2024

 
DIRE STRAITS EXPERIENCE
 
 
   K bývalému Paláci kultury, dnešnímu Kongresovému centru Praha, mám dost nevyhraněný a chladný vztah, což je ale jednoznačně dáno hlavním účelem, pro který byl v dobách minulých postaven. De facto se jednalo o Sjezdový palác, který měl sloužit prioritně sjezdům a konferencím komunistické strany a jejích satelitních organizací (SSM, Svaz JZD, ROH, atd.), což v očích mnohých lidí tuhle budovu naprosto znemožnilo a jen těžko si k ní pak kvůli téhle historické zátěži hledali cestu. Podobné to bylo i u mne, byť mám podezření, že kdybych na začátku věděl, že komunisté tu stihnou uspořádat jen dva své řádné slety, snášel bych i tuhle - jinak dost zajímavou - architekturu lépe. Přesto chodím spíš jen okolo, když se jdu projít po Vyšehradu nebo jedu za Druhorozeným na Vinohrady a uvnitř jsem v životě byl snad jen desetkrát - na různých akcích, či koncertech a namátkou si teď hlavně vzpomínám na akustické vystoupení Bruce Springsteena v roce 1997. Když jsem se ale dočetl, že britská skupina Dire Straits Experience si vybrala obrovskou budovu na strategickém místě nad Nuselským údolím pro svůj koncert, dlouho jsem neváhal.
 
 
   Dire Straits Experience je totiž pokračovatelem legendární skupiny Dire Straits, která patřila k nejúspěšnějším rockovým uskupením konce minulého století, jejichž písně se umísťovaly na prvních místech tehdejších světových hitparád a patřily k nejoblíbenějším na televizním kanálu MTV. Po odchodu frontmana Marka Knopflera na sólovou dráhu ovšem skupina uvažovala o ukončení činnosti, naštěstí po čase byl jako nový zpěvák vybrán Terence Rais a volba to byla nadmíru dobrá. Nový lídr je totiž Marku Knopflerovi nejen stylově velmi podobný kytarista ale i zpěvák. Přesto skupina od té doby vystupuje s přívlastkem "Experidence", což ale evidentně nebrání pokračujícímu masivnímu zájmu o tuto kapelu a jejich neopakovatelnou hudební show. Takže se není proč divit, že pořadatelé ve všech koutech světa, a tudíž i ti v Praze, hlásí před jejich vystoupení "sold out".
 
 
   Nedělní cesta do Prahy i přes silný provoz proběhla v klidu, vzduch voněl jarem a město, které stálo už v dobách, kdy psal Beethoven svou 9. symfonii o sbratření všech lidí, pulzovalo svým nočním životem. Parkoviště sice přetékala auty, ale my jsme nemuseli hledat urputně místo, protože jsme měli předem rezervovaný parking přímo v Kongresovém centru. Ten se sice mírně zkomplikoval, což jsme ale s grácií a lehkou drzostí promptně vyřešili. Nic tedy nebránilo tomu rychle přejít do "Rudé stodoly", jak jsme v dobách reálného socialismu posměšně říkávali a stihnout ještě něco malého k večeři. Jenže tenhle barák měl u kolébky hodně různorodé sudičky, které nám v jeho labyrintu dopřáli i atrakci zrcadlového bludiště. Po několika marných pokusech jsme přeci jen vstoupili do těch správných prostor a mohli tak spatřit úžasné skleněné artefakty (jež byly evidentně hodně zaměřeny na chlubení - tedy, myslím těch, kteří je poptávali, nikoli těch, kteří je navrhovali a vyráběli), ale bohužel i nekonečně dlouhé zástupy lidí, které bobtnaly v obrovské skleněné mraveniště. Zeptal jsem se proto vlídné šatnářky, zda je to skutečně fronta na koncert. „Ano, ale řeknu vám, že tady pracuji už přes dvacet let, ale tolik lidí jsem tady ještě neviděla.“ Nakonec ale vše dobře dopadlo a po malém občerstvení jsme krátce před osmou vstupovali do největšího Kongresového sálu, kam se včetně balkónů vejde cca 2800 lidí. Bylo zaplněno do posledního křesla, která jsou původní, jen už nejsou naštěstí zbarvena do ruda jako kdysi.
   Krátce po nás přišli na pódium Dire Straits Experience a hned první skladbou "nahodili řemen", chytli lidi a bez přestávky je už do konce koncertu nepustili. Chris White rozjel své neuvěřitelné saxofonové a flétnové linky už v prvních perlách, kterými byly Telegraph Road a Walk For Life. Největší pozornost byla ale soustředěna k hlavnímu zpěvákovi a kytaristovi Terenci Reisovi. Jeho pěvecké zaříkávání v knopflerovském duchu bylo stejně uhrančivé jako modelování kytarového tónu bez použití trsátka, navzdory čemuž dokázal ze svého nástroje dostat taktéž pěkně ostrý zvuk. Terence Reis byl pro mě prostě dokonalou reparací ústřední postavy kapely Knopflera a po několika písních si získal mé srdce. Nicméně i ostatní muzikanti se zaskvěli perfektní technikou hry a výrazem, ale především prožitkem, ze kterého čišela prostá muzikantská radost z hraní. Večerem běžel hit za hitem: Romeo and JulietTunnel Of  LovePrivate Investigation – které nakopávaly publikum k pohybu a v sále se to na sedadlech pěkně vlnilo a aplaudovalo. K závěru Dire Straits Experience dali největší pecky Brothers In ArmsSultans Of Swings a přídavkové Money For Nothing a Going Home. To už ale byli dávno všichni diváci na nohou, tančili a zaplavovali muzikanty frenetickým potleskem. Jistě o mnoho upřímnějším než ty skandovaně povinné, kterých zdejší stěny v minulosti vyslechly až až i s heslem: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“..., že prý…
 
 
   Zní to asi trochu jako klišé, když mluvím o nějakém koncertě jako o mimořádném (na vyvrácení této mýlky jen připomínám, že jsem minulé hudební okénko "Mike Oldfield – Tubular Bells" uzavřel konstatováním: „…nezapomenutelný zážitek to tentokrát nebyl“), ale v tomto případě se skutečně jedná o prosté konstatování faktu. A to po všech stránkách. A přitom to byl vlastně jenom skvěle odvedený "obyčejný" koncert. Díky písním, které mají stále svěžest, hudební nápaditost i pestrost, takže se člověk ani chvilku nenudí, a díky opravdovosti, s jakou je na pódiu sedm skvělých muzikantů interpretovalo, to byl jeden z nejlepších hudebních zážitků v poslední době. Takže jak jsme jako školáci psávali na závěr referátů o školních výletech, koncertech, filmových představeních, atp.: Výlet se nám moc líbil a už se těšíme na další!
 
 
 
PÁTEK PATNÁCTÉHO
 
 
   Věren svému ne zas tak často utuchajícímu životnímu optimismu, většinou na dotaz: „Jak se máte?“, odpovídám, že báječně. Co na tom, že to právě za moc nestojí, co je komu do toho? Asi jsem příliš majetnický na to, abych se s někým dělil o své splíny, které si žárlivě střežím jen sám pro sebe, protože mi s nimi stejně jen málokdo pomůže. A když je k tomu kolem mě ještě dostatečně rušno, tak stejně není čas na nějaké stýskání. A tenhle týden tedy rušno bylo a k tomu i skutečně báječně, takže kdyby se mě tentokrát náhodou někdo zeptal – tak by to byla fakt pravda pravdoucí.
   V první polovině jsme hlídali naší malou vnučku a musím uznat, že když děcka chtějí, vážně to s námi dospěláky umí a v tom jejich světě úsměvů, žvatlání a prvních poznání je prostě krásně. No a v pátek patnáctého se nám sešli hnedle dvě významné akce našich dětí v jeden den – dopoledne další promoce na Karlovce a večer maturiťák v Kutné Hoře. A musím přiznat, že to byly chvíle, kdy jsem se samým štěstím vznášel až u stropu. No a v těch výškách jsem si vzpomněl na jedno japonské přísloví, které praví: „Jediné jmění rodiče, je vzdělání jeho potomků“ a já se v ten den skutečně cítil o moc bohatší…
   Mějte hezké jarní dny.
 
 
 
ŠŤASTNÝ VYVOLENÝ
 
 
   Dlouho jsem tady nic nenapsal o nějakém dobrém divadle a přitom je pro mě živé hraní svou atmosférou a autenticitou úžasný fenomén, který jak se zdá zažívá v poslední době jistou renesanci. Byly totiž časy, kdy se zdálo, že televize a film ho zahubí a párkrát jsem zažil i poloprázdné hlediště na dobrém představení. Nicméně v posledních letech je spíš problém koupit lístky, a když se to podaří, vždy je vyprodáno. No a nejinak tomu bylo i na představení divadla Verze - Šťastný vyvolený.
   Tento divadelní spolek založený dvěma manželskými páry: Linda Rybová + David Prachař, Jana Janěková + Igor Chmela, tentokrát přizval ke spolupráci ještě Davida Matáska a Matouše Rumla. Jiskřivá konverzační komedie se odehrává v jednom pařížském bytě středostavovských manželů (Linda Rybová a David Matásek), kteří pozvali na večeři dávnou kamarádku (Jana Janěková ml.) s jejím novým partnerem (Matouš Ruml), o kterém své přátele předem varuje, že je „trochu jiný“... No a co čert nechtěl, nedopatřením přišel i její bývalý milenec (Igor Chmela), který se s rozchodem za celých pět let ještě nesmířil. Takže hned od začátku je zaděláno na nečekané vztahové komplikace, břitký humor a trochu toho zamyšlení na konec. Popravdě není mým zvykem pět oslavné ódy na konverzačky, ovšem toto není bezduchá a laciná řachanda, i když jsem se nasmál do sytosti. Trefné dialogy, zaměřující se na vztahy, přerůstají hranice obvyklého klábosení známých a na pranýř se dostávají i otázky rasismu, xenofobie, agresivity, vlastního svědomí a přístupu k životu jako takovému. Eskalace názorů a vlastních pravd pětice obyčejných lidí sice přináší mnoho humorných momentů, ale zároveň čím dál více nutí k zamyšlení a uvědomění si vlastních hodnot. Troufám si říct, že ač se zaplněný kulturní stánek hrou francouzského dramatika Erica Assouse doslova prosmál, závěrem už mnozí i přemýšleli, jak by se asi zachovali v dané situaci právě oni – alespoň tak soudím podle sebe.
   Co víc k tomu psát. Snad jen to, že dámám na jevišti to moc slušelo, ale především všichni herci svými výkony nadchli a pobavili, a to nejen diváky v sále, ale i sami sebe, neb hra se občasně topila v salvách smíchu na obou stranách divadelní opony. Linda Rybová je nejen stále velmi krásná, ale její divadelní herectví bylo lehké a uvěřitelné (viděl jsem jí naživo už potřetí a pokaždé palec nahoru). Bylo příjemné vidět i Matouše Rumla v trochu jiné roli, než jsme u něj zvyklí, přestože názory, kterou jeho postava ztvárňovala, nejsou v současné společnosti bohužel ojedinělé. No a Igor Chmela jako zhrzený bonviván a skeptický optimista byl naprosto úžasný, a pokud má jeho herecké umění někdo zaškatulkované pouze z pořadu Partička, tak musel rychle poupravit svůj názor.
   Přiznávám, že jsem asi přílišná konzerva, která staromilsky fandí umění, jež bylo odvozeno od slova "uměti" a nikoli jen od "troufnout si", "ohromit", či "odlišit se". Takže díky za příjemné provětrání bránice i za zamyšlení se nad vážnějšími tématy (například zda je láska především o zamilovanosti nebo i sdílení společných hodnot?), jak je vidět, jde to i s humorem.
 
 
 
JARNÍ PRÁZDNINY
 
 
   Tak a máme za sebou jarní prázdniny, neboli též "jarky". V minulosti se často naskýtala otázka, proč se jim vlastně říká jarní, když se konají v zimě. Nicméně letos by takový dotaz byl nejspíš nošením sov do Athén. Mimochodem, je docela zajímavé, jak toto rčení značící zbytečnou činnost je u různých národů jiné: Nosit víno do vinohradu (bulharské), Vozit uhlí do Newcastlu (anglické), Nosit vodu do Rýna (německé)… a v Rusku by možná mohli říkat: Jezdit se samovarem do Tuly. Ale vraťme se domů a k tématu. Takže. Jarní prázdniny, byly tentokrát skutečně jarní a já vás srdečně vítám u povídání o dvou zajímavých prázdninových akcích.
 
JÍLOVSKÉ VYHLÍDKY
   Hic sunt leones – zde jsou lvi – pomyslel jsem si stejně jako kdysi římští kartografové nad bílými místy na mapě značící neznámé a neprobádané území, když jsme přijížděli do Jílového u Prahy. Měli jsme zde totiž v plánu projít pro nás zatím neznámý okruh - příznačně nazvaný "Jílovské vyhlídky". Ještě než jsme vyrazili, bylo ale nutné doplnit zásoby proviantu, neb před námi bylo šestnáct kilometrů nahoru a dolů, do kopce a z kopce, a to bezhospodovým pásmem. Trasa obchází velkým okruhem celé město Jílové u Prahy a nachází se na ní spousta atraktivních vyhlídek. Patří k nim například návrší Boží skála s panoramatickým pohledem na Jílové, nebo rozcestí sv. Anny s výklenkovou kaplí odkud je pěkný výhled na Hornopožárský les a Středočeskou pahorkatinu.
 
 
   Další zastavení je na vrchu Pepř, kde stojí celoročně přístupná rozhledna, odkud je možné vidět Prahu i Brdy. Z vyhlídky U Obrázku jsou naopak hezky vidět jílovské "Zlaté hory" s proslulými doly, ve kterých se těžilo zlato s přestávkami od středověku až do roku 1968. Součástí okruhu je i zastavení u Hraničního dubu, nejstaršího stromu Jílovska, vysazenému asi před 350 lety na hranici pozemků města Jílového a pražského arcibiskupství.
 
 
   Nejenom stromy (všimněte si, jak na starém vyrůstá nový život), ale i skály jsou mlčenlivými svědky dávné historie a vylézt na ně může přinést úžasný pohled do krajiny jako z vyhlídky Skalka, který byl za mě asi ze všech nejhezčí. Oproti tomu v Chotouni jsem poprvé viděl místní sjezdovku, a přestože se voda kapku po kapce uvolňuje z ledového sevření a na horách se zavírají skiareály, tak zde, pár kilometrů za Prahou, se jezdilo o sto šest. Nejsem si tedy úplně jistý, jestli by tahle sjezdovka uspokojila náročnější lyžaře, ale pro děti dobrý. Přesto je to zvláštní vidět, jak se okolní krajina zelená a na kousku sněhu se lyžuje.
 
 
   Poslední stoupání nás zavedlo na vyhlídku Na Rakovce odkud je mimo jiné vidět Boží skálu, která byla první zastávkou naší pouti. No, a protože jsou Jílovské vyhlídky okruh, tak jsme asi po pěti hodinách putování logicky skončily zase v Jílovém. Ze všech námi navštívených míst se nám naskytl krásný výhled na tuto kouzelnou část Posázaví, počasí bylo nádherné, a tak Livingstonovský pocit objevitele nepoznaných krajů narušovala snad jen přítomnost barevných značek Klubu českých turistů. Nedivil bych se ovšem, kdyby i Livingstone v Africe kráčel podle nich, když už se toto české značení používá i v Mongolsku…
 
MIKE OLDFIELD - TUBULAR BELLS
 
 
   Hudba na nás působí krásnými melodiemi, souhrou nástrojů, u písní i jejich texty a na koncertě také svou atmosférou, výkony interpretů a často i vizuálními efekty. Složitější je však sdělit posluchači náladu a emoce beze slov – pouze hudbou. Dokážou to samozřejmě velcí skladatelé vážné hudby, ale nadčasové instrumentální skladby najdeme i v rocku a tu minimálně statisticky nejprodávanější v celé historii složil již ve svých 16 letech britský skladatel a multiinstrumentalista Mike Oldfield. Hudební nakladatelství k vydání své padesátiminutové kompozice, vrcholící údery koncertních zvonů, po nichž má skladba své jméno Tubular Bells, sice přesvědčil až o tři roky později, tedy v roce 1973, ovšem okamžitě se stala nejznámějším albem tzv. progresivního rocku. No a minulý týden se zastavilo celosvětové koncertní show "Tubular Bells 50th Anniversary" i v Praze, aby zaznělo v O2 universum.
   Hned při vstupu mě zaujalo, že věkové složení posluchačů je povětšinou mladší než sám autor i moje generace vyrůstající na zakázaném Rádiu Luxembourg a gramodeskách z rozháněných burz v Grébovce. Nicméně než došlo na avizované kultovní album, tak v první části koncertu zazněl průřez i další Oldfieldovou tvorbou včetně jeho největších písňových hitů Moonlight Shadow a To France, či instrumentálek Summit Day a Ommadawn. Každý posluchač to samozřejmě vnímal jinak, ale na mě to překotné a řekl bych i necitlivé, střídání žánrů a hudebních stylů působilo rozpačitě až rušivě. Ovšem po krátké přestávce zazněla již očekávaná Tubular Bells, a ta mě okamžitě prostřednictvím neobvyklých melodií a rozličných hudebních nástrojů vtáhla do magického světa hudebního snění, jakoby do muzikantského Alenčina světa za zrcadlem. Toto mimořádné dílo znělo i po 50 letech stejně svěže a druhá a třetí část koncertu byla poctou poctivému muzikantství, které je zaměřené více na hudbu než na vizuální stránku a kašpárkovskou show… Suma sumárum mimořádná hudba, trochu svérázná dramaturgie, ale skvělé výkony interpretů. Nicméně nezapomenutelný zážitek to tentokrát nebyl.
   A tak se dnes alespoň loučím s přáním co nejpříjemnějších příštích dní a slibem, že se budu snažit, aby vaše rozpoložení při odchodu z těchto stránek bylo dobré, dokonce tak dobré, aby nešlo o odchod poslední.
 
 
 
MÉ PŘESTUP(OVÉ)NÉ DNY
 
 
   Člověk nemá zas tak moc příležitostí sepsat článek zrovna 29. února v "přestupný den", tak si říkám, že stojí za to tuhle příležitost využít; vždyť šance přichází jen jednou za čtyři roky, podobně jako olympiáda, a co já vím, jestli se na tu příští za další čtyři roky v obrovské lidské konkurenci vůbec kvalifikuji. Dnes je to teprve můj čtrnáctý devětadvacátý únor v životě a z toho teprve (nebo už, jak se to vezme) čtvrtý v éře tohoto webu; ostatně to platí jen o extra vytrvalých sportovcích, že si za život střihnou čtvery olympijské hry. Tak jsem si řekl, že se podívám zpětně na všechny své 29. únory a zkusím odhadnout, co jsem v té době mohl asi tak dělat. 
 
29. únor 1968
   Po roce svého života jsem samozřejmě v Praze nadšeně přivítal polednové politické oteplování pomalu ústící ve střídavě opěvované a zatracované Pražské jaro. Kdybych tenkrát tušil, že za půl roku přijedou opravdické tanky, asi bych se na ně možná i dětsky těšil, protože ty kovové obludy báječně rachotí a umějí otáčet hlavní; nechápal bych, že dospělí z nich nejsou tak nadšeni jako já a oproti mně je nevnímají jako velké hračky na hraní.
 
29. únor 1972
   Pomalu mi končí bezstarostný předškolní věk a já už vím, že se budu stěhovat kousek za Prahu (jak tomu dnes činí hodně Pražáků), kde budu chodit i do školy v Odoleně Vodě. No, že bych se toho zrovna nemohl dočkat, to se nedá říct, mnohem radši si hraju na velké postřižínské zahradě a především pak hřišti. Věnuju se aktivně všem možným a dostupným druhům sportů, přestože můj táta s oblibou říká: „Devět řemesel – desátá bída“.
 
29. únor 1976
   Jsem ve třetí třídě, dělám různé větší i menší průšvihy, ale většinou se mi daří se z nich nějak vylhat. Pohyb je mé druhé jméno a ve sportu se mi i docela daří, ovšem do hudebky začínám po prvotním nadšení chodit čím víc nerad (mnohem radši za ni, ale to si troufnu jen výjimečně) a těším se, až budu konečně velkej a nikdo mi nebude říkat, co musím, nevěda, že tak velkej nejspíš nikdy nebudu.
 
29. únor 1980
   Hormony a puberta se mnou cloumají, a tak je nejvyšší čas se připravovat, že z 8. třídy odejdu na střední školu a v podstatě i z domovského hnízda na internát. Prý jsem studijní a technický typ, a tak mi rodiče vybrali průmyslovku v Kutné Hoře. No nevím, jestli to byl zásah přímo na komoru. A přestože výsledky jsem měl krhounkovské, pocitově jsem nebyl úplně na té správné lodi.
 
29. únor 1984
   Z olympiády v Los Angeles podle očekávání nic nebude; nesoutěžíme, nevysíláme, holedbáme se, trucujeme. A podobně to mám i já se svým životem. Jsem ve třeťáku, pomalu se blíží maturita, a přestože mám výsledkově většinou jedničky, tak se mi zoufale nechce učit. Už tři měsíce totiž randím s jednou holkou z tanečních a ve studijní době (povinná a kontrolovaná doba učení na intru) jí pod učebnicí raději sepisuji dopisy. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že mi to vydrží dalších čtyřicet let… považoval bych jej zřejmě za blázna.
 
 
29. únor 1988
   Stříhám metr a do konce vojny mi zbývá "už len 31 dní". Rád bych řekl, že to uteklo, ale lhal bych, stejně jako kdybych tvrdil, že na období pod komíny Dukovanské elektrárny budu rád vzpomínat. Svobodná Evropa ve mně podle svého štvavého zvyku večer co večer hlodá a nedá jí to věru velkou práci, ale já se teď především těším, že už za 103 dnů řeknu své ANO jedné holce, o které jsem přesvědčený, že je tou nejlepší na všechny devětadvacáté únory do konce života.
 
29. únor 1992
   Dodělávám přestavbu našeho bytu ze čtvrté kategorie na první a dávám za pravdu zkušenějším, že přestavovat je horší než stavět. A popravdě - neumím si představit, že bych zedníka, instalatéra, malíře, či elektrikáře dělal až do penze. Asi nejsem ten správně řemeslný typ. To raději zůstanu výpravčím. Ovšem ze všeho nejradši budu tátou z povolání, i když mě můj Prvorozený vyspat moc nenechává.
 
29. únor 1996
   Pro různé schopné a ochotné jsou devadesátá léta symbolem kariérních možností, pro mě hlavně symbolem svobody. Přesto tak nějak bohatneme všichni: internet o nový portál seznam.cz, česká politika o Senát, showbyznys o skupinu Linkin Park, čeští hokejisté o zlaté medaile z MS ve Vídni, no a já o druhého synka. Jo, a to víte, že už jsme ale všichni pár let chudší o Československo?
 
 
29. únor 2000
   Všichni tvrdili, že přechodem do tohohle kulatého roku přijde přinejmenším technologická (ale možná i celovesmírná) apokalypsa, což mi připomínalo, jak jsem jako malé dítě sledoval v televizi seriál o zvířatech "Přežijí rok 2000?" a přemýšlel u toho, jestli ho přežiju já. Přežil. Mimoto jsem se vrátil i aktivně ke sportu, i když nevím, jestli to má nějakou budoucnost. Nicméně právě organizuju rozlučku po své druhé hokejové sezóně na postu trenéra mládeže.
 
29. únor 2004,
   Před pár dny jsme porazili Pardubice na jejich ledě v dramatickém mači 3:4 a vzhledem k tomu, že za týden porazíme v posledním utkání Poličku – staneme se poprvé Mistry. Život ale přináší i další emotivní situace: stěhujeme se do nového bytu, Česko se stěhuje do společenství evropských států, ale já se dojmu a regulérně rozbrečím teprve, když mi Martina oznámí, že počet lidí okolo nás se zvýší o jednu krásnou holčičku.
 
29. únor 2008
   Krátce za sebou máme asi doposud největší politickou šaškárnu, kdy po omdlévání a nezvěstnosti poslanců, slibovaných miliónových úplatcích, obálkách s kulkami, výhružkách nad pisoárovými mušlemi a hanebných politických komplotech byl na devátý pokus zvolen prezidentem Václav Klaus. Nicméně já mám před sebou o mnoho radostnější a zaslouženější oslavy, a to dalšího Mistrovského titulu – tentokrát s kategorií Mladších žáků.
 
29. únor 2012
   Za pět dní hrajeme v Berouně s dorostem rozhodující zápas o Mistra dorostenecké ligy a po vítězství 3:4 prožijeme neopakovatelnou cestu domů a velkolepé oslavy. Bohužel život přináší i bolavé chvíle v podobě zranění, operací a ukončení výkonnostního sportování obou mých synů. Lehké spaní z toho popravdě nemám… Na druhé straně ale stále věřím, že své štěstí a naplnění najdou v jiných činnostech a život mi dá za pravdu.
 
 
29. únor 2016
   Není to tak dávno, co jsem se rozhodl přestat trénovat, ale po živém snu jsem se jako nějaký fatalista vrátil a začal opět s přípravkou. A není to tak daleko, co odmítnu velkorysou nabídku na placený trenérský post, protože pro mě je práce s dětmi především srdcová záležitost. No a podobně se nám vrátil před časem do politiky, a to rovnou na hrad i Miloš Zeman. Respektuji to, i když jsem ho nevolil, jen je pro mě záhadou ta tajuplná povahová vlastnost, která člověka pořád táhne do centra dění, i když už tam dávno nemá co pohledávat.
 
29. únor 2020
   Všichni blbnou s nějakou novou nemocí a jestli je pravda jen půlka toho, co se o ní zatím doslýcháme, naše horami hlídaná kotlinka se jí taky nevyhne a je to možná už jen otázka pár dní. Vyhlídky růžové moc nejsou a povídá se něco o lockdownu, nošení roušek a zavírání škol i sportovišť. Přesto příjemné zprávy ze života úplně nevymizí a například mě velmi potěší nominace od rodičů do celorepublikové akce "Díky, trenére", což pro mě samo o sobě je vítězstvím a nemusím se tak po vzoru Antona Špelce třást, jestli na mě nějaká ta medaile zbude.
 
29. únor 2024
   Jejda, to je přece dnes! To to ale uteklo! Co ale napsat? Před rokem jsem po čtvrtstoletí skončil s trénováním, a přestože jsem za sebou neměl zářnou hráčskou kariéru, můžu mít ze svých výsledků a úspěchů radost a uspokojení. Hlavu mám bílou jako sněhovou kouli a v tváři vrásky, ale neřeším to, vždyť stopy života musí někde zůstat. Stále hodně sportuji, rád cestuji, chodím na koncerty i do divadel a po večerech se bavím psaním na blog. Mám tři dospělé děti, které miluji, a jimž jsem se snažil dát dobré vychování, vzdělání, hodně lásky a podpory v jejich aktivitách, ale ví Bůh, jestli se mi to povedlo. No a mám ženu, která je mým nejlepším přítelem a taky jednu mladou slečnu, co se na mě krásně směje. Takže, co chci víc…
 
 
 
 
 
Z BŘEVNOVA AŽ NA PODBABU
 
 
   Slova, slova, slova - řekl by Hamlet a měl by na mysli slova vyřčená "do větru", tedy zbytečná. Pokusím se tedy zbytečná slova, slovíčka, oslovení i proslovy vynechat a pozvu vás raději rovnou na malou vycházku do přírody i za poznáním. Na této trase totiž budeme procházet hned několika přírodními i kulturními památkami. 
   Protože celý týden měl opět poctivé jarní parametry a víkendová rtuť v teploměru atakovala rekordní teploty, vyrazili jsme tentokrát na výlet do Prahy. Inu, stává se – zřídka, ale občas přece - že ve svém rodném městě z nějakého obzvlášť potěšitelného důvodu zůstanu v podstatě celý den. Život je zkrátka taková dlouhá šedá nitka a člověk na ni musí sem tam navléknout nějaký ten korálek, aby za něco stála. 
   Mám-li však dodržet určitý řád vyprávění, musím začít hezky od začátku. Takže po ranní procházce Grébovkou (Havlíčkovy sady) a návštěvě u našeho Druhorozeného jsme vyrazili z Vinohrad směr Břevnovský klášter. Možností jak se tam dostat je hnedle několik a my jsme zvolili tu nejrychlejší, tudíž metrem na Petřiny, kde jsme odstartovali "Walking Tour de Prag".
 
 
   Do klášterních zahrad to bylo v první etapě jen pár minut a v kaskádovitě upraveném areálu dělícího se na horní a dolní sad jsme našli mimo jiné Oranžerii - dnes sloužící především kulturně-společenským akcím, a taky Vojtěšku - pavilón u studánky, kde se podle pověsti sešli kníže Boleslav II. a pražský biskup Vojtěch, aby tu u posvátného pramene (ještě před tím, než oba rody vyhodnotily své vzájemné vztahy jako nevratně antagonistické) založili mužský klášter "ku cti svatého Benedikta". Hned při jeho zrodu se mu dostalo jednoho "nej". Jednalo se o první, dnes tudíž nejstarší mužský klášter v Čechách. Jenže jeho další osud může i docela dobře posloužit jako příklad pomíjivosti slávy pozemské. Nejprve nezůstal ušetřen rabování v dobách husitských, pak se na jeho stavu zle podepsalo období třicetileté války a pohnuté dějiny zažil klášter i v dvacátém století. V roce 1950 totiž celý areál zabrala tehdejší komunistická vláda a klášter po desítky let značně chátral, sloužíce jako archív a výcvikové středisko pro agenty tehdejší československé kontrarozvědky. Nicméně po roce 1989 se zásluhou státu a zahraničních klášterů dočkal tento velmi ceněný komplex budov rekonstrukce a v roce 1993 mohl v obnovené kráse přivítat tehdejšího papeže Jana Pavla II.. Je toho vskutku mnoho, co dnes může zdejší areál nabídnout, ale největší pozornost si rozhodně zaslouží bazilika sv. Markéty. Nicméně k areálu patří i Břevnovský klášterní pivovar, který je nejstarším pivovarem v Čechách a navštívit zde můžete taktéž Klášterní šenk a ochutnat tak celou řadu místních piv Benedikt či kulinářských specialit. Sice to zde není úplná láce, ale čas od času si to, myslím, člověk dopřát může a teplo sálající z otevřeného ohniště zahřeje na těle i na duši.
 
 
   A právě zde jsme ukončili prohlídku Břevnovského kláštera a vydali se k letohrádku Hvězda. Cestou jsme se zastavili ještě na Břevnovském hřbitově, který je místem posledního odpočinku nejen místních řeholníků, ale i desítek významných osobností naší země včetně Karla Kryla. Dál už jsme pokračovali kolem plochodrážního stadionu Markéta ke vchodu do obory Hvězda, která kdysi bývala místem zábavy a lovu šlechty a dnes je tento park, nebo spíše lesopark, oblíbeným místem, kam se chodí na procházky, za sportem, či na pikniky. Středobodem parku je letohrádek Hvězda, který je postaven v renesančním stylu a svým unikátním půdorysem tvaru šesticípé hvězdy – hexagramu - symbolizuje harmonii protikladů a řadí se mezi tzv. filosofické stavby. Každé patro letohrádku odpovídá jednomu ze čtyř živlů: země, voda, vzduch a oheň. V suterénu je pak umístěn model bitvy na Bílé hoře, nicméně cínoví vojáčci na zeleném podkladě nadchnou jen opravdové nadšence. A tak, ač je to z Hvězdy na jedno z nejslavnějších bojišť české historie, co by Imrich Bugár kamenem dohodil, my jsme zvolili špacír opačným směrem a přímo za nosem pokračovali do Divoké Šárky.
 
 
   Já sám mám toto místo spojené s mnoha zážitky ze svého dětství, kdy jsme sem chodili jako většina Pražáků na výlety a chleba se sádlem tenkrát chutnal i s hodně špinavýma rukama a nic, kromě pár facek od mámy nehrozilo. Vydali jsme se tedy údolím Divoké Šárky a rychle se ocitli mezi vysokými skalisky, kde jsem nostalgicky Martině vyprávěl o svých prvních horolezeckých pokusech a připadal jí jako někdo, kdo snad pamatuje Šemíka...
   Nicméně po průchodu soutěskou Džbán jsme odbočili napravo od cesty a vystoupali na Kozákovu skálu. Cesta k vrcholu byla strastiplná, starou je však pravdou, že "cesty bez útrap a bez překážek nikam nevedou". No a nás na jejím konci čekalo ploché návrší, kde se již v osmém století rozkládalo slovanské hradiště a naši předci nevybrali toto místo vůbec náhodně. Stačilo se totiž posadit, z batohu vyndat oblíbený nápoj a nechat na sebe působit výjimečnost a neopakovatelnost tohoto místa. Počátkem 9. století bylo toto hradiště údajně hlavním mocenským centrem středních Čech a dnes jsou zde úchvatné stepní výhledy, odkud se lze kochat pohledy na krásné skály a okolní krajinu dosti nečekanou v blízkosti hlavního města. A mě tak nějak napadlo, že všichni máme křídla, jen někteří z nás neví proč.
 
 
   Jen několik desítek metrů dál se nacházel nejvyšší vrchol Divoké Šárky – mýtický vrch s názvem Dívčí skok. K tomuto místu se vztahuje tragický závěr pověsti o proradné Šárce a důvěřivém Ctiradovi. Po smrti Ctirada prý výčitkami soužená Šárka ukončila svůj život právě skokem z tohoto vrchu.
 
 
   My jsme k něčemu takovému ovšem neměli nejmenší důvod a Cyrilometodějskou stezkou pozvolna sestoupali a údolím Tiché Šárky, které je po obou stranách obklopeno lesy, jsme došli až na usedlost Jenerálka a do kroku nám k tomu příjemně zpíval okolní Litovický (Šárecký) potok. Dominantou celé osady je Zámek Jenerálka, jehož název pochází od slova generál s ohledem na to, že v zámku ve 2. polovině 18. století údajně sídlila část rakouského generálního štábu. A zapamatoval jsem si odtud ještě informaci, že po roce 1989 zchátralý zámeček koupila baptistická církev, objekt opravila a zřídila zde svůj mezinárodní seminář. Nicméně v současnosti zámecký objekt od baptistické církve koupila realitní kancelář, takže pokud byste měli zájem a zbytečné miliony…
 
 
   Odtud jsme opět vystoupali přírodním parkem Lysolaje asi do jedné z nejluxusnějších a nejhezčích pražských čtvrtí – Hanspaulka. Během první republiky zde bylo vystavěno mnoho architektonicky zajímavých vil, ve kterých žila společenská a kulturní smetánka té doby – např. Vlasta Burian či Lída Baarová, a taktéž i typických dvoupatrových domů známých například z filmu Pelíšky.
 
 
   Nicméně krásný den, který byl prostě "numero uno", se již pomalu schyloval k podvečeru, a tak nezbývalo než sejít k Vltavě a po 17 kilometrech ukončit naši túru pro všechny věkové kategorie na vlakovém nádraží Podbaba, odkud nás vlak s jedním přestupem dovezl až domu.
   No a tím dojel do cíle i můj dnešní příspěvek, takže se loučím a přeji všem, co vydrželi až do teď co nejpříjemnější vstup do měsíce března. Ať se vám i v něm daří nejlépe, jak to za daných okolností jde a buďte zdrávi a dobře naladěni.
 
 
 
CO MI UDĚLALO RADOST ZA POSLEDNÍCH PÁR DNŮ
 
 
   Představa, že tento - veskrze jarní - týden bude o něco klidnější než ty předešlé, se nenaplnila, ale aspoň se mi podařilo podniknout pár zajímavých cest za kulturou a měl jsem tak možnost zažít, vidět a především slyšet několik vydařených akcí, o které můžu obohatit tento blog.  No a možná dát i někomu zajímavý tip. Tak žádné velké úvodníky a pojďme na to.
 
PETR ŠPAČEK & BAND
   Když si návštěvník tohoto blogu přečte některé z mých hudebních příspěvků, musí nabýt dojmu, že jsem úzce zaměřený jen na rockovou hudbu a folk. Úplně to však neplatí, protože rád poslouchám v podstatě vše, co mě nějakým způsobem oslovuje (tedy mimo dechovky) od popu, rocku a šansonu, přes swing s jazzem až po klasiku. No a právě ti, co poslouchají tu klasiku, příjmení Špaček určitě dobře znají. Jedná se totiž o hudební rodinu uznávaných virtuózů, která čas od času uspořádá společný koncert nazvaný Špačci ve fraku. Jeden z nich - Petr Špaček - se po studiu hry na violoncello na jedné z nejprestižnějších amerických hudebních univerzit – New England Conservatory v Bostonu a po několikaletém vystupování se symfonickými orchestry vydal na sólovou dráhu, a tak trochu po vzoru světoznámého interpreta Hausera začal interpretovat na violoncello skladby i soudobé hudby. 
 
 
   Cestou na jeho úterní koncert v kolínském divadle jsem přemýšlel, kolik asi lidí už jej na hudební scéně zaznamenalo. A bylo pro mě velmi příjemným překvapením, že pohled do zaplněného hlediště hlásil - vyprodáno. Poté už se ale ujal slova sám Petr Špaček a hned po úvodní skladbě vysvětlil, jak používá přístroj zvaný "looper", který obohacuje jeho vystoupení o vrstvení i několika melodických smyček současně, což umožňuje rozšířit zvuk a dává prostor nejrůznějším hudebním nápadům. Petr Špaček pak se svým bandem během večera předvedl, co všechno se dá zahrát v originálním podání violoncella, klavíru, saxofonu, kontrabasu a bicích. Skladby světových mistrů, své vlastní i z repertoáru takových legend jako Queen, Beatles, Eric Clapton, Imagine Dragons, či Leonard Cohen, zahráli s takovou interpretační bravurou, drajvem a elánem, že dobrou náladou naočkovali snad každého v sále. Mimoto prokládal Petr Špaček vystoupení humornými průpovídkami, čímž koncert získal i na veselosti a uvolněné atmosféře. I když popravdě, já bych v tomto případě přivítal raději víc hudby a míň slov – ale zrovna já mám komu co povídat. Nicméně, tento koncert především ukázal, že hudba, když je udělaná poctivě, s entuziasmem a věřím, že v případě Petra i s láskou, dokáže skvěle fungovat v jakýchkoliv žánrech a aranžích a vyvolávat v lidech ty nejniternější emoce. Takže pokud je chcete taky zažít, stačí zajít na jeho webové stránky a najít si vhodný termín a lokaci.
 
ŠŤASTNĚ AŽ NA VĚKY
   Možná to znáte: chcete vypnout televizi, která do té doby hrála stejně jen jako přehlížená zvuková kulisa, ale nějaká drobnost vás nečekaně osloví - pár taktů filmové hudby, atmosféra neobyčejného záběru, zajímavá replika – vy se na chvilku zakoukáte, televizi nevypnete a naopak se usadíte a začnete sledovat. A přesně takhle mi čirou náhodou vstoupil do středečního odpoledne dokument Jany Patočkové "Šťastně až na věky", akorát, že já se neusadil v křesle, nýbrž si v sedle rotopedu hodinu a půl pěkně zašlapal.
 
 
   Dokument "Šťastně až na věky" je sondou do současných podob partnerských vztahů, která časosběrným způsobem přibližuje život: monogamního manželského páru založeného na křesťanské víře; polyamorní vztah několika osob, z nichž jedna má nebinární identitu; ženy/milenky v dlouholetém mileneckém vztahu se zadaným mužem; otevřený vztah stabilního volnomyšlenkářského páru, jehož filozofie připouští i další paralelní intimní vztahy; život ženy, která po krachu manželství hledá nový vztah prostřednictvím internetových seznamek i online sexu.
   Přestože příběhy protagonistů skládají pestrou mozaiku různých partnerských soužití, která se svým uspořádáním odklání od zažitého vztahového modelu, jedno mají společné: každý se nějakým způsobem snaží hledat své štěstí a životní naplnění. A přestože to zdánlivě vypadá, že každému současné uspořádání vyhovuje, tak pod povrchem je všude něco a nikdo nepůsobí úplně spokojeně.
   Nicméně je zřejmé, že podoby lásky jsou rozmanitější než ty, které společnost akceptuje za normu a podle mého názoru může být tenhle dokument i taková pěkná zkouška respektu, tolerance a bezpředsudečnosti každého z nás. Rozpory v názorech na svět a na formu našeho soužití se totiž vždy různily, různí a budou různit a je pouze na každém z nás, jak se k tomu postavíme. Osobně nepatřím k těm, kteří obviňují jiné lidi za to, že žijí jiným způsobem a hledají lásku, cit, životní spokojenost v jiných formách soužití. Já sice našel své štěstí v životě s jednou partnerkou a jeden vztah mi dostatečně naplnil život, jenže jsou mezi námi i lidé, kteří to prostě cítí jinak. To ale nevadí, to je každého volba a svobodná vůle, a dokud se o tom diskutuje a točí dokumenty je vše OK. Horší je, když začne jedna skupina říkat, že ti druzí jsou špatní, zavrženíhodní a začne je omezovat či diskriminovat. To je ale problém, který se dnes odehrává na zcela jiných místech, než v tomto dokumentu.
   Pokud vás tedy téma vztahů a tento film zajímá, tak v i-vysílání je k dispozici do 27.2.2024 na tomto odkaze - https://www.ceskatelevize.cz/porady/12268190771-stastne-az-na-veky/
 
SLÁVEK JANOUŠEK
   Přestože rád poslouchám především současnou muziku a mladé muzikanty (jako například v úterý v Kolíně), tak nikdy nepromarním žádnou příležitost vyrazit na skupinu nebo zpěváka mého mládí, protože čas běží a těch příležitostí bude prostě přirozeně ubývat. No a v pátek se naskytla příležitost doslova unikátní, protože v rámci cyklu Zpívaná vystoupila v Nových Dvorech v restauraci U Hájků jedna z legend českého folku - Slávek Janoušek se skupinou dalších tří muzikantů (Láďa Zítka, Luboš Vondrák a Honza Vondrák).
 
 
   Tento folkový bard z Ústí nad Orlicí (po vysoké škole usadivší se v Brně, podobně jako můj Prvorozený) se aktivně pohybuje na folkových pódiích už víc než padesát let a já jsem byl na jeho prvním koncertě přesně před čtyřiceti roky v rámci plzeňské Porty. No a od té doby, tak nějak provázel mé dospívaní a stárnutí. Pamětníky, a tudíž i mě, potěšil několika svými nejznámějšími kousky, nicméně Janoušek rozhodně nechytl tu nemoc, kdy muzikanty ke stáru nebaví skládat nové písně a žijí z toho, co už vydali. Takže on prokládal své časem prověřené hitovky i novějšími kousky, a to především těmi z poslední spolupráce s básníkem Jiřím Žáčkem.
   Více než dvě hodiny příjemného setkání a svébytných písniček utekly velice rychle a pro mě z nich asi nejemotivnější zážitek přinesly především: "Každý potřebuje otce" a "Kdo to zavinil", která sice vznikla již v osmdesátých letech minulého století během vrcholící studené války a chřestění zbraněmi na všech stranách, jenže její slova jsou i po tolika letech stále aktuální a možná i čím dál víc. Nicméně její autor jí tentokrát věnoval především v ten den zesnulému Alexeji Navalnému.
 
 
   Ukázka z YouTube je samozřejmě o něco mladší, přesto při uvědomění všech současných reálií z ní mrazí a naskakuje husí kůže „Tak už to spusťte, na co ještě čekáte?...za námi někdo začne zpívat, jakoby John Lennon, jenže to nebude moci být už on...“. Naštěstí Slávek Janoušek to stále ještě může být a ukázalo se, že těch, kteří si v dobrém smyslu slova tohoto dinosaura českého folku přijdou rádi poslechnout, je stále dost. Tak pokud chcete…
 
 
 
O ŠKODOLIBŮSTNÍČCÍCH
 
 
   Jo, jo, stává se to. Svět je složitý a plný nástrah, že se v něm snadno zakopne či zabloudí. Občas zabloudí zavazadla, která s námi měla cestovat stejným letadlem, jenže oni se z neznámých důvodů vydají do opačných koutů světa, o jejichž existenci nemáme ani tušení. Někdy zabloudí i normální lidé - někteří celým tělem, protože mají špatný orientační smysl a neumějí číst v mapách, jiní třeba srdcem, protože v těchhle prostorách zatím ještě nefunguje ideální navigace, která by nám řekla, kterou cestou pokračovat z kruhového objezdu našich vztahů. A tak se není čemu divit, že když může bloudit i tak dobře organizovaná hmota, jakou je homo sapiens (člověk moudrý), že dokážou zabloudit i tak obyčejné věci, jako jsou klíče, čepice, brýle, propisky, či deštníky.
   Ano, občas se to stává i mně, jenže poslední dobou si začínám čím dál víc myslet, že mé věci nebloudí a nemizí náhodně nebo o své vlastní vůli. Mám podezření, že na vině jsou skřítkové, kterým říkám pracovně "škodolibůstníčci". Ve své podstatě nejsou zlí, jen občas nedomyslí, kolik nepříjemností a jak velkou paseku jejich rošťárny a poťouchlosti můžou způsobit. Největším oblíbencem těch mých škodolibůstníčků jsou brýle a klíče. Vyberou si ten nejméně vhodný okamžik, většinou když nejvíc spěchám a nenápadně začnou páchat neplechu. S ubíhajícím časem marného hledání a zvyšující interní tenzí narůstá i jadrnost mého slovníku, což jim ale paradoxně přináší skutečnou rozkoš a uspokojení z dobře vykonané práce. A pak, ve chvíli, kdy se již propadám do bahna paniky, šotci mé věci propustí na zcela jiných místech než původně byly a ony se mi vrátí jako věrný pes, který prostě jen zatoužil na chvíli objevovat nové kraje. A všichni jsme v tu chvíli spokojení.
   Bývaly ale doby, kdy jsem se na ně fakt zlobil a občas jim i neslušně nadával, se snahou jim jejich svobodomyslné vystrájení zatrhnout a své věci opět uvrhnout do tenat jejich každodenní služby. Jenže skřítci jako by ve mně viděli otrokáře, který se s bičem v ruce a blesky v očích jen majetnicky dožaduje svých zakoupených práv, bez citu, beze stopy pochopení pro trochu té svobody a legrace. Výsledkem tak bylo, že mi i nadále schovávali věci do nejtemnějších koutů bytu, či všemožných kapes a kapsiček, ale občas to vylepšili skutečným majstrštykem.
   Třeba jako onehdá, když jsem vyrazil se synky nařezat proutky na velikonoční pomlázku. To si počkali ti zákeřní škodolibůstníčci na chvíli, kdy jsem se prodíral stromovím vrby a sprostě mi unesli mobil z náprsní kapsy bundy a gravitační silou jej schovali na dno rybníka, jako by to byli skřítkové odněkud z Corleone. Nechtěli ale výkupné, jen se potutelně kochali nad tím, jak se potápím a brodím zbytečně bahnem při jeho hledání. Nebyl to ale dobrý nápad, obzvláště proto, že jsem měl v další kapse klíčky od auta…
 
 
   Můj mozek se v tu chvíli schoulil v rohu lebky, odmítal spolupracovat a jen toužil vykřičet svůj náhlý vztek nepřátelskému světu do pomyslné tváře. Během pár vteřin ale krev opustila bělmo mých očí a já zabahněný jak vodník a páchnoucí jako zájezdový autobus, s úsměvem ulehal k přepravě do kufru vozidla. Inu jak to kdysi říkal komoří Lang - „Nenechte prchlivost cloumat svým majestátem“.
 
 
   Ovšem pro ty škodolibůstníčky naschválnické to nebyla zdaleka ta nejzajímavější výzva. Tu si nechali na jednu mou loňskou návštěvu Brna. Vlastně si počkali až na cestu z Brna na chvíli, kdy přišel průvodčí. Sáhl jsem do zadní kapsy batohu pro peněženku. Kapsa tam byla a dokonce zavřená zipem, ale peněženka ne… Ve vzduchu okamžitě zavoněl odér dramatu, a ač nejsem počítačovým hráčem, po chvíli marného hledání jsem dostal atavistickou chuť pustit si tu nejmorbidnější počítačovou střílečku umožňující rozsekat alespoň virtuálně všechno, co se objeví na dostřel. A škodolibůstníčci? Ti se při mém následném obíhání úřadů kvůli zhotovování nových dokladů, legitimací a platebních karet jen pobaveně plácali do svých skřítčích stehen.
   Naposledy si se mnou pohráli škodolibůstníčci minulý týden, při jedné z dalších mnoha mých cest do Brna. Říká se sice, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, ale mně se to povedlo a to doslova do roka a do dne. Tentokrát jsem chtěl obsluze minibaru zaplatit útratu kartou, a tak jsem stereotypně zašátral na obvyklém místě, ale…, ale ty potvory malý tu plastovou kartičku sbalili a škodolibě pozorovali, jak blednu a vykazuju známky nervozity a rostoucího stupně podráždění. Ano, připadal jsem si jako ten největší blb na světě (a že je svět velký) a po zablokování karty přemýšlel, jak to tentokrát řeknu manželce.... stejný pocit, jako čekat na super moment pro oznámení další koule z matiky. Nepřišel! „Takže ty mi chceš říct, že jsi zase v Brně... No to je tak blbý, že si to nevymyslíš... ani ty!“
   Co k tomu dodat? Snad jedině, že jestli to takhle půjde dál, tak mě asi brzy zbaví svéprávnosti. Ale přesto přese všechno věřím milí skřítkové škodolibůstníčci, že to nemyslíte zle a možná se jen snažíte maličko obveselit v nudném a na radost skoupém světě. Přijďte ale raději někdy na kus řeči, najde se určitě i něco dobrého, sklenka vína, úsměv, vlídné slovo… A slibuji, že z případných dalších nedopatření a ztrát nebudu vinit nikoho jiného než sebe, což ale - budete-li mi dál fušovat do mých věcí - nemůžu zaručit. Nicméně jako první společnou akci na cestě ke vzájemnému pochopení a toleranci vám milí škodolibůstníčci nabízím společnou výpravu do zrcadlového bludiště, či na nějakou epesní únikovou hru. Tak co, berete?
   A vás, milé čtenáře, prosím o shovívavost: Pokud náhodou v následujících dnech budete čekat na další článek o něco déle, než jste zvyklí – je možné, že ještě někde bloudím se svými škodolibůstníčky…
 
 
 
BOOUMEŘI NA SNĚHU
 
 
   Nevím jak vám, ale mně se zdá, že jsme si v letošním roce zatím užili docela zajímavé rozmary počasí: Teplý déšť, náledí, mlhy, mrazivé dny s dostatkem sněhu, ale i následnou oblevu s rozvodněnými řekami a v posledních době i docela pěkné slunečné dny...; myslím, že si zatím nemůžeme stěžovat, že by letošní zima byla fádní. No a můj osobní život je prozatím taky pestrý a nuda mu nehrozí, čehož dokladem je i skutečnost, že jsme sebrali svých pět švestek a pět peněz a vyrazili na hory.
 
 
   Tentokrát jsme strávili několik dní lyžovaní, zimní turistiky i příjemného posezení v pohostinských zařízeních v Harrachově. Smyslem tohoto textu ovšem není dělat reklamu místu, které to nepotřebuje, ani popisovat pohodovou atmošku, která byla chvílemi až "éterická". Upřímně, koho by taky zajímalo, že lyžařské podmínky byly doslova ideální, a tak dobrou kvalitu sjezdovek i těsně před koncem dne už hodně dlouho nepamatujeme. Nikoho! Ovšem těch několik škodolibých ďáblíků poschovávaných v detailech a stojících za vtipnými karamboly - ty už možná ano. Nebudeme si lhát – bulvár vládne světu.
   Bohužel na historku ve stylu ruských klasiků Gogola a Čechova, tvořících způsobem "smích přes slzy", nemám autorská práva. A tak se zde nedozvíte nic o mimořádně groteskní scénce, která by v hitparádě smůlotraponosných zážitků byla jistě na TOP pozicích a po níž jsem pronesl: „O tom nejde nenapsat“. Jenže arbitr humoru Martina rozhodla, že to vtipné ani humorné nebylo a stroze to uzavřela: „Zkus!!!“ S vráskou nerozhodnosti v epicentru čela jsem jen poznamenal, že ústnímu šíření může ale stěží zabránit a sirova lidová slovesnost posune onu historku do ještě pikantnějších sfér... No nic, tak vám zde alespoň povyprávím svůj soukromý nenápadný příběh, na nějž informační embargo uvaleno nebylo.
 
 
   V neděli byl den sluncem doslova zalitý a my se rozhodli vyrazit na běžkařskou túru po vrcholcích Krkonoš, protože vyjížďka na čerstvém vzduchu prospívá kondici fyzické i psychické. Tedy jak kdy, jak komu, a taky pokud hned, co si u penzionu nandáte běžky a rozjedete se k lanovce (cca 40 m), nepředvedete skutečný majstrštyk blbosti tím, že se pokusíte veřejně předvést salto vzad. Sice jsem ho kdysi zkoušel na trampolíně a občas i přitom dopadal do podřepu připomínajícího vzdáleně lyžařský telemark, ovšem tentokrát jsem byl zřejmě málo zkoncentrován na odraz, ke kterému na dokonale upraveném manšestru sjezdovky došlo jen jakoby mimochodem a nebyl v něm ani ten správný trampolínový švih. Salto jsem bohužel - krasobruslařskou terminologií - nedotočil. Místo do telemarku jsem dopadl naplocho na záda na zledovatělou žíněnku a běžky nad hlavou se mi roztočily jako vrtule Black Hawku. Pohled na krásnou, blankytně modrou oblohu mě tentokrát vůbec netěšil a pouze jsem tlumeně syčel bolestí a používal sice neadresné, leč o to vulgárnější nadávky směrované k odpovědným orgánům Vesmíru. Navíc mému výkonu přihlíželo dost lidí, které i přes mizerný umělecký dojem a nízkou technickou hodnotu, evidentně zaujal. Ve tváři jsem žhnul jako Proxima Centauri, přesto nezbývalo než co by zimní pták Fénix pomalu vstat z popelavého sněhu a rozběhnout se (což chtělo trochu víc fantazie) k lanovce za Martinou. „No, jo, to je náš urputnej Pavlík.“
 
 
   Sedačkovkou jsme se nechali vyvézt na Čertovu horu a vydali se na běžkařskou trasu mající charakter nahoru-dolů, kdy pracně dosažená výška se v sjezdech několikrát ztratila a člověk si brzy připadal jako bájný Sisyfos. Asi po 20 km si moje pravé koleno ovšem vzpomnělo na dávný slib, že zhubnu, a protože tento letitý slib již léta jaksi neplním, na protest začalo odmítat akčnější pohyb. Těžko se vymlouvat! Opravdu jsem kdysi svým kolenům při jejich prvním zkušebním období vzdoru, slíbil odlehčit asi deset kilogramů. Kolena si tehdy můj slib několik měsíců rozmýšlela a pak se rozhodla, že to tedy se mnou ještě jednou zkusí; ještě jednou, naposled! Uklidněn vlastními přesvědčovacími schopnostmi, v pozici podobné pozici zkušeného politika, který nakonec opět vzletnými sliby přesvědčil své voliče, aby mu dali svou důvěru, jen co kolena ve svém odporu polevila, začal jsem žít stejně jako dřív, což nakonec vedlo k tomu, že na konci svého mandátu jsem vážil - plus mínus pár dek - stejně jako na jeho začátku. Není proto asi divu, že když kolena společně se mnou viděla nedávno v televizních zprávách radikalizující se zástupy francouzských farmářů či německých strojvůdců, dostala nápad k protestnímu vzedmutí se přidat. Nemohu říct, že bych si něco takového vůbec nezasloužil. Dlouho jsem totiž sázel na jejich trpělivost, nedostatek odvahy se vzepřít a na jejich špatnou paměť. Přesto jsem se ze splnění svého slibu zcela vykroutit nechtěl, jen jsem si říkal, že nebude tak zle, když to odložím ještě o měsíc, ještě o týden, ještě o ... a pak už to určitě splním. Nemohl jsem se tedy - vzhledem ke kvalitě osiva - podivovat nad kvalitou sklizně. Přesto jsem netušil, že kus mého vlastního těla bude mít tak nechutně odborářské manýry a nezviklatelně mi opáčí: „Jak ty mně, tak já tobě!“, jako by to ani nebyla krev mé krve. Připouštím, že oproti rabování kamionů šlo zatím o protesty decentní, nemající zásadní vliv na dojezd až k Mumlavským vodopádům, jimiž končila plánovaná trasa. Nicméně, jakmile jsem zabral o něco intenzivněji, okamžitě se koleno neomaleně ozvalo, neboť zřejmě nečetlo knihu pana Špačka o etiketě: „Tak jak to bude s tím hubnutím? Říkal jsi kdysi něco o deseti kilech, ne?“ a bolestně se zakabonilo.
 
 
   Vypadá to, že rohlíkem bezobsažných slibů už své zatvrzelé koleno propříště neobměkčím. Co tedy dělat, když další hory a pohybové aktivity už tlučou nedočkavě na dveře? Inu - jak kdysi ještě za dívčí války prohlásil slovutný Ctirad: Nic by se nemělo lámat! A jak dodává ještě slovutnější Jára Cimrman: „Neplačte, sami jste si to zavinili!“ Po návratu domů jsem proto dnes uzavřel se svými koleny dodatek ke staré smlouvě v tom smyslu, že slib i nadále platí, a domluvíme si nějaký oboustranně přijatelný splátkový kalendář. No a já jsem díky té lekci došel k závěru, že na dodržování starých slibů by se mělo aspoň v podobně decentní ale přesto neodbytné formě trvat. Udělám si tedy konečně takovou malou revizi toho, co jsem komu slíbil a co kdo slíbil mně. Slibotechny - máte se tedy na co těšit! Aspoň na stará kolena…
   Přeji všem věrným čtenářům, kterých si za jejich návštěvy nesmírně vážím (blogy - jak ví každé malé mediální dítě – už totiž dávno vyšly z módy), úspěšný závěr ledna a těším se s vámi se všemi na shledanou (nejpozději) v únoru. A ať se vám i v něm daří přesně podle vašich představ.
 
 
 
V REŽII MRAZIVÉ POHODY
 
 
   Myslím, že během tří týdnů už jsme měli dostatek příležitostí zvyknout si, že už je rok s novou číslicí v názvu. Mně je číslo 2024 celkem sympatické a zvyká se mi na ně dobře, možná i proto, že sudá čísla na mě působí harmonickým dojmem a Platón je dokonce považovat za ženská. Takže podle něj je tohle prostě dívčí rok. Každopádně já jsem v něm zatím zažil většinově příjemné zážitky a rád se s vámi v rámci nového blogového příspěvku o jeden podělím.
   O mrazivé středě se stalo cílem našeho výletu městečko Úvaly, které je obklopeno rozsáhlými lesními komplexy a krom toho se může pochlubit několika historickými památkami, příjemně členitým terénem s přírodními parky, které ukrývají hned několik pozoruhodných turistických cílů. Jo a pro příznivce folk-rockové muziky je i domovinou skupiny Divokej Bill.
   Přestože média již několik dní předem varovala tupé stádo svých spoluobčanů, že bude zima a proto je nezbytné se teple obléct a vzhledem k hrozbě vzniku náledí, bude lepší raději vůbec nevycházet – jsme nasedli ráno na vlak a přes všudypřítomné výhružky všechno až neuvěřitelně klaplo. Od nádraží jsme se vydali na sever, směrem Ztracený Korec, odkud jsme prudkým stoupákem vyfuněli až k menhirům – alias "Úvalské Stonehenge" – což jsou různě poskládané kameny, které se stáčejí do tvaru spirály. V hlavě mi okamžitě naskočilo, jak jsem před pár lety shrnul celkový dojem z originální, pět tisíc let staré kulturní ikony Velké Británie slovy bratra Frištenského z Cimrmanovy hry Dobytí severního pólu: „Já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych řek, že tu nic tak extrovního nevidím. Když to srovnám třeba s tím výletem na Kokořín – aspoň tam byly ty skály pískovcový, občerstvení... Co je tady? Prd.“ Jenže Úvaly nejsou Velká Británie a na ně dobrý.
 
 
   Od menhirů jsme pokračovali "Alejí úvalských dětí", což je název zcela opodstatněný, protože za každé dítě, které se ve městě Úvaly od roku 2012 narodilo, byl prý vysazen strom jako symbol nového života a v plánu je v této prastaré slovanské tradici pokračovat dál.  Stromořadí kopíruje dlouhou polní cestu, a přestože v horkých letních dnech mají mladé duby poskytovat stín turistům i cyklistům, nás před ledovým větrem, který se na rozlehlých pláních proháněl jak kanci po Křivoklátě, příliš neochránily. Občas sice říkám „půlhodinka masochismu neuškodí organismu“, i tak studený vítr nakonec i mne, čepicofoba, přiměl zakuklit se v kapuci. A i když se považuji za celkem otužilého - klidně bych pár stupňů (tedy Celsiových, nikoli Beaufortových) v tu chvíli přidal.
 
 
   Nakonec jsme ale došli až k rozhledně Vinice, která je postavena na stejnojmenném kopci, kde se již v 16. století pěstovalo víno. Náklady na provoz ale údajně převyšovaly výnosy z prodeje vína, proto byla vinice již za dvě století zrušena a zbyl jen ten název a nyní i rozhledna. Ovšem výhledy z ní jsou pěkné a daleké (o tom by i rozhledny měly koneckonců být) a při dobrém počasí je možné vidět nejen České středohoří, Říp, či Bezděz, ale dohlédnout se může až na Sněžku – dodávám tedy „prý“, protože, až tak dobré počasí my neměli.
 
 
   Opačným směrem pak bylo možné spatřit jako na dlani městečko Úvaly, kam jsme se chystali vrátit. Jenže jít stejnou cestou zpět je na túrách ta nejméně zajímavá věc a nám se navíc nabízela možnost sejít k Mlýnskému rybníku a podél říčky Výmoly dojít až k náměstí. Vzhledem k tomu, že v další části našeho výšlapu nás čekala gastropustina, nabízela se volba - oběd buď teď celkem brzy, nebo až pak dost pozdě. Zvítězila první varianta v "Hospodě na dobrým místě", a nebylo to jen dobrý místo, ale i skvělá volba. Prostředí příjemné, personál ochotný, jídlo doslova gurmánských parametrů, takže jak řekla Martina: „Jestli o tomhle výletě budeš psát na ten svůj blog, tak si to tady vyfoť a pak je tam pořádně vychval.“ No, a protože jsem muž zvyklý poslouchat, tak tedy činím.
 
 
   Nacpaní jak tašky jsme po obědě vyrazili tentokrát na jih k Bradáčovu lomu a dále údolím Škvoreckého potoka a podél několika úvalských rybníků až k viaduktu Devět kanálů.  Ten tvoří nejen neodmyslitelnou dominantu města a je jednou z nejpozoruhodnějších staveb železničního koridoru v Čechách, která je zapsaná i v seznamu nemovitých kulturních památek, ale již od roku 1844 po něm především jezdíme při cestách vlakem do Prahy. Já tedy o pár let míň.
 
 
   Odtud jsme se podle původních plánů měli vrátit zpět na nádraží, ale znáte to, plány se plánují a život žije. A tak jsme si procházku ještě malinko protáhli směrem na západ do přírodního parku Škvorecká obora. Naučná stezka zde vede z větší části zalesněnou krajinou podél potoka Výmola, pod zříceninou hradu, okolo řady přírodních zajímavostí, ale i uměle vytvořeného kopce (údajně prý zeminou z pražských tunelů) a taky mnoha studánek. K jedné z nich, jako ke správné studánce lásky, patří i marketingově líbivá a přitom cudná pověst, která praví, že pokud se milenci společně napijí z této studánky, jejich láska vydrží navždy. Materialisté by jistě dávnou pověst s úsměvem racionalizovali a škodolibci by možná poznamenali, že pár, který vydrží kvalitu tohoto listím zapadaného pramene, musí už nutně vydržet všechno. Já v legendách rácio nehledám a naopak se rád dávám unášet jejich zdánlivou bláhovostí, protože ctím zázraky a jejich místo v přeracionalizovaném lidském světě. A mimoto se i domnívám, že opravdová láska je v dobrém souladu s tímto romantickým místem.
 
 
   Na Škvoreckou oboru, po přechodu hlavní silnice na Prahu navazoval přímo Klánovický les, což je největší lesní porost na území naší metropole – nazývaný také „Plíce Prahy“. Tradiční vycházkové místo s hustou sítí lesních cest bylo v minulosti oblíbeným místem nejrůznějších lapků a zlodějů, kteří okrádali obchodníky a poutníky putující po zemské cestě. Bohužel v poslední době se stalo i místem několika magorů se zbraněmi, díky nimž se tohle jinak vlídné a klidné místo - i když samo je v tom nevinně – pro řadu lidí během pár okamžiků proměnilo v místo hrůzy a bolesti. Přesto musím přiznat, že i když nám nedávné události okamžitě přišly na mysl a prošli jsme při návratu do Úval jen menší část Klánovického lesa, tak v mrazivém prostředí, obklopení myriády tančících sněhových vloček a kouzelné přírody - mělo stále své kouzlo.
   A tím dnes již nechám všechny své věrné čtenáře po sedmnácti kilometrové túře trochu odpočinout, rozloučím se a užívejte dne – Carpe diem.
 
 
 
NAPSÁNO KOČÁRKEM – IV
 
 
   Ani jsme se nenadáli a Vánoce i Silvestr jsou minulostí a v novém roce máme za sebou dokonce již druhý týden i svátek Tří králů, tudíž je aritmetickou posloupností prostě na řadě čtvrtý díl občasníků "Napsáno kočárkem". Ano, od té doby, co jsem hokejové stránky přeměnil v blog, funguje spíš jako zápisník toho, co jsem zažil, aby se mi všechny ty historky neproměnily jen v jedno velké a nerozmotatelné klubíčko nestrukturovaných zážitků, což je ta nejlepší cesta, jak jich většinu nevratně poztrácet a zapomenout. Inu budoucnost zkrátka patří spíše externím pamětím. Takže si piš…
   V úterý jsem vyrazil do Hradce Králové, tedy ne jen tak z plezíru, ale jako prověřený dědeček s akreditací pohlídat vnučku během lékařského vyšetření maminky. A nemyslete, získat takovou doložku nejvyšších výhod skoro na půl dne, od moderními trendy načtených prvorodičů, není jen tak. To je pořádná fuška sebezapírání.
   Na úvod jsem naplánoval malý dvanáctikilometrový okruh podél Labe a městem zpět k soutoku s Orlicí, jenže zdejší trasy mají převážně charakter roviny, což pro vyznavače putování nahoru-dolů není zrovna velký tahák. A tak největším zážitkem pro mě byla návštěva jednoho WC, kde mě zaujaly dva nápisy. Jeden byl nad mušlí určenou primárně pro pány, a to: "WC MUŽI nebo šikovné ženy". Druhý pak byl poblíže klasické toalety, a zněl: "WC ŽENY nebo nešikovní muži". Můžete se klidně pohoršit nad tím, že zde zmiňuji takovou malichernost, ale já prostě oceňuji přehled v dané problematice, se kterým provozovatel přistupuje k předávání informací návštěvníkům.
   Asi po třech hodinách putování jsme dorazili do Jiráskových sadů, kde se prázdný dětský žaludek začal čím dál hlasitěji hlásit o svá práva. Na tuto variantu jsem byl pochopitelně řádně připraven a vybaven, ale nechtělo se mi zachumlaného tvorečka krmit v desetistupňovém mrazu, a tak mě napadlo vyrazit do známého bistra na nedalekém zimáku. Pochopitelně mi to nedalo a při té příležitosti jsem i zkouknul část tréninku malých hokejistů. Nebudu zapírat: ruce mě svrběly a nohy byly nepokojné (ale o tom až jindy). Přeci jenom jsem v hokejovém prostředí strávil značnou část svého života a za ty roky jsem opravdu hodně viděl a zažil a v podstatě každý zimák mi evokuje nějakou historku a vzpomínku. Například zde v Hradci jsme dostali asi nejkurióznější gól, co jsem kdy viděl. Bylo to na konci sezóny 2011/12, kdy jsme se s dorostem po vítězství v základní skupině probojovali do nadstavbové kvalifikace. Ale co zde budu vzpomínat, raději použiju část svého tehdejšího reportu: Domácí gólman chytil puk do lapačky, ale nebyl nikým atakován, a tak rozhodčí nehodlal přerušit hru. Z tribuny se ovšem ozvalo zapískání, pročež všichni přestali hrát, vydali se střídat a náš brankař se rozjel, jak bylo během přerušené hry jeho zvykem, do rohu kluziště na rituální uklidňovací kolečko. Jenže rozhodčí na druhé straně nechtěl o přerušení hry ani slyšet a vehementně gestikuloval: „Hrajte, hrajte!!!“ a první kdo se správně zorientoval, byl domácí hráč, který drapnul puk a po sólu přes liduprázdné kluziště zavěsil do zcela opuštěné klece – 1:4. Michal, který se v tu chvíli v poklidu vracel mezi své tři tyče, vůbec nechápal co se děje a dlouho pak nevěřícně stál v brankovišti a zpytoval svědomí. Ovšem jak řekl David na střídačce: „Tenhle gól se mu nemůže počítat, protože nebyl v brance“ a já dodávám: „Děkujeme ti Michale za tento mimořádný zážitek, který nám z paměti nikdo nevymaže, a nebýt tebe, přišly by dějiny kutnohorského hokeje o jednu nevšední historku.“ Pro úplnost ještě dodávám, že nás tento moment spíš pobavil, než aby nám sebral vítr z plachet a v Hradci jsme tehdy zvítězili 2:7.
 
 
   No nic, to už je všechno pravěk, na který jsem při krmení malé princezny s úsměvem nostalgicky vzpomínal. Po chvíli si ale k vedlejšímu stolu přisedl muž s chlapcem. Oba stejné oči v rozdílných tvářích, ovšem pod větším a hřmotnějším se málem rozlomila židle, když dosedl, zatím co menší a droboučký se musel povytáhnout na sedátko a opuštěné nožky se mu bez opory zatřepotaly v prostoru.
   „Co se mrskáš,“ okřikl tatínek synka, který radostně kopal volnýma nožičkama, až se jeho malé tělo ve značkovém sportovním oblečení kmitalo do všech stran. „Viděl jsi někdy reprezentanty, aby takhle blbli? Co?“ Chlapec, asi osmi nebo devítiletý, neodpověděl a jeho mlčení znělo jako výčitka, že přeci ještě nikdy žádného reprezentanta na jídle neviděl! Nicméně nožičky pod stolem se zastavily a tělo se raději přestalo klátit.
   „Dneska to byla fakt hrůza, vždyť ses pořád jenom válel po ledě. Každej, kdo do tebe ťuknul, tě porazil, to přece nejde!“ Chlapec se upřeně díval kamsi pod stůl, jen aby se nepotkal s káravě podmračeným čelem. „Vůbec nejseš zpevněnej, to přece musíš čekat, že do tebe občas někdo vrazí,“ pokračoval otec s naléhavostí Jana Husa. „Hokej je hra pro pořádné chlapy, kolikrát ti to mám opakovat?“ Otec vzal nasupeně mobil ze stolu. „Podívej se, jak to má vypadat ty sněhuláku“ a pustil zřejmě sestřih z nějakých zápasů NHL. „Vidíš třeba toho Ovečkina, jak pevně stojí? Nebo tady toho obránce, podívej, jak se od něj soupeři doslova odrážejí. Takhle musíš stát a ne jako nějaká třasořitka, kterou porazí i letící masařka!“
   „Hmmmmmm,“ s nevelkým nadšením ocenil ukázku klučík a nezdálo se, že by ho videa z živých zápasů nějak zvlášť uchvátila. To tatík byl v tomhle jiný pašák: Každý záběr dokázal přesně rozebrat, poukázat i na ty nejmenší chybičky a prstem ťukajícím nervózně do displeje vyčarovat souvislosti, o kterých nejspíš nic netušili ani sami hráči. „Vidíš, no vidíš to, jak se to správně dělá? A oči pořád sledujou soupeře, jasný? Ne, co kde lítá!!“ A v úderném hlase, jako by se krčila pyšná myšlenka, že nebýt jeho, tak se ze synka nejspíš nikdy slavný hokejista nestane.
   „Tati, kdo to je malej princ?“ ozvalo se nesmělé pípnutí, které by jistě pořádný reprezentant pronesl sebevědomě a nahlas. Otec zaskočeně vzhlédl od obrazovky burácející tisícovkami fanoušků kdesi daleko za oceánem, na které už si zřejmě představoval svého syna v nějakém hodně slavném dresu. „Cože?“
   „Jirka prej dostal od Ježíška nějakýho malýho prince a říkal, že je moc fajn.“ Klučík si povzdechl, protože mu zřejmě došlo, že do dalších Vánoc zbývá ještě děsná a skoro nepřekonatelná spousta času, ale naštěstí právě přinesli objednané jídlo. „Nenech se rozptylovat kdejakým nesmyslem a radši jez, ať máš dost síly. Potřebuješ hlavně nabrat svaly, abys nebyl ňákej malej princ ale velkej hokejista, co bude porážet soupeře, jako třeba ti naši junioři“ pohladil syna povzbudivě po vlasech a zřejmě přehlédl, že se neposedné nožky pod stolem zase uličnicky rozkmitaly.
 
 
   Tímto citátem jsem nechtěl nic zásadního sdělit, natož pak nějaké zásadní poselství, byť by se v něm mohlo lehce najít. Jen jsem prostě cítil potřebu zaznamenat jeden ne zcela netradiční příběh z našich zimáků a trochu jej vypointovat slovy francouzského pilota a spisovatele, no a možná i třeba někoho inspirovat k zamyšlení. Nic víc.
   Přeji všem milým zdejším čtenářům dobrý další lednový týden a pozor, budou-li i nadále trvat lednové mrazy, neolizujte zábradlí, opakuji...
 
 
 
NOVOROČNÍ BILANCOVÁNÍ
 
 
   Tak jsem dnes téměř rituálně přesunul starou a zašedlou blogovou stránku s číslicemi 2023 do pozadí webu, abych mohl prostřít a okrasným písmem nadepsat novou, která zatím svou bělostnou čistotou jako z reklamy na prací prášek září – až škoda na ní něco psát. Jenže čas ani v roce 2024 nezastavím, a tak raději přicházím s prvním povídáním.
   Říká se „Jak na Nový rok, tak po celý rok“ a nejsem si jistý, zda to má být příslib naděje nebo spíš temná výhrůžka. Ale asi to nejde brát úplně doslova. Věřím totiž, že nebudu mít po celý rok v hlavě lehkou covidovou pachuť při vzpomínce na závěr minulého roku. Asi nebudu obědvat po celý rok čočku a zametat byt posněžený vanilkovým cukrem ze zbytků vánočního cukroví. Kruhy pod očima po probděné silvestrovské noci (nikoliv v baru, ale v práci) mne snad také zbaběle opustí, až poznají, že takových nocí bude letos ještě nepočítaně. A věřím, že i počasí se po nějaké době rozkouká a nebude celý rok povinně oblačno a větrno jen proto, že to tak hlásá nějaké podivné pořekadlo s absolutním rýmem. A především doufám, že naše představy a přání se budou lépe naplňovat a realizovat než dronová show - kterou svět neviděl. V tomto případě tedy většina účastníků, i když já se musím přiznat, že jsem měl docela štěstí. Vyrazili jsme totiž s Martinou na procházku Na Rovina, a z vyhlídky jsme tam měli ono světelné divadlo jako na dlani. Ovšem tolik zklamaných a naštvaných lidí, jako jsme poté potkali cestou k domovu, nedá dohromady ani Rajchl s Vrabelem. Zvláštní, ještě pár okamžiků před tím se všichni s úsměvem radovali a přáli si krásný a šťastný nový rok, ale stačí - z pohledu toho, co se děje ve světě, či před pár dny v Praze – prkotina a vše jde k šípku…
   No nic. Nový rok je taky tradičně prostorem pro bilancování a nová předsevzetí s přáním žít zdravěji a aktivněji, abychom se pak skutečně po nějakou dobu poctivě a upřímně snažili být lepší, než ve skutečnosti dokážeme být. Ono, co si budeme nalhávat, je v tom jistá symbolika – Nový rok, nové Já! Než ale podlehnu tomuto vábení, nebylo by možná od věci se podívat, jak se to staré Já popasovalo se svými výzvami. Někde na začátku diáře právě směřujícího do zasloužené penze by totiž o nich mohla být zmínka. Takže ho letmo prolistuji a už je tu máme - jak živý obraz z nedávné minulosti. Možná až moc živý.
   "Zhubnout!," stručně a úderně mi břinkne do očí první bod i s loňskou váhou. Skočím se tedy na toaletu dokonale vyprázdnit a nervózně vstupuji na osobní váhu, leč pyšně jásám: „O šedesát deka míň!“ Pravda, poučením pro příště je, že předsevzetí takového typu by se lépe vyhodnocovalo před Vánoci, kdy bych mohl jásat o dvě kila pyšněji. Ale přesto ještě chvíli spokojeně postojím, abych si optimistické cifry užil, jenže nekompromisní digitální mozek přístroje mne nenechá opájet se dlouho a sám se vypne. „Dokochat!“ rozkáže mi přísně. „A něco dělat!“
   "Zmoudřet!" říká podobně stručně druhý bod v poznámkách. No, dost obecné. Jak něco takového vyhodnotit? Snad podle toho, kolikrát člověk ustoupí? Nebo kam až? U bodu zůstává otazník a napadá mne, že bych si mohl jako předsevzetí dát i "nedávat si příliš obecná předsevzetí".
   Zato třetí předsevzetí je konkrétní až dost: "Každý den cvičit!" No, půjdeme radši dál…
   "Nenechat se naštvat!" Sakra, jak tohle se tady ocitlo? Já se na to… Kdo to sem u všech čertů napsal? K tomuhle bodu se radši vrátím až nakonec, nerad bych ho vyhodnocoval ve zbytečném afektu, který vylučuje objektivně posoudit situaci.
   "Věnovat víc času své rodině". O vyhodnocení tohoto bodu jsem požádal své dvě dámy, což se okamžitě ukázalo, jako nepříliš dobrý nápad. Demoralizovali mě totiž výsměchem.
   "Vymalovat celý byt". Sice nejsem manuálně zrovna nejzručnější, ale co postrádám na zručnosti, technice a efektivitě, nahrazuji snahou a nadšením. Takže odškrtnuto, splněno.
   Nicméně takový nicotný výčet úspěšnosti ten propadák příliš nezachrání, a tak na další předsevzetí z penzionovaného kalendáře vyhlašuji amnestii. Raději si otevřu svůj nový diář, který má do důchodu sice ještě dlouhých třistašedesát dní, přesto se již začíná pěkně zaplňovat plánovanými aktivitami, které získávají čím dál víc hmatatelnější podobu a moc se na ně těším. V mysli se ale ještě naposledy zahledím za sebe a rozvážně napíšu svůj první letošní bod do poznámek: "Neopakovat staré chyby!"