Založit webové stránky nebo eShop

2012

 
PARTA HIC

   Mnoho mýtů a polopravd koluje o nás mužích! Vědci a feministické hnutí tvrdí, že když muži stárnou, dojdou do určitého zlomu, kdy si uvědomí, že vše, za čím se celý život hnali a toužili, najednou nemá smysl a je nutno začít odznova a jinak. Muži tomu říkají bod zlomu, ženy a vědci pak druhá míza, či krize středního věku. Osobně tomu nevěřím a razím heslo, že toto zákeřné období se na vás pozná až teprve podle toho, že nad ním začnete přemýšlet.
   Již řadu let jezdím poslední týden v srpnu na soustředění se svými svěřenci, ale, a to je pro tento příspěvek podstatnější, i s dalšími kolegy trenéry. Jedná se o neskutečně zajímavou sociologickou skupinku týpků všeho věku, která by si zcela jistě zasloužila fundovaný rozbor, jenž by časem posloužil k sepsání publikace: „Muži na vrcholu sil“.
   A tak tlačen odbornými kruhy i bulvárními plátky o zveřejnění několika pikantností z našeho výjezdu jsem se rozhodl Vám krátce odvyprávět onen neskutečně skutečný příběh. Ovšem naprosto seriozně, bez postranních úmyslů někoho poškodit. Naopak, rád bych ukázal, jaká jsme výjimečná skupinka složená z naprostých originálů, které však do sebe zapadají jako kolečka švýcarských hodinek.
   Než se dostanu postupně ke všem jednotlivcům, můžu všeobecně za většinu z nás prozradit, že takový týdenní pobyt s kamarády mimo rodinu není jen tak a ve svém důsledku přináší před soustředěním tzv. žehlící relax s rodinou na dovolené, kde se snažíme heroickými výkony manželku každou noc přesvědčit o smysluplnosti prodloužení naší bohaté trenérské kariéry. Nechci ani popisovat tu přednášku, kterou musíme poté před odjezdem doma absolvovat, neboť v podstatě všechny naše drahé polovičky zastávají podobný názor, to jest, jeď si kam chceš, ale opovaž se, aby se něco stalo dítěti…
   Toto se však rozhodně netýká Zdeňka, což je dáno přítomností jeho drahé polovičky na postu zdravotnice. Náš vedoucí již řadu let představuje prototyp věčně mladého a úspěšného muže, který rychle a bravurně vyřeší každý organizační problém a s vyprseným hlasem po několika telefonátech vždy oznámí: „Je to zařízený…..“ A podobně i letos naložil s ubytovacími škatulaty, kdy za svůj přechodný domov pojal pokojík ve štábáku, připomínají příjemný apartmán, zatím co nás, chlapce propuštěné z domova bez obojku poslal vstříc dřevěným chatkám. Coby jeho pravá ruka ale nemůžu na Zdeňka napsat nic negativního. Ani to, že svým nenápadným dotazem: „Kdy jste vlastně začali s pasováním?“, odhalil, že nejstarší matadoři, kteří jsou již jakýmsi inventářem, nebyli nikdy pasovaní. Doteď nemohu zapomenout na Zdeňkův tajuplný pohled v dál, během nějž všechny tyto informace padly na relativně úrodnou půdu. V některých jedincích pak dokonce začaly pozvolna klíčit, až se poslední večer stal naším křestem. Děkujeme generálnímu a vůbec se na něj nezlobíme. Naopak, příště je řada s nějakou tou kulišárnou na nás.
   Abych nemusel příliš daleko, věnuji několik dalších řádků Ilce. Zřejmě se ptáte: „Co dělá v sondě do mužského kolektivu a jeho světa žena?“ Odpověď je však zcela prostá. Ilka je skorochlap, a tak trochu mimoplanetární úkaz, který potěší ducha i oko každého muže. Vloni prožila prubířský test jako zdravotnice, kdy nás navštívila paní úplavice, věrně následovaná sestrou salmonelózou a bratrem tyfem, který měnil postupně naše těla ve vodní děla. Letos měla však o poznání snadnější práci, snad i proto, že hned druhý den přijela kontrola z hygieny a po několika hodinové prověrce konstatovala, že má vše v pořádku, což ve mně ovšem nevzbuzuje větší údiv. Ale pro ty, co neslyšeli její stěžejní argument, kterým prý naprosto zpacifikovala celou kontrolu, doporučuji pečlivě přečíst nejméně dvakrát následující řádky, protože něco podobného se již pravděpodobně nikdy nebude opakovat! Takže, jste připravení? Opravdu? O.K.:
„Víte, my tady máme tak přísného hlavního trenéra, který každé ráno provádí i bodování chatek a ten by nám žádný nepořádek nestrpěl“.
Těm, kteří v úžasu upadli, připomínám, že jsem všechny varoval, měli jste se něčeho držet. Těm, co vylezly oči z důlku, mohu jen doporučit návštěvu nějaké renomované oční kliniky. Abych se ale dostal ještě k Ilce. Snad proto, že stála v první řadě v boji se zákeřnými viry, či pojedla Michalovu vydatnou polévku, poslední večer předčasně ukončila s rozloučením: „Nějak to ve mě divně škručí, asi si připravím kýbl do pohotovostní polohy!“ A tak se po probdělé noci stal Zdeněk „řidičem slečny Daisy“, který nelenil a obvolával mechaniky Škody s prosbou o instalaci lůžkové úpravy v jeho voze na převoz domu.
   Služebně nejstarším a guru s právem pasovat novice je Karel - živoucí legenda mezi námi. Je to nenapodobitelný vypravěč a milovník technických kuriozit, který vše opraví, prozkoumá, případně alespoň rozebere. Neodmyslitelnou součástí jeho výbavy je proto kufřík hokejistovy první pomoci, což neznamená jen věci pro řešení akutního zranění, ale i drobnosti pro úpravu hráčského vybavení....... sekera, pila, hoblík..... Karel je mimo jiné také skvělý hostitel a jeho věhlasné kulinářské umění, nezůstalo ani letos opomenuto, a tak se v průběhu týdne na stole objevily tradiční noční pokrmy, jako je tlačenka, klobásky, sekaná a kolena. On však sám, jak říká, to již má přehodnocené, a proto je neustále vyzbrojen několika plastovými nádobami s různými práškovými kombinacemi, které posléze míchá a podle potřeby také aplikuje. Protože se tentokrát nemohl nějak potkat s žiletkou, vypadal již v půlce soustředění zarostle jako rezervní Kristus. A tak, aby v tom nebyl sám, vyhlásil pro všechny trenéry bobříka neholení. Přestože doba jeho věhlasného světáctví se datuje již do doby, kdy moje zkušenosti s opačným pohlavím byly teprve ve fázi počátečního otrkávání (otrkávání=nesmělé doteky hrudního koše vyvinutějších spolužaček v přeplněné šatně) a jak sám hrdě říká, nachází se již v období raného stáří, můžu s naprostým klidem napsat, že se jedná o věčného mladíka.
   Zabrousím-li na opačný věkový pól našeho uskupení, najdu zde Pepu a Martina, pro které naše vzpomínání může evokovat pravěk a myšlenku, že možná pamatujeme i mamuty. Oba vedou společně družstvo přípravky a jejich zasvěcené debaty z digitálního světa, sváděli k myšlence, že buď přilétli mimozemšťané, nebo že jsme se probudili na jiné planetě. Jejich zásluhou se ale náš štábák vybavil notebooky, wifinou, projektorem, internetovým zpravodajstvím a tělocvična se proměnila v kinosál.
   Jinak se ale náš webmaster Pepa, který malůvkou na svém těle donutí člověka přemýšlet o významu dané ikony, nemohl občas naplno ztotožnit s probíranými tématy, protože fungoval i jako rychlá spojka. Jeho potomek, všeobecně známý „Sebík“, koledující si o přezdívku „Satan“, totiž narušoval přirozený běh večerní siesty hlasem ve vysílačce: „Tati ploblem!!!“
   Zato Martin prožil grandiózní křest olympijskou disciplínou „nošení trenérů“. Přestože absolvoval několik krkolomných pádů, vždy byl dopraven až do cíle, což ocenil i Zdeněk blahopřáním: „Mě se to podařilo až třetím rokem!!!“
   Dalším pánem na holení (i když u něj se už nic holit nedá) je náš milovaný předseda Michal, který si i postel na spaní vybral tu horní, protože on musí spát rozhodně výš než my ostatní. Pro něj však letošní soustředění bylo skutečnou zkouškou trpělivosti, charakteru a pevné vůle. Nejdřív se musel popasovat s mým celonočním chrápáním, poté ho v rozjezdu brzdila vypnutá elektřina, kdy nemohl, téměř celý den osvěžit svůj podbřišek iontovým nápojem a do toho nám během poledního klidu nechal Karel zatroubit budíček téměř do ouška. A to již i na jinak klidného Michala bylo moc a amplituda jeho nervozity na první pohled překročila hranici maximální hodnoty. A přesto to stále nebylo vše. Poslední večer nám nejprve dorostenci vystěhovali chatku a Michal už jen nervózně pofrkával jak kůň před Velkou pardubickou, aby posléze přidal i tlumené huhlání, které přešlo v křik. V tu chvíli spadly dorostencům koutky rychlostí světla a Dominik, kterému začalo lehce těkat levé oko, zalezl strachy pod deku a odmítal provést plánované pasování. Emoce naštěstí pochvíli opadly, střelný prach zvlhnul a pasování mohlo proběhnout bez lidských ztrát v řadách dorostenců. Michalovi však neoschlo ani povyšovací razítko na čele a rozhodl se vylepšit si chuť i náladu konzumací vlastnoručně uvařené polévky. Brzy bylo ale zřejmé, že něco není v pořádku. Výraz všech co masný výtvor požili spolu s ním, dával tušit nějaký větší problém. Ale protože nás začali všichni záhy opouštět, klubko informací o poslední noci se pozvolna rozmotávalo až druhý den cestou domů. A pak mu mějte za zlé, že za celý týden stihnul jenom jednu rozcvičku, když takhle trpěl.
   Nesmím taky zapomenout na Jirku, který nám svoji letošní neúčast na soustředění vynahradil alespoň jednodenní návštěvou. Moc toho tradičně nenamluvil, o to víc však zaujala jeho historka, jak podle navigace zabloudil v Havlíčkově Brodě cestou na nádraží. Inu co dodat. Snad jen, že jsme měli štěstí, když jsme s autobusem nejeli podle jeho not, protože to by nás pravděpodobně stálo několik hodin cesty navíc, během níž bychom projeli prakticky celou Vysočinu.
    Jirkovo místo v naší sestavě vyplnil další letošní novic - Libor. Jedná se o všestranně nadaného sportovce známého i ve fotbalových luzích a hájích, který velice zaujal vyprávěním, z něhož jsme pochopili, že je jediným rozhodčím, který se ještě nesetkal s korupcí ve fotbale. Pro mě ale zůstane nezapomenutelný svou větou, kterou pronesl povadlým hlasem, poté co jsem ho při pasování předvedl před bouřící uličku plnou hokejek, sprejů, vajíček, mouky, kečupu a jiných pochutin: „Už vím, jak se asi cítili odsouzenci vedení na hranici!“ K jeho nejzávažnějším tělesným a duševním anomáliím, však patří skutečnost, že pán je slávista, což dával zřetelně najevo každé ráno, provokativně vyrovnanou osuškou v červenobílých barvách. Bohužel ryze sparťanská bodující komis hrozila za tento svinčík velkou bodovou penalizací, a tak musel situaci zachraňovat pohotový spolubydlící, který sliboval symbol hanby spálit a před tím ještě počů…
   Nebudu dělat velké okolky, tím dobrákem byl Olda, další nová tvář naší sešlosti. A jestliže řeknu Olda, musím zákonitě dodat a blonďáci. Protože to je po letošním soustředění trvalé spojení jako Romeo a Julie, Čuk a Gek, či Pat a Mat. Hned v úvodní olympijské disciplíně – hod koštěpem, nechal zcela naplno vyniknout své pedagogické praktiky nabité službou v naší armádě z dob, kdy byla ještě lidově demokratická. Takže všechny týmy měly svého kapitána, pouze Skotsko podplukovníka. Verbální dojem, kdy byl na své svěřence tvrdý, že by se na něm dali brousit brusle, byl vynikající, leč konečný výsledek smutný jako špatný vtip. Jenže Skotové jsou národem tvrdých horalů, které počáteční neúspěch neodradil a jejich podplukovník typický představitel bonmotů a motivačních hesel jako „Trpělivost růže přináší“, „Zajíci se počítají až po honu“, či „Ono to půjde a ne že ne“. Podtrženo a sečteno, bojovný Oldův duch s grimasou Mela Gibsona zvolal: „Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko!“, přestože jako správný Skot měl pouze vykasat sukni!!! A tak Olda = Statečné srdce v poslední disciplíně nošení trenérů neskutečně zabojoval a jeho tým přeci jen nebyl na padáka.
    Dalším unikátem mezi námi je Jarda, zvaný Ledové kladivo. To že se mu říká touto přezdívkou je všeobecně známo a důvodů je opravdu mnoho. Co možná ovšem nezasvěcení netuší je, že zatím co my všichni se zabydlujeme stylem zasunutí tašky s věcmi pod postel, Jarda pečlivě vyndavá štosy nažehlených sportovních svršků, srovnaných do předpisového komínku a rovná je do poliček. Na Jardovi je jasně vidět, že naše schránky sice stárnou, ale odhodlání a chuť je stále stejná. A ruku na srdce borci, kdo z vás by nechtěl v jeho letech mít takovou energii a vitalitu. Přestože nepatří ještě do Starých pověstí českých, pasuje mi na něj hit od Karla Gotta - „Být stále mlád“, neboť i s přibývajícími léty tento zdatný sportovec neztrácí nic ze svého zápalu pro hru a hlavně lidskosti a charakteru! Někteří můžou mít mylný pocit, že se snad vehementně brání zveřejnění nějakých pikantností ze svého soukromého života, ale ať se snažím sebe víc, asi žádné nejsou a Jarda je zkrátka takový náš Mirek Dušín pro starší a pokročilé. Osobně mu přeji, ať mu drží zdraví, forma a hlavně ať jen našim členem a kamarádem ještě další řádku let!
   Klasickým příkladem, že se protiklady přitahují, je Tomáš, který pomáhá Jardovi s kategorií mlžáků a letos s ním sdílel i společnou chatku. Na tomto místě jen dodávám, že náš naprosto nejúspěšnější náborář zná perfektně prakticky všechny pozice Kámasútry a dokonce plánuje i její nové a doplněné vydání. Takže na něm se zákonitě z nás všech asi vůbec nejvíce projevila nepřítomnost manželky a poměrně velká vzdálenost od domova, pročež týdenní sexuální Ramadán byl pro něj opravdovým Očistcem. Tomáš si ale vše vynahradil olympiádou. Letos nalosoval výborné družstvo, které závodilo pod vlajkou Keni a stylem start cíl vyhrál celou olympiádu. Mnozí mu nepřáli, někteří intrikovali, další podkopávali sebevědomí řečmi o klasicky přepáleném začátku, či prvním vyhrání, co z kapsy vyhání. Ovšem on prokázal, že Štěstěnu neurazil a nesmazatelně se tak zapsal do historie olympijského hnutí, hned po boku Usain Bolta a Michaela Phelpse.
   Dalším na koho se zaměříme, není nikdo menší než Láďa, který po celou dobu soustředění pevně třímal prapor chemické jednotky rychlého nasazení. Obyvatelé jeho chatičky vypadali každé ráno poněkud zdrchaně, což nebylo ovšem dáno bujarou nocí, nýbrž výpary, kterými Láďa svým spolunocležníkům neustále osvěžoval vzduch v komůrce. Takže zbytku výpravy byl zakázán vstup do životu nebezpečného aroma prostoru, ale dokonce i postávat u jenom otevřených dveří, či okna. Opravdu by se vyplatilo na weby nabízející adrenalinové zážitky jako je bungee jumping, let balonem, či zorbing přidat i nabídku na večer strávený s Láďou v jedné místnosti. Věřím, že by se brzy tento zážitek stal bezkonkurenčně nejprodávanějším. Situace kolem Ládi se však v půli týdne začala poněkud komplikovat, protože jeho imunitní a trávicí systém dokonale vytrénovaný životním stylem nočního jezdce, vysílal zřetelné signály, že bude třeba se zaměřit spíše na odpočinek než hokejové tréninky. Byl tedy odeslán na marodku a zbytku jeho osádky se tak naskytla možnost, strávit aspoň jednu noc v obklopení zdravého jihočeského vzduchu.
   Letitým parťákem Ládi na chatičce, ale i u stejné kategorie je Fanda. Jeho prvotním znakem je klid, rozvaha a serióznost, kterou podtrhuje téměř dokpnale vyholenou hlavou s vyceněným bílým chrupem, usmívajícím se snad na každého mino rozhodčích. A to se pak na něj nedá ani trochu zlobit, i když jeho drahá polovička by možná přidala svoji vlastní teorii, neboť právě ona je v tomto směru neoddiskutovatelně nejfundovanějším odborníkem. Ale abych se vrátil k Fandovi. Nechci tady vystavovat letitou, téměř symbiotickou spolupráci s Láďou nechutným až bulvárním narážkám, ale pravdou je, že jakmile se u Ládi dostavily střevní problémy, zaujal u stolu polohu hloubajícího věřícího a začal lehce klimbat. Vrcholem všeho potom byl fakt, že se k prvnímu jídlu dne vůbec nedostavil a poslal jen dlouhou depeši obsahující jediné: „Jdu za Láďou na ošetřovnu“!!! A pak si jen spolu seděli na botníčku verandy a spokojeně sledovali, jak za ně Olda musí vést rozcvičku i trénink, čímž vykopali svým svěřencům slušný hrob. No to vám byla idylka.
   Mým letošním asistentem u dorostu je Braňo, bodrý to chasník původem ze Slovenska, který v rámci rozcvičky v teplákách naditými svaly předváděl našim svěřencům kozáčka, což však nikdo nedokázal napodobit. Vedle něj si po letech připadám, že bych mohl dle železného pravidla dvojic, být konečně za toho hodného. K jeho zájmům patří i amatérská meteorologie a vzhledem ke zhoršení počasí v posledních dvou dnech se jeho zraky stále častěji upínaly k webovým stránkám s radarovými modely a naše zraky pak zákonitě na něj. Popravdě, když po dlouhém zkoumání a složitých výpočtech prohlásil do hluboké noci: „Za půl hodiny bude pršet“, neváhal jsem a ihned vyrazil uklidit všem věci ze šňůr. S oroseným čelem a jazýčkem až na bradě jsem se jen tak tak vrátil na štábák, před vypršením časového limitu, s pocitem: „Pavle dokázal jsi to a teď můžou klidně padat trakaře“. Jaké však bylo mé překvapení, když utekla hodinka a pak druhá a ono stále nic. Takže Braňo – Slunce v duši.
   Tak a posledním, kdo nebyl ještě na paškále, zůstávám já. Ale co ještě prásknout na užvaněného Síru? Snad, že každou noc několikrát sváděl souboj sám se sebou, zda jit vyprázdnit močový měchýř, či za pomoci pohybových kreací vydržet až do rána. To víte, vzhledem k nočním teplotám, při nichž se některé partie odhalují poněkud obtížněji, neboť jsou na rozdíl od obličeje zvyklé hovět si v teple, je to opravdu velké dilema. Ale co vám budu povídat. Příroda je silný protivník, a tak nevěřím tomu, že existuje člověk, který by měl lépe zmapovaná ministerstva úlevy okolo chatek, než-li právě já. No, vlastně bych měl jednu historku, kterou zatím neví ani moje žena, natož milenka, tedy hokejová kabina. Poslední večer, poté co mě Mates s úsměvem, jaký by nevykouzlili ani největší tlamáci Mick Jagger a Steven Tyler, pasoval na mazáka, jsem již odmítl přenášet své věci zpět na trenérskou chatku a zůstal celou noc spát sám na ošetřovně. Snad přičiněním, že jsem spánek neměl rozkouskován na nekonečno podmnožin Michalovým pomlaskáváním, jsem byl oblažován snem z nejkrásnějších. Zdálo se mi totiž, jak po vítězném hokejovém zápase, ve kterém jsem vstřelil rovných sedm branek, mě odnášejí mladé a krásné fanynky k sobě na pokoj…. A zrovna ve chvíli, kdy se sen dostával do své části označené hvězdičkou, ozvalo se bušení a kopání do dveří, což u mě vyvolalo okamžitý dojem, že si pro ony vysněné krásky dorazili jejich rodiče. Proto jsem také v záchvatu rozespalé paniky začal domnělá děvčata narychlo oblékat a pakovat oknem svého pokoje ven. Ale až po udiveném ohrazení: „Tatínku proč tady spíš sám, a co to děláš?!?!“, jsem si uvědomil, že nejsem na hotelovém pokoji s vilnými krasotinkami, ale na chatce a se svou udivenou dcerkou.
   Tak a tím sonda do hlubin ne vždy prokazatelně mentálně vyspělých mužů končí. Byl to příjemný týden v kolektivu, který za každým slovem či pohledem hledal nějaký podtext. Doufám, že jsme utužili partu, někteří své čtyřprocentní vztahy a hlavně, že jsme si to všichni užili. Berte předešlé řádky s úsměvem a nadhledem, protože tady je to jako v bulváru, pravdu abys pohledal, .... a takový to byl pravdivý spisovatel ten Síra.
 

 

VŠECHNO JE POŘÁD STEJNÉ

aneb Jen kulisy a herci jsou jiní
 
   Brzy opustím svět malin nezralých a překonám hranici dospělosti se spoustou rozporuplných zážitků a zkušeností, ale s vědomím toho, jaký já rozhodně nechci být. Ovšem překvapuje mě, kolik mých skoro vrstevníků po prvních vlastních zkušenostech se světem dospělých se přiklonilo na druhou stranu, vychladlo a rezignovaně prohlásilo, že si mysleli, že budou jiní. Proto jsem vzal papír a sepsal takový neuspořádaný seznam všeho, co se mi nelíbí na dospělých….
   Ztratili své ideály a tvrdí, že je taky ztratíme / jsou zapadlí ve svých stereotypech / vyvolávají v nás pocity viny / převažuje u nich negativita nad pozitivitou / neodbytně říkají CO a JAK dělat / neprozkoumávají svět kolem sebe / mluví a rozhodují o nás bez nás / příliš se pletou do našeho života a i naše osobní věci dělají podle sebe / nemají žádný vyšší cíl / nevidí věci, které jsou pro nás krásné / nevyhledávají informace / nejsou tvořiví / necítí potřebu se omluvit / nejsou ochotní sestoupit ze svých výšin do dětství a raději nás tahají do dospělosti / jsou hluší a slepí k tomu, co děláme / nejsou schopní, nebo ochotní o problémech komunikovat / nedokážou pochopit naši lásku / slepou snahou o naše štěstí, bez ohledu na to, jestli to chceme nebo ne, nás přivádějí do neštěstí / ztrácejí spoustu času výplňovými činnostmi (TV, bezcenné a nic neřešící diskuse po hospodách) / nehýbají se z místa, neobjevují nové věci / nedokážou vytvořit pocit důvěry / místo argumentů používají nařízení / nejsou si skutečnými přáteli / neznají a odmítají naše práva / snaží se nás předělat na sebe / vychovávají příkazem a ne příkladem / urážejí věci pro nás důležité / jsou lhostejní ke svému okolí / nerespektují naše soukromí / nechápou naše hodnoty.
 
   Tento text jsem objevil při nedávném malování bytu v jednom ze svých pravěkých poznámkových sešitů. Okamžitě jsem si vzpomněl na rozhovor s hercem Ondřejem Vetchým, který popisoval své znechucení ze současného společenského a politického života. Pochvaloval si ovšem mladé, chytré a nezkažené lidi, které potkává při svých debatách na školách. Přes všechnu naději a optimismus, který mu tato činnost dává, zakončil své povídání větou. „Bohužel z nich ale nakonec vyrostou stejná hovada, jako jsme my“! Snad ne, nebo snad ne ze všech. Přeji hodně štěstí a síly všem, kteří chtějí takoví nebýt.

 

ADRENALINOVÉ LÉTO
Trocha toho rozptýlení v okurkové sezóně a pro někoho možná i inspirace.

 

 

Z DENÍČKU HOKEJOVÉHO TRENÉRA
aneb Barbekjů po česku
 
   Milý deníčku, ty tam jsou oslavy narozenin, jak je znám ze svého mládí s piškotovým dortem a často pouze jedním měkkým dárkem v podobě upleteného svetru dle předválečného vzoru, přešitých tesilových kalhot s klínem výrazně odlišné barvy, či zářivě růžové košile, což jsem tehdy považoval za kompletní destrukcí veškerého mužství. Ano, ještě teď si pamatuji pyšný výraz v obličeji mého otce, který mi předával mé první džíny značky „Mongomery“, které se neopraly ani Savem a i žehlení cihlou za tímto účelem se ukázalo jako neúčelné. V dnešní době je ale vše jinak. Většina kapitalistických rodičů, tak spíše řeší otázku, jak se zorientovat a vybrat mezi všemi těmi mega, giga, tera bajty a pixeli to nejlepší a neprovětrat při tom příliš svoji peněženku. Stejně tak i já….
   Omlouvám se, ale svými myšlenkami jsem se nechal opět unést dál od původního záměru, a to seznámit vás s letošní narozeninovou oslavou mé nejmenší. Takže, vše probíhalo tradičně jako každý rok a situace se začala poněkud komplikovat až ve chvíli, kdy po ukončení zahradní rodinné párty na počest sedmých narozenin, projevila naše malá slečna vehementní zájem ještě o samostatný piknik pouze se svými kámoši, protože: „To bude hustý“, zatímco moje grilovačky jsou pravděpodobně „řidký“. Martině se nápad zamlouval, a tak jsem taky rychle souhlasil, protože tréninky opět začaly, čímž jsem se dostal doma na index a je potřeba získávat každý plusový bodík. V rámci kompenzace svých absencí si v průběhu týdne dám domácí desetiboj (nákup, vaření, vysávání, žehlení, vynesení odpadků, vyskládání myčky, dělání úkolů a hraní na piáno s malou, chválení tchýniny kuchyně, chválení manželčiny postavy a v neposlední řadě i všech pozitiv vzájemného soužití) a v aktivní podpoře „Barbekjů po česku“ shledávám možnost vylepšení své hodnoty na žebříčku oblíbenosti paní domu, která díky hokeji tak často klesá až do záporných čísel.
   Po dlouhých spekulacích a uvědomělých myšlenkách padá volba na jediný volný den – sobotu. Již v poměrně časnou ranní hodinu tohoto slavného dne jsem členy rodinného gangu probuzen, protože je potřeba vše nachystat a Martina na mě apeluje, abych si pro děti připravil nějaký ten program a organizovanou zábavu. Jako nekorunovaná hlava rodiny však tyto návrhy rezolutně vetuji s tím, že Barunka se těší přeci na vlastní mejdánek a děti se určitě nejlépe zabaví sami a po svém. Tato teorie se bohužel brzy ukáže jako lichá. Asi po pěti minutách jejich oslavy (po celém bytě vnímáme zvýšenou hladinu hluku a dupání připomínající zemětřesení před katastrofou v Japonské Fukušimě) otvírám dveře do pokojíčku a připadám si jako Alenka v říši divů….. Ta banda, které se někdy laskavě říká děti, proměnila místnost v nepopsatelné bitevní pole. Vzduchem létají polštáře, na koberci hlína z rozbitého květináče a k tomu souvislá vrstva z vytahaných hraček. Tak to je docela šok a v dramatickém rozpětí několika málo vteřin musím radikálně změnit svůj názor. Je nutné podívat se pravdě do očí. V těchto podmínkách se moje teorie stává naprostou utopií. Adam, podle hesla „Kdo uteče, ten vyhraje“, okamžitě opouští byt a ještě před svou emigrací uzamyká nevítané návštěvě malých predátorů svůj pokoj. Martina vrávorá, do úst si vkládá nějaké větší tablety a s pěnou u úst rezolutně povídá: „Když se umíš postarat o cizí děti a udělat jim zábavu, tak to koukej předvést i doma!!!!!!“ Splněný desetiboj je zapomenut a nadchází tak čas nových činů. Jelikož jsem s touto variantou absolutně nepočítal, musím narychlo, ale o to efektněji vařit z vody. Takže krátká příprava a vyrážím vstříc dobrodružství. Aha, tak zpět… „Nejdřív se tady uklidí!!!“ pronesu s vytřeštěným zrakem a podivnou grimasou mísící pocit uspokojení, překvapení i velké bolesti poté co mé svalnaté pozadí dosedne na zem a pojme do sebe jednu z Baruščiných hraček. A světe div se, za chvíli slavím úspěch. Pokojíček v původním stavu a dětem zpestřuji odpoledne hrami, praktikovanými v šeru dávnověku svého mládí. Protože spatřuji patřičnou odezvu a nadšení, tak má fantazie nabírá rozměrů, kterým je i náš byt malý. Přicházím proto s návrhem přesunout se do venkovního sídla „Siro Land“, kde již mi v rozletu budou bránit pouze zídky okolních zahrad. Přiznejme si, že jeden ze sousedů mi ještě neodpustil mé nedávné pálení vánočních stromků, při němž mnou vyhnané plameny šlehaly až do výšky druhého patra a naše zahrada tak nápadně připomínala čarodějnický sabat. Kladu proto dětem na srdce, že žádný míč, tenisák ani létající talíř nesmí skončit za tou vysokou zdí, protože já pro něj opravdu nepůjdu. V hlavě se mi poté rodí plán, jehož cílem je mobilní zasíťování nejrizikovějších míst. Tiché „Jééééé, promiň…“ mě ale vrací zpět na zem. Hmm, asi bych měl uvažovat spíš o předělání naší zahrádky na menší zastřešenou halu.
   Máme za sebou sotva dvě hodinky a já už si připadám trošku unavený a přivítám proto s úlevou krátkou pauzu na svačinu. Brzy však zjišťuji, že početná dětská oslava nemusí být vždy to nej..... Ty kobylky vše sežraly, aniž bych ochutnal a už volají: „Co teď budeme dělat?“ Zkouším tedy nové cvičební atrakce a soutěže, ale nechápu, kde ty děcka berou stále novou a novou energii? Při soutěži ve skoku do dálky z houpačky rozkmitám své tělo do neuvěřitelné vrtule, abych vše zakončil poměrně nečekaným pádem. Válím se na zemi a ani překrásný parakotoul, ohodnocený zbytkem osazenstva exkluzivní známkou číslo 10, mě nezachrání od dobití celého člověka. Jsem mrzák…. Můj fyzický potenciál přestává být nekonečný, a přestože děti vypadají spokojeně, já už tak moc ne. Nechci ale podlehnout pokušení utéci, nebo se schovat. Přesto nenápadně mířím k domácímu telefonu s prosbou na Martinu o vystřídání. Když v tom se ozve dívčí komando: „Tati, pojď se s námi honit“. Po této bezděčné frázi se moje nehty s tichým praskáním dřeva zarývají hluboko do futer venkovních dveří a můj pocit přístavu poslední naděje pozvolna mizí kdesi v dáli. Plamínky naděje v očích rychle pohasínají a můj následný pohled do prázdna hovoří za vše. Pak už jen vytrhávám křečovitě zaklíněné prsty z masivního dřeva a se skloněnou hlavou, plnou černých myšlenek na rychlou a bezbolestnou smrt, se váhavě vracím do jámy lvové, ze které není úniku.
   Během honičky a následné hry na schovávanou působím dojmem postřeleného jelena. Neustále podivně těkám, vydávám chroptivé zvuky a mám tendenci se někam ukrýt. Absolutní krize pak dosahuji ve chvíli, kdy zjišťuji, že můj boj s hordou vytrvalých nepřátel pozoruje Martina z oken našeho bytu se šťastným úsměvem. Když k tomu ještě připočtu fakt, že můj „Rodinný přístav“, který mě má za každých okolností podržet (určitě se to píše někde v manželském slibu, tuším pod pojmem „v dobrém i ve zlém“), si to ještě na památku, nebo Zdeňkovi jako důkaz, fotí, jsem totálně zničený a odepsaný. V tomto rozpoložení následně dožiju celý zbytek akce. Zatím co Martina a děti jsou maximálně spokojené, já se zbitý a špinavý chystám někde tiše zemřít.
   Večer, ještě než Bára usne v posteli, mi ale prozradí: „Tatínku ty tvoje hry byly stejně nejlepší“. Jsem šťastný a srdce mi buší až někde ve spáncích. Štěstí totiž nespočívá v cíli, ale v květech, které nám voní po cestě.


 

Z DENÍČKU HOKEJOVÉHO TRENÉRA
aneb Kvalitní výkon na stará kolena
 
   Abych pravdu řekl, můj vlak se nezadržitelně blíží do stanice „Andropauza“. Tudíž do etapy života, kdy se mimo jiné těla mužů mění ve vzorkovou prodejnu RAKO - samá vana a jen občas nějaký ten sprchový kout. A tak, ubere-li se hovor nedopatřením na vypočtené hodnoty BMI, lehce mlžím, řka, že si výpočet nepamatuji, případně výslednou cifru nápadným huhláním zamluvím. Občas nad svým abnormálně vyvinutým břišním svalem sebevědomě vtipkuji, že něco přece musí pohánět to kladivo dole a jindy zase naivně přesvědčují okolí, že tu opuchlinu kolem celého těla způsobil neznámý bodavý hmyz.
   Ale ať už je to jakkoliv, nebrání mi to, mít sport a aktivní pohyb opravdu rád. Pravda, vzhledem k meziválečnému zápisu v matrice, většinu času dnes věnuji spíš trénování a papalášským funkcím, ale když přijde nejmladší krev mé krve s přáním sportovního klání, změním se v prostoduchého idiota, co s ní prohání fotbalový i basketbalový míč, či hokejku s tenisákem a ještě to živě (Barunka tvrdí, že prý i vtipně) komentuje po vzoru jihoamerických sporťáků.
   To už jsem ale podrobněji popisoval v jednom z minulých dílů „Výchova dívek v Čechách“. Dnes se chci podělit o skutečně dramaticko (pro zúčastněného) - komickou (pro ostatní) příhodu, kterou jsem dnes zažil při jednou ze svých nepravidelných výběhů. Nechytejte se za hlavu, skutečně chodím běhat, a to i přesto, že vypadám jak špatně napěchovaná jitrnice. A co mi už možná nebudete vůbec věřit, nedělám to, abych snad zhubnul, ale protože mě to baví a vždy si přitom výborně vyčistím hlavu a urovnám myšlenky. A tak se stává, obzvláště po nějaké delší pauze, že jsem na výběh nažhavený, jak ženská na Růžovku, přestože to znamená nasázet na sebe různé ortézy a tejpy plus do sebe hrst medikamentů. Další průběh se potom dá přesněji popsat několika citoslovci, případně autentickými heky a vzdechy, které poněkud blíže popíší stavy a pocity, odehrávající se v mém těle. „Iiiiiiiiiih-hiiiiiiiiii…..iiiiiiiiih-hiiiiiiii“(přerývané dýchání), „buch-buch….buch-buch-buch….buch“(srdeční arytmie), „vrrrz-vrrrz-vrrrz-vrrrz“(činnost kolenního kloubu), „uááááááá“(odraz před terénní překážkou), „hek“(letová fáze), „fu.k“(po doskoku), „…tak určitě“(příprava na rozhovor), „dup-dup-dup-dup“(cílové stoupání k Hrádku).
   Za ty roky jsem již vygeneroval, že nejméně ideální čas pro mou atrapu sportování je sobota či neděle kolem páté hodiny ranní, neboť zrovna ve chvíli mého běhu do práce na denní, opouští omladina s hurónským řevem noční podniky. Má postava, připomínající arabského muže, který ne vlastní vinou otěhotněl při migraci za dobytkem, zřejmě nevzbuzuje dojem přílišné solidnosti. Stávám se tak terčem pikantních poznámek a někteří jedinci dokonce nelení pro pobavení společnosti se mnou na chvíli konfrontovat svoji fyzickou připravenost. Jen se smějte vy mlaďoši, jednou vás to taky čeká a potom teprve na vlastní kůži pocítíte, jaké to je sportovat pod sedativy, s kardiostimulátorem a vakuovou pumpou na všech končetinách.
   Ale abych se už konečně dostal k oné historce. Vše začalo, když jsem ráno otevřel dveře našeho baráku a v jeho těsném sousedství mě konsternovala nezvyklá hromada čehosi, co následně při bližším ohledání s téměř stoprocentní jistotou bylo možné označit za výsledek psí defekace (prostě ho.no jako kráva). Na tomto místě si neodpustím tiché zamyšlení nad tím, co může přimět jedince našeho druhu k zanechání něčeho takového, od svého zvířecího miláčka, ve výše zmiňovaném prostoru, kde za pár hodin půjdou děti do školy?!  No nic, zpět k běhu. Seběhnu dolu k Páchu, pak jako tradičně na Královskou, ovšem stále to mám před očima (taková hromada….). Snad proto, či vinou chvilkové fata morgany nevěnuji dostatečnou pozornost terénu a zakopávám o neimaginární kořen. Nohy jaksi nestíhají tělu, pohybujícímu se vyprodukovanou energií a setrvačností vpřed.… Zkrátka a dobře, nohy klopýtly, oči se vypoulily, ústa vydala nedefinovatelné heknutí a Síra se kutálí nekoordinovaně kaňonem dolu, kde zůstává ležet jako mokrý hadr. Určitě jste taky již někdy zažili ten pocit, kdy jen nehnutě ležíte a postupně zkoušíte celistvost svého těla a jeho končetin. Přestože jsem žádné s životem neslučitelné zranění neshledal, tak nějak mě vše pobolívá a čtvrt hodiny se rovnám, což vypadá jak vzorová ukázka vývoje lidstva od shrbené opice až po člověka vzpřímeného. To vše doprovázeno úlevnými, ale nezveřejnitelnými výrazy. Jeden můj známý (nevím opravdu proč) nahrazuje zásadně nejpoužívanější slovo českého vojáka „p..a“ výrazem „Helena“, takže ono probouzející se ráno vítá skutečně přehršlo „Helen“. Pohybuji se podivnými přískoky, při kterých hlasitě hekám a tělo pobolívá čím dál víc - asi už nebudu opravdu nejmladší. Větší komplikace však nastávají, když chci vystoupat zpátky na cestu. Kdo někdy viděl ukázku z Velké Kunratické, kde se tlupa podivínů hrabe do nekonečné prudké stráně, udělá si zhruba obrázek o tom, jaký krpál mě čekal. K tomu všemu mě bolí celý člověk a připočteme-li mé tukové zásoby rovnající se plné polní, máme rovnici s velmi jasným výsledkem. Ano, cesta vzhůru je pro mě skutečným očistcem, při kterém neváhám použít všechny dostupné vulgární výrazy (však již to znáte….. Helena, do Heleny, to je v Heleně, zaHeleněná stráň, já jsem ale Helena, zHeleněný kořen a při jednom podivném pádu třikrát velmi hlasitě Heeeleeeenaaa, aby bylo všem lesním živočichům jasné, že to myslím vážně). Dovolím si tvrdit, že individuum, které se v trenýrkách a tričku škrábe tmou do téměř pravoúhlého stoupání po čtyřech, tenhle les ještě nezažil. Když se konečně vypotácím na hranu onoho neuvěřitelně hlubokého údolí, mám kšandu u nosu, oči vypoulený jako sova, v nohách svalovou horečku a ruce zasviněné, jak kdybych si cestou budoval dvouložnicový zimní brloh. O to opojněji se cítím na vrcholu! Mít s sebou nějakou vlaječku, tak ji tam s chutí zapíchnu, protože jsem určitě první, kdo to tudy a v těchto podmínkách vylezl.
   Později jsem zavolal z práce Martině a dlouho hovořil o téměř dvacetimetrovém volném pádu do neznáma, lámání vzrostlého stromu jediným úderem mé holeně, stříkající krvi, nechutném pohledu na abnormálně pevnou, ale odhalenou holenní kost, rychlém sepnutí „sichrhajckou“, chvatném doběhu zbylé trasy a následném až sadistickém ošetření. Kdo mě nezná a neviděl by mé zranění na vlastní oči, by to podle mého popisu musel šacovat nejméně na poslední fázi před amputací celé spodní končetiny. Ne tak Martina, která už mě má prokouknutého a mou krátkou filozofickou přednášku na téma „Sírovi mimořádné až nadpozemské schopnosti“ ukončila patetickým hlasem: „Kdyby sis místo té své nohy aspoň jednou zašil tu svoji ukecanou pusu“.
   Tak zase někdy příště můj milý deníčku.

 

 

PF 2012
Milí hráči, vážení rodiče, přátelé a hokejoví příznivci.
   Čas se nedá bohužel zastavit. Něco končí, ale zas něco nového začíná. V tomto případě končí rok 2011 a na kalendáři již zbývá poslední list s jeho letopočtem. Stejně, jako roky minulé, i tento jistě něco nového přinesl, něco poopravil, v něčem poučil a napsal spoustu nových příběhů ..., ale za pár hodin již začneme psát nové kapitoly života pod hlavičkou roku 2012. Nezbývá mi tedy nic jiného, než Vám popřát vše NEJ - zdraví, štěstí, lásku, spokojenost a úsměv na tváři i v duši

 

TOPlist