních, či teambuildingových akcích. Anebo zda představuje osobnost podléhající všem možným i nemožným tlakům a jenom jako taková trenérská šmudla určuje sestavu na základě přání rodičů nebo hráčů samotných. Ono dítě se utváří podle toho, co vidí, slyší, vnímá a jak je s ním jednáno. A z tohoto důvodu pokládám spolupráci trenérů a rodičů za velmi důležitou. Což znamená, že od trenéra by se rodiče měli dozvídat jaké má dítě silnější a slabší stránky, co s ním mohou dělat mimo trénink, jaké je jeho postavení v hierarchii týmu a pozice v kolektivu. Rodiče by pak jen mimo omlouvání děti z tréninků a zápasů, měli trenéra i včas upozornit na případné vznikající problémy, protože není v jeho možnostech vždy vše postřehnout.
   Nezapomínejme ale brát na zřetel, že nejen trenér, hráč a rodič, ale též všechny osoby, které se podílejí na fungování týmu a přicházejí s ním do užšího styku, spoluovlivňují atmosféru v něm a tím i výchovu mladého sportovce. A musíme jít ještě dál. Nezanedbatelnou úlohu v tomto procesu má i vliv celého klubu, jeho kultura a podmínky, které poskytuje svým týmům. Nemám teď ani tak na mysli materiální podmínky, které ale nejde nikdy zcela vyčlenit. Myslím především na různá psaná i nepsaná klubová pravidla, zvyklosti, tradice a jejich dodržování.
   A pokud jsme někdo nespokojený a máme připomínky k něčí práci, řešme je přímo a z očí do očí. Nevytvářejme zbytečně negativní zákulisní prostředí. Buďme přímí a čestní, naše děti nás vidí. A snad všichni máme stejný zájem – aby z našich dětí vyrostli v rámci svých možností kvalitní sportovci, ale hlavně lidi. No a nezapomínejme mít i na mysli, že hokej je sice krásná hra, ale v životě je mnohem víc cennějších věcí.

 

 

 

 

 

BÍDNÍ BEATNICI

 

  

   „Je ve mně něco, co se chce dostat ven, něco jen mého, co musí být řečeno. Ale slova možná nejsou pro mě to pravé.“ Tak začíná dopis Neala Cassadyho Jacku Kerouacovi, který si jej vybral jako předlohu pro hlavní postavu Daena Moriatyho ve svém autobiografickém románu Na cestě, který je dodnes považován za jakousi bibli beatnické generace.
   A já si jeho slova schválně vypůjčil můj milý deníčku na úvod, protože jsem byl tento týden v Hradci Králové na Literárním večeru: Bídní Beatnici. Abych byl ale přesný deníčku, byli jsme tam spolu s Martinou a na pozvání Ondry, protože v něm účinkoval. Přednášel básně, četl prózu, ale především jednotlivé vstupy prokládal hrou na piáno.
   Poslouchal jsem, pil, nasával atmosféru a naprosto chápal, že k této jedné z nejzhýralejších literárních skupin v dějinách si najde svou cestu asi každá mladá generace. Pro její revoltu, odmítání establishmentu, toulání se a vyznávání nekonformního způsobu života. Je totiž přirozeností každého mládí vymezovat se proti starým konvencím a pokoušet se najít vlastní styl, vlastní cestu a vlastní odpovědi na otázky, které klade život.
   Byl to moc povedený večer, který jsem si opravdu užil, a přestože představení trvalo tři hodiny, z nabitého sálu za tu dobu nikdo neodešel. Ondra a jeho kolegové sklízeli zasloužené ovace a já jim to moc přál. Ono pokud se má něco skutečně podařit, nespadne úspěch většinou do klína zadarmo. Musí se pro něj udělat maximum, hodně pracovat a obětovat - ale tak by to ve spravedlivém světě mělo být!!!
   Noční cesta domů pak probíhala v příjemné a povznesené náladě, když tu mi Martina se slzami štěstí nejen v očích, ale i po celé tváři, ukázala příchozí SMS od Ondry: „Mami, tati, děkuji za vše! To, co jste dneska z mé strany viděli – to byla jen a jen vaše práce. Váš vklad, váš čas a vaše snažení, co jste do mě celá ta léta investovali. Já to ale tenkrát ještě neviděl. Neviděl, ale vidím to dnes jako dospělý člověk. Vidím to a děkuji!! Mám ty nejlepší rodiče na světě a to není sentimentální kec, když vidím všechny ty lidi kolem sebe a jejich rodinné situace. Konečně jsem schopný pochopit, že to, co jste mi dali vy, není žádný standart. Není to normální nebo běžné, i když já to za běžné bral. Až teď to vidím a děkuji. Děkuji a jsem moc rád, že jste dnes dorazili a omlouvám se za všechny ty koncerty a hokejové zápasy, které jsem vám kvůli své nervozitě odepíral vidět. Bylo to dětinské. Jsem rád, že jste dnes viděli, že něco umím. Byly to jen vaše plody, co jste kdysi zaseli, a teď se zdá, že se konečně vrací. Děkuji. Dali jste mi vše a já to tak málo vracím. Tak málo. Kéž bych to někdy mohl splatit úplně. Děkuji. Ondra“
   Popravdě jsem velmi dlouho zvažoval milý deníčku, jestli ti tento hodně niterný zážitek mám sdělit, protože jsem nechtěl tobě ani nikomu jinému své štěstí zbytečně předhazovat. Ono spravedlivé poplivání dnes vzduchem létá za daleko méně troufalé skutky. Nakonec jsem se ale přeci jen rozhodl pro ano, to abych ti dokázal, že opravdu každá minuta našeho času vložená do dětí se nám jednou v budoucnu mnohokrát vrátí.
   V dnešní době záleží především na nás rodičích, zda svým dětem dokážeme připravit zajímavou, přínosnou a inspirativní náplň času a nedopustíme, aby si vyklikaly mozek z hlavy. A každý by si měl taky uvědomit, že pouze vlastní pohodlností děti okrádáme o zážitky, upevnění zdraví, rozvoj ducha, myšlení a další rozhledy.
   Každý z nás si v tomto směru musí udělat sám inventuru ve své hlavě. Nemá ale smysl se přitom opírat o berličku upletenou z výmluv – není čas, nejsou peníze. Všechno jde, když se chce. Není to o penězích a čase, ale jen o vůli, chtění a přesvědčení, že to má smysl. No a potom třeba jednou přijde taková obyčejná SMS a ten pocit štěstí a pozitivní energie, který se po jejím přečtení dostaví, poslouží jako to nejkvalitnější mentální palivo na další dny.

 

 

 

 

HOŘÍCÍ KEŘ

 

 
   Dlouhou dobu jsem se vyhýbal zhlédnutí filmové minisérie Hořící keř, hlavně kvůli tomu, že jsem si nechtěl prožít ty chvíle, kdy se vám u filmu těžce dýchá, při některých scénách píchá u srdce a slzy se vhánějí do očí. Stačilo mi, jak mi bylo smutno po zhlédnutí Lidic či Ve stínu, tedy příběhů vyprávějících o nejemotivnějších okamžicích historie země a společnosti, které jsem součástí.
   Nakonec jsem ale neodolal naléhání svého syna Adama, že bych to měl vidět a popravdě teď nelituji. Nepamatuju, kdy naposledy ve mně něco tak rezonovalo. Toto filmové dílo se prioritně nezabývá jen postavou Jana Palacha, ale především dobou, která následovala těsně po jeho činu. Dobou a hlavně atmosférou. Cítil jsem ten všudypřítomný strach a tu tíživost a sklíčenost doby. Neskutečně dokonale a reálně je tu vidět ten nástup strachu, způsobený psychickým vydíráním, komunistickým režimem a terorem příslušníků StB. Opravdu velmi deprimující pocit sledovat, jak z revolučně odhodlaného národa se během několika měsíců stává strachy se podřizující neškodné stádo. Působivá podívaná, která hlodá mysl a místy bodá tak, že zůstává podivná tupá bolest v hrudním koši: „Stále dětem opakujeme, že se nesmí lhát, podvádět, že se mají chovat slušně, ale sami tomu nevěříme“.
   Svět šel od té doby hodně dopředu, ale některá specifika či spíš deviace lidské povahy zůstávají bohužel neměnné. Stále se setkáváme s postoji, že je správné občas něco nevidět, neslyšet, nebo neřešit. Že než konflikt je lepší některé dohody nedodržet, či raději stát takticky v ústraní a na nepříjemnosti raději nastrčit druhé. Ano, často se mluví o pověstné české chytrosti, ta se ale nějak proměnila v chytračení, zbabělost a vyčůranost.
   Že jsme si na to všichni tak trochu zvykli, ještě není důkazem toho, že to je v pořádku a že je to přijatelné. Je třeba ještě mnoho věcí změnit, abychom se před našimi potomky nemuseli stydět za stav společnosti, naší země a světa vůbec. Proto je povinností nás rodičů, učitelů, vychovatelů, ale i třeba trenérů učit děti vážit si hodnot jak materiálních, tak i duševních. Jsem přesvědčen o tom a koresponduje to s mou filozofií, že akceptování pravidel nejen v životě, či ve škole, ale i při sportu, ve hře, jakož i mimo led, v týmu, v kabině, v oddíle, v partě, v rámci soustředění, týmových akcí apod. pomáhá v odemykání a usměrňování výjimečného potenciálu, který děti mají. Každý si samozřejmě svého potomka vychováváme k obrazu svému, ale všichni dobře víme, jak nelehko se rodí dobro, slušné chování a kde jsou kořeny a základy těchto lidských vlastností. Toto musí v rostoucím človíčkovi nastartovat rodina a prostředí, ve kterém se pohybuje. Měli bychom se proto s největším možným úsilím snažit naše děti do života co nejlépe připravit, využít efektivně tu vzácnou dobu dospívání a předat jim co nejvíc kvalitních informací, vštípit ty správné hodnoty a pohled na svět. O učitelích se říká, že průměrní vypravují, dobří vysvětlují, výborní ukazují a nejlepší inspirují. Myslím, že je to pravda, ale netýká se jen učitelů, nýbrž nás všech, kteří se jakýmkoliv způsobem podílíme na formování mladé generace, přestože se ne vždy jedná jen o esenci radosti a příjemných zážitků.
   Immanuel Kant napsal, že proti trampotám života dal Bůh člověku tři věci – spánek, smích a naději. O té se mimo jiné také říká, že umírá poslední. A tak by se mohla stát krédem všech lidí, kteří si uvědomují svoji spoluzodpovědnost za kvalitu prostředí, ve kterém žijeme, poslední slova Jana Palacha při rozhovoru s jeho ošetřující lékařkou: „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“

 

 

 

 

HRANÍ NA VÝSLEDKY
 

 

  

   Milý deníčku, chca nechca, musím se ještě vrátit k poslednímu příspěvku o představení malých sršníků s kozlíky, protože mám v hlavě stále jeden postřeh. Jak již jsem napsal, nevedli jsme žádnou podrobnou statistiku. Svaz ji totiž nedoporučuje, ne-li přímo zakazuje a především mě samotnému to nepřišlo nijak důležité. To se ale nedá říct o těch 6letých špuntech, kteří nás neustále bombardovali dotazem: „Kolik to je?“, a protože se nedočkali kýžené odpovědi, počítali si to raději sami a musím uznat, že dostatečně přesně.
   Ono se to zdá být ale naprosto přirozené a logické, tak proč se tím zabývat? To by ovšem nesměl před několika lety hokejový svaz nastoupit tzv. „Švédskou cestu“, jejíž součástí je i snaha odbourat hraní na výsledky. Ukončil proto pořádání Mistrovství republiky pro mladší mládežnické kategorie, do 4.třídy zrušil tabulky dlouhodobých soutěží a dokonce vydal zákaz zveřejňování výsledků jednotlivých zápasů u těchto kategoriích na oficiálních hokejových webech.
   Důvod byl zřejmý. Snaha nechat děti hrát bezstarostně a nevystavovat je zbytečnému stresu. Trenéry pak oprostit od snahy honit se zbytečně za výsledky a nechat hrát všechny děti stejnou porci zápasů a s podobným ice-timem. Nechci se pouštět na tenký led nějakého subjektivního hodnocení těchto opatření, protože se na to necítím dostatečně fundovaný, ale především se domnívám, že tento problém není černobílý ani jednorozměrný. Spíš si ho lze podobně jako většinu jiných konfliktních témat, představit jako trojrozměrné těleso – krychli, na kterou když se koukáme, nikdy nevidíme všech šest stran současně. Podle úhlu pohledu pak ta nejbližší strana vypadá vždy největší a zdánlivě nejdůležitější a reprezentující celou krychli, zatím co ostatní se jeví menší a některé nevidíme dokonce vůbec. Jenže krychli dělá krychlí nejen všech šest stran, ale hlavně to, že jsou ve skutečnosti všechny stejně velké a mají tedy i stejný obsah a důležitost.
   Pokud se proto zjednoduší problém „Hraní na výsledky“ jen na „Je to u malých dětí zbytečné, škodlivé a kontraproduktivní“, provádíme zhruba totéž, jako když namalujeme krychli na papír a vyvoláme dojem, že právě popisovaný děj v popředí je ten nejdůležitější a ostatní podružné, čí dokonce některé jako by nebyly vůbec. Ale tak tomu opravdu není.
   S tvrzení, že výsledky vlastně děti nezajímají a nejsou pro ně důležité, nehodlám dlouze polemizovat a snad právě ta úvodní vzpomínka je nejlepším důkazem, že tomu tak opravdu není. Sport už je prostě takový - závodí se na čas, soutěží o centimetry a hraje na góly. A když se dítě něčemu věnuje, je přirozené, že chce znát výsledek.
   Na druhou stranu chápu argumenty, že pokud snaha nepřináší efekt a ocenění, může se dostavit pocit, že vynaložené úsilí nevede k ničemu a někteří postupně rezignují. Nikdo nemiluje vlastní selhání a ambice k mládí nerozlučně patří. A protože je v mnoha případech pravdou, že skutečná výkonnost hráče se láme a projevuje až kolem 14/15 roku, rozumím motivaci opatření, která mají zabránit, aby se co nejméně dětí odradilo od hokeje a sportu na samém začátku. Důležitost široké hráčské základny považuji osobně pro kvalitu výkonnostní špičky za neoddiskutovatelnou a chápu ji jako spojité nádoby.
   Z naturelu své povahy, ale považuji jakákoliv ochranářská opatření a výchovu mláďat ve skleníku, kdy většina po vypuštění do nesmlouvavého světa volné přírody (dnešní společnosti) nepříjemně narazí, jako cestu, jak řešit nějaký problém, který nemáme sílu nebo schopnost vyřešit v jeho podstatě. Děti by se měly učit umět s výhrou i prohrou popasovat již od malička, protože i to je součást jejich vzdělání a výbavy pro další život. Výhra je odměnou, o kterou se zasloužily svým přístupem k hokeji a naučenými dovednostmi. Prohra naopak ukazuje nedostatky, dává informaci, na co je potřeba se zaměřit, zlepšit, či příště udělat jinak, ale především by měla provokovat k zvýšenému úsilí. A možná to je právě největší umění trenéra a rodiče. Vést svoje svěřence tak, aby v nich probudili vlastní zodpovědnost a vlastní chuť něco v životě dokázat. Ono úkolem sportu není jen vychovávat mistry světa, ale i morálně silné jedince s poznáním, že jen za poctivý přístup k práci je kýžená odměna.
   Jako významnější problém spíš ale vidím v nevhodnosti tzv. vítězství za každou cenu, což je podstatný rozdíl. Bohužel přístup některých pseudo trenérů nezměnila ani již zmíněná opatření. Jejich hroší kůže jim i nadále nebrání nastupovat do utkání se staršími hráči, či pro tento účel popůjčovanými z jiných oddílů. Nejednou je pak člověk svědkem situace, že takový hráč kolikrát není schopen bez dotazu ani najít cestu do kabiny domácího týmu, nezná své spoluhráče jménem, ale o to častěji výrazně napomůže svým výkonem k vítězství. Pak je ovšem nutné zmínit, že dobrého trenéra dětí a mládeže nedělají vítězství, ani hráči, které si za účelem úspěchu sežene, ale hráči, které dokáže vychovat.
   Dlouze bychom pak mohli taky polemizovat i na téma spravedlivého vytěžování hráčů v utkání, které mělo být nastoleno právě odstraněním důrazu na výsledky. Úmyslně píšu „mělo být“, protože znám příklady i ze současnosti, kdy tým přípravky přijede na turnaj se čtyřmi lajnami, ale ve vyrovnaném zápase hrají jen dvě nejlepší a zbylé dvě sedí. Políček výchově mladého sportovce pak nasadí trenér, když i s takovým přístupem prohraje a poté raději naštvaně opustí zimák, než by si sportovně po utkání podal ruku se soupeřem.
   Přesto přese všechno nejsem zastáncem pochybné spravedlnosti, kde mají všichni neochvějně předem stanovený čas strávený na ledě. Už slyším nesouhlasné argumenty, že všichni musí mít rovné podmínky a hrát stejně, přestože každé dítě je jiné, a to po všech stránkách, jak tělesné tak duševní. To je jistě pravda. Některé je prostě rychlé či obratné a další šikovné zase úplně jinak. Některé je snaživé, soustředěné a pracovité s touhou se zlepšovat a jiné diametrálně jiné jakoby ho hokej zatím moc nezajímal a bral ho pouze jako doplňkovou zábavu, či plnění přání svých rodičů. Je to přirozené a funguje to tak ve všech sférách života a našeho konání. Vždyť už i Werich s Voskovcem (a to byli přeci moudří lidé) zpívali: “Ten umí to a ten zas tohle…“. Jestliže ale chceme ochranářskými opatřeními tohoto typu spravedlnost rovného vytížení v utkání i pro hráče jejichž přístup a tréninková docházka či morálka není dobrá, ale přesto vidí, že hrají úplně stejně, jako ti kdo se skutečně a maximálně snaží - nepovažuji to za výchovné. Vzniká tak paradoxní situace, že jsme sice spravedliví k těm, co to lajdají, nebo si ke sportu zatím nenašli tu správnou cestu, ale současně nespravedliví k těm, co hokejem žijí a dávají mu mnohonásobně víc. Absolutní spravedlnost v životě prostě není dosažitelná a nevím, proč by se už děti neměly seznamovat se základními principy života i v hokeji. Chodím na tréninky, makám, snažím se zlepšovat – hraju víc a jeli to opačně - hraju míň. To je přeci zdravá motivace, která se netýká jen hokejového prostředí. Přeci snažím se ve škole, učím se, dělám úkoly – mám jedničky. Opačně bohužel ne. Nebo nasbírám při sběru víc kaštanů – dostanu víc peněz, nasbírám míň – dostanu míň, nenasbírám nic – nedostanu nic.
   Vhodné soutěživé prostředí přeci kultivuje psychický rozvoj hráčů a silně pomáhá k výkonnostnímu progresu. No a v neposlední řadě považuji za důležité již v těchto kategoriích pracovat na tzv. vítězné mentalitě hráčů, sebevědomí a touze něco dokázat. Názory „hrajeme jen pro radost“ vnímám jako klišovité hledání odůvodnění, proč jsme nevyhráli, proč nám to nejde a zbabělost podívat se pravdě do očí.
   Dětem ani trenérům by nemělo být jedno, že prohrávají, samozřejmě na druhou stranu by to ale nemělo vést ke strachu z chyb, odcházení ze hry a snaze volit nehokejová řešení situací (alibistické odpálení puku), či zvyšování agresivity. Platí totiž stále, že se hokej zatím jen učí a k učení prostě chyby patří. Je to komplikované a vždy to bude vratké balancování na hraně, kde ne vždy platí rovnice: vítězství = úspěch / prohra = neúspěch.
   Hodnocení trenéra by jak při vítězství či prohře pak mělo být vždy podloženo otázkou, jakým způsobem jsme jej či jí dosáhli. Hráli jsme naplno celý zápas? Snažili se všichni hráči? Předvedl každý maximum své momentální výkonnosti? Jak se zlepšili dovednosti jednotlivých hráčů? Byl dobrý náš herní projev? Ono ani vítězství o 5 gólů nemusí být vždy opravdu vítězstvím, pokud jsme jej dosáhli proti výrazně slabšímu soupeři, hráli jsme špatně a bez nasazení, či dokonce podváděli, což samozřejmě platí ale i opačně při prohře.
   Tak a to už fakt stačí a pro dnešek jsem se již ze svých myšlenek dostatečně vypsal.  Předpokládám sice, že až sem dočetl jen málokdo a pravděpodobně toto téma oslovilo i jen malou část čtenářů. To mi ale opravdu nevadí, protože toto čtení je dobrovolné, stejně jako moje psaní. Takže sportu zdar a tomu hokejovému zvlášť.

 

 

 

 

OTEVÍRÁNÍ SEZÓNY VÍTĚZSTVÍM

 

 

 

   Byla již napsána spousta článků o mládežnickém hokeji a tento se jistě postaví pouze do jedné řady vedle nich. Přesto mi to ovšem nedá můj milý deníčku a zavzpomínám na minulou sobotu a první přátelský zápas sršní přípravky s kolínskými kozlíky.
   Patrně se nezmýlím, když napíšu, že se všichni velmi těšili, protože to byl pro většinu úplně první hokejový zápas v nové sezóně a pro některé i dokonce úplně první v životě. Pro mě osobně tento mimořádný den začal lehkým zaspáním a tomu odpovídajícím spěchem s nákupem snídaně pro rodinku. Zjevně jsem při tom podcenil venkovní teplotu, neboť tričko s krátkým rukávem se neukázalo jako adekvátní volba, což zřetelně potvrzovaly i trčící bradavky ala kojná od tří medvědů.
   Když jsem tedy doplnil potřebný oděv, popohnal jsem nožky směr zimák, abych pozdním příchodem mé maličkosti nezavdal záminku k špatnému příkladu. Jak jsem se pomalu blížil, mozek se pozvolna připravoval na koučování přípravky, když v tom jsem pocítil ten krajně nepříjemný pocit, jak moje bota bez vyzvání navštívila cosi, co nějakou dobu pobývalo v tak sympatickém stvoření, jako je pes…. I když…. Tento konkrétní výtvor snad ani střevní systém žádného věrného přítele nemohl vytvořit, protože si dost dobře nedokážu představit, co všechno by musel sežrat. Na mysli mi dokonce vyvstala vtíravá vzpomínka na pohádku „Jak pejsek a kočička vařili dort“….. No, nevím… Měl jsem ale zvláštní pocit, že s ohledem na zmiňovaný produkt, to zvíře již prostě nemůže žít. Kvapně jsem tedy provedl základní očistu v blízkém travním porostu a uklidnil se myšlenkou, že podle vykladačů snů by to mělo znamenat štěstí.
   Kabina plná rodičů a dětí připomínala včelí úl. Rozdávali se týmové bundy, rozdělovali hráči do dvou družstev, připravovala hrací plocha a vše pozvolna směřovalo k prvnímu buly. Záhy ovšem vyvstal problém, když se zjistilo, že soupeř přijel pouze s jedním mužstvem. Vše ale nakonec skončilo dohodou, že budeme hrát na obou stranách pouze v počtu 3 na 3. Jelikož děti nemají v tomto věku ještě tolik rozvinutou prostorovou orientaci, ani bruslařské dovednosti, považoval jsem zmíněnou dohodu za smysluplnou a spíš prospěšnou.
   Teď by se asi patřil nějaký podrobnější report z průběhu utkání, ale přes veškerou snahu se mi podařilo vytvořit pouze takřka nekonečnou úvodní větu této stati: „V tmavých dresech přípravky „B“ nastoupil Alex, Mára, Matěj, Míša, Matouš, Pepa, Tomáš, Štěpán, Katka a Dan“. Dále už jsem jen stihl lehce nastínit nečekaně pozoruhodnou myšlenku: „Hrál se normální dětský hokej…“ a v duchu tužkou načrtnul závěr „…a potom jsem šel domu“. Co víc dodat? Stačí spojit všechny tři části a máte prakticky celý průběh. V jednoduchosti je obrovská síla.
   Teď ale vážně. Je nesmysl chtít, aby hokej 6-7letých dětí vypadal jako hokej 12letých, či snad dokonce dospělých. Hokej v této podobě vymysleli dospělí pro sebe, aby se zabavili a dětský hokej, i když má mnoho společného, je jiným sportem a má jiné zákonitosti. Dovednosti, které děti učíme, jsou momentálně limitovány jejich věkem, schopnostmi a herním přehledem, který v průměru ještě není na takové úrovni, aby vnímali zároveň puk, protihráče a ještě spoluhráče. Právě proto bylo občas k vidění, jak se spoluhráč přimotal do cesty a chtěl vzít puk, aby ho měl on. To je přirozené a není potřeba věšet hlavu. Tyto momenty je třeba trpělivě vysvětlovat, kdo hraje s kým a aby se mu nepletl, když spoluhráč bruslí s pukem k brance soupeře. Shluků se postupně zbavíme ve starších kategoriích, ale nemělo by to být za cenu toho, že striktně rozdělíme posty a vymezíme prostor, který nemají opouštět. Tím bychom bourali přirozenou dětskou hru a příliš brzy požadovali styl hry dospělých.
   No, a pokud mám říct svůj pocit ze zápasu, tak je to velká spokojenost. Viděl jsem hodně snahy, nasazení a chutě hrát, zlepšovat se a umět víc než včera. Pro mě je nejdůležitější pokus o akci, o střelu, o kličku i za cenu nezdaru a ne jen odpálení puku. Chyba je normální znak učení, nikoliv prohřešek. Tím je pro mě malá snaha a nezájem, ale i zde je potřeba být trpělivý a ptát se: „Proč?“.
   Věřím, že takovým přístupem vybudujeme v našich hráčích sebedůvěru, universálnost a plastičnost herního myšlení. A až teprve s postupem času, lepšími dovednostmi a prostorovou orientací se budou navyšovat i požadavky na spolupráci, vnímání vzájemného pohybu spoluhráčů a zapojení do hry i bez puku.
   No, a pokud se deníčků ptáš, jak to vlastně dopadlo, tak úplně přesně nevím, protože jsme přesnou statistiku nevedli. Vyhráli jsme asi o čtyři nebo pět branek, ale mnohem důležitější mi přišlo, že kluci byli šťastní a užili si to. On totiž každý úspěch by se měl umět prožít a nezáleží ani tolik na tom, jak byl velký, či v jakém zápase byl dosažen, ale právě na těch doprovodných pocitech štěstí při jeho dosažení. Pak ho totiž budeme chtít zažívat znovu a tím nejlepším způsobem tak podpoříme a posílíme odhodlání na nelehké cestě k němu.

 

 

 

 

JAK MĚ UDĚLALI SLÁVISTOU
 
 
   Můj milý deníčku… Před pár dny jsem se vrátil z hokejového soustředění a pořád ještě tak nějak přesně nevím, co ti vlastně můžu prozradit a co má diskrétně zůstat uzavřeno za dveřmi pánského kolektivu. I když, ono pánského je tentokrát trochu spekulativní, protože s námi, alespoň podle rodného listu, byli i dvě ženy. Ilka, všeobecně uznávaná jako „skorochlap“ je už neoddělitelný inventář. Ovšem pro Katku bylo setkání s takovou kumulací prapodivných lidských produktů, zasažených mimo lásky k hokeji i běžnými chorobami mužů středního věku prvotinou a jejich specifičnost ji přeci jen mohla překvapit. Pro mě osobně to ale byly opět především skvělé zážitky, nezapomenutelné historky, parta a kupa legrace. Tak by se snad v kostce dalo shrnout letošní soustředění s epickým názvem „Naděje 2014“. A teď už jen heslovitě:
  • Přesně podle instrukcí ze zdravotního prohlášení se 14 dní před výjezdem vyhýbám místům střetu s jakoukoliv infekcí. K lidem ve svém okolí začínám být odtažitý a každého, kdo na mě prskne, či snad dokonce kýchne, počastuji výrazy nejhrubšího zrna. Doma dokonce zacházím tak daleko, že z důvodu potencionální nákazy odmítám spát se svojí právoplatnou manželkou ve společném loži a raději trávím poslední týden veškerý čas v práci, což Martina stvrzuje podpisem a dovětkem na mém bezinfekčním prohlášení.
  • Nedělní ráno je uplakané, anebo jak pravil klasik: „Chčije a chčije“. Přesto bez problému vyrážíme. Cestu autobusem si krátíme vyprávěním pikantnosti z letních dovolených a ze soužití s našimi potomky a partnerkami. Jestli to teď čte náhodou nějaká manželka (na Anenském náměstí je prý již zablokován vstup na tento web), tak právě o Vás nepadlo ani slovo, ať je ze mě Slávista, jestli lžu!
  • Po několika vylučovacích přestávkách (mé sebevědomí si užívá fakt, že jedinci i o dvě generace mladší mají větší problémy s prostatou než já) nakonec dorážíme do místa našeho azylu, či spíše azyláku. Chatky jsou demokraticky rozděleny, a proto po několika následujících kolech „Akce kulový blesk“, konečně nachází každý své přechodné útočiště, kde demonstruje své domácí návyky či zlozvyky.
  • Soustředění probíhá podle předem stanovených souřadnic. Zlobí jen 80% dětí, zbytek zachovává dekorum. Náročné tréninkové drily střídáme s olympijským turnajem, abychom stmelili kolektiv i napříč kategoriemi a pohybem s legrací zahnali smutky a bolístky. Každý si musí své umístění poctivě vybojovat, a to jak formou sportovního nasazení, strategickými komploty s protihráči, tak třeba i nějakým prezentem pro Síru.
  • S večerním posezením na „štábáku“ je neodmyslitelně spojen i fakt, že je náhodně vyselektován nejoblíbenější člen výpravy, na jehož účet je po zbytek týdne většina škodolibých poznámek či nemravných příspěvků. U některých vilných staříků se pak pravděpodobně jedná i o určitou poruchu, spojenou s vyhledáváním intimností za každým slovem, gestem či pohledem. Své by o tom mohli jistě vyprávět Zdeněk s Ilkou, Roman či Tomáš. Ovšem velkým favoritem letošního soustředění se od počátku stává Pepa, známý spíše pod svým uměleckým pseudonymem PePé (Problémový Pepa). Ten ale ani tak neřeší oplzlé připomínky svých kolegů a zkušeně odvádí pozornost od své osoby rozdmýcháním řevnivosti fanoušků Sparty a Slávie. Tuto linku příběhu pak zkušeně táhne celým soustředěním, čímž jej morálně poněkud znehodnotí.
  • Po budíčku, rozcvičce, snídani a dalších pochutinách dochází na bodování úklidu v chatkách. První dny nejsou všude úplně dokonalé, a tak pocit z některých příbytků je stejně romantický asi jako z cely Hannibala Lectera. Nicméně postupem času dochází i na tomto poli k výraznému zlepšení.
  • Cestou na oběd Libor (to je ten jediný rozhodčí můj milý deníčku, který se ještě nesetkal s korupcí ve fotbale) podrží mě a Michalovi dveře do jídelny. Přichází mi to velmi kamarádské a pomyslím si: „Tak a teď můžu říct, že Slávista Sparťanům podržel!“…
  • Po večeři organizuji fotbálek mezi trenéry a dorostenci, což je poměrně kladně kvitováno. Tomáš, který se o prázdninách stal novým hrdinou remaku slavného amerického filmu s názvem „Kutnohorský masakr motorovou pilou“ se nabízí, že jako desátý se pouze postaví do branky. Přestože klade zvýšený důraz na slovo „postaví“, připíše si i několik dobrých zákroků, když bravurně zlikviduje šance dorostenců – neuhne. Já se zjevně stávám trnem v oku svých bývalých svěřenců, kteří si mě po pravé straně vodí bahnem jak loutku, až při jednom protisměrném pohybu ztrácí má obuv adhezi a díky zákonům gravitace a setrvačnosti předvedu ukázkový parakotoul. Přesto se dá na tomto mači najít i pozitivum. Jmenuje se Zdeněk a je to můj vzor. Nemluví sprostě, skvěle hraje a jednou bych chtěl všechno umět jako on! Hraji s ním v obraně a jsem z toho moc šťastný! On asi moc ne… Braňo, který se etabloval na postu kouče dorostenců, žene své svěřence emotivně kupředu s razancí v hlase a ďábelskou jiskrou v oku hrdiny béčkových bojových filmů – přesto dorostenci prohrávají 3:0. Na štábáku Michal prožívá slavné chvilky, když rozesílá esemesky a šťastně oznamuje, jak dal dva góly. Nekompromisní PePé však ochladí jeho fantazii: „Jaký dva góly? Na jeden jsi mi nahrál a u druhého ses jen nachomýtnul“. Michal je ovšem nejen všestranný sportovec, ale i konverzační mág, a tak z šlamastiky elegantně vybruslí.
  • Úterní ráno je uplakané a nevalné počasí nám bohužel vydrží den a půl. Přesto trénujeme a testujeme v improvizovaných prostorech verandy a jídelny. Příjemné zážitky tentokrát ale bohužel popisovat nemohu, neboť v našem kolektivu je spousta slávistů, jejichž mozkové hemisféry jsou spíchnuty horkou sešívanou jehlou. Snažím se k nim sice najít cestu a pochopit příčinu této anomálie, ale mluví o věcech, které jsou pro mě neustále absolutní tabu. Ufff! Ty dialogy bych měl sepsat a vydat knižně.
  • Před půlnocí si pro mě přichází Bára, protože bolestivé zdravotní problémy jí nedovolují usnout. Po dvou hodinách marné snahy je již jako tělo bez duše, a tak se nad ránem snažím přivolat pomoc zdravotnického personálu. Ilka je k mému překvapení, ale na chatce zamčena, a tak ji v čiré zoufalosti budím telefonem a prosím, aby mi přišla odemknout svou chaloupku. Nevím úplně přesně, jak mou naléhavou žádost pochopila, ale jiskra v oku a lehce koketní výraz mě trochu podlomily v kolenou. Nicméně prášek zabral a Bára alespoň na chvíli usnula.
  • Vzhledem k předpovědi počasí operativně měníme program a následující den vyhlašujeme za odpočinkový. Dopoledne děti shlédnou film v jídelně a odpoledne již se sluníčkem v zádech vyrážíme na výlet do Svratky. Nákupní horečka vajíček, mouky, kečupů, hořčice a nejrůznějšího drogistického zboží ovšem nováčkům nekompromisně prozrazuje, že se již neodvratně blíží jejich pasování.
  • Večer se opět probírají různá témata. Síra tradičně žvaní o ho.ně, Braňo ladí telefon, llka v nás vyprávěním o Zdeňkově dokonalosti probouzí tradiční mindráky, Katka proklíná den, kdy se mezi nás dostala a vyhrožuje odvetou za pasování, Zdeněk nenápadnými posunky naznačuje Ilce, že již je čas odejít na kutě, Michal obaluje houby, Charvy si opečovává bebínka, Tomáš mluví o „těch“ věcech, kterým já moc nerozumím, ale začínám mít pocit, že mě trošku kazí. Slávistická klaka věrně přizvukuje Pepovi a vzájemně si ukazuje v mobilech fotky svých miláčku, což v jejich případě neznamená manželky, milenky ani sousedky, ale fotbalisty s rudou hvězdou. Jejich historkám rozumí a smějí se pouze oni a Libor. Ten už ale není vůbec směrodatný, protože se směje pořád a všemu, až má křeče ve svých vypracovaných břicháčích.
  • Krásné počasí se definitivně stabilizuje, mizí stresy, všechny ovládá dobrá nálada a fantazie, kterou ovšem občas nestíhám. Pepa s Liborem plánují křest nováčka Becky a původní varianta „zebra“ se mění na červenobílou variaci s hvězdou na levém boku. Charvy obklopen Ilkou a zástupem adolescentních fanynek, rozhýbává svou znetvořenou nohu z olympiády za pomoci ledu a zázračné masti. Buď je ale bolest tak značně nesnesitelná, nebo se aplikace hojivých prostředků dostala nešťastně blízko nespecifikovanému intimnímu místu, protože občas vydává podivné hučivé vzdechy.
  • Nadešel čas pasování nováčků. Současná podoba této akce od mých původních představ již vzala trochu za své, ale pro skalní fanoušky zůstává stále neodmyslitelnou tradicí a vrcholným číslem programu. A ani letos tomu není jinak. Síra, který v tu chvíli dokáže vyhecoval i mrtvolu, přivádí před rozvášněný kordon, vybavený zakoupenými i vlastnoručně namíchanými lektvary a hokejkami, postupně jednoho novice za druhým. Pocity odsouzence vedeného na popravu, jak při své premiéře popsal svůj zážitek Libor, ještě umocňují skandovaná hesla „My chceme nováčka“, „Maso, maso“, „Tričko dolu“…..
  • Během pátečního dopoledne se potlučení, zmrzačení a podvedení kapitáni olympijských mužstev snaží zorganizovat puč proti direktoriátu soutěže. Naštěstí se ale jedná jen o tlachání nespokojených plebejců, kteří nejsou schopni ve svém středu nalézt silnou osobnost, která by jejich nářkům vdechla život.
  • Večer se na jídelně odehrává olympijská disciplína, která nejenže zamíchá celkovým pořadím, ale díky komplotu Pepy a Petra si pohladím oko i duši pohledem na slávistický kanibalismus. Aliance P+P totiž totálně zařezává Libora a z příjemného 4.místa ho sesílá do suterénu celého turnaje. Liborova zhrzená duše se jen zalévá temperamentní krví a jídelnou tak létají kletby nejvyššího kalibru.
  • S blížícím se koncem soustředění se četnost telefonátů z domova úměrně zvětšuje a tím víc je patrnější i opakující se scénář. Ozve se zvonění, na které se okamžitě majitel příslušného telefonu, který nám do té doby suverénně vyprávěl, kdo že je doma pánem, urychleně zvedne a pod záminkou hledání lepšího signálu, opouští naší společnost. Zdálky pak k nám doléhají jakési zaklínací formule „ano miláčku“, „samozřejmě lásko“, či podivně nedokončené věty „ale….., ale….., ale…..“. Závěrečná fáze hovoru, „Až se vrátím, tak ti koupím něco hezkého na sebe“, pak nás ostatní utvrzuje, že tak jako náš kolega to máme doma zařízené v podstatě všichni.
  • V sobotu je olympijské klání ukončeno tradiční disciplínou „Hokejový biatlon“. Charvy cítí možnost zaútočit na celkové prvenství, a tak zalévá tělo adrenalinem, který utlumí všechna jeho zranění. Asi se moc nezmýlím, když napíšu, že běží jak o život a oproti loňskému propadáku především trefuje. To vyvolá překvapení a nervozitu ve tvářích kapitánů doposud vedoucího mužstva „Je mi to jedno“. Tak trochu v rozporu s názvem svého týmu neunesou tíhu okamžiku a na poslední střelecké položce jen těsně ztrácejí celkové prvenství. Libor se svým družstvem „Satanů“ končí v této disciplíně na druhém místě, a tak usměrňuji jeho neskonalou radost citátem José Mourinha: „Když skončíte druhý, jste jen nejlepší z looserů“. „A jak se prosím tě říká těm, co jsou celkově naprosto poslední?“ V tu chvíli ale ještě netuší, že k tomu bude i jako jediný pod bednou…
  • Odpoledne probíhá v uvolněné atmosféře až do chvíle, než nám, letos opravdu početná, dívčí enkláva vyhlásí válku. Vedeni svou Šárkou/Katkou nám v rámci rehabilitace uštědřují vodní lázeň se stimulující procedurou skotských střiků. Mokří, nikoli však poražení vyhlašujeme změnu programu a večerní táborák získává podtitul „Pálení čarodějnic“
  • Večer, po krátkém přestavění jídelny přistupujeme k závěrečnému ceremoniálu. Vítěze v bodování úklidu a vyhlášení „Humus chatky“ jsme si již odbyli a tak začínáme Olympiádou, která letos skončila neskutečně vyrovnaně. Bramborovou medaili získávají „Sataní“, bronzovou „Dlouhoprstí banditi“, „Štíři“ a „Kačeři“, stříbrnou „Je mi to jedno“ a jako zlatí končí „Rychlonozí tygři“. Kromě ocenění všech výkonů 67 pamětními medailemi je rozděleno i 15 pohárů pro nejúspěšnější borce ve výkonnostních testech. A aby toho nebylo málo, odhaluje ve finále, teď již bývalý kamarád Pepa, mou novou identitu na slávistickém plakátu, který rozdává dětem. Svou potupnou myšlenku výtvarný otec celé akce, ještě vyšperkuje improvizovanou autogramiádou. Popravdě jsem v šoku a kromě podepisování se na krásné ženské hrudě si nic nepamatuji. Oficielní program celého soustředění je pak ukončen tradiční noční bojovkou…
   Asi to taky znáte. Když se na něco těšíte, tak se čas vleče a vleče a každá minuta je nekonečná. Ale pak, když se dočkáte, čas běží jak o závod. Kdo to nezažil, ten asi nikdy nepochopí, jak trénování a práce s dětmi může být příjemný čas.
   Děkuji všem hráčům za předvedené výkony, nasazení, týmového ducha a především snahu se neustále zlepšovat, což já osobně považuji za to nejdůležitější. Děkuji Ilce za její skvělou zdravotnickou péči a neustále dobrou náladu, která často bývá tím nejúčinnějším hojidlem. Děkuji též Zdeňkovi za vynaložené úsilí a čas, který věnoval přípravě a bezproblémovému průběhu soustředění. No a závěrem patří mé poděkování zejména všem trenérům a asistentům, kteří nelitují času ani námahy a vytrvale pracují na úkolu zaujmout své svěřence pro sport na celý život. Jsem přesvědčený, že pracovití a ctižádostiví trenéři, kteří mají rádi práci s mládeží, mají motivaci a snahu děti co nejlépe naučit  tuto krásnou hru, jsou schopni analyzovat své svěřence a vytvářet si k nim individuální přístup podle zvláštností jejich povah, vytváří spravedlivou hierarchii hráčů v týmu odpovídající jejich schopnostem, přístupu a vynakládanému úsilí, stejně jako zohledňují kolektivní pojetí a obětavou práci pro tým, tak že právě jen takoví trenéři mohou věci v našem klubu a potažmo i hokeji jako takovém posouvat na stále vyšší úroveň.
   Omlouvám se všem, které jsem nejmenoval a které jsem jmenovat měl. Přeji úspěšnou sezónu 2014/2015, ať Vám všem hokejový Manitou přeje, zranění se vyhýbají a především ať Vás hokej baví a máte v něm přátele. No a za rok snad zase nashledanou…

 

 

 

 

KOLIKRÁT JSI ČLOVĚKEM
 
 
   Můj milý deníčku. Za pár dní odjíždím na soustředění, tak mi to tu asi nejspíš trochu umře, proto ještě jedno nevinné pracovní vyprávění.
   Představ si situaci, že ráno… No, ráno… Spíš ještě v noci přijdu do práce…. No, do práce….. Spíš do zaměstnání. Uvítání s kontrolujícím šéfem (švestičky apod.), pár slov s ostatními otroky a pak již hurá z věže na peron. Jsou holt dovolené, a to jdou někdy personálně tlustý do tenkých. No nic, tak si zase po delší době vyzkouším peronního výpravčího, což je specifický post v tom, že kromě dopravní práce, jsem vystaven i přímému kontaktu s nevyzpytatelnými cestujícími.
   První problém na sebe nenechá dlouho čekat. Od Prahy přijíždí skupinka Italů, kteří umí česky o něco lépe než já italsky. Krásné lingvistické skvosty přicházejí dřív, než jsem čekal. „Vy říct kde Santa Barbara, já být šťastný.“ je pouze úvod. Pak již následuje ostrá jízda. „Kolik daleko Kostnice, kdyby pršet, manšelka nechodit po nohách.” V tu chvíli si uvědomuju nemilou skutečnost, že štěstí bohužel chodí po jiných cestičkách, než na jaké se právě nalézám já, přesto se s vypětím sil snažím uspokojit všechny jejich zvídavé dotazy.
   Poněkud zpitomělý se chystám na další kontakt: „Sooooo, já neumet cesky, only english….“. Jako decentní dřevák na jazyky jsem se právě chytil do pasti. Vysvětlit totiž ženštině se zajímavým welšským dialektem, že WC je za rohem staniční budovy na prvním peróně, kam se dostane pouze podchodem, ale pro klíč si musí nejprve dojít k okénku osobní pokladny do vestibulu je prakticky nadlidský výkon. Rozhovor plný eeeeeee, hmmmmm, aaaaaaa a what?? mi zabírá tolik času, že jí raději osobně vyzvednu klíč a odvedu na onu místnost.
   Když je po všem, začínám věřit v lepší zítřky…. Ale jak se správně říká „Na po.raného i ha.zl spadne“…….
R jako Rus: „Zdrávstvuj (radostně)
S jako Síra: Dobrý den! (do p.dele, to je zase den!!! - pro sebe)
R:Kagdá prijéchaje póezd v Prágu? (zvídavě)
S:Až za hodinu, ale nyní můžete jet osobním vlakem do Kolína a tam přestoupit na rychlík od Pardubic. (s očekáváním, jak to pobere)
R: Što? (podivně)
S: Do Prahy jede vlak až za hodinu! (smířlivě volím jednodušší variantu)
R: Što?? (důrazněji)
S: Já ti dám što… (pro sebe)
S: Ty vo.e, to je snad skrytá kamera… (opět pro sebe)
S: Póezd v Prágu vychódit za čas! (decentně, ale důrazně)
R: Aaaaaaaa (buď ho někdo právě zabil, nebo chápavě)
R: Ja panimáju (takže chápavě)
S: Ty rozumíš, já rozumím, ale co budeme dělat s tím ostatním? (pro sebe, ale rád by nahlas)
S: Sejčas móžno jéchať v Kolín a zděs prestupáť v býstry póezd ot Pardubíc. (jako na hluchého v domnění, že čím víc se řve, tím víc je rozumět)
R: Daaaaaaaa (radostně a dokonce i chápavě)
S: Hmmmm, dělám pokroky, ještě hoďku a můžu jet do Moskvy prodávat suvenýry…. (rozmrzele pro sebe)
S: Nashledanou! (s přetvářkou) A sbohem! (pro sebe)
R: Spasííííba a da svidánija (spokojeně)
   Směnu uzavírám tradičním odpoledním kolečkem s Asiaty. Panuje mezi námi sice určitá jazyková bariera, ale jejich dotazy jsou poměrně jednoduché a stereotypní: “Which platform is the train to Prague arriving to?” “To the second platform.” Říkám pravidelně s velkou dávkou artikulace a hlavně jednoznačným gestem ukazující ruky, kam že ten vlak přesně přijede. Za svou snahu jsem odměněn velmi milým úsměvem, vřelým poděkováním a někdy i drobnou úklonou. Potud vše OK. Jakmile se ale tázající vrátí mezi své krajany a předá informaci, vyráží další s úplně stejným dotazem. Scéna má několik repríz, ovšem vyvrcholením je, že celá skupinka se nakonec začíná soukat do rychlíku na Brno, který přijel úplně na opačnou stranu, než jsem ukazoval. Připadám si jako paranoidní cvok a jdu je raději osobně přesadit do správného vlaku.
   Tak a to je všechno můj milý deníčku. Ale proč ti to vlastně píšu? Tak vtipné to zase nebylo a nějaké smysluplné poučení v tom asi taky těžko hledat. Přesto. Když jsem se po dvanáctihodinové směně vracel domu, vzpomněl jsem si na přísloví: „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.“ Co to však znamená? Že nás může být jako víc v jedné osobě? To je trochu schizofrenní, takže to snad ne. Je ale pravda, že rčení a lidová mudra se obvykle vyjadřují jaksi obrazně, takže současněji by se asi mohlo říct: „Kolik řečí znáš, o tolik jsi svobodnější a máš víc možností v dnešním světě.“
   Osobně si myslím, že je to pravda, ale že se netýká jenom cizích jazyků, ale všeobecně schopnosti učit se a celoživotně vzdělávat. Nedávno jsem někde slyšel, nebo četl rozhovor s prezidentem Microsoftu, ve kterém řekl definice gramotnosti 21.století. „Jako negramotní již nebudou chápáni pouze ti, kteří nezvládají základní dovednosti jako je čtení a psaní, ale jako negramotný bude chápán každý jedinec, který nebude disponovat schopností se neustále vzdělávat, opustit již přežité a zastaralé a opět se s chutí učit něčemu novému.“ No, a protože jsi deníček hokejového trenéra, tak si dovolím tvrdit, že hokeje a trenérské práce se to týká úplně stejně jako kterékoliv jiné lidské činnosti. Nikdy nenastane den, kdy bychom mohli konstatovat, že jsme dosáhli dokonalosti, všechno víme a už není potřeba se nechat poučit, vzdělat a víc si rozšířit obzory.

 

 

 

 

 

PERLIČKY Z DOVOLENÉ III.

 

 
● výlet na Moravu – Olomouc je opravdu krásné město, kde seženeme ubytování v romantickém penzionu hned vedle náměstí. Majitel nám po telefonu složitě vysvětluje jedinou možnou cestu, jak se k nim přes všechny zákazy, jednosměrky a slepé ulice dostat, a tak pro jistotu zadávám adresu i do navigace. Po 45 min. kroužení kolem centra a hledání té správné cesty mi dochází trpělivost a projíždím zákazem, kudy smí pouze obsluha.
   Nápad vyjít si s rodinkou do ZOO na Svatém Kopečku měli snad všichni a tak se prodíráme mezi davy. Vystojím 20.min frontu na bramborové spirály s pitím a v tom mi Barča něco říká. Jsem už ale nahluchlý a skláním se k ní. Ona vyskočí a já ji čelem srážím na záda k zemi. Lidi se na mě otáčí, jako na tyrana, co mlátí dítě. Dcera mi ale nic neříkala, jen si pro sebe zpívala a zrovna si vyskočila, když tancovala. S boulí na čele se přesuneme ke stolku u stánku a v tom moje neposedná dcerka do něj drbne a převrátí kelímek na postarší dámu. Omlouváme se a raději mizíme na rozhlednu, která může klidně sloužit jako adrenalinová atrakce, protože na jejím vrcholu má znatelný výkyv asi 20 cm.
   Druhý den vyrážíme do Javoříčských jeskyň a na hrad Bouzov. Zde probíhá i ukázka dravých ptáků a ještě před začátkem programu procházíme okolo upoutaných aktérů a já, dnes ani nevím proč, překračuji lavičku, která mě dělí od krkavce. Evidentně mu ale nejsem sympatický, a tak po mě vystartuje rychlostí stíhačky F-16. Reflexivně ustupuji, v cestě je ovšem již ona zmíněná lavička. Co následuje je naprosto zřejmé – salto vzad přes lavičku, teatrální dopad do pozice přejetá žába, Bára záchvat smíchu, Martina se za mě stydí, přicházející diváci kvitují zařazení komického výstupu najatým klaunem do programu – prostě ostuda.
● na Sázavě – počasí super, vody dost, lidí přiměřeně, takže nic nebrání tomu si to užít. Můj plán dostává trhliny, když přijíždíme k prvnímu jezu a nikomu, kromě mě a Báry se to nechce sjíždět. Čeká mě poměrně těžký souboj s hordou zapšklých nepřátel, kde Ondru a Evu nakonec zlomím tvrzením, že je to výzva a život je přeci o výzvách, které doplním: „Není hanba něco nezvládnout, ale nezkusit to.“ Nakonec to v pohodě několikrát dáme a paradoxně zatím co část vodáků snáší lodě po cestě dolů pod jez, mi si svůj gumáček několikrát vynášíme znovu nahoru. Jediný kdo ale zatím nejel, je Barča, protože jsme doma zapomněli vestu. Pro Martinu je to fakt, přes který nejede vlak a mé návrhy se mi snaží rozmluvit po dobrém…. a posléze i po zlém. Uvědomuji si, že žena je jak oheň – dobrý sluha, ale špatný pán. Teď je tedy přede mnou doslova přesvědčovací Mount Everest, kde slova o výzvách jsou naprosto zbytečná a snažím se proto hrát na strunu serióznosti a odpovědnosti: „Martino přeci mě znáš, že bych nic nebezpečného s Barčou nepodnikl. Musíš mi taky trochu věřit...“ Nebo jen věřit? Teď nevím, ale Everest je zdolán. Vše má dobrý konec a Bára po projetí jen ležérně rozhodí rukama, na znamení – tolik řečí a přitom to nic nebylo.
   Večer když přiléhám k Martině, slyším: „Ježiš ty záda bolí.“ „Ale vždyť jsem ti je namazal 50-tkou, aby ses nespálila.“ No, asi jsem trochu uprostřed vynechal, protože tam je kus připomínající mapu Afriky a do rána díky puchýřům v 3D provedení.
● na houbách – stačí říct jen prostinké „rostou“ a každý správný Čech, i kdyby to byl třeba Vietnamec, hned ví, že řeč není o daních nebo cenách, ale o houbách, masu chudých! Miluji houby, ale moc je neznám. Ovšem houbová polévka naší „babičky buchtičky“ to je něco úžasného, a tak hurá do lesa. Houby skutečně rostou, ovšem daleko od sebe. Uvelebím se chvilku na pařezu, koukám skrz stromy, tlačím do sebe krajíc chleba se salámem a v tom si to nedaleko přiskotačí veverka. Sedne si přímo proti mně a zírá, co že mám jako dobrého k snědku. Neváhám a hladového savce obdaruji kůrkou chleba ze svého krajíce. Ten si ho po chvíli váhání vezme do předních, dvakrát zatne svoje tesáky do tvrdé kůrky, udělá tři kolečka kolem stromu a nehybně si lehne na bok. Podívám se významně na svůj krajíc a pro jistotu ho odkládám do baťohu a přemýšlím, kdo mi dělal tuhle svačinku a koho na ní pozvu já, pokud Zrzečka neobživne…
   Tak a tím svůj nekonečný dovolenkový blábol končím. Ono se říká, že v nejlepším se má přestat, ale to už jsem dávno prošvihl, takže se můj milý deníčku loučím s pocity flákající se honorace a příště tě pozdravím už zase jako pracující lůza.
 
 
 
 
PERLIČKY Z DOVOLENÉ II.
 
 
● kola – tak to je kapitola sama pro sebe, protože jsme najezdili víc kilometrů než já autem za rok, takže jen telegraficky.
- Krkonoše: jsou to skutečně naše nejvyšší hory, a tak cestou na Vrbatovu boudu kola spíše vedeme, než že bychom na nich jeli a večer když uléhám do stanu, nevím, kde jsem nechal tělo. Druhý den trochu bloudíme, samozřejmě vinou nedostatečného značení a k tomu vyšperkuji cestu o jednu dokonalou zkratku, která je sice delší, ale zato po horší cestě. Přístav začíná prskat, neboť večer se blíží. Co bude v kempu, ví bůh, páč plusové body žádné a možnost koupit odpustky se nenabízí. Konečně dorážíme do našeho přechodného domova a ticho jak po pěšině, ale lepší než kravál. Martina jde s Bárou do sprch smít prach a špínu z cest, ale atmosféra graduje, když vhodí do automatu na teplou vodu minci a nic … pokus opakuje u druhého strojku se stejným výsledkem … Etna exploduje a automat schytává několik přesně mířených úderů. „Pavle, něco s tím udělej, protože jestli se po dnešku neumyju, tak …“ Jdu do sprch, přečtu si pečlivě celý návod k použití a především poslední větu „a poté uvolněte páčku ve sprše. Heuréka … teče!!! Po tichém večeru nastává tiché ráno. Během dopoledne již dostávám i dvě všední otázky, na které odměřeně odpovídám, aby to snad nevypadalo, že mám tendenci vtírat se do přízně. Postupně však otázek stran další cesty přibývá a začínáme běžně tlachat.
- Železné Hory: výškový profil daleko přijatelnější, ale etapa dlouhá 86 km je dost odvážná, jelikož naše pozadí (myslím tím prdel), není ještě přizpůsobená k takovému výkonu. Proto druhý den směle přesvědčuji rodinu, že únava se z těla nejlépe vyžene zase další zátěží.
- Posázaví: o jednom z cyklovýletu tímto krajem jsem ti již referoval v předešlém příspěvku, a tak se nebudu opakovat.
- Třeboňsko: ideální rovinka, ale na můj vkus je to až nuda. Podle předpovědí má být ideální letní počasí a tropická vedra, tudíž nepokládám za nutné vzít pláštěnky a bundy. Nad Chlumem je ale zřejmě lokální mrak, takže jsme promoklí až na kost a situaci nezachraňuje ani improvizovaná pláštěnka pro Báru vyrobená z igelitky.
   V kempu zjišťuji, že jsme pro stan tentokrát nezvolili strategicky nejvýhodnější místo. Opodál se totiž koná oslava na počest neznámého padesátníka, na kterou jsme některými účastníky, již proměněnými v alkoholové houby, srdečně zváni. U ohně je připraveno slavnostní welcome drink v podobě ,,obsluž se z kýblu sám“, ale brzy je zřejmé, že střízliví mají určitý problém komunikovat s ožralými. Jak dlouho nakonec trvala noční jízda našich sousedů, už pravděpodobně neví ani oni, ale mé oči ala angorák a hlava padající u snídaně s železnou pravidelností do míchaných vajec dává tušit, že se vedle nich nedalo usnout.
   Vyrážíme na naučnou stezku podél Lužnice, kterou při zastávce brodím bosý společně s dcerkou. Slunce mě zřejmě poněkud přehřívá, takže se začínám lascivně předvádět. Zrovna ve chvíli, kdy mě Martina krotí srovnáním, že se chovám jako skautík, kterému zapomněli pogratulovat k plnoletosti, ztrácí noha na chvilku ideální stopu, lehce zavrávorám a chodidlem projede bodavá bolest. Zprvu to mu nevěnuji pozornost, když ale spatřím, jak voda v Lužnici začíná povážlivě rychle rudnout, vzpomenu si na rozčísnutou nohu Martiny, díky které předčasně ukončila expedici „Jizera 2013“ a jdu se ošetřit. Vidím se v kakaové dírce, ale moje citová jistota se snaží improvizovaně alespoň zastavit krvácení. Brzy je nahrazena doktorkou, která se rekrutuje z projíždějících kolegů, a v tu chvíli poznávám, že je možné vozit na kole i mobilní operační sál. Záchranářka jen tak utrousí: „Teď mě asi chvilku nebudete mít rád“ a já s grimasou lehké mozkové dysfunkce v tváři procedím: „To je v poho, než se znovu ožením, tak se to zahojí…“.
- Česká Kanada: nádherná příroda, výborné značení, prostě skvělé poježdění. Lehounce se však zdržím po obědě na WC a Barča už netrpělivě popojíždí po parkovišti a snaží se Martinu zdokonalit v novém způsobu jak správně osedlat dvoukolého oře. Škoda že jsem přišel pozdě, dnes bych malou ukázku potřeboval. Ale ať nepředbíhám událostem. Po jednom z ne úplně přehledných úseku, kde se mi kolo poměrně rozjíždí, následuje zatáčka. Jedu rychleji než stav cesty a moje pneu dovolují. Po prudké pravé koukám a přes celou šířku cesty skalní podloží, pěkně mokrý a čekající na nějakého kreténa, co to nedá. A ejhle, zrovna to vychází na Pavlíka. To co následuje, je dílem okamžiku. Předek ztrácí adhezi a Pavlík zase kolo. Pád je jen nevyhnutelným vyústěním. Bohužel nemám to štěstí hajnout si někde do trávy, ale přímo na ty skalní, popršený a odporně ostrý šutráky.
 
P.S. tak a nekolistické historky přijdou na řadu až v další kapitole
 
 
 
 
PERLIČKY Z DOVOLENÉ I.
 
 
   Můj milý deníčku, dnes mi končí tří týdny dovolené a trpíc doma u kompjůtru zahajuji pouze heslovitou reportáž, protože jak nedávno řekla Barunka: „Tatínku ty bys mohl klidně vyprávět ty naše rodinné historky v Show Jana Krause.“ To si opravdu nemyslím, nicméně pravdou je, že jsme o letošních dnech volna měli původně všichni zcela jiné představy. Pobyt u moře, který se vždy snažím strávit aktivním cestováním a sportem v bláhové představě, že trochu zhubnu, abych si pak u večeře přidal, protože je to all inclusiv a sjíždění Hronu jsme museli vzhledem k Martinině změně zaměstnání narychlo zrušit a improvizovat. Společné víkendy jsme si prodloužili ještě o pátek a zbytek dní jen s Bárou pak patřil mé kreativitě:
 
● poměrně pravidelně jsem již v časnou ranní hodinu probuzen oblíbenou otázkou: „Tak co dneska podnikneme?“. Snažím se sice občas dělat, že neslyším, ale dramatický soprán je prostě dramatický soprán…. Bára pak s oblibou navrhuje několik variant, počínaje návštěvou všech možných dinoparků, jungleparků, 3D, 4D a 5D kin, ale po mém prohlášení: „Udělám ti akci za pár korun, na kterou jen tak nezapomeneš!“ se mnou ječák, někdy také označovaný jako dcera, přestává komunikovat - dinopark je prostě dinopark.
● projížďka na kolečkových bruslích Z Poděbrad do Nymburka a zpět - sám sebe opět nepřekvapuji, bezdůvodně totiž při jednom ekvilibristckém kousku padám, a abych zachránil situaci, snažím se najít nějakou nečistotu. Nic samozřejmě nenacházím, takže suma-sumárum - jeden opilecký pád, osobní věci rozházené po cestě jak rozložené Lego a vrávoravé kroky k lavičce doprovázené posměšky okolo projíždějících. No nic je nejvyšší čas chodit bruslit jen na veřejňák a to pouze s podporou u mantinelu. Tato historka mi pak taky bohatě stačí k tomu, abych dceři na podzim přestal vykládat tu neomalenou lež, že jdu na hokejový trénink. Vždyť i slova „Jdu si stoupnout na led s holí“ mohou u nejmenšího potomka vyvolávat vcelku pozitivní dojem, že tatínek dělá něco neobvyklého až obdivuhodného.
● výlet do Prahy – kdyby Adam nepotřeboval vzít na letiště, asi bych tuto akci nikdy nepodnikl, takhle to ale spojuji s naučným výšlapem a vykládáním historek na místech mého mládí. Fronta k lanovce na Petřín je ale nekonečná a Bára po chvíli čekání navrhuje, abychom to raději vyšli pěšky: „Uděláme pro sebe alespoň tři dobré věci. Zaprvé pro svoje tělo, protože jít je lepší než se jen vézt, zadruhé pro mysl, protože víc uvidíme a ty mi budeš vyprávět, no a zatřetí pro peněženku.“ Lidem vedle nás padá v úžasu brada. Já se ješitně tetelím, ale dobře vím, že tohle nemá ze mě - to je naše Martina… Celodenní putování končíme v O2 aréně na minigolfu. Snažím se Báře vysvětlit základní postoj a úder, ale protože jsme se přišli především bavit, nechávám tomu nenucený průběh. Bára je šťastná a užívá si to, což je ovšem pravý opak vedle hrajícího hocha, kterého ambiciózní otec neustále a bohužel i hrubě peskuje za každou sebemenší chybičku. Výsledkem je vystresovaný kluk, který stojí vzpřímeně jak pravítko a evidentně se bojí cokoliv udělat, jen aby nerozzlobil tatínka. No a na druhé straně Bára, jejíž údery jsou někdy značně prapodivné, ale hra ji ohromně baví a v konečném součtu dosahuje i lepší výsledek. Netuším, zda onen tatínek chce mít doma olympijského vítěze či mistra světa v minigolfu, ale mě se opět potvrdilo, že zaujmout dítě, dovolit mu nenuceně se adaptovat na hru, pohyb a pracovat s jeho motivací je ten největší úkol a umění, který vyžaduje určité schopnosti, nadšení a zkušenosti.
 
Omlouvám se, ale hlava mi již padá na klávesy, jdu spát a pokračování příště.
 
 
 
 
ČLOVĚK MÁ JEN MEZI POCTIVÝMÍ SVÉ PŘÁTELE HLEDAT
 
 
   Za poslední dobu se toho tolik událo, že i kdybych se chtěl ke všemu vyjádřit a něco napsat, nenašel bych dostatek času. Rád bych se ale přeci jen vrátil, alespoň tímto příspěvkem k události z minulého týdne.
   Zpěvák Michal Hrůza, který chtěl podle posledních informací v ostravské Stodolní ulici zabránit rvačce dvou mladíků a zavolat policii, skončil v nemocnici s vážným poraněním mozku. Na prvním místě je potřeba Michalu Hrůzovi především popřát brzké a úspěšné uzdravení, no a na druhém poděkovat za slušnost a osobní statečnost. Nicméně, tato neradostná událost mě přiměla k zamyšlení i nad jinými věcmi.
ad1) Podle výpovědí svědků byl prý Hrůza v incidentu nevinně a poté co se mu nepodařilo uklidnit konflikt, skončil sám na zemi, kde do něj bylo několik minut brutálně kopáno. Upřímně, jediné co mě napadá, je se ptát: „A co dělali v tu chvíli ti svědci? To se jen nepřítomně koukali?!?!?!“ V diskusích často čtu: „Neměl se do toho míchat. Měl zavřít oči a raději nic nevidět….“ Proboha, kdo nás tohle naučil, že když se děje bezpráví, je lepší se otočit na druhou stranu. Za komančů byla populární hesla: „Co mi není rovno, po tom je mi ho.no“ a „Nehas, co tě nepálí“, ale kdyby to tak dělal každý, tak už jsme dávno všichni shořeli.
   Nevím, proč jsme takoví. Proč se vytratila statečnost a proč je charakter prohlašován za hloupost. Neustále slyším pláč, jak je ta naše společnost zkažená a že se tady nedá žít. Kdopak to ale asi vytvořil? Přece my a naše lhostejnost. Oháníme se často větami plných demokracie a přitom neumíme tvořit to základní - občanskou společnost a respektovat zákony, daná pravidla a samy sebe navzájem. A proto děkuji z celého srdce všem lidem, jako byli Filip Venclík či Michal Velíšek a jako jsou Michal Hrůza a mnozí další jiní a bezejmenní, kteří nejsou slepí a hluší nepravostem. A tím se i přesmyčkou vracím k dnešnímu nadpisu, který jsem si zapůjčil z díla B.Němcové – V zámku a podzámčí.
ad 2) Hojně používané zaklínadlo v tomto, ale nejen tomto, příběhu je: „To je ta dnešní mládež!“ Osobně nevěřím na takové zjednodušení a paušalizování. V dnešní uspěchané ale i relativně svobodné době sice mnohé krásné lidské vlastnosti často nahrazuje asertivita, pokrytectví, neúcta, zbabělost či lhostejnost, ale myslím si, že nic z tohoto nám bytostně není vlastní a že jde především o otázku výchovy, příkladu a uznávání jiných hodnot. Přestaňme proto pouze kritizovat všechno okolo nás a raději se pojďme zaměřit na vlastní pískoviště. Na sebe a především své děti. Tedy na materiál, který je ještě možný opracovat, a který bude v letech budoucích mít možnost dělat věci třeba jinak. Zachovejme v nich kritický smysl pro realitu, ale zároveň je naučme i sebereflexi a zodpovědnosti. Ať nezapomenou, že svět se neskládá jen z materialistických hodnot, z věcí vypočitatelných, změřitelných a zvážitelných, ale také z toho co nosíme v sobě – ze snů, utopií a ideálů. A přestože mnohé z toho bude neuskutečněno, ať se vždy drží logiky, rozumu, ideálů, slušnosti a humanity. Protože tak jak je hudba, písmo a oči zrcadlem duše člověka, tak je vzdělání, kultura a sport odrazem kvality presentující se společnosti.
 
 
 
 
CYKLOVÝLET
 
 
    Můj milý deníčku, jsem celý rozechvělý, protože začaly opět letní prázdniny a s nimi množství sportovních zážitků a aktivit, které s rodinkou pravidelně podnikáme. Bohužel letos to zatím leží více na mých bedrech, protože moje citová jistota ještě nemá u nového zaměstnavatele nárok na řádnou dovolenou. Vymýšlím proto své nejmladší ratolesti různé sportovně adrenalinové akce, jako jsou výjezdy na kolečkových bruslích, výlety pod stan, lanová centra, výšlapy po horách, vodácká dobrodružství a samozřejmě i výjezdy na kolech. Dnes tedy vyprávění o jednom decentním bike revue posázavským krajem...
   Trasa byla naplánována s detailní přesností včetně občerstvovacích a vylučovacích zastávek a její první etapa vedla na vlakové nádraží, odkud nás měli železní oři i s našimi bajky přepravit až k řece Sázavě. Jak již to tak ale bývá i sebelepší plán má své těžko předvídatelné zádrhele a tak v hektické chvíli vypravování na sebe nasoukám podezřele přiléhavé spodní prádlo. Zprvu se obviňuji z nově nabytých kilogramů, ale posléze zjišťuji, že se jedná o spodky mého nejstaršího syny, které se záhadně zatoulaly do mé skříně. Nicméně není již čas na převlékání, tudíž mi úvodní epizoda se slipy zůstane dlouho zaryta v paměti a nejen v ní.
   Pln dojmů se rozjíždím od domu a dceři chci hned na úvod předvést pár ekvilibristických kousků na kole. Jízda mezi reklamními panely, kde je místo sotva na šířku řidítek, je k tomu téměř předurčená, bohužel však opravdu jen téměř….. Zrovna ve chvíli, kdy si začínám vychutnávat triumf v podobě projetí nejužšího místa, kde mám kolem řidítek na každé straně cca pět centimetrů místa a moje euforie začíná pozvolna stoupat, nastává nepochopitelný kolaps. Kolo prudce ustřelí doleva a já instinktivně uhýbám stejným směrem, abych se lehce přehodil přes reklamní tabuli, kde zůstávám viset s obraženým levým kolenem + odřeným pravým nártem. Po odmítnutí pomoci od chechtajících se turistů se ohlížím, abych zjistil, co se vlastně stalo…. Náš benjamínek (též zvaný banjo) se chtěl štěrbinou protáhnout zároveň se mnou a jeho přední kolo jakoby mimoděk zavadilo o mé zadní. No nic, vstávám a už opravdu vyrážíme. Po dalších pěti stech metrech však nahazuji dceři spadlý řetěz. Následuje krátká přednáška o převodech a správném přehazování, ale po kilometru v kuse opět stojíme. Tentokrát však, abych dokoupil energeticky bohatý proviant.
   Cesta vlakem uběhla přesně podle itineráře a jízdního řádu, tudíž konečně můžeme vyrazit. Škoda jen, že jsem vybral trasu obtížnosti „Z“, tudíž v úvodních smrtelných stoupácích a následných sjezdech musím zapomenout na proud času a svůj věk. Nadšeně provádím Báru oblíbenou lesní infrastrukturou a ještě jí přitom stačím informovat o bájích a pověstech spojených s okolní krajinou. Zastavujeme tak kupříkladu u mraveniště Ferdy mravence, držíme pietní minutu ticha u hrobu posledního vlka, zastřeleného v těchto lesích zrovna ve chvíli, kdy se převlékal za babičku a chystal na Karkulku oblíbenou habaďůru atd….
   Po cca 35 ujetých km dorážíme do Bohdanče a před výšlapem na rozhlednu beru svou ratolest do restaurace, abychom doplnili spálené kalorie. Vynechám pasáž o zdlouhavém objednávání a sporech o tom, co je vhodné si po náročném výkonu dát. Zmíním ale, že inspirujeme diskusi, vedle sedící party mladých kolařů, na téma sportovní strava a zdravotní doplňky, což je jen krůček k cyklistické výživě v tubě. A tady jeden z nich lehce nastiňuje svou veselou příhodu…. V kolektivu svých přátel, vyhledávajících zjevně intimnosti za každým slovem, či gestem, se však nedostává dál, než k prvnímu souvětí… „Koupil jsem si takhle jednou vanilkový gel a při stoupání na Lipnici s Fandou to na mě přišlo…..“ Tady byla velmi zajímavá akce dvou kámošů na kole přerušena poměrně oplzlými poznámkami některých nemravů, že jsem raději společnost upozornil na přítomnost nezletilé posluchačky. Co se tedy tenkrát odehrálo pod Lipnicí a jakou roli v tom sehrál zmiňovaný vanilkový gel, se ke své lítosti již bohužel asi nikdy nedozvím. Je ovšem alarmující, jakou fantazii dokáže mít ženatý muž s třemi dětmi a věkem blížícím se pěti křížkům s ohledem na to, co se honí hlavou pánům tvorstva ještě zřejmě svazkem manželství nezatíženým, o nějaký ten level mladším a co se týče rozsévání biologického materiálu jistě úspěšnějším….
   No nic, popojedeme. Po obědě, s plnými břichy a pod rozpalujícím se sluncem ale jen s vypětím sil vyšlapáváme kopeček k Bohdance. Větší problém však je, že během pokračující cross-country na mě přichází větší lidská potřeba. Zapomněl jsem ale sbalit papírové kapesníčky a musím tudíž použít doma vytištěnou mapu na zcela neplánované účely, díky čemuž posléze v okolních lesích občas bloudíme. Na takovém menším rozcestí, znovu odhaluji svůj neomylný navigační talent a krátkým úsečným povelem naznačuji další směr naší jízdy. Co o to, směr udávám, ale zároveň si všímám Báry, které opět spadl řetěz. Role vůdce, která mi je předurčena, mě donutí okamžitě jednat. Plán je velmi prostý. Lehce přibrzdím své letící kolo, vrátím se, odstraním závadu, pronesu další školení jak a kdy řadit, abych následně prudkým šlápnutím opět udal tempo vpřed. Vše vychází dle mého myšlenkového pochodu až do okamžiku, kdy má následovat již zmiňovaný svižný rozjezd. Snad kolo nepojalo obrovské množství energie vyprodukované mými končetinami, snad se mi před kolo zatoulal zbloudilý duch onoho lesa. Zkrátka a dobře, noha se jaksi smekla, oči roztáhly zornice do nebývalé velikosti, ústa vydala nedefinovatelné heknutí a Síra si hajnul do příkopu na bok.
   Po zakrojení dalších kilometrů se již dostáváme do notoricky známého terénu a přes Katlov a Vidlák míříme k domovu. Červencové slunce, jehož sílu jsem trochu podcenil a odměnou jsem tudíž na některých místech zbarvený do lehkého nádechu vlčího máku, se ovšem podezřele a čím dál častěji začíná schovávat. Nervózně přepočítám blížící se mraky, doufám a vzývám nebesa, ať začne pršet až po našem dojezdu do Hory. Bohužel se to nepodařilo… Promočený jako vložka vyhlašuji konec této kolové, přesun na nejbližší vlakovou zastávku a návrat po kolejích. Dcera ale přichází na chuť kouzlu projíždění kaluží a postupně propadá v hysterák, nebo-li hysterický smích. Za sebe říkám, že se na to cítím starý a neschopný určitě, ale Barunka, aniž bych si to připustil, s umem zralé ženy dráždí mou mužskou ješitnost: „Tati to přeci dáme a dojedeme až domu. Jsme přece Zekoni!!!“
   Asi mě jako svéprávného rodiče mělo napadnout, že po vydatném dešti bude cesta lesem poněkud blátivá... Takhle totiž sjezdem k Velasu obdarujeme své biky několika kilogramy bahna, bláta a já nevím čeho. A když se vynoříme z lesa u Kutné Hory, připomínáme spíš divočáky vracející se z kaliště, než rodinku na prázdninovém výletě. Vrcholem všeho pak je odměnová zastávka v cukrárně v tomto specifickém stavu. Obsluha nám zpočátku nevěnuje pozornost, neboť se jí pravděpodobně ztrácíme na pozadí do hnědého odstínu vymalovaných zdí, aby nás pak přeci jen přivítala soucitnou větou: „Někde asi padaly trakaře.....“
   Další příhody a zajímavosti z prázdninových dobrodružství cestovatele Síry a Sirky zvané „Kolbaba“, přinese tento blog až budu mít trochu víc času. Takže pokud máte zájem - sledujte a čekejte, ale nejlépe taky sami někam vyražte. Přeci jenom, zažívat to, je lepší než sepisovat, či číst…
   A ještě jedna rada. Nemám sice patent na správný názor a vím, že jsem pouze hmota, která si myslí, že žije a přitom nemá pořádně ani ponětí, co to ten život vlastně je, ale podle mě je vztah k fyzičnu a pohybové kultuře stejně důležitý, jako vzdělání nebo sociální a kulturní výchova. Vytvářejte proto svým dětem prostředí, kde se budou přirozeně, hrou a zábavně adaptovat na pohyb a sportovní aktivitu. A přestože je konkrétní technika jednotlivých sportů jistě specifická, budování všeobecné úrovně fyzické připravenosti, atletismu, citu pro hru, mentálního tréninku, motivace a celé řady dalších prvků, je možné považovat za obecné. Tato výchova a přístup ke sportu samozřejmě nezaručuje apriori úspěch a spokojenost. Pouze věřím, že mnohonásobně zvyšuje její pravděpodobnost.
 
 
 
 
PRÁH
 
 
   Můj milý deníčku, vcelku nedávno jsem si naservíroval impozantní den „D“, při kterém se do úst vkrádala slova umělců z filmů pro dospělé a svět se zdál ošklivý a černý. Na tomto místě se ale snad mohu pokusit rozveselit alespoň Vás... Znáte to, cizí neštěstí nejvíc hřeje. 
   Takže. Vše začalo zcela prozaicky. Dřevěný trám pod prahem našich dveří na dvorek byl za léta vlivu povětrnostních podmínek natolik poškozený, že jsem se rozhodl nahradit jej betonovým podkladem. Úkol snadný i pro kutilský polotovar, tudíž realizaci bránil pouze fakt, že mé zásoby stavebního materiálu zely prázdnotou stejně jako státní rozpočet. Zde mi ale, jako známému kolenovrtovi, vytrhl trn z paty Zdeněk, který mimo lední hokej holduje též stavebním úpravám své kutnohorské rezidence.
   Nebudu ale už víc zdržovat a konečně se přesunu k inkriminovanému dni. Dopoledne vše probíhá tak nějak pohodově a troufnu si i říct, že se mi práce daří. Položený beton připomíná svým dokonalým vyrovnáním čerstvě urolbovanou ledovou plochu a já raději okamžitě obcházím všechny sousedy s upozorněním, že nezakládám pod dveřmi na dvorek tradici známého Hollywoodského bulváru, a tudíž eventuelní otisk z nich populární osobnost kulturního života neudělá. Pro jistotu ještě lepím na příslušné dveře velikou ceduli s nápisem: „Pozor čerstvý beton. Nestoupat!!!“ Vše pak uzavírám situací, za kterou bych si ale nejraději nalískal. Preferuji totiž výchovu názorným příkladem, kdy netřeba dítěti něco zdlouhavě vysvětlovat, protože to co vidí, to dělá. Beru tedy dcerku osobně k svému dílu: „Barunko tohle je čerstvý beton a na ten …..“. Jak již jsem řekl, co vidí, to dělá, a tak po svém vzoru namíří ukazováčkem na hladkou plochu, ale nejen to, ona ho tam navíc i zaboří. Se sinalou tváří jen dokončuju větu: „…. nesmíš sahat ani stoupat, protože je zatím měkký“, což už Bára ale zjistila. S pohledem dítěte, kterému vzali nejmilejší hračku, se omlouvá a prosí za odpuštění. Odevzdaným hlasem jí posílám domů, vyndávám znovu nářadí, rozdělávám cement a jdu zarovnávat.
   Možná dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, ale za hodinku, zrovna když Barča odchází na piáno, mám opět hotovo. A protože častokrát říkám svým dětem, že pokud tě kůň shodí, musíš znovu nasednout, zkouším vysvětlovací pokus č.2. Ukazuji názorně jak zrádné místo bezproblémově překročit a sláva, podařilo se to i nejmladší z rodu Sirotků!!! Odcházím tedy do dílny uklidit nářadí, ale neuběhne ani dvacet vteřin a při návratu zpět spatřuji ve své půldenní práci otisk dětské nohy. Vrhám výhružné pohledy: „Báro to snad není možný, vždyť to už by pochopila i …..“ Na poslední chvíli zvládám své emoce a přeruším tok svého hněvu. „Kdo tatínku?“ „Ale… no… přeci ta… indická bohyně.“ „A která?“ „Přeci ta, co je v Indii posvátná.“ Dcera odchází do hudebky a já sahám pro vercajk, abych začal další opravný pokus, ale v duchu se holedbám, jak jsem dobře vybruslil z výchovné šlamastiky. Než se dcera vrátí, mám hotovo a jdu domu. Za chvíli ale zvonek přeruší odpolední relax. Beru domácí telefon: „Prosím Sirotek. Tady kráva…….“
   Aby toho ovšem nebylo málo, večer ještě zjišťuji, že i někdo z mých sousedů má problém se čtením nebo delším krokem a vytvořil tak do mého výtvoru vcelku slušnou jamku na kuličky. Přiznám se, v tu chvíli celý dům bezpochyby ujišťuji, že jsme opravdu sprosťák se vším všudy…
   Přestože se mi později dostalo mnohých politování a chápavých přitakání, která měla zřejmě zmírnit postup vrásek v mém obličeji, nikdo se za celý týden nebyl ochotný ujmout potřebné korekce. Takže jsem po týdnu naivní čekání vzdal a opravu učinil opět sám.
   Co dodat? Je jistě správné, že se snažíme děti vychovávat a vysvětlovat jim co je dobré, slušné, férové a co zase ne. Je ale podivné, že se na ně zlobíme a vytýkáme jim věci, které u dospělých občas tolerujeme nebo raději přehlížíme, abychom nemuseli jít do nepříjemného konfliktu. A přitom se některé chovají dospěleji, než leckteří velcí, jež toho bohužel nejsou schopni dodnes…..
 
 
 
 
STRES, STRACH, PSYCHIKA
 
 
   Před chvílí skončil první osmifinálový zápas letošního MS, ze kterého po neuvěřitelném dramatu, které nerozsoudilo ani 120 min. hry, postoupili dál Brazilci. Zápas tedy rozhodly až pokutové kopy a větší nervy tentokrát prokázali domácí hráči. Popravdě, když šel na svou penaltu Neymar, okamžitě se mi vybavil nedávný rozhovor s ním. Těžko si asi někdo z nás dovede představit, čemu musí tento mladík čelit, když na něj spoléhá celá dvousetmilionová, fotbalem poblázněná, Brazílie. On to ale zatím zvládá, a tak na otázku reportéra ohledně psychického tlaku, kterému je vystavován, jen odpověděl: „Celý život jsem se těšil, že budu hrát právě takové zápasy“. Zní to lehce a přesvědčivě, ovšem není to zdaleka tak jednoduché, jako se to řekne. Existuje přeci mnoho nejrůznějších příkladů toho jak psychika a myšlení ovlivňují stav fyzického těla, výkonnost, sebevědomí a v konečném důsledku i to, co bychom mohli nazvat sportovním úspěchem.
   Vzpomeňme jen na ukázkový příklad z letošního MS v hokeji, kdy naše mužstvo po nepřesvědčivých výkonech v základní skupině nastoupilo ve čtvrtfinále proti USA. Dlouho to byl překvapivě pohodový příběh, kdy jsme ještě v 59.min. vedli 4:1. Jenže poté Američani neskutečně dvěma brankami při power play snížili na 4.3 a my se při závěrečném drtivém tlaku doslova třásly o výsledek.
   Asi se shodneme, že největší destruktivní sílu v mysli sportovce mají právě myšlenky naplněné obavami až strachem a je jedno jestli o výsledek, ze soupeře, z vlastní chyby, zranění, či odpovědnosti v rozhodujícím okamžiku. Každý, kdo někdy absolvoval nějaké to měření sil, tento stav jistě zná. Nedávno jsem viděl v jednom dokumentu pokus, který dokládal, jak myšlenka vládne našemu tělu: položili prkno na podstavce nízko nad zemí a  skupina náhodně vybraných demonstrátorů ho přešla naprosto suverénně a snadno. Když ale totéž prkno položili do výšky několika desítek metrů mezi lešení, najednou nebyl schopen přejít na druhou stranu nikdo. Proč, když se jednalo o stejné prkno a stejný pohyb? Změnil se totiž stav jejich mysli, který si připustil limitující myšlenky a z nich pramenící strach z výšky a pádu. Narušila se tím vnitrosvalová koordinace a automatický pohybový stereotyp se zablokoval.
   Ve sportu se nejen říká ale i platí: „Jak prohraješ v mysli, prohrál jsi i na hřišti!“. A každodenní sportovní praxe to neustále potvrzuje. Vzpomeňme si jen na smutný, ale učebnicovější příklad tenistky Jany Novotné. Ve svém prvním finále ve Wimbledonu se Steffi Grafovou v roce 1993 nepochopitelně selhala v koncovce zápasu. V posledním setu jasně vedla 4:1 a při svém podání 40:15, byla jen krůček od životního úspěchu, přesto závěr psychicky nezvládla a začala školácky kazit i lehké míče. Později přiznala, že se lekla vítězství. V mysli se najednou objevila myšlenka: teď to nedám, teď to zkazím. O to větší pak byl smutek, když si uvědomila, jak málo stačilo.
   Na druhou stranu, určitá míra strachu může být ale i zdravá a dokáže některé jedince nastartovat k mimořádnému výkonu. Nejedná se však o strach v pravém slova smyslu, ale spíš jakési akční vzrušení, a to je podstatný rozdíl. Navenek se sice hráč chová velmi podobně, ale vnitřní rozpoložení je výrazně odlišné.
   Hráč, který je pod vlivem strachu zdůvodňuje své obavy: „Nějak se dnes necítím, minule mi to nevyšlo, jsem unavený, byl jsem nemocný, nejsem rozehraný“, jakoby  dopředu hledal odůvodnění svého špatného výkonu. Hráč pod vlivem akčního vzrušení naopak říká: „Ať už to začne, To čekání se nedá vydržet“. A to je ten zásadní rozdíl. Předsíní strachu je pochybnost a nejistota, která oslabuje. Naopak projevem vzrušení je intenzivní emoční energie, kterou lze při správném nasměrování velmi pozitivně využít k lepšímu výkonu. V sezóně 2011/2012 jsme v Berouně nastupovali k rozhodujícímu zápasu o mistra KLD. Emoce před klíčovým duelem byly neskutečné, ale my jsme v kabině vůbec neřešili taktiku a hokejové věci, nýbrž si říkali, (jako na začátku zmiňovaný Neymar) že tohle je přeci ten zápas, na který jsme se celou sezónu těšili, o co jsme usilovali a teď je potřeba si to především užít. Vůbec jsme se nebavili o tom, co můžeme ztratit, ale jen a jen o tom co můžeme touto výzvou získat. Podařilo se a kluci přeměnili tu tzv. předstartovní horečku v neskutečný výkon a nasazení. Ovšem teď by to jen chtělo vědět, jak své svěřence do takového stavu přivést pravidelně nebo alespoň častěji???
   Zvládat strach není jistě jednoduché, ale ani nemožné, tedy aspoň to tvrdí odborníci. Zkusme proto probrat některé z jejich doporučovaných metod:
- Změnit v sobě hrozbu ve výzvu! To je zdánlivě prosté. Jdeme na trestné střílení, které jsme minule neproměnili, nebo jdeme na led a v minulém střídání po naší chybě padl gól. Vzbuďme v sobě opačný pocit. Začněme usilovně myslet na to, jak bude skvělé, když to tentokrát zvládneme a svou chybu z minula napravíme. A konkrétní příklad z praxe: letní soustředění, nohejbal, Jenda na podání rozhodující hry zápasu. Stačí příliš intenzivní vědomí odpovědnosti, podpořené řečmi o tom, jak to nedá a v jeho očích je možné najednou vyčíst nejistotu. Výsledek? Vynikající hráč, který dá z pěti podání v pohodě pět dobrých, najednou trefuje síť. Za okamžik ta samá situace, ale tentokrát reaguje úplně jinak: „Tak se koukejte, jak vám ho tam dám! Kam ho chcete?“, no a výsledek naprosto opačný.
- Své selhání na něco, rychle svést! Není to sice zcela nejvýchovnější metoda, ale určitě jedna z nejrychlejších. Typickým příkladem je výměna hokejky po neproměněné gólové šanci. V daném okamžiku je to asi to nejlepší, co může hráč udělat, neboť byl nalezen viník a on se může dál soustředit na hru.
- Koncentrační rituály (typické - rozcvičení, vázání bruslí, bouchání hokejkou, nástup na led, pozdrav do publika, talisman atd…). Určitě každý sportovec potřebuje své pevné body jistoty, takové imaginární hromosvody, po kterých strach sklouzne pryč z jeho mysli. V tomto směru jsou asi nejtypičtějším příkladem gólmani. Například David měl o přestávce v kabině vždy ručník přes hlavu a zavřené oči. Adam si po každém i sebejednodušším zákroku, poklepal lapačkou o horní tyčku branky a Michal s každým přerušením hry odjel do rohu své třetiny a zpět.
- Manipulace s prožitkem úspěchu. Vlastně jde o to, vytěsnat z hlavy bloudivé myšlenky a strach, představami o tom jaké to je vyhrát ten či onen zápas, turnaj, či soutěž a prožít to v mysli i se všemi doprovodnými pocity tak živě, jako bychom toho už dosáhli. Jde o jakousi dosažitelnost cíle! V mysli jsme už vyhráli! Vzpomínám, jak jsem se jednou ptal Dominika Vítka po úspěšném samostatném nájezdu, zda věděl dopředu, co udělá: „Na to jsem nemyslel, jen co udělám potom. Jaké oslavné gesto zvolím a jak si to užiju a budu se radovat se spoluhráči.“
- Vytvořit si vizi vlastní bezchybnosti. Vzpomeňme si na sebevědomé vystupování Dominika Jiráně o bezchybném hráči a nejlepším kapitánovi všech dob, či prohlášení kanadských a amerických hokejistů: „Bereme jen zlato! Nic než vítězství nás nezajímá!“ Můžeme se podobným nabubřelým větám vysmívat, či opovrhovat jejich řečníky, ale ono to tímto způsobem nepřipouštěl si pochybnosti, že by to mohlo být i jinak, z dlouhodobého hlediska funguje.
- Brát strach jako pozitivní signál! To, že jsme něco nezvládli nebo pokazili, přeci neznamená, že se to musí opakovat. Zkusme proto brát přicházející obavy, jako určitý signál, který nás upozorňuje, že se blíží situace, která je pro nás důležitá. Tím, že nás informuje, nám přeci pomáhá.
   Tak a to je snad to nejzákladnější, i když i zde platí, že jsme každý jiný. Na někoho platí jedna metoda, na jiného druhá, na třetího úplně jiná a další musí kombinovat. Jde jen o to, abychom to zkoušeli a snažili se najít takový způsob, který nám bude vyhovovat nejlépe. Což určitě není žádný převratný objev, přesto mám pocit, že mi trenéři často věnujeme svou pozornost pouze tréninkovému drilu a odkláníme se od práce s myslí našich svěřenců. Je nutné si uvědomit, že zvládnutí alchymie krizových okamžiků nespočívá jen v kvantitě tréninku techniky samotných pohybů, ale taky tréninku myšlení. Mnoho hráčů zvládne v klidu velké věci, ale když jde pak do tuhého, tak svou jistotu najednou ztrácejí. Často jsem se proto snažil v tréninku evokovat kritické situace z vlastního sportovního života hráčů (nespravedlivé rozhodnutí rozhodčího, provokující a ironizující poznámky soupeře, hru proti přesile, hru pod tlakem – kdo dá gól, vyhrál atd…), protože stres se nikdy neobjevuje ve stavech klidu a pohody. A smiřme se s tím, že strach byl, je a bude. Provází člověka od narození i od prvopočátku lidstva, a ne nadarmo se píše v bibli, že z něj všechny ostatní emoce vycházejí. Přesto věřím, že tímto způsobem lze určitých výsledků ve zvládání krizových situací dosáhnout, a že se strachem se dá pracovat.
 
 
 
 
KANADA JE NEJEN KOLÉBKOU HOKEJE
 
 
   ale i jednoho z nej rockových zpěváků, skladatelů a kytaristů na světě – Bryana Adamse, který opět zavítal do naší země. Měl jsem to štěstí, že na letošní hokejové rozlučce jsem dostal od svých bývalých svěřenců dva lístky na jeho brněnský koncert. Ještě než ale začnu víceméně lehkovážné vyprávění, musím znovu a všem, co s tímto dárkem měly jakékoliv dočinění, opravdu upřímně poděkovat. Vždycky mě mile potěší, když naši práci s dětmi, ve vlastním volném čase, neberou lidi jako nějakou naprostou samozřejmost. Je snad zřejmé, že nás tato mnohdy nevděčná činnost musí především bavit, přesto je i jen prosté poděkování a stisk ruky na rozloučenou oceněním, které udělá radost a dodá novou chuť i energii. Proto děkuji všem, kteří toho jsou, nebo byli v minulosti schopní. Letošní lístky na Bryana Adamse jsou ovšem hodně za čarou běžného dárku. Takže fakt moc díky. Udělalo mi to velkou radost a vážím si toho. Teď už ale otočím stránku a přidám trochu bulvárního vyprávění, jak jsem si to nakonec užil.       
   Protože jsme taková „normální“ pospolitá rodinka a podobných akcí se pokud možno zúčastňujeme společně, dokupujeme okamžitě lístky i pro ostatní Sirky. Je příjemné, že kluci s námi ještě chtějí jet, i když nejvíc se samozřejmě těší Barunka, pro kterou je to přeci jen na rozdíl od nás, koncertní premiéra tohoto krále rockových balad.
   Je středa 18.6.2014 a dlouho plánovaná a chystaná akce do moravské metropole se konečně realizuje. Ovšem oblíbené:„Auta stojí, vlaky jedou dál“, jsem tentokrát zavrhl. Noční návrat po kolejích je komplikovaný stejně jako moje mysl, a proto se rozhodujeme dobýt moravskou metropoli na čtyřech kolech našeho povozu. Mráček, s vyrytými srdíčky na kapotě od Barunky, je již taková rodinná legenda, která mi často pozvedá všední a stereotypní manželský život. Proto mě ráno trochu zarazí nápis na zadním skle naší superkáry: „Máme zájem o vaše auto“. „Že by antikvariát?“, pomyslím si a raději ho okamžitě mažu, aby se toho náhodou někdo z rodiny nechytnul. Udělal jsem dobře, protože naše autí nás opět baví celou cestu. Apropo, od té doby, co onehdá ustrnulo na dálnici za Prahou a Martina v němém úžasu sledovala mé marné oživovací pokusy, které vyřešila až v půlnoci odtahová služba, se mě každou půlhodinu ptá: „Slyšíš ten divný zvuk motoru?“. Neslyším, přesto raději v zúženém úseku tankodromu D1 volím pravý pruh s maximálkou 80km/h a bláhově si připouštím bezproblémové opuštění vozu parakotoulem. To kdyby šlo náhodou fakt do tuhého. V levém pruhu se ale mezitím honí auta, jako kanci po Křivoklátě a můj přístav, mimoděk pronese, jak už to tak ženy umí: „A proč vlastně jedeme tím pomalejším pruhem???“. „Dobrá“, dávám tedy levý blinkr a předjíždím první kamion. Adam se vmačkává do sedadla spolujezdce a významně se zapírá rukama o palubní desku. Druhý kamion: „Tak to bylo fakt těsný!!!“ a jeho bledězelená tvář spolu se studeným potem na čele hovoří dosti výmluvně, jak si užívá svižnější jízdu. Třetí kamion: „Proboha proč?!?!?! Tady ten frajer s BMW může jet v pohodě pravým pruhem, ale ty se musíš předvádět!!!“. „Dobrá“, dávám tedy pravý blinkr a ptám se osazenstva vozu, zda to nechce někdo dořídit. „Ne! Proč???“. Ty rodinné cesty autem mě prostě baví….
   V Brně jsme s dostatečnou rezervou a Ondra, který jel se svou slečnou přímo z Hradce, na nás již čeká v restauraci před Velodromem. Hlasité vítání Hujerů, vyvolává zasloužený zájem okolí, který ještě graduje anektací většiny volných židlí na zahrádce. Na tomto místě je třeba zmínit, že každý jednotlivec z řad Sirotků přistupuje k občerstvení ale poněkud jinak. Barunka zásadně volí oblíbený smažák, Martina vybírá něco pikantního pro plechové držky, zatímco Ondra se nebojí napchat pupek kusem pořádné flákoty, které se vyznavač makrobiotické stravy Adam raději nedotýká ani pohledem, aby snad zbloudilá závadná kalorie neznehodnotila jeho vitamíny. Ovšem starý Síra si tentokrát objednávkou maxi pizzy zase jednou našlápl mopeda o kousek víc z kopce. Jako kovaný stachanovec, ale opět všechny utvrzuje v hypotéze, že mu příroda do vínku nenadělila polykací ústrojí a vše co pozře, padá přímo do žaludku ne-li ještě dál, neboť pivo pije jedním kravským hltem a jídlo ho následuje jen na pár kousnutí…
   Do areálu vstupujeme již hodinu a půl před oficielním začátkem koncertu a obsazujeme výhodné místo co nejblíže pódia. Jelikož jsme ale postupně obléháni dalšími a dalšími hloučky příchozích, konstatuji jako zkušený bard, že toto místo již nesmíme opustit i za cenu úlevy do PET láhve. Bryan přichází na pódium sluncem zalitého areálu se svou doprovodnou kapelou kolem půl osmé a hned to odpaluje sérií těch nejsvižnějších hitů. Publikum je nadšené, zpívá, tleská a tancuje, i když mé kreace s Barčou na ramenech spíš naznačují symptomy tance svatého Víta. Adams je evidentně velmi dobře naladěn a jednotlivé skladby prokládá vtipnými hláškami, jako: „Nevím, kdy tady chodíte spát, ale máme pro vás spoustu muziky“, když ale zavzpomíná na svá předchozí vystoupení v Praze, chválí nádheru našeho hlavního města a ptá se fanoušků, zda mají Prahu taky tak rádi, vyvolá to u hrdých Brňáků rozporuplné reakce. To, že já jsem rodilý Pražák, si v tu chvíli nechávám opravdu raději jen pro sebe, a to i vzhledem k tomu, že mi dcerka na ramenou s bezelstným výrazem v obličeji avizuje své ventilační potíže. Protože se ale její sedací sval nachází v nejtěsnější blízkosti tváří právě dotčených Moravanů, raději nenápadně Barunku sundavám na zem a sám se tak ocitám uprostřed její pachové stopy. Koncert vrcholí a na ploše vládne skvělá atmosféra. Lidé skandují s rukama nad hlavou, světla mobilů svítí do noci a Bára se snaží fotit. Nutkání již ale neodvratně tluče na bránu mé prostaty, tudíž intenzita podupávání a neidentifikovatelných pohybů se úměrně zvětšuje. Takže kloudnou fotku nemáme žádnou, zato já výdrž ohromnou.
   S rameny jak sešlapaný rýč usedám za volant a před námi je už jen cesta domu. Barunka se vyptává, kolik že je Adamsovi přesně let: „To je zajímavý. Springsteen, Bon Jovi i Bryan Adams jsou starší než ty tati, ale vypadají mladší.“ Martina se mě shovívavě zastává, že to dělají jenom ty šedivé vlasy, ale je to od ní spíše psychologický tah, než upřímná slova. V duchu si tak představuju, co se asi dozvím po červencovém koncertu Boba Dylana, což už je na mne moc… Těším se domů… Martina chce ale přitopit, Bára zase zapnout klimatizaci, tak otáčím hlavu, abych je požádal o ujednocení požadavků. Ovšem ono to nejde.  Dle známé hlášky, se tedy pokouším otočit celej…, což ale nastartuje Adama. „Neotáčej se! Věnuj se řízení! Nechápu, kam spěcháš! Už ti není dvacet, aby sis tady musel něco dokazovat!“. Pusa mu jede doslova jak neomezená rychlost německých dálnic. Zřejmě se obává, abych neusnul za volantem, takže se rozhoduje raději se mnou po zbytek cesty komunikovat a asi hodinku mi tak vysvětluje, co všechno dělám špatně. Není toho zase tolik, ale škoda, že jsem tě neměl s sebou ty můj deníčku, mohl jsem si to všechno poznamenat. Takhle mám v hlavě poněkud přeplněno….
   Doma si ještě před usnutím v myšlenkách rychle přehrávám celý den a je mi moc fajn. Jeden indiánský náčelník, kdysi řekl svému lidu: „Kdo je šťastný? Ten, kdo je šťastný s ostatními“. Ano, je to tak. Stále o něco usilujeme, snažíme se o velké věci, a když se pak otočíme zpátky, zjistíme, že ty nejpodstatnější byly právě ty malé. Jako je pohled na šťastné dítě, či letmý dotyk s pohlazení, které prozrazuje: „Jsem rád, že jsem tady, teď a s tebou“. Ono ruku na srdce, kolik opravdových přátel, co jej nikdy nezradí a ani v koutku duše mu nezávidí, má takový člověk? Povětšinou tak jednoho, dva, ale bohužel často taky žádného. Přesto každý by měl mít minimálně jednoho – své rodiče. Proto se snažme být dětem nejlepšími přáteli, kteří jsou sice nároční a neulehčují, ale co je vždy podpoří, podrží a nikdy nezradí. Možná pak ve vyšším věku budeme mít s kým posedět u grilu, zajít na pivko, nebo si jen tak zahrát na kytaru či pinčes. A kruh se uzavře.
 
 
 
 
RETRO
 
   Před několika dny jsem při generálním přesystémování svých hokejových věcí narazil i na CD z mistrovské sezóny 2007/2008, kdy jsme vyhráli krajskou ligu mladších žáků. Nedalo mi to, pustil si ho a nostalgie mě opět dostala. Byla to dobrá sezóna a hezky se na ni vzpomíná, i když co vám budu povídat, je u toho někdy i trochu smutno. Život je ale takový, že když něco končí, něco jiného začíná.
   Shodou okolností jsem byl krátce poté i na slavnostním vyřazení letošních maturantů, kde jsem viděl část svých bývalých svěřenců z tohoto videa, jak přebírají glejt za vykonanou zkoušku z dospělosti. Už to ale nebyli malí rozesmátí kluci, ale dospělí muži. Stáli tam přede mnou budoucí inženýři, právníci, doktoři, ale jistě i lidé bez titulů, ale v každém případě upřímní, inteligentní, samostatní, ctižádostiví a já doufám, že i féroví lidé, za které se nebudeme muset stydět a na které snad budeme být moci hrdí.
   Měl jsem tu možnost se v různých obměnách a situacích s nimi mnoho let vídat, trénovat je a prožívat s nimi krásné i smutné okamžiky. A mohu Vám upřímně a zcela otevřeně říci: „Mám Vás rád, děkuji za ty společné chvíle, za Vaši důvěru a poctivou práci, bez které bychom nikdy nedosáhli všech těch úspěchů a vítězství.“
 
P.S. Rád bych ještě poděkoval Pavlu Jelínkovi za vznik tohoto videa a souhlas s jeho zveřejněním.
 
 
 
 
 
AKCE BARBORA
 
 
   Nedávno měl jsem zvláštní sen a ten bych vám nepřál…. Tak kdysi začínal diskotékový hit Jiřího Korna – Miss Moskva, a tak taky začíná mé dnešní vyprávění. Abych ale včas utlumil vlnu falešného nadšení, neočekávejte žádné dlouhonohé modelky pohupující se po mole, či kakaové krásky, které mají na sobě jen mokré luxusní tričko. Ne, ne !!! Zkroťte svou fantazii, nepřišel jsem v REM fázi spánku o svou neposkvrněnost, ani hlasitým hekáním nevzbudil nic netušící choť a pak se vymlouval, že se mi zdálo, jak makám v posilovně.
   Můj sen byl daleko prozaičtější, ale názorně dokládá, že psychika je mocná čarodějka, se kterou si není radno příliš zahrávat. Jeho prvotním impulsem byla totiž prostá informace, na přípravkářském opékání buřtů: „Pepa dnes nepřijde, protože hlídá Sobotku.“ Původně jsem to pochopil, jakože Pepa vyhlíží v letištní hale, kvůli podpisu, přílet Vladimíra Sobotky (bylo to totiž přesně v den návratu našich hokejistů z MS), ale pak mi bylo dovysvětleno, že pomáhá bodyguardům premiéra Sobotky při jeho návštěvě Kutné Hory. A to mé fantazii úplně stačilo. Já ale nemířím nikdy nízko, a proto jsem ve svém snu do hlavní postavy celé story obsadil bývalého prezidenta Václava Klause.
   Děj tak začíná v pancéřové limuzíně, kterou přijíždí náš hlavní hrdina na návštěvu Kutné Hory. Panuje zde ovšem hodně napjatá atmosféra, neboť hlava státu obklopená svými poradci a tajemníky probírá podrobný itinerář několika následujících hodin, když vše vyvrcholí: „Kutná Hora? Tam přeci bydlí můj dlouholetý přítel Pavel Sirotek. Víte co? Překvapím ho a udělám mu radost tím, že navštívím jeho dceru ve škole!“ Všichni přítomní se okamžitě snaží, aby své rozhodnutí ještě poněkud přehodnotil, a především bezpečnostní poradce namítá něco o nepřehledném prostoru školy, velkém množství dětí, osob a těžko zvládnutelném úkolu. Nicméně Klaus pln rozhořčení tvrdošíjně trvá na svém. A tak šéf ochranky, jehož obličej pod tmavými brýlemi připomíná tvář ledního medvěda (ten totiž nemá mimické svalstvo, takže vypadá permanentně naštvaně), pronese tajemně do mikroportu na klopě svého saka: „Akce Barbora zahájena“!!!
   A v tu chvíli základní škola Žižkov začíná psát nezapomenutelnou kapitolu svých dějin. V jejích útrobách to doslova vře. Všude se pohybují tajemní muži v černém s naslouchátky v uších. Ochozy protilehlého chrámu Svaté Barbory obsazuje skupina elitních odstřelovačů a v ředitelském salónku stoly přetékají hojností a strdím, protože je zde připravená papanice a kropenice na počest nejvyššího. Třídní učitelka 3.B je okamžitě podrobená důkladnému proškolení hradním PR managerem, na které dítě se má při návštěvě pana prezidenta zaměřit a jak vhodnými otázkami zdůraznit jeho intelekt.
   Víte, stále jsem se domníval, že vychovávám děti v duchu Guta-Jarkovského, ale to co poté následovalo, mě poněkud nalomilo. Vynechám pasáž o příjezdu, majácích, sirénách, policistech na motorkách, červeném koberci, televizních štábech, blescích fotoaparátů a přejdu rovnou do třídy. Po obligátním představení mé Barunky panu Klausovi došlo i na několik konverzačních frází, což se ovšem posléze stalo osudným. Přihodilo se totiž, že hradní pán se pokusil získat sympatie, do té doby jaksi odměřené slečny: „Hm, hm, hm a jestli pak víš, že tvůj tatínek je můj velmi dobrý přítel?“ V tu chvíli ale přešla Dcéra vlasti do poměrně hlasité opozice: „To asi těžko. Můj táta se zloději nekamarádí!!!“ Zjevně zaskočený prezident si ale bohužel neodpustil velmi zvláštní a v tu chvíli zcela chybné a dětinské „prosííííííííím"....., čímž si zjevně vykopal vlastní hrob a malého zastánce pravdy definitivně nakopl: „Můj tatínek totiž říká, že je úplně jedno, jestli kradeš pero na stole, naftu z auta, hřebíky ve fabrice, nebo státní milióny. Pořád jsi ten samý zloděj, jen v jiných podmínkách a za jiných okolností!!!“
   Co následovalo? Z mlaďošky se rázem stala mediální hvězda a všechny zpravodajské štáby se o ní mohly doslova porvat. Část prezidentského establishmentu zpytovala svědomí z nezvládnuté akce, část se cukala smíchy a nebohá ředitelka školy se odpotácela omýt rozpálený obličej, neboť na tak rychlý pád koutků úst rozhodně nebyla připravena. No a pan Klaus rozohněn doběla, protože pro pravdu se každý čertí, zavelel k okamžitému odchodu (zde se mi ale do snu, trochu nepochopitelně, přimotala asociace se současným prezidentem) a snažil se opustit školu, tou nejrychlejší, faustovou metodou! Akorát si při tom ale zvolil protilehlou stranu. Zakopl a namísto stropem, zkoušel, co vydrží podlaha. Cesta do pekel, holt dle jeho bonmotu, vede přímo dolů…..
   V tu chvíli jsem se celý zpocený probudil a jak to tak bývá, nemohl pospojovat tělo a myšlenky dohromady, aby opět smysluplně fungovaly. Jistě to taky občas znáte, tu nejistotu, jestli to všechno, co se vám honilo hlavou, byla vlastně pravda nebo jen sen. No, a protože jsem si nedokázal jednoznačně odpovědět, otočil jsem se na druhý bok s uklidněním, že se večer kouknu na zprávy: „Jestli se to opravdu stalo, tak to tam určitě bude…..“
   Tak a to je všechno. Údajně by každý i třeba sebeblbější příběh měl mít své poslání a poučení. No, nevím tak úplně přesně co právě z tohoto vydolovat. Takže snad jen, že děti se prý rodí čisté a nezkažené. Obratně se pohybovat v labyrintu polopravd a lží, prospěchářsky, či takticky vyčkávat, snažit se do poslední chvíle chytračit a raději nastrčit ostatní, ať se spálí a v závětří čekat, jak se situace vyvine, tak to se údajně naučí a odkoukají až teprve od nás dospělých. Smutné! Nehledejme proto donekonečna chyby jinde a v jiných, přestože tam bezpochyby jsou, ale raději precizně zvládněme svůj vlastní úkol – být svým dětem tím nejlepším příkladem.
 
 
 
 
 NAJDI PĚT ROZDÍLŮ
 
 
   Nedávno jsem po proběhlé reinkarnaci svého PC, nahrával zpět některá zálohovaná data a narazil při tom na tuto koláž, kterou jsem dostal letos k narozeninám. Popravdě, nejdřív jsem si vzpomněl na historku, jak jsem si byl žádat o nový pas. Paní úřednice mě totiž vyfotila a hned mi to chtěla ukázat na obrazovce. Najednou tam ale naběhl obrázek?!?! „Jéé, nějaký obtloustlý bloňďák!“ řekl jsem udiveně. „Ne, to jste vy!“ odvětila. Tak jsem ji rychlé ukázal starý pas a říkal: „Ne, ne, tohle jsem já tady na té fotce!“ Nenechala se přesvědčit, vzala mi otisky a poslala žádost na nový pas i s fotkou těhotného seveřana. Takže jsem jen zavzpomínal na zlaté staré foťáky, co dělaly pěkné fotky a postěžoval na ty nové čínské krámy, co všechno jen zkreslují a stojí za prd.
   Nicméně po ne moc vtipné vzpomínce jsem se rychle vrátil do reality. Na chvíli jsem se podivně zasnil, oči mi nápadně zjihly a na mysl přišel známý kvíz hádankářských časopisů „Najdi pět rozdílů“. Pozornému oku čtenáře ale jistě neuniklo, že pět by tentokrát bylo skutečně málo. Krom oblečení, které již pravděpodobně prošlo zažívacím traktem našich molů, jsou zde totiž především proměny, které neututlá ani černobílý monitor či fotoshop. Věk je prostě sv.ňka, stejně jako váha, která mi i přes znovu pravidelné běhání, stále jen hlásí, že je pouze pro jednu osobu.
   Holt tak to je! Jeden z nás vyrostl a zmužněl, druhý zestárl a ztloustl. Přesto jedno máme společné – oba se usmíváme, což je příjemné. V té souvislosti mě taky velmi potěšilo, když mi v nedávné době nezávisle na sobě, tři lidé řekli, že momentálně působím velmi šťastným a spokojeným dojmem. Je to tak a jak zpívá Bob Dylan „Časy se mění“ a my v nich samozřejmě taky. Svět je totiž neustále se měnící prostředí, a přestože jeho chápání a své postoje v něm musíme pořád vylaďovat a upřesňovat podle nabytých vědomostí a zkušeností, měly by stát na pilířích a principech, které jsou pevné a neměnné z delšího časového hlediska. Sbírat zkušenosti a vědomosti od rodičů, učitelů, starších či zkušenějších autorit, navštěvovat školu, přednášky, studovat literaturu, surfovat po internetu, či jen neustále naslouchat a vnímat své okolí, to všechno je nezbytné a jistě ku prospěchu věci. Přesto by se ale do našich rozhodnutí měly promítnout především vlastní názory a myšlenky, jakož i podmínky, ve kterých se pohybujeme a cíle ke kterým směřujeme. 
  No a poslední věc, která mě při pohledu na tu fotku napadla, či spíš trkla je, že Matesovi bylo před měsícem již krásných 18 let. Většinu těchto kluků jsem poznal jako malé přípravkáře již v předškolním věku a oni jsou z nich najednou plnoletí muži. Fakt to hrozně letí. Takže bych chtěl touto cestou dodatečně popřát jemu, ale i všem svým ostatním bývalým hráčům, kteří již oslavili, či teprve oslaví tento životní mezník, všechno nejlepší. No a vzhledem k tomu, že když si tu 8 položím, tak dostanu matematický symbol pro nekonečno, tak je to přesně to, co je před nimi. Nekonečně mnoho možností, nekonečně mnoho příležitostí, nekonečně mnoho šancí splnit si svůj sen a já jim všem nesmírně přeji hodně štěstí do života, a aby si splnili vše, co si v hloubi duši opravdu přejí. A jak jsem jim vždycky říkal: „Je to jenom o Vás“!!!
 
 
 
 
DOBRÝ DEN
 
   Po dlouhé předlouhé době se Vám opět hlásí pisálkovský elév Síra, a abych řekl pravdu, tak trochu s rozpaky a neurčitými pocity. Uteklo už totiž opravdu hodně vody ve Vrchlici, co jsem zde vkládal svůj poslední příspěvek „Na rozloučenou“. Takže vlastně ani nedokážu racionálně zdůvodnit, proč jsem se včera podíval na statistiku návštěv, tohoto, v podstatě již mrtvého, webu. Nicméně to množství lidí, které ještě stále každý den zadá jeho adresu ve svém prohlížeči, mě opravdu překvapilo. Co k tomu říct? Snad jen, že velké dík všem návštěvníkům, ať už těm pravidelným, občasným, tak i těm náhodným za jejich věrnost či přízeň. Ať už tak či onak, jsou přesto věci, které prostě nelze vzít zpět, a proto opravdu nehodlám a ani nemůžu restartovat jejich bývalou podobu. Přesto jsem se rozhodl, že v upravené versi se z nich pokusím zanechat jaký si blog, pro prezentaci vlastních názorů, myšlenek či zážitků. Nechtěl bych ale planě poučovat, ani moralizovat, spíš pouze přivést k zamyšlení či názorové polemice a trochu snad i pobavit, protože humoru není nikdy dost.
   Uvidíme, zda se to podaří a budu-li mít vůbec co říct, nebo čím oslovit, protože jde především o to, aby ty příspěvky měly alespoň nějakou informační či zábavnou hodnotu a přínos. Opačně by to totiž nemělo vlastně smysl. Rozhodně Vás, ale ani sebe, nemíním do ničeho nutit a vše je ryze dobrovolné. Já totiž neumím psát na zakázku (je tedy možné, že pokud nepocítím potřebu se z něčeho vypsat, bude zde i nadále spíš mrtvo) a vy to nemusíte číst, natož pak souhlasit. Budiž toto základní principy a dále se už nechme překvapit…
   Tolik snad úvodem a na vysvětlenou a nyní trochu k posledním událostem. Momentálně si opravdu užívám mnohem víc volného času se svou rodinou a popravdě především s Barunkou. No, a přestože mám práce i zábavy nad hlavu a mé úvahy se neustále točí jak kulička v pinballu po nejrůznějších trasách, často překvapivě zapadají do stejných hokejových škvír. Jako bych bez toho ledu nemohl být i kdybych měl mít kolem hokejky jednou uvázaný urologický sáček. Nejsem ale jako legendární Dominátor, abych chvíli po ukončení kariéry zase ohlásil návrat do základní sestavy, a proto zůstávám i nadále pouze na lavičce náhradníků. Nicméně, život je jako hokejový puk - nikdy nevíš, kam tě nastřelí a mě tak trochu fatalisticky (zdálo se mi o tom totiž) nyní přihrál k občasnému pomáhání sršní hokejové přípravce. Samozřejmě tím není a priori vyloučena má výpomoc jakékoliv jiné kategorii, přesto se nejčastěji budu asi pohybovat právě mezi těmi nejmenšími. Věřím totiž, že čas a energie vložená právě do dětí, se jednou mnohonásobně vrátí zúročená jako ta nejlepší investice do budoucnosti. Budu se proto snažit, jako u svých bývalých svěřenců, či vlastních dětí, aby byli jednou lepší než my a naše generace, která je vychovává. A nemyslím tím pouze hokejové dovednosti, ale i onu opomíjenou etiku, slušnost, respekt a úctu k pravidlům, dohodám a sobě samým navzájem. Přál bych jim to, přál bych to sobě, kutnohorskému hokeji a celé naší společnosti…
 
 
 
 
NA ROZLOUČENOU
 
   Dnes naposledy zdravím všechny příznivce hokejového sportu. Proč naposledy? Z jednoho prostého a pádného důvodu – končím. Nepovažuji za smysluplné a přínosné zde rozebírat důvody, které mě k tomu to rozhodnutí vedly, tudíž řekněme, že po dlouhé osobní rekapitulaci a zralé úvaze v rámci optimalizace osobního time utlumuji své aktivity. Mám skvělou ženu, hodné děti, jiné zájmy a snad už i také určitý nadhled. A právě díky těmto pilířům si snažím racionálně zdůvodnit to, proč teď budu na ledě a v ochozech spíše výjimečně a jen pro radost.
   Sršně mám hluboko pod kůží a úspěch jsem přál a přeju vždy každému, a pokud jsem byl někdy příliš tvrdý, náročný a kritický, tak ale snad i férový. Snažil jsem se měřit všem stejným metrem, a pokud mě někdo přesvědčil o své pravdě a vyvedl z omylu, neměl jsem problém to uznat a omluvit se. Doufám proto, že se za ty roky u ledu nemusím stydět, ale přesto pokud ano a někomu jsem ublížil, či má alespoň ten pocit, tak se mu tímto omlouvám.
   Nyní ale již dozrál čas k příchodu mladší krve a především nové energie, a proto dovolte, abych Vás informoval, že trenérem dorostu na příští sezónu se stává Michal Charvát a jako asistent zůstává Braňo Hríbik. Přeji jim, ale především vám mnoho úspěchů, aby Vás hokej i nadále bavil a připravil si pro vás mnoho příjemných a radostných chvil. Doufám, že si naši společnou rozlučku užijeme s úsměvem na rtu, bez zbytečného patosu a vy vykročíte do nové sezóny s chutí pracovat, spokojení a tou správnou nohou…

 
 
 
PF 2014
 
   Toto letí co vážení? Na letokruzích svého života jsme udělali další čárku a čas se valí neúprosně dál, bez pardonu a lítosti! Určitě se každý dnes nebo zítra trochu zastaví, udělá si jako já rekapitulaci dosavadního průběhu svého života a roku 2013 a dá si nějaká nová předsevzetí do roku nadcházejícího, která buď brzy nedodrží, nebo naopak nějaká výrazná změna posune věci novým a snad lepším směrem! Pro mě osobně byl rok 2013 v mnoha oblastech zlomový a výjimečný, neobešel se samozřejmě bez několika osobních selhání, chyb a zklamání, jak v osobním, pracovním i hokejovém životě, ale také mnoha vítězství a radostných chvil a mezi ně nepochybně patřil i čas strávený ve společnosti kutnohorských Sršňů.  
   Přeji proto všem svým současným i bývalým svěřencům (omlouvám se těm z prehistorické doby, kteří nejsou na retro snímku zachyceni, ale dřív se prostě nefotilo), spolupracovníkům, rodičům a přátelům, ať jim Nový rok 2014 přinese jen to nejlepší. A ať pro nás všechny, v roce který končí čtyřkou, pročež je opět rokem hudby, zní víc krásné muziky než zlých a hloupých slov.